Rozednívalo se, ale v uzounkých okénkách, spíš jen škvírách pod stropem v tlusté zdi vyšehradského vězení, se ještě neobjevil ani paprsek světla. Jen vlhký vítr dokázal chvílemi s ostrým zahvízdnutím proniknout dovnitř. Po hladkém tmavošedém kameni občas váhavě sklouzla kapička vody, splynula se svými sestrami, sjela jako tenká ledová stružka a rozprskla se na podlaze. Nebude to už trvat dlouho a změní se v jinovatku.

Lišák schoulený na zašlé opotřebované matraci se prudce vytrhl z neklidného spánku a zalapal po dechu. Srdce mu bušilo jako splašené. Roztřeseně se pokoušel vybavit si podrobnosti děsivého snu, ale marně. Vzpomínal si jen na vířící plameny a byl si jistý, že se mu zdálo o něčem strašlivém, co postihlo jeho děti.

Nervózně křísl drápky. Zamžoural do světla a mechanicky mávl tlapkou, aby vykouzlený plamínek poslal do vzdálenějšího kouta. Přemýšlel, jestli ten sen nemůže znamenat varování. Co když jeho rodině skutečně hrozí nějaké nebezpečí?

Z rozčilujících úvah ho vytrhlo zaskřípání těžkých dveří. Vešel strážník, kouzlem za sebou zavřel a pohoršeně se podíval na plamínek v koutě: „Už zase tady čaruješ?“

Položil na podlahu misku s nějakou kaší a džbánek vody a nevrle přikázal: „Proměň se, ať můžu zkontrolovat, že jsi to ty.“

„Jeden by si myslel, že už si mě konečně pamatuješ,“ zabručel Evžen otráveně, ale poslechl a ukázal se v lidské podobě. Sotva za strážníkem zapadly dveře, znovu se proměnil v lišku. Lépe se mu tak snášela lezavá zima a vůbec všechno nepohodlí a špína.

Strašlivým kořenům nakonec naštěstí unikl, ale i tohle vězení pro něho představovalo hrozný trest. Fyzické útrapy vůbec neznamenaly to nejhorší. Ubíjela ho vnucená nečinnost, samota a stísněný prostor. Nikdy nevydržel dlouho v klidu. Neustále něco dělat, být mezi lidmi, povídat si, účastnit se všech zajímavých událostí a vědět o všem, co se kde šustne, to vždycky potřeboval k životu stejně nutně jako otevřenou krajinu, blízkost svých dětí, milování nebo kontakt se svými kameny a stromy. Chyběla mu práce, jeho zákazníci, přátelé, sousedé… V přísném sevření mlčenlivých zdí si zoufal.

Každý den se nekonečně vlekl minutu po minutě stále stejně. Zbyla mu jen spousta času na přemýšlení, na nekonečné rozebírání všech ukvapených rozhodnutí a omylů, na připomínání nepatrných opominutí a lehkomyslné nevšímavosti, ze kterých se vyklubaly osudové chyby. Kdyby tu a tam nakonec shovívavě nemávl rukou nad něčím, co ho nepříjemně zarazilo, snad by si dokázal připustit včas, že věří nesprávnému člověku. V bezmocném vzteku kousal sám sebe až do krve, když si znova a znova uvědomoval, že kdyby se nenechal oklamat předstíraným přátelstvím jednoho zrádce, možná by ani tak téhle kobce neunikl, ale aspoň by ho nestrašila mrtvá tvář děvčete, jehož smrt zavinil.

Výčitky svědomí ho trýznily jako žhavé jehly a v mučivé samotě se ničím nedaly odehnat. Znova a znova stále dokola se mu vtíraly představy hrůzy, kterou musela v poslední chvíli zakusit, žalu jejích rodičů, možná sourozenců, přátel… Neúprosná skutečnost, že ani potrestání ani jeho hluboká a upřímná lítost na věci nic nezmění, byla zdrcující.

Stále stupňovaný bolestný stesk po vlastních dětech a ženě se mísil s obavami, jestli je doma všechno v pořádku. Letos poprvé nebyl u Radčiných narozenin ani nemohl vyprovodit Drahoše při návratu do školy. Zmeškal Bořkův první budečský den. Neměl ponětí, jak se daří Xénii a očekávanému miminku. Žádné zprávy. Velitel strážníků mu striktně zakázal veškerý kontakt s vnějším světem, nedovolil ani, aby posílal nebo dostával dopisy, natož balíčky nebo dokonce návštěvy. Nedokázal Evženovi odpustit, jak ho loni zesměšnil útěkem z vyšetřovací vazby, a tak ho s obrovským gustem strčil do nejpřísněji zabezpečené cely, odkud by dokázal uprchnout snad jen duch, vydal rozkaz, že se k němu nikdo a nic kromě prověřených stráží nesmí přiblížit pod žádnou záminkou, a i tak ho v nepravidelných intervalech chodili kontrolovat, jestli se nepokouší zmizet nebo vyvést nějakou jinou nehoráznost. Za jiných okolností by se Evžen tou nesmyslnou posedlostí bavil, ale takhle jen zesilovala jeho smutek.

Aby se úplně nezbláznil, snažil se aspoň mluvit se stěnami. S u něj nevídanou trpělivostí pomaličku nahlodával magickou bariéru, která tady znemožňovala přirozený kontakt s kameny. Celé hodiny netečné zdi obcházel, prsty kreslil kontaktní čáry, hledal místa, kudy proudí energie, dotýkal se šedých kamenů, hladil je a snažil se získat si jejich přízeň, zvolna navazoval spojení, budil je ze spánku a prosil, aby mu naslouchaly a odpovídaly. Zatím dosáhl jen toho, že ho začaly vnímat. Poznal, že už cítí jeho vůli, i když se stále ještě zdráhají reagovat. Zlomyslně se bavil aspoň představou, jak se Kadrnožka vztekne, až jednou zjistí, že dokonalost zdejší antimagické bariéry je přece jen narušená.

Dneska ale na hraní s kameny neměl ani pomyšlení. Tísnivý dojem, který v něm zanechal zlý sen, nemizel, naopak, jeho úzkost se stále stupňovala. Instinkt mu napovídal, že jeho rodina je v ohrožení, a marně se snažil rozumně si připomínat, že Xénie je dost chytrá, obratná a nedůvěřivá na to, aby dokázala ochránit sebe i Radku, a že oba chlapci jsou ve škole v naprostém bezpečí. Jeho vlastní selhání mu neustále krutě připomínalo, že každý může udělat chybu, chytit se do pasti nebo podlehnout černému kouzlu. A Budeč sice představovala téměř nedobytnou magickou pevnost a přísný školní řád studenty všemožně chránil, ale jak dlouho trvalo kdysi jemu, než objevil, jak se tajně dostat ze školy ven? Nepochyboval o tom, že Drahoš na to už dávno přišel taky a že se nebude příliš zdráhat podělit se o tajemství s mladším bratrem.

Evžen nervózně přecházel sem a tam, pokud mu to úzká kobka dovolovala, a cítil se víc než kdykoliv jindy doslova jako v kleci. Kdyby teď našel jakýkoliv způsob, jak se dostat ven, bez ohledu na následky by neváhal ani minutu. Nedokázal se ovládnout, jeho úzkostná předtucha se měnila v naprostou jistotu. K večeru už vůbec nepochyboval, že se stalo něco příšerného, a zalykal se šíleným bezmocným strachem.

Vstoupila večerní stráž a Evžen se vší mocí donutil zklidnit. Všiml si, že tenhle strážník je nový. Mladý chlapec, co určitě sotva vyšel ze školy, a zjizveného lišáka si prohlížel se zvědavostí smíšenou s trochou obav a dokonce s jakousi úctou. Nevyzval ho, ať se promění.

Evžen dostal nápad. „Počkej,“ zašeptal, když mladík položil misku na podlahu a chystal se k odchodu. „Chtěl bych tě o něco poprosit.“

Strážník se vyčkávavě zastavil. To Evžena povzbudilo, a tak se mu svěřil se svým strachem o rodinu. „Bydlím v Lysolajích v trafice, číslo třináct. Moc tě prosím, jdi se tam podívat a zjisti, co se přihodilo.“

„To nemůžu,“ namítl strážník vylekaně. „Je to proti předpisům.“

„Prosím,“ naléhal Evžen zoufale. „Moji synové jsou v Budči, ale doma mám malou dcerku. A moje žena čeká další dítě. Už čtvrt roku o nich vůbec nic nevím, nesmím dostávat zprávy. Jen se tam podívej, nechci po tobě, abys předával dopis nebo něco. Nerad bych ti způsobil potíže. Ale potřebuju pomoc a ty jsi jediný, na koho se můžu obrátit.“

V mladíkově tváři se mihl soucitný výraz. Zaváhal, ale nakonec znovu zavrtěl hlavou: „Je to zakázané. Odpusťte.“

Rychle vyšel z kobky, zámek zaskřípal a zklamaný Evžen chvíli jen otupěle zíral do prázdna. Pak se trochu vzchopil. Blesklo mu beznadějně hlavou, že když to nejde jinak, bude se nejspíš muset pokusit zjednat si cestu ven násilím. Ta představa se mu příčila, ale nic jiného ho už nenapadlo.

Ze spřádání divokých plánů ho asi po dvou hodinách vytrhlo zašramocení dveří. Kdosi se pokoušel co nejtišeji a jakoby pokradmu odemknout. To bylo velmi neobvyklé.

Evžen vyskočil a napjatě čekal, co se bude dít.

Mladý strážník se vrátil. Pečlivě za sebou zavřel a sedl si na bobek vedle matrace, aby mohl mluvit šeptem. Nejspíš ho nenapadlo, že lišák by ho slyšel stejně zřetelně, i kdyby zůstal stát hned u dveří.

„Asi jsem to neměl dělat, ale bylo mi vás líto,“ přiznal. „Moje sestra taky zrovna čeká první dítě a… no prostě před hodinou mi skončila služba, tak jsem se tam přece jen šel podívat, jak jste chtěl.“

Evžen netrpělivostí až poskočil, ale nepromluvil.

„S vaší ženou jsem nemluvil, to jsem si netroufl, ale myslím, že jsem ji viděl. Díval jsem se výlohou do té trafiky, svítilo se tam. Je drobná a tmavovlasá? Hezká?“

Evžen přikývl.

„Je zaručeně v pořádku,“ ujistil ho mladík vážně. „Vypadala dokonce náramně spokojeně, usmívala se. Nemusíte se už bát.“

Evžen se vyčerpaně zhroutil na matraci. Náhlá obrovská úleva bolela skoro stejně jako předchozí děs.

„Děkuju,“ vydechl vděčně. „Strašně moc ti děkuju.“

„Rádo se stalo, ale už to po mně víckrát nechtějte,“ odpověděl strážník a napřímil se.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Evžen tiše.

„Čeněk. Ale nepovíte nikomu, že…“

„Samozřejmě že ne,“ zazubil se Evžen. „A pamatuj si, Čeňku, že ti dlužím službu.“

Čeněk se usmál: „Jako by se stalo. Máte toho i tak na krku až dost.“

„Za pár měsíců jsem venku,“ připomněl mu Evžen. „Kdybys cokoliv potřeboval, tak víš, kde mě najdeš. My lišky nejsme nevděčné.“

Čeněk odešel a Evžen se už uklidněně stočil do klubíčka. Poznal, že mu mladík nelže. Po dlouhé době okamžitě tvrdě usnul a tentokrát se mu nezdálo vůbec nic.

***

Téhož dne, kdy se Evžen probudil se zlou předtuchou, jako by nechtěl skončit ranní nápor zákazníků, kteří cestou do práce ve spěchu požadovali své obvyklé cigarety a noviny. Xénie si přitáhla k tělu pletený svetr. Neustále otvíranými a zavíranými dveřmi sem pronikal vlhký chlad podzimního rána. Odpoledne se snad ukáže sluníčko, ale zatím bylo šedivo a smutno a k její náladě to rozhodně nepřispívalo.

S námahou se nutila do úsměvu, mechanicky odpovídala na občasné poznámky a v duchu obdivovala Evžena, jak tohle dokáže zvládat tak lehce a vesele, všechny častější zákazníky si pamatuje a bez zábran si s nimi povídá o jejich záležitostech, které jí připadaly nudné a občas nepochopitelné. S čarodějnickým obchodem mu pomáhala často a ochotně a některé zakázky bez potíží vyřizovala sama, protože jí seděly dokonce lépe než jemu. A také ji bavilo vyrábět amulety a šperky z barevných kamenů a stříbrných drátků. Ale trafika, to byla vždycky jen Evženova záležitost. Ona se obyčejných lidí odjakživa co nejvíc stranila. Pro ni představovali nezajímavé bytosti, které do jejího světa prostě nepatří, i když Evžen s nimi jednat uměl a docela ho to bavilo.

Občas se některý ze stálých zákazníků na Evžena zeptal. Vždycky stereotypně říkala to samé. Že ho dočasně přeložili do jiného obchodu jako výpomoc a za pár měsíců se vrátí. Dost dlouho si lámali hlavu, než vymysleli tuhle aspoň trochu pravděpodobnou krycí historku.

„Mladá paní, říkal jsem startky, ne sparty,“ upozornil ji nerudně starší muž v montérkách a vyburcoval ji tak z roztržitosti. S omluvným úsměvem krabičky vyměnila, a když za ním zapadly dveře, s úlevou se na chvíli posadila na židli za pultem. Od dlouhého stání ji začalo pobolívat v kříži.

Miminko se zavrtělo a Xénie s posmutnělým úsměvem pohladila svoje už mírně vypouklé bříško.

„Ty se máš ještě pořád nejlíp,“ zašeptala. Opřela se loktem o pult a nepřítomně se zadívala na pošmournou ulici. Dobře věděla, že by měla využít chvíli pauzy a jít konečně do kuchyně trochu uklidit. Ještě se k tomu nedostala od té doby, co vypravila Radku do školy a Eva Raposová ji vyzvedla, aby ji přemístila společně se svými dětmi. Za tuhle pomoc jí byla Xénie hodně vděčná. Vždycky vodila děti do školy sama, ale teď musela zůstat v krámě, kde býval po ránu největší frmol.

Dveře se znova rozlétly a Xénie vyskočila. Do krámu se vhrnula asi padesátiletá žena v pomačkaném kostýmu a se složkou papírů pod paží. Mávla nějakou průkazkou: „Kučerová, Výbor lidové kontroly.“ S naprostou samozřejmostí si rozložila desky na pultě a chvíli je studovala. Aniž na Xénii pohlédla, vybídla ji stroze: „Ukažte mi výkazy za poslední měsíc.“ Vtom zpozorněla, narovnala se a konečně se pořádně podívala, s kým mluví. „Co tu vlastně děláte?“ zeptala se přísně. „Má tady být soudruh Vulpes. Proč tady není a co vy jste zač? Nemám tady žádný doklad o nemocenské ani dovolené, o záskoku nemluvě.“

Xénie si povzdechla. Tohle jí ještě scházelo. Neměla ponětí, jaké doklady po ní vlastně chce. Sice pochopila, že by mělo jít o nějakou oficiální omluvu Evženovy nepřítomnosti, ale netušila, jak by vlastně měla vypadat. Blesklo jí hlavou, že zatímco Evžen je zavřený na Vyšehradě, ona by třeba mohla pro změnu skončit v obyčejném vězení. Tak to tedy ne. Mlčky složku s papíry sklapla, a než se kontrolorka nadechla k rozhořčenému protestu, lehce zakroužila dlaněmi okolo jejích spánků.

Žena zamrkala, nechápavě se rozhlédla, jako by si nedokázala vybavit, kde je a jak se tam dostala, a pak se zeptala: „Už přišla poslední Vlasta?“

„Až ve středu,“ odpověděla Xénie úslužným tónem.

Soudružka Kučerová přikývla, sbalila si svoje desky a odešla.

Xénie se znovu sklesle schoulila na židli. Mrzelo ji, že se dokonce už podruhé musela uchýlit k takové obraně. Věděla, že Evženovi by se její zásah vůbec nelíbil, neměl magické zásahy do paměti rád. Ani Xénie si v paměťových kouzlech nijak nelibovala, ale chyběl jí jeho šarm a výmluvnost, aby si poradila jinak. Její beztak špatná nálada klesla na bod mrazu.

Venku se hustě rozpršelo. Další nepříjemný, uplakaný, nekonečný den. Dokud měla všechny tři děti doma na prázdninách, snášela Evženovu nepřítomnost mnohem lépe. Od rána do večera se nezastavila, jak se snažila zvládnout děti, obchod i domácnost, a večer padala únavou. Ale v září se Drahoš vrátil do Budče a s ním odešel do školy i Bořek, letos poprvé, a čas jako by se zastavil.

Doma zůstala jen Radka a Xénie si nemohla nevšimnout, jak se změnila. Dřív veselá a divoká holčička posmutněla, držela se stále doma a usilovně se snažila Xénii pomáhat a byla tak hodná a tichá, že se matka někdy až obávala o její zdraví, i když dobře věděla, čím to je. Stýskalo se jí po otci i po bratrech. Když chlapci odešli do Budče, Radka se nastěhovala k matce do ložnice a Xénii to potěšilo. Aspoň si nepřipadaly tolik opuštěné.

Donutila se vstát a jít konečně něco dělat. Smutek se jí ale zaplašit nepodařilo. Evžen jí tak strašně scházel. Bez jeho energické činorodosti, jeho smíchu, něžností a hravých nápadů se v domě rozléhalo nepřirozené mrtvé ticho.

Xénie byla zvyklá Evžena doplňovat, ne zastupovat, a v nové roli si připadala neobratná a falešná.

Zavadila pohledem o čárky na zdi. Radka si tam odškrtávala dny, které ještě zbývaly do otcova návratu, a Xénie náhle ucítila, jak ji pálí oči. Zbývalo jich ještě nekonečně moc, ještě nesnesitelně dlouho do konce Evženova trápení a její opuštěnosti.

Zacinkal zvonek. Xénie nechala nádobí nádobím, otřela si obličej a rozběhla se do krámu.

Tentokrát to nebyl zákazník. Před pultem stál skřítek a přidržoval si na hlavě plochý čtverhranný balík. Poslíček.

„Zásilka do vlastních rukou pro paní Xénii Vulpesovou,“ ohlásil důležitě. „Bez odpovědi.“

Xénie balíček překvapeně převzala. Nebyl velký, ale zato pořádně těžký. Kdo jí co posílá? Ani nepostřehla, že skřítek už se dávno vytratil, a soustředěně zírala na hnědou lepenku. Žádná adresa ani jméno. Podezřívavě zkusila jednoduché detekční kouzlo, potom vyhrabala z regálu Evženovu bezovou trubičku, aby se podívala, jestli zásilka není nějak očarovaná. Nic nezjistila, a tak opatrně rozřízla obal.

Zevnitř vyklouzl malý lístek žlutého papíru popsaný obyčejnou tužkou. Srdce jí poskočilo, jakmile spatřila důvěrně známé zašmodrchané písmo.

„Má nejdražší. Posílám Ti malý dárek, abys věděla, že jsem na Tebe nezapomněl. Musel jsem nesmírně riskovat, aby se mi to podařilo, a doufám, že Tě potěší. Tvůj milovaný manžel.“

Xénie se zajíkla radostným dojetím. To byl celý Evžen, přestoupit zákaz a riskovat jen proto, aby jí mohl poslat dárek. Kdo ví, jak se mu to vlastně podařilo. Zvědavě balík úplně otevřela a našla v něm trochu zašlé čtvercové zrcadlo.

Užasle si prohlížela široký bohatě zdobený rám. Spirály a lístečky vyřezávané z tvrdého dřeva byly dokonce pozlacené. Jak Evžen dokázal sehnat takovou vzácnost? Nikdy doma nic tak zvláštního a drahocenného neměli.

S námahou zvedla těžké zrcadlo před sebe v natažených pažích. Vtom se jí v hlavě rozezněl poplašný zvonek. Evžen jí v životě neřekl „má nejdražší“ a ten přepjatě romantický podpis k němu také neseděl. Tohle nepsal on! Je to nějaká léčka.

Pokusila se zrcadlo odhodit, ale už bylo pozdě. Nedokázala se pustit rámu. Nepochopitelná síla ji sevřela jako křeč. Nemohla se pohnout ani vykřiknout, nedokázala udělat žádné kouzlo, jen bez mrknutí zírat do zrcadla. Mihla se v něm cizí ženská tvář s planoucíma modrýma očima. Pak Xénie omdlela.

***

Zvolna se probrala k vědomí. Instinktivně si okamžitě položila ruku na břicho a soustředila se na miminko. Pohnulo se. Oddechla si, že děťátko je v pořádku, ale její úleva zmizela, jakmile se úplně vzpamatovala.

Vznášela se v jakémsi podivném zamlženém prostoru jako v bludišti z oblaků nebo dýmu bez vůně. Rozptýlené stříbřité světlo se přelévalo po beztvarých stěnách.
Xénie se pokusila zavolat a její hlas se zvolna rozplynul, jako by ho ta divná mlha spolkla. Nebyla si ani jistá, jestli stojí nebo leží. Jediným záchytným bodem byl malý třpytivý čtverec. Zrcadlo. Xénie neuměla odhadnout, jestli je blízko nebo daleko, ale pokusila se dostat k němu. Uvědomila si přitom, že opravdu stojí. Dokázala se pohybovat, ale do každého kroku musela vložit obrovské úsilí. Jako by se brodila hlubokou vodou. Nebo jako ve snu, kdy se snaží člověk utíkat, a přitom se téměř nepohne z místa.

Přistoupila k zrcadlu a zároveň si uvědomila, že si vůbec nepamatuje, jak k němu došla. Podívala se do lesklé plochy a zajíkla se. Viděla svou vlastní tvář a v pozadí za ní svou kuchyni. Ale výraz jejího obličeje neprozrazoval nic z její hrůzy. Usmíval se a zářil vítězoslávou.

Xénie pevně zavřela oči a snažila se pochopit, co se s ní stalo. Marně. Znovu se podívala do zrcadla. Její dvojnice začala mluvit. Viděla, jak se její rty pohybují, ale neslyšela ji přímo. To uvnitř její hlavy se jásavě rozezněl trochu povědomý ženský hlas. Sametově svůdný a přitom prosáklý jedem.

„Mám tě, ty hlupačko. Chytila ses do pasti.“

„Proč, co jsem ti udělala?“ vykřikla Xénie zoufale. Stříbrná mlha jí utrhla hlas od úst, ale ta venku zřejmě slyšela, protože se s krutým uspokojením usmála.

„Ach, ty už ani nevíš? Urazilas mě. Dovolila sis na mě zaútočit. Chlubila ses svojí mocí, copak si nevzpomínáš? Tak kde je teď? Co uděláš? Co je ti teď platný ten tvůj liščí vítr?“ vysmívala se.

Ohromená Xénie zapátrala v paměti. Ona že by na někoho zaútočila… A vtom si vzpomněla a přiřadila k hlasu správnou tvář. Ta nablýskaná blondýna, které zdemolovala byt, protože si políčila na Evžena. Nevzmohla se na slovo, jen zděšeně zalapala po dechu. Ten incident skutečně už dávno pustila z hlavy, měla spoustu důležitějších starostí a samozřejmě byla v právu. Nepovažovala ani za nutné vyprávět Evženovi, co se sběhlo, jen mu tenkrát stručně řekla, že se zákaznice zmýlila a uhranutá nebyla. Potom už ji nikdy neviděla. Připadalo jí to tak dávno. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že vyvolá tak posedlou nenávist.

„Takže si tady v klidu počkám,“ pokračovala ta druhá a zdůrazňovala každé slovo. „Mělas hezkého muže, docela přijatelný dům a obchod plný drahého kamení. Teď nemáš nic, jsi jen přízrak uvězněný v zrcadle a tohle všechno je moje.“

„Ale proč?“ vydechla Xénie znovu. „Proč tak strašně chceš zrovna mého muže?“

Úsměv její dvojnice zmizel. „Protože mě připravil o toho mého. Rozmetal ho na kusy černým kouzlem. A taky protože se mi líbí a jsem zvyklá zařídit si věci tak, abych vždycky dostala, co chci. Tak teď to víš.“

Tohle není možné, to se doopravdy neděje. To je jen noční můra, možná na chvíli usnula, možná omdlela a uhodila se do hlavy. Nemůže být pravda, že vězí bezmocně chycená v zrcadle a dívá se na svou vlastní podobu, která jako by ztratila zájem o další rozhovor a zaujatě si prohlíží sama sebe.

Dvojnice se hladila rukama po těle, zkoumala čistotu pleti a pevnost postavy, prohrábla si prsty husté vlasy, pak si nespokojeně přejela špičkou jazyka přes ostré zuby: „Tedy jak s tímhle můžeš vydržet…“ zamumlala. „S tím budu muset časem něco udělat… Tak se podívám, co tady mám…“

Do zrcadla už nepohlédla. Začala lehkým téměř tanečním krokem kroužit po místnosti, otvírat skříňky a prohrabávat jejich obsah.

Xénie stále jako omráčená sledovala, jak vetřelkyně pobíhá sem a tam. Pak jí zmizela ze zorného pole a zřejmě odešla kramařit do ložnice.

Xénie se pokusila rozbít zrcadlovou plochu pěstmi, ale nepodařilo se jí dotknout se skla. Šedavé světlo jí v tom bránilo a odstrkovalo její ruce jako pružina. Zkusila to kouzlem a zhrozila se, když si uvědomila, že její magie jako by se rozplývala. Nic necítila, ani teplo, ani chlad, neměla hlad ani žízeň, nepřipadala si unavená ale ani svěží. Štípla se do ruky a necítila bolest. Možná jsem mrtvá, pomyslela si nešťastně. Co bude s miminkem?

Děťátko žilo, vnímala jeho pohyby a intuitivně věděla, že nijak nestrádá. Mimoděk se dotkla jantarového přívěsku, který dostala od Evžena hned ten den, kdy mu řekla, že je těhotná. Magie kamene posílená s láskou provedeným rituálem miminko zachránila, ale co bude dál?

Ta druhá se vrátila, přiblížila se k zrcadlu a Xénii cosi donutilo udělat totéž a znovu se jí postavit tváří v tvář.

„Tak jak se ti tam líbí?“ zajímala se dvojnice.

„Pusť mě ven,“ zaprosila Xénie.

Její obličej na druhé straně se jen pohrdavě ušklíbl. „Raději mi řekni, jak otvíráte ten krám. O hloupé noviny nestojím, chci to ostatní.“

„Dám ti, co budeš chtít,“ navrhla jí Xénie rychle. „Sama se k ničemu nedostaneš, dům je zavázaný osobní smyčkou. Můžu ji rozvázat jen já.“

Ta druhá se zamračila, ale pak mávla rukou: „Však já si nějak poradím. Možná mi lžeš.“

„Nelžu, přísahám,“ snažila se ji Xénie přesvědčit. „Pusť mě ven a dostaneš, co si vybereš.“

„Nechci si vybírat, chci všechno…“

Falešně hladký hlas se vytratil. Xénie pochopila, že jakmile ta druhá odstoupí od zrcadla, už ji nemůže slyšet. Nebo možná nechce. V každém případě se její volání, sliby a prosby marně rozplynuly. Vetřelkyně se přesunula do krámu a nejspíš se opravdu pokoušela prolomit ochrannou pokrevní smyčku svázanou s domem.

Xénie osaměla uvězněná v ledové hrůze. Každou chvíli se vrátí ze školy Radka. Co s ní ta ženská provede?

Xénie začala zoufale vzývat všechny síly, které jí jen přišly na mysl, modlila se ke třem sestrám, úpěnlivě prosila, ať se něco stane, ať zasáhnou a nedovolí Radce přijít domů a upadnout do moci té čarodějnice, ať jí neublíží.

Xéniiny prosby zůstaly nevyslyšeny, naopak osud jako by se postavil proti ní. Eva Raposová se s Radkou rozloučila na rohu ulice, kam se obvykle přemísťovaly mimo dohled obyčejných sousedů, a zamířila se svými dvěma dětmi opačným směrem. Od té doby, co byl Evžen ve vězení, často Radku doprovázela až domů a zvykla si zastavit se u Xénie na kus řeči a trochu ji rozptýlit. Ale zrovna dnes měla naspěch, její matka onemocněla, a tak si Eva jen na okamžik odskočila vyzvednout děti, a hned zase utíkala zpátky, aby se jí mohla věnovat.

Radka si položila na hlavu látkový pytlík s cvičkami, aby se chránila před deštěm, a rozběhla se co nejrychleji domů do tepla. Dneska se víc než kdy jindy těšila, jak si zaleze ke krbu s hrnkem horkého kakaa a dočte si strašně napínavou pohádku o malé čarodějce Anně, která se snaží dostat do Budče na útěku před nelítostným inkvizitorem.[1]

Zaškrábala drápky na dveře a vpadla do krámu. „Ahoj mami, už jsem tady!“ zavolala vesele a shodila aktovku ze zad. „Eva dneska nepřijde, protože…“

Zarazila se. Všechno bylo vzhůru nohama, noviny, časopisy, krabičky cigaret a další zboží rozmetané po celé místnosti, jako by se tam přehnala smršť. Papíry zmateně kroužily i ve vzduchu, aniž se snesly na podlahu posypanou tabákem a roztrhanými pohlednicemi.

Matka se vynořila z kuchyně, se založenýma rukama se bez úsměvu opřela o rám dveří a mlčky upřela na dívenku soustředěně zkoumavý pohled.

„Co se stalo?“ zeptala se Radka nejistě a pomalu položila tašku na podlahu.

„Malý zádrhel, holčičko,“ odpověděla žena a nepřestávala ji provrtávat pronikavě chladným pohledem, jaký Radka u své matky nikdy neviděla. „Ale myslím, že se právě vyřešil.“

„Ale já za to nemůžu,“ ohradila se Radka vylekaně. „Teď jsem přišla a už to tady všechno lítalo.“

Ostré zuby se zablýskly v krutém úsměvu: „Takže je nejvyšší čas to napravit. Pojď sem.“

Holčička neposlechla, naopak ucouvla a přitiskla se ke dveřím. Nic nechápala. „Ty se zlobíš? Ale já jsem vážně nic neprovedla.“

„Řekla jsem, pojď sem,“ sykla falešná Xénie ostře a náhle bleskurychle přiskočila a popadla Radku za ruku. „Musíme si hezky dlouze popovídat.“

Radka se rozplakala a už bez odporu se nechala odvést do kuchyně.

„Tady si sedni,“ nařídila jí žena, mávla rukou a jedna židle se oddělila od stolu.

Skutečná Xénie v zrcadle viděla, co se děje. Znovu se pokusila násilím se vyrvat ze svého přízračného vězení a znovu marně. Křičela, ale v hrůze se jí nedařilo dát slova dohromady.

Její dvojnice přitiskla dítěti ruce ke spánkům a cosi zašeptala, pak o krok ustoupila.

Radka se ochable svezla na opěradlo, ale nedokázala odvrátit pohled. Z očí jí tekly slzy a její nechápavý strach skutečné Xénii rozdíral srdce.

„To nejsem já, holčičko,“ vzlykala bezmocně. „Nemůžu ti pomoct. Vydrž, prosím tě. Já nemůžu nic dělat.“ Nejstrašlivější noční můra se zhmotnila. Její dítě je v nebezpečí, trpí a ona mu nedokáže přispěchat na pomoc.

„Teď mi odpovíš na pár otázek,“ přikázala vetřelkyně. „Kdo všechno tady bydlí?“

Radka odpověděla nepřirozeně monotónním tichým hlasem: „Máma. Táta. Já. Drahoš a Bořek.“

„Kdo je Drahoš a Bořek?“

„Moji bratři.“

„A kde jsou?“

„V Budči.“

Falešná Xénie chvíli přemýšlela, pak mávla rukou a pokračovala ve výslechu: „Jak se otvírá čarodějnický obchod?“

„Dotekem,“ odpověděla Radka poslušně.

„Čí dotek to musí být?“

„Táty nebo mámy.“

„Ty ho nemůžeš otevřít?“

„Táta to zakázal,“ řekla Radka.

„Ale dokázala bys to?“ naléhala vetřelkyně.

„Ano.“

„Jak je to možné?“

„Nevím. Kouzlo mě pozná.“

„Pokrevní smyčka,“ mumlala si čarodějnice zamyšleně. „Vázaná na krev pána domu a jeho rodiny. Staromódní, ale pořád dobré. Ano, holčičko, dobře jsi mi odpověděla. A teď mi ještě něco dáš.“

Xénie se zoufale hryzala do pěstí. Jako by se v ní všechno trhalo. „Prosím, neubližuj jí,“ sténala. „Vždyť je ještě malá, tohle přece nemůžeš.“

Dvojnice neslyšela nebo nechtěla slyšet. Nenuceně přistoupila ke kredenci a s úplnou samozřejmostí vytáhla nejdřív láhev vína, kterou tam Xénie schovávala na Vánoce, a nalila si plnou sklenici. Ochutnala doušek a spokojeně si olízla rty. Pak vzala dlouhý nůž a vrátila se k ochromenému děvčeti.

„Dej mi ručičku,“ zašklebila se a hrubě popadla Radku za levou ruku. Hrůza v její tváři ani nářek její zdrcené matky ji nedojaly ani v nejmenším.

Nůž se nelítostně zableskl.

„Mami!“ zakřičela holčička.

Xéniino srdce se na okamžik zastavilo. Ten drásavý výkřik jí rval duši na kusy.

Čarodějnice zachytila do dlaně useknutý poslední článek dívčina malíčku a spolkla ho. S bezcitným klidem ho zapila sklenicí vína. Pomalu si ji vychutnala a až potom znovu obrátila pozornost k dítěti naříkajícímu bolestí a děsem.

Klekla si vedle židle, ke které Radka zůstala připoutaná, a namočila prst do její krve.

„Nerozváže se pouto krví svázané,“ začala odříkávat a při každé větě nakreslila dívce na čelo krví čáru. „Co je tvoje, to já vlastním. Tvoje krev je moje krev. Staň se.“

Radka se proměnila v malou hadrovou panenku.

Falešná Xénie ji sebrala ze židle, prohlédla si ji, všimla si poškozené ručičky a ušklíbla se. „Dokud ti někdo nevrátí prstíček, máš smůlu, holčičko.“

Pravá Xénie se zhroutila.

Dvojnice nedbale pohodila panenku za kredenc a nedočkavě se rozběhla do krámu. S napětím přejela dlaní po rozházených regálech a zavýskla radostí.

Evženův kouzelnický krámek se poslušně ukázal.

Začala se dychtivě prohrabávat v truhličkách a zkoumat lesklé kameny. Nebylo tady tolik drahocenností, jak doufala, ale přece jen se zdálo, že co našla, není k zahození. Strádat rozhodně nebude a až se lišák vrátí domů, však ho už dokáže snadno přesvědčit, aby se postaral o další zajištění jejího blahobytu. Léčka s uloupenou podobou společně s uměním ovládat muže zaručeně zabere. A až se ho nabaží a uvidí, že nic dalšího už od něj dostat nemůže, tak se ho prostě zbaví, to bude až směšně snadné. Jeho synové v Budči jí prozatím nepřekážejí a žena v zrcadle beztak postupně uchřadne a čarovné pouto, které Regině propůjčuje její podobu, samo zmizí. Prozatím má tedy budoucnost zajištěnou a může se těšit na sladkou tečku. Potom si v klidu a beze spěchu najde další oběť.

Náhle se jí zmocnil pocit, že ji někdo pozoruje. Zneklidněla. Zničená Xénie pláče v zrcadle a sem dohlédnout nemůže, tak co to má znamenat?

Vtom si všimla, že na ulici stojí nějaký mladík v černém plášti a dívá se dovnitř výkladní skříní.

Uvědomila si, že tohle okno bude muset zakrýt. Náhodní čumilové nebyli nic, o co by stála. Taky Xéniiny známé bude muset nějak odradit od nevítaných návštěv, nerada by se prozradila nějakou změnou chování. Všechno si už promyslela a byla si jistá, že to zvládne.

Teď bude nejlepší nevzbudit žádné podezření. A tak se na mladíka zářivě usmála a lehce kývla hlavou na pozdrav.

Usmál se také, odstoupil od výlohy a zmizel ve tmě.

Regina Černínová nerušeně ovládla pole.

[1] Nejde v pravém smyslu o pohádku, nýbrž o vylíčení skutečné události, která se odehrála v 15. století. Anna se stala významnou čarodějkou své doby. Byla to ona, kdo rozhodl, že magicky nadané děti musejí být včas vyhledány a pozvány do školy průvodcem, který zajistí jejich bezpečí.

První díl najdete zde