Až na jednoho osamělého kosa nikde ani živáčka. Rozblácený park nikoho nezlákal k procházce. Nikdo se tedy nepodivil trochu bizarní postavě v dlouhém tmavém hábitu, která se zastavila na okraji vyšehradské skály.

Evžen se uvolněně opřel o kmen nejbližšího kaštanu, zhluboka vdechoval chladný vzduch smíšený s kouřem a vychutnával si pohled na Prahu. Někomu jinému by se město v pošmourný zimní den bez sněhu možná zdálo smutné, ale jemu zrovna teď připadalo nádherné. Hlučení automobilů a občasné zařinčení tramvaje mu znělo jako nejkrásnější hudba.

Konečně byl venku, konečně měl nad hlavou místo těžké kamenné klenby šedivé nebe a v hloubce pod nohama šplouchající řeku.

Jeho trest vypršel, ztracený půlrok života měl za sebou a nic mu nebránilo, aby si ho pořádně vynahradil.

Vítr ho studeně zaštípal do čerstvě oholených tváří. Přejel si je rukama. Odvykl tomu pocitu. Aspoň že mu dovolili dát se před propuštěním do pořádku. Nemusí doma všechny hned vyděsit.

Začalo drobně mrholit a Evžen se zachvěl zimou. Přitáhl si hábit těsněji k tělu. Už se těšil, až zase oblékne oblíbené staré džíny a na formální čarodějnický oděv na hodně dlouho zapomene. Sebral ze země kamínek a strčil si ho do kapsy. Nejvyšší čas přenést se konečně domů.

V jeho ulici se nic nezměnilo a sousedův patnáctiletý syn, kterého potkal, ho pozdravil docela samozřejmě a bez překvapení, jako by se naposledy viděli před několika dny. Evžen si pomyslel, jak je to zvláštní. Co se jemu zdálo nekonečné, uteklo těm venku jako nic. Přidal do kroku. Nemohl se už dočkat, až obejme ženu a dcerku a všechno bude zase jako dřív.

Trafika měla zavřeno. Cedulka PŘIJDU HNED visela nakřivo a písmena vybledla a trochu se rozpila od deště. Jako by tam visela už hodně dlouho.

Překvapeně zvedl obočí a navyklým pohybem ji sundal. Letmo ještě mrkl do výlohy a trochu ho zamrazilo, když si uvědomil, že jsou tam vystavené časopisy z října. Chvatně zaškrábal drápky na dveře.

V krámě nikdo, to ostatně čekal. Ale nečekal zboží nepořádně zpřeházené bez ladu a skladu a poloprázdné truhličky, kde míval uložené magické kameny. Kdyby si nebyl jistý, že to není možné, myslel by si, že obchod někdo vyloupil.

S neurčitými obavami vpadl do kuchyně.

Zakletá Xénie se vytrhla z polosnu. Nebýt miminka, které v ní jako zázrakem rostlo, jako by se ho magické zajetí netýkalo, neměla by ponětí, kolik času už vlastně uplynulo. Avšak teď hned věděla, co ji přitáhlo k zrcadlu. Zalila ji vlna radosti a naděje.

Evžen se vrátil. Stál tak blízko, že nebýt magické bariéry, téměř by se ho mohla dotknout. Všimla si, že zhubnul, má delší a střapatější vlasy a je hodně bledý, jak byl dlouho oloupený o slunce, ale jinak se zdál v pořádku a vypadal stejně jako vždycky.

Rozhlížel se nervózně po místnosti a zřejmě si uvědomoval, že se v domě něco změnilo. Vždycky byl velmi citlivý na atmosféru uvnitř domů. Xénie zadoufala, že hned pozná, jaké příšerné věci se tu odehrály. Snažila se všemožně upoutat jeho pozornost, volala ho, pokoušela se vyslat kouzlo, ale ačkoliv sklouzl roztržitým pohledem po zrcadle na stěně, nevšiml si ho. Vetřelkyně zrcadlo určitě nějak zamaskovala, možná posunutým vnímáním, možná ho úplně zneviditelnila.

Regina se zářivým úsměvem vyběhla z ložnice a vyčkávavě se zastavila dva kroky od něho.

S úlevou k ní natáhl paže, aby ji mohl vzít za ruce. Chtěl toho říct tolik najednou, že nakonec nepromluvil a jen se dojatě a trochu rozpačitě usmál.

„Tolik jsem se na tebe těšila,“ ozvala se Regina mazlivě.

Jeho úsměv se na okamžik rozšířil, ale hned znova pohasl. „A já na tebe… Ale co se tady stalo?“ Jeho rostoucí znepokojení překonalo radost z návratu.

„Vůbec nic,“ ujistila ho. „Všechno je v nejlepším pořádku.“

„Nevěř jí!“ křičela Xénie v zrcadle. „Všecko zničila a teď chce dostat i tebe!“

„Vážně?“ hlesl Evžen nepřesvědčeně a přelétl pohledem Regininu štíhlou postavu. „Co se stalo s miminkem? Už se narodilo?“

V Regině hrklo. Neměla tušení, že je ta ženská těhotná. Tohle by jí mohlo zhatit celý plán. Ještě ho nemá ve své moci, ještě může svou riskantní hru prohrát. Kdyby pojal podezření, že není ta, za kterou se vydává… křehké kouzlo zrcadla je jako složitý uzel, který však lze rozvázat jediným zatažením. Stačilo by mu jedno prosté gesto, aby kouzlo zvrátil. To nesmí připustit.

„Víš, miláčku, nakonec se ukázalo, že to byl omyl,“ zatvářila se zkroušeně a doufala, že ji nemůže usvědčit ze lži.

„Lže!“ zanaříkala Xénie.

S Reginou Evženovo lítostivé zklamání příliš nepohnulo. Uvěřil jí, to je hlavní. Znovu se usmála a položila mu ruce na ramena. „Netrap se tím, miláčku. To se stává. Hlavně že už jsi tady. Copak nejsi šťastný, že mě vidíš? Možná jsi na mě za tu dlouhou dobu už úplně zapomněl?“

Užasle zvedl obočí, nikdy Xénii neslyšel mluvit tak afektovaně. Ale možná je stejně rozpačitá jako on. Samozřejmá srdečná důvěrnost, která se mezi nimi vždycky obešla bez zbytečných řečí, jako by se úplně vytratila. Zaskočilo ho to a nedokázal to pochopit. Něco je špatně, ale co? Strašně po ní toužil a zároveň mu cosi bránilo konečně ji obejmout. Půl roku usychal steskem a teď si najednou připadá jako na první schůzce. Jak se mohli tak odcizit?

Regina ztratila trpělivost. Všechno by přece mělo jít hladce. Neponechala nic náhodě, nejen že Xénii ukradla její podobu, ale dokonce si oblékla její tmavozelené šaty se zvonovou sukní, které našla vzadu ve skříni za zásobou triček, ručně pletených svetrů a obnošených kalhot, a místo svého obvyklého luxusního parfému se navoněla mateřídouškou. Tak co by ještě chtěl? Nechápala, proč se ten zralý sebevědomý chlap chová jako nervózní studentík. Rozhodla se povzbudit ho razantněji, ovinula paže kolem jeho krku a dychtivě ho políbila.

Neodolal, jak by mohl. Prudce ji sevřel a vyhladověle polibek opětoval.

Xénie se zdrceně odvrátila. Výsměšný pohled, který Regina vrhla na zrcadlo, už neviděla. Všechno bylo ztracené. Nepoznal záměnu, nechal se oklamat a její poslední naděje na záchranu zhasla.

Zapomněl na ostražitost, rozplynula se počáteční nedůvěra, s odhozeným oděvem zmizely i poslední zábrany. Zůstala jen žena v náručí a nekonečná horoucí touha. S rozkoší ji zahrnul spoustou něhy a propadl se do sítě mámivých kouzel, kterými ho k sobě lačně poutala, aby uloupená láska liščího muže patřila už jen jí.

***

Evžen se napůl probral ze spánku dlouho před svítáním, vlastně ještě uprostřed noci, a zmateně zauvažoval, kde že to je. Pustili ho z vězení? Ano, to souhlasí. Neleží přece na studené špinavé matraci, ale v pohodlné posteli. Takže proč to mrazení a neodbytný pocit ohrožení? Hlava ho tupě bolela, jako by se předchozí večer opil, a včerejšek si vybavoval jen matně a v mlhavých útržcích.

Setkal se s nějakou cizí ženou a miloval se s ní. Její laskání bylo nádherné, ale zároveň zraňovalo a její polibky pálily. I teď, když klidně oddechuje po jeho boku a ve spánku ho objímá, vnímá ten neobvyklý žár jejího nahého těla a cítí její zvláštní vůni smíšenou s mateřídouškou.

Úlek ho probudil úplně. Co je tohle za nesmysl?

Široce rozevřel oči a snažil se rozkoukat v šeru. Samozřejmě, je doma a leží ve své vlastní posteli. Rozeznal tmavé vlasy rozhozené na polštáři, útlá ramena, důvěrně známé rysy tváře, kterou by si ani potmě nikdy nespletl s žádnou jinou, stejně jako ten lehounký a svěží závan mateřídoušky. Všechno by tedy mělo být v pořádku a tamto byl jen nějaký podivný sen. Ale přesto se nedokázal uklidnit. Jeho ostatní smysly mnohem ostřejší než zrak ho nepřestávaly burcovat k ostražitosti. Už nevydržel klidně ležet.

Jemně, aby ženu neprobudil, odsunul její paži, opatrně vstal a po špičkách vyšel z ložnice. Nejdřív se musí zbavit té nepřirozené kocoviny. Pak může konečně začít přemýšlet o tom, proč se jeho návrat domů tak strašně nevydařil.

V koupelně na sebe schválně pustil tak studenou sprchu, až se mu zarazil dech. Nastavil tvář ledovému proudu a vydržel tak několik vteřin, než lusknutím zastavil vodu a roztřeseně sáhl po ručníku. Pomohlo to, zmatená otupělost se rozplynula, zase byl schopný jasně myslet a cítil, jak se mu vrací energie.

Rychle se oblékl a tiše přešel do kuchyně. Nerozsvítil. Nerozhodně se zastavil uprostřed místnosti. S rostoucím znepokojením uvažoval, co se vlastně děje. Připadal si ve vlastním domě cize, nejen jako by sem nepatřil, ale instinkt ho varoval, že se má mít na pozoru. Něco se tady změnilo a to vůbec nebylo dobře.

Vtom si vzpomněl. Podobný pocit už jednou zažil. Před několika lety se vloupal do místnosti používané démonem. Cítil tam nebezpečnou a zákeřnou magii, vyzařovala ze stěn, i když se jich ani nedotkl. Ale taková kouzla mu domů za žádných okolností nesměla a věděl, že Xénie je v tom s ním naprosto zajedno.

Jestli tady někdo prováděl nějaká zakázaná kouzla, to zjistí snadno. Lehce položil ruce na opukovou římsu krbu a sám málem zkameněl zděšením. Srdce domu naříkalo a žalovalo. Někdo ho poškodil, zlomil. Bolest vyvolaná pláčem kamene Evžena definitivně vyburcovala. Už ho netrápily jen neurčité obavy a stísněný dojem něčeho nepatřičného, teď si byl naprosto jistý, že se tady odehrálo něco hrozného. Xéniino podivné chování a jeho nepříjemný pocit z ní s tím musejí souviset.

Najednou si včerejší večer vybavil naprosto jasně. Dvakrát se jí zeptal na děti. Neurčitě a bez zájmu odpověděla, že jsou v pořádku, chlapci ve škole a holčička na nějaký čas u přítelkyně. Teď nedokázal pochopit, jak se s tak odbytým vysvětlením mohl spokojit. A jak mohl souhlasit, že není nutné, aby se Radka hned vrátila domů!

Rozčileně křísl drápky a zapálil svíčku na stole. Napadlo ho, že Xénie mu včera úmyslně lhala, když tvrdila, že se nic zlého neděje. Proč? A kde se tady vzala cizí nepřátelská magie? Škubl rameny, aby zahnal vtíravý pocit úzkostné žárlivosti a konečně se pohnul k nějakému činu. Aby se vůbec mohl vyznat v tom zmatku a zjistil, co se tady u všech zrzavých ďáblů děje, musí nejdřív ochránit sám sebe. Rázně otevřel nejspodnější neviditelnou zásuvku kredence a vytáhl z ní dlouhý zlatý řetízek s tmavočerveným granátem, svým osobním amuletem. Obvykle ho nosil stále u sebe, ale neodvážil se vzít si ho s sebou do vězení, aby mu ho nezabavili.

Navlékl si řetízek na krk, schoval ho pod tričko a položil zkřížené dlaně přes granát na hrudi. Soustředil se a cítil, jak ho přátelský kámen vítá a znovu mu nabízí svou ochranu.

Prchavé povzbuzení ale okamžitě zmizelo, jakmile si všiml dlouhé řady čárek na zdi vedle kredence. Přibližně polovina byla přeškrtaná. Nepočítal je, ale i tak okamžitě pochopil, o co jde. Jeho úzkost přerostla v bodající strach.

Sice se ještě nezačalo rozednívat, ale přesto přiskočil ke kamenné nádržce na vodu, rychle ji kouzlem naplnil, napsal na hladinu prstem dvanáct čísel a nervózně čekal.
Po chvíli, která se mu zdála nekonečná, se voda zavlnila a objevil se rozespalý Drahoš. Protřel si oči a udiveně se sklonil nad svou nádobkou, kterou používal jako vodní spojení. A rázem se probral.

„Tati!“ zajásal. „Už jsi doma?“

Evžen se s úlevou usmál. Syn je naštěstí zdravý a v bezpečí ve škole. Sám by s chutí vykřikl radostí, ale ovládl se a okamžitě si přiložil prst ke rtům: „Tiše, nekřič. Ano, už mě pustili. Jak se máš? A co Bořek?“

„Dobrý. Mám pro něj doběhnout?“ navrhl Drahoš rozzářeně.

Evžen zaváhal. Rád by viděl i mladšího syna, ale teď v noci nechtěl vyvolat větší rozruch, než bylo nutné. „Nebuď ho,“ rozhodl. „Jste oba určitě v pořádku?“

„Určitě,“ ujistil ho Drahoš.

„Poslyš,“ Evžen ještě ztišil hlas a zvážněl, „mluvil jsi v poslední době s mámou?“

Drahoš se okamžitě zachmuřil. „Ani ne,“ odpověděl smutně po krátkém zaváhání. „Máma je nějaká divná.“

Evžen znovu ucítil úzkostné zamrazení. „Jak divná?“ naléhal. „A víš, kde je Radka?“

„Nevím,“ zašeptal Drahoš a Evžen viděl, že chlapec má slzy na krajíčku. „Radku jsme neviděli už hodně dlouho. Prý je u nějaké kamarádky, ale já tomu už nevěřím. Máma nám úplně přestala volat a zakázala nám přijet domů na Vánoce. Že prý je unavená a nemá na to náladu. Dělá jako… jako bychom byli úplně cizí. Jednou si dokonce spletla naše jména.“

„Jak dlouho už to trvá?“ vyhrkl Evžen rozčileně. Tohle bylo už úplně nepochopitelné. I kdyby se Xénie sebevíc změnila, děti by přece nikdy takhle neodstrkovala. Co se to s ní u Želmíra stalo?

„Asi od půlky podzimu. Když jsme byli o prázdninách doma, máma byla stejná jako vždycky, možná ještě hodnější a míň přísná než jindy,“ vyprávěl chlapec. „V září a v říjnu nám s Radkou volaly skoro každý den. Ale pak to přestalo, máma s námi vůbec nechtěla mluvit, sama nám nikdy nezavolala a Radku už jsme neviděli, vždycky řekla, že je zrovna někde pryč. O tom miminku, co se má narodit, taky úplně přestala mluvit. Já tomu vůbec nerozumím. Už mě dokonce napadlo, že bych se tajně vypravil domů, abych zjistil, co se s mámou děje, a našel Radku,“ přiznal. „Myslím, že v tom vězí nějaká kletba.“

„Asi máš pravdu,“ přisvědčil Evžen vážně. „Zatím nevím, co se děje, ale přijdu na to. A Drahoši, ať tě ani nenapadne odejít ze školy!“ dodal přísně. „Dokud ti já sám nedám vědět, že nehrozí žádné nebezpečí, nesmíš se z Budče ani hnout. I kdybys dostal povolení jít ven, zůstaneš tam. A bez dovolení už vůbec ne, je ti to jasné? Totéž platí i pro Bořka. Snažte se nezůstávat o samotě ani v Budči.“

„Ale já bych ti mohl třeba pomoct,“ zkusil Drahoš odporovat. „Nevíš, jak silná ta kletba je. Co když ji sám nezvládneš? Zásahy proti uhranutí už jsme brali.“

„Já si poradím, o to se neboj,“ ujistil ho Evžen s náznakem svého starého bezstarostného úšklebku. Doufal, že se mu podařilo před chlapcem skrýt vlastní strach. „Pro tebe platí, co jsem řekl. Dohlédni na Bořka, aby se mu nic nestalo, a sám si dávej pozor. Ve škole jste doufám v bezpečí, takže žádné vylomeniny. A teď zmiz,“ dodal rychle, když postřehl tichý pohyb za sebou. Chvatným gestem zrušil kouzelné spojení a otočil se.

Žena stála mezi dveřmi v lehkém červeném župánku, který nikdy neviděl, upřeně se mu dívala do očí a usmívala se tak mile, že okamžitě zapochyboval, jestli si jen nenamlouvá nějaké nesmysly.

„Nemůžeš spát, miláčku?“ oslovila ho sladce. „Ještě je brzy. Vrať se ke mně.“

Ovanula ho její horká magie. Žádnou zvláštní touhu necítil, přesto bezděčně vykročil k ní a nechal se bez odporu obejmout. „Co se s tebou u Želmíra děje?“ zašeptal smutně.

„Vůbec nic,“ usmála se. „Miluju tě a všechno je v nejlepším a nejbáječnějším pořádku. Tak pojď, já tě strašně chci!“

Evžen upadl do pokušení opět podlehnout jejímu kouzlu, potlačit zbytečně zveličenou nedůvěru a užívat si přítomný okamžik. Po tom, co má za sebou, si přece zaslouží trochu láskyplného hýčkání.

Sklonil se k jejím nedočkavě nastaveným ústům.

Vtom pocítil jemné bodnutí na prsou. Jeho ochranný kámen ho přinutil, aby si uvědomil, že právě dělá něco, co udělat nechtěl, a že s ním žena manipuluje.

Okamžitě se ho zmocnil vztek.

Nedovolil, aby ho znovu políbila, a ucouvl z jejího dosahu. S námahou odvrátil pohled a položil prostředníček levé ruky na svůj amulet, aby jí mohl lépe vzdorovat. Ucítil jasné varování před nebezpečím a ustoupil ještě o krok. Pochopil, že nesmí připustit, aby se ho dotkla, jinak se zase ocitne v její moci.

Nervózně sykla. Dokázal se bránit účinněji, než čekala. Hned ale znovu nasadila svůdný výraz. „Tak pojď přece ke mně a přestaň si vymýšlet hlouposti.“ Pálivá tykadla se ho neústupně pokoušela spoutat, ale k jejímu hněvivému zklamání tentokrát narazila na chladný štít.

Evžen rozeznal zlou ohnivou magii tak odlišnou od Xéniina konejšivého léčivého vánku. Stejná magie nakazila jeho dům.

Chvatně jí nastavil zkřížená zápěstí, aby její kouzlo zarazil. Konečně všechno pochopil. Jakmile se vymanil z jejího vlivu, náhle mu všechno bylo jasné a v plné míře mu došla všechna ta hrůza.

„Ty nejsi moje žena,“ vydechl s nevěřícným úžasem a otřásl se odporem.

Na známé tváři se v mžiku vystřídalo hned několik děsivě cizích výrazů od paniky přes hněvivou rezignaci až po krutý výsměch, jako by na něj plivla jed: „Ale jsem, copak už jsi zapomněl, jak se ti to se mnou líbilo?“

Bez rozmýšlení na ni vrhl omračovací kletbu, ale zarazila ji pohotovým štítem a pokusila se sama zaútočit.

Byla neuvěřitelně silná. Stálo ho mnohem víc energie, než čekal, aby ji dokázal zadržet. Rychlým gestem načrtl ve vzduchu čáru. Zajiskřilo to a falešná Xénie zbledla a její pokřivený úsměv zmizel.

„Řekni mi svoje jméno,“ přikázal tvrdě.

Snažila se vykroutit, ale nepovolil, i když viděl, že jí působí bolest. Tušil, že když se nechá přemoct soucitem, prohraje a možná už nikdy nedostane zpátky svou pravou ženu.
„Řekni mi svoje jméno,“ opakoval obřadně a snažil se nevnímat Xéniin obličej zkřivený utrpením.

Konečně podlehla. „Regina,“ pronesla neochotně.

Tohle jméno není moc běžné a už ho někde slyšel. Nejspíš zákaznice?

Ovšem. Kráska, která si přišla koupit tyrkys. S plnou hlavou jiných starostí si jí tenkrát sotva všiml a neuvědomil si, jak je nebezpečná. Možná té drzé vetřelkyni sám bezděčně otevřel cestu. Vztek s ním zacloumal tak, že jen stěží udržel kouzelné pouto, kterým ji nutil přiznat pravdu. Vysmekávala se jako had. Musel přidat další čáry, aby ji udržel přitisknutou k zemi.

„Cos provedla s mojí ženou a dcerou, Regino?“ vyštěkl další otázku. „Jsou naživu?“

Regina se zašklebila. Marně se znovu pokusila vzdorovat moci jeho čar, až konečně nenávistně odpověděla: „Ano, jsou. Ale ani jednu už nezachráníš. Tvou dceru jsem použila jako klíč k domu a zahodila jsem ji, protože k ničemu jinému mi nebyla. Ženu jsi zradil ty sám, už jí není pomoci. Brzy zemře a pak se mi vrátí moje vlastní podoba. Už se nemůžu dočkat, až se zbavím těch příšerných zubů.“

Evžen se zhluboka nadechl, aby překonal šok. „A co kdybych tě teď zabil, Regino?“ zeptal se hrozivě tichým tónem.

„Zabiješ i ji. Jsme propojené,“ zachechtala se triumfálně. „Vším, co bys mi chtěl udělat, ublížíš i jí. Bolest, kterou mi působí tvoje čáry, bolí i ji. Nestydíš se mučit vlastní milovanou ženu?“

Ztuhl zděšením. Okamžitě využila jeho zaváhání a vyklouzla z pouta. Luskla prsty a náhle držela v náručí zrcadlo v těžkém zlaceném rámu.

„Vidíš, tady je,“ ušklíbla se.

Ohromeně zíral na dvě Xéniiny tváře, jednu se zlým úšklebkem a druhou bledou a strhanou.
„Všechno viděla, i to, jak sis včera užíval se mnou. Copak tomu asi ta tvoje žárlivá ženuška říkala?“

Ztratil hlavu, zoufalství a prudký hněv vyvolaný ponížením ho přemohly. Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá, pomstychtivá touha roztrhat tu čarodějnici na kusy ho úplně ovládla. Bez váhání po ní zuřivě skočil a ještě v letu se proměnil.

V posledním zlomku vteřiny se zachránila před ostrými zuby skokem do krbu a zmizela i se zrcadlem. Rozběsněného lišáka zastavila hráz z vysokých plamenů.

„Děkuju ti za tvoje kamínky a za jednu noc. Doufám, že už se nikdy neuvidíme, liškomágu,“ dolehl k němu z dálky její posměšný hlas.

Evženův záchvat bezmocné zuřivosti po chvíli překonalo vědomí, že nechat se takhle unést mu nepomůže. S námahou potlačil spalující hněv i neodbytný pocit provinilého studu a přinutil se začít jednat s rozmyslem. S myšlenkou, že Xénii neodvratně ztratil, se nehodlal smířit. Musí existovat nějaký způsob, jak ji zachránit. A ta bestie mu za tohle všechno draze zaplatí, i kdyby ji měl pronásledovat až do konce života.

Ale nejdřív se musí postarat o Radku. Řekla, že použila dítě jako klíč, aby prolomila ochrannou smyčku. Věděl, že je jen jedna možnost, jak tohle udělat, a přejela ho hrůza. A nová vlna nenávistného vzteku.

Rozběhl se do krámu, křísnutím drápků rozsvítil lampu a začal chvatně prohledávat zpřeházené regály. Viděl, že lupička vybrala kameny, co se dají draho prodat jako šperky, také pár vzácnějších artefaktů, ale to ho teď zajímalo ze všeho nejméně. Naštěstí nechala bez povšimnutí ostatní magické pomůcky. Potřeboval kamenný nůž. Svůj oblíbený pazourkový nožík ztratil někde v troskách tamtoho zříceného domu, ale snad najde nějaký náhradní. Míval takové nože na skladě docela běžně a nic výjimečně vzácného na nich nebylo, takže doufal, že mu nějaký zbyl. K tomu, k čemu se chystal, nemohl použít obyčejný kovový. S železem se neuměl sladit, rušilo ho, místo aby mu při čarování pomáhalo.

Konečně objevil krabičku se dvěma nepravidelnými lístky z tenkého temně šedého kamene s okraji ostrými jako břitva. Zkusil, která násada mu lépe padne do ruky. Pak sebral ještě křídu a vrátil se do kuchyně.

Mávnutím ruky odsunul stůl, aby si uvolnil místo uprostřed podlahy.
Poklekl na stará ošlapaná dubová prkna čelem ke krbu, vzal do ruky křídu a zavřel oči. Znak, který potřeboval nakreslit, použil jeho pradědeček, který tenhle dům postavil a zavázal pokrevní smyčku. Evžen ty čáry nikdy neviděl. Ale věděl, že jsou ukryté někde v jeho rodové paměti. Všechny lišky si takhle předávají svá tajemství už od Želmírových časů a v nouzi si dokážou vzpomenout na všechno důležité, co se jejich rodu týká od samého prvopočátku.

Po chvíli soustředění se pod jeho víčky vynořila jasná bílá kresba. Jedna svislá čára a čtyři šikmo překřížené.

Nakreslil znak na podlahu. Potom uchopil nůž a bez zaváhání lehkým jistým pohybem vyřízl stejné čáry do své dlaně. Kouzlo ho tak vtáhlo, že vůbec necítil bolest. Nechal stéct krev na kresbu na zemi a zašeptal Radčino jméno.

Čáry na dubových prknech se rudě rozzářily.

Evžen bez dechu čekal. Konečně se svislá čára ve znaku začala protahovat. Červený pramínek se rozběhl po podlaze, zamířil ke kredenci a vklouzl pod ni. Pak pohasl a na podlaze už se zase rýsovaly jen nehybné křídové čáry.

Evžen vyskočil a vrhl se ke kredenci. Kouzlem odsunul těžký kus nábytku tak zbrkle, že ho div celý nepřevrátil, a sebral malou panenku pohozenou v prachu a pavučinách.

Nemýlil se. Regina skutečně použila starodávný krutý rituál. Evžen věděl, jak ho zrušit. Ale zároveň si byl jistý, že to sám nedokáže.

Dlouho zdrceně seděl na podlaze a nemohl odtrhnout pohled od panenky v dlaních, poškozené a ušpiněné prachem a jeho vlastní zasychající krví. Zmítal se mezi bolestným soucitem a vražedným hněvem a měl chuť řvát zoufalstvím.

***

Mezitím se rozednilo a do místnosti pronikly nízké a bodavé paprsky zimního slunce. Evžen se vzpamatoval. Požádá o pomoc. Nemůžou mu ji odepřít. A kdyby se snad přece jen zdráhali, tak tedy nastal pravý čas, aby si vybral starý dluh.

Zvedl se a žíznivě vypil sklenici vody, aby znovu nabral sílu. Pečlivě smazal už nepotřebný znak na podlaze. Oblékl si bundu a panenku opatrně uložil do jedné kapsy, pazourkový nůž do druhé. Vyšel ven a rychle zamířil za roh z dohledu sousedů.

Sebral ze země kamínek a přemístil se.

Objevil se daleko od domova na kraji hustého jehličnatého lesa. Tady bylo mnohem chladněji než v Praze a místy ležel zmrzlý sníh.

Evžen seběhl po nevysokém srázu mezi stromy a proměnil se v lišku. Pustil se přímo do středu lesa a vyhýbal se přitom upraveným cestičkám, míjel bizarně tvarované pískovcové balvany i vyvrácené smrky, přeskakoval potůčky a kličkoval mezi nízkými větvemi.

Asi po hodině se dostal k malebnému skalnímu labyrintu. Kamenné stěny jakoby poskládané z omšelých pískovcových desek navršených jedna na druhé se rozestupovaly v úzkých křivých uličkách, některými mohl projít člověk, jinudy se protáhla jen liška. Ale liščí stopy byly pečlivě zametené. Evžen se snažil upamatovat, kde je správná skulina. Navštívil tohle zvláštní místo jen jednou a už to mohlo být skoro pětatřicet let. Pobýval tu tenkrát déle, než by se nadál, a potom už bylo všechno jinak…

Konečně našel kamenný oltář a ulehčeně si oddechl. Teď už trefí. Na okamžik se zastavil. Kuriózně tvarovaná skála připomínala vyvýšené oválné pódium s kulatým stolem obklopeným sedátky a tabulka pro turisty pověšená na blízké borovici hlásala, že toto místo kdysi obýval známý loupežník se svou bandou. Evžen ovšem věděl, že podivný kámen slouží k magickým obřadům.

Pozdravil pískovec letmým dotekem tlapky a vklouzl do nenápadné liščí nory mezi balvany.

Úzká chodbička se po několika metrech začala rozšiřovat a postupně se měnila v prostornou chodbu, kterou mohl pohodlně projít i dospělý muž. Ale Evžen zatím nepovažoval za nutné zbavovat se liščí podoby.

Pískovcové bludiště pod zemí osvětlovaly tlusté svíce v masivních železných stojanech. Roztavený vosk na nich vytvářel nažloutlé trsy krápníků.

Chodby se začaly rozvětvovat a Evžen znejistěl. Jako na zavolanou se objevila mladá liška s jasně červeným kožíškem a pokynula mu hlavou, aby ji následoval.

Pozdravil a rozběhl se za ní. Zavedla ho do velkého sálu, kde se to liškami jen hemžilo. Při jeho příchodu zmlkly a rozestoupily se. Nikdo se na nic neptal, ale prohlížely si ho s náramnou zvědavostí.

Evžen prošel uličkou upřených pohledů na konec sálu. Na vyvýšeném kamenném pódiu v pohodlném pelíšku ležel starý lišák. Jeho prořídlá srst byla úplně šedivá a ani on sám si nepamatoval, kolik mu je přesně let. Odnepaměti žil v podzemním skalním hradu s celou svou početnou rodinou. Říkalo se o něm, že zná všechna liščí tajemství. Lišky si ho nesmírně vážily a obracely se na něho s žádostí o radu a aby rozhodoval jejich spory. Jeho rozhodnutí platilo jako zákon a nikdo se ho neodvážil neposlechnout.

Evžen se zastavil tři kroky od pódia, uctivě se uklonil a čekal, až si ho starý lišák všimne.

Šedá hlava se pomalu zvedla. „Kterýpak ty jsi?“ zeptal se lišák hlubokým a překvapivě zvučným hlasem.

„Evžen Vulpes z Lysolaj.“

„Už bych tě ani nepoznal. Copak bys rád?“

Vlídné přijetí Evžena povzbudilo, a tak mu vylíčil příšerné zakletí, do kterého upadla jeho dcera, a poprosil o pomoc.

Starý lišák se zamyslel. „Ale za to si můžeš sám,“ poznamenal přísně. „Měl sis svoji domácnost líp hlídat.“

„Byl jsem ve vězení,“ vysvětlil Evžen omluvně.

„Ach tak. No dobrá.“ Lišák se na podrobnosti neptal, ostatně lidské zákony se ho netýkaly a ať už Evžen provedl cokoliv, proti liščím principům se neprovinil, jinak by se coby vyvrženec do jeho obydlí nikdy nedostal. To starému stačilo. „A co přesně chceš ode mě?“

„Mrtvou vodu.“

V kruhu lišek to zašumělo a oči starého lišáka zajiskřily zájmem. „Takže tohle máš v úmyslu…“

Evžen krátce přikývl.

„Ale mrtvá voda je vzácná a nemám jí nazbyt,“ pokračoval starý lišák neochotně. „Pročpak bych ji měl dávat zrovna tobě?“

„A proč byste ji neměl dát zrovna mně?“ opáčil Evžen popuzeně. „Potřebuju ji a zasloužím si ji.“

„A čímpak sis ji zasloužil?“ zeptal se starý lišák zvědavě. Žádná ironie v jeho hlase nezazněla, opravdu šlo jen o otázku. Nezdálo se ani, že by mu nějak vadil Evženův dotčený tón.

Evžen už začínal ztrácet trpělivost, ale přinutil se zůstat klidný. Neodvážil se riskovat, že ho rozzlobený stařec bez milosti vyžene. „Pamatujete si na Raptora? Démona, který celá léta vraždil lišky?“ začal pomalu. „To já jsem ho dopadl a zabil. Vidíte?“ Pohodil hlavou, aby si starý všiml jeho jizev. „Tohle mám na památku. A nikdy jsem o žádnou odměnu nežádal, ale teď ji chci.“

Mezi liškami v síni vypukla vřava. Tlačily se blíž, aby si mohly Evžena lépe prohlédnout. I starý lišák se napůl zvedl ze svého pelechu.

„Takže to jsi ty,“ pronesl mnohem přívětivějším tónem a lišky opět zmlkly. „Dobrá. Máš pravdu, ty si pomoc skutečně zasloužíš. Jsi připravený?“

„Ano,“ přisvědčil Evžen vážně.

„A rozmyslel sis dobře, co dáváš v sázku? Víš, že kdyby rituál selhal, dítě nezachráníš a tobě už nebude pomoci?“

„Ano,“ vydechl Evžen znovu.

„Tak jen do toho,“ ukázal starý lišák tlapkou na kamenný stůl.

Evžen se proměnil v člověka, vytáhl z kapsy panenku a jemně ji položil na tvrdou ohlazenou desku. Pazourkový nůž položil vedle panenky a prosebně se na starého lišáka podíval. Byl pevně rozhodnutý a neměl důvod k pochybnostem, ale netroufal si provést obřad sám.

Starý lišák pochopil a přikývl. Rovněž se proměnil. Z lůžka se s pomocí dvou mladíků pomalu a těžce zvedal shrbený vrásčitý stařec v dlouhém černém hábitu. Mezi řídkými šedými vlasy vykukovaly špičaté liščí uši. Pokynul zkroucenou rukou s drápy a mladá žena s ohnivě rudým copem přinesla křišťálovou karafu s troškou průzračné tekutiny na dně, podala mu ji a znovu odstoupila mezi lišky. Nastalo hrobové ticho.

Stařec si panenku pozorně prohlédl, pak se chopil nože, zvedl ho do výšky a kývl na Evžena.

Evžen odhodlaně položil levou ruku na kamenný stůl a zavřel oči. Pazourkové ostří se kmitlo jako blesk a odseklo poslední článek jeho malíčku.

Evžen se zajíkl. V první vteřině to ani necítil. Pak palčivá bolest vystřelila do celé paže a před očima se mu divoce roztančily ohnivé mžitky. Zaťal zuby, ovládl se a přinutil se pokračovat v rituálu. Vlastní krví namaloval první čáru na čelo panenky a s námahou ze sebe vypravil: „Moje krev je tvoje krev.“

Panenka se proměnila ve smrtelně bledé děvčátko. Radka ležela nehybně a v bezvědomí, zakletí se dosud neprolomilo. Skoro stejně bledý Evžen namaloval Radce na čelo druhou čáru. „Co je tvoje, to ti vracím.“

Starý lišák zároveň přiložil odseknutý malíček k její zmrzačené ruce a opatrně nechal stéct na ránu tři kapky mrtvé vody. Prst se okamžitě zacelil a nebýt drápku tmavšího než ostatní, nikdo by nepoznal, že někdy došlo k nějakému poškození.

Evžen třetí čarou dokončil rituál. „Nerozváže se pouto krví svázané. Staň se.“

Radka zrůžověla, protáhla se a se zívnutím otevřela oči. Ospale zamrkala a vzápětí se vrhla Evženovi kolem krku: „Jé, tati!“

Objal ji zdravou rukou a šťastně ji k sobě přivinul. Radostí na chvíli úplně zapomněl na bolest. Lišky uznale zamručely.

Radka se užasle rozhlédla. „Já jsem asi usnula,“ řekla zmateně. „Kde to jsme?“

„U liščího krále,“ usmál se Evžen.

„Páni…“ Radka se vykuleně podívala na usmívajícího se starce a plaše se uklonila. Pak se znova přitiskla k Evženovi. „Co tady budeme dělat?“ zašeptala rozpačitě.

„Teď už nic,“ odpověděl jí s přehnanou veselostí, jak se snažil nedat na sobě znát, jak příšerně ho zraněná ruka bolí. Nenápadným kouzlem si přitáhl ze stropu pavučinu a ovinul si s ní malíček, aby aspoň zastavil krvácení. „Poděkujeme za pomoc a půjdeme. Vezmu tě k babičce, protože máma není doma a já musím ještě něco zařídit.“

Radka spokojeně souhlasila. Vtom si všimla Evženova prstu a vyděsila se: „Co se ti stalo?“

„To nic,“ odpověděl vyhýbavě a schoval ruku za záda. „Jen taková nehoda.“

„Představ si, co se mi zdálo…“ vzpomněla si Radka, zbledla a otřásla se. „Tati, to byla hrůza… že máma…“

„To byl jen zlý sen,“ konejšil ji rychle. „Máma by ti přece nikdy neublížila. Tak se rozloučíme.“

Obrátil se vděčně na starého lišáka, aby mu poděkoval, ale ten zakroutil hlavou: „Nespěchej tolik, takhle bys stejnak daleko nedošel. Jsi vyčerpaný a potřebuješ pořádné ošetření. Zůstaň tady do zítřka jako můj host, postaráme se o vás oba.“

Evžen zaváhal. V prvním popudu chtěl pozvání odmítnout, ale pak si to rozmyslel. Uznal, že stařec má pravdu. Měl za sebou dva vyčerpávající rituály a slabostí se sotva držel na nohou. Teprve teď si také uvědomil, že už víc než čtyřiadvacet hodin nic nejedl. A Radka taky potřebuje nabrat síly. Zkrotil tedy svou netrpělivost a souhlasil. Zůstanou v péči budislavských lišek až do rána. Může aspoň ještě využít příležitosti a pokusit se od starého lišáka získat radu, jak vysvobodit Xénii z toho prokletého zrcadla.

***

První díl najdete zde a druhý tady 🙂