Xénie mávnutím ruky poslala nádobí od oběda do kamenné výlevky v rohu kuchyně, ale zůstala sedět u stolu s bradou opřenou o zaťaté pěsti. Zachmuřeně vraštila čelo a znovu pročítala úřední pergamen opatřený spoustou hrozivě vyhlížejících rudých a černých pečetí.

„Za tři týdny,“ zašeptala zdrceně.

„Dmýšek si pospíšil,“ ušklíbl se Evžen nevesele.

Před měsícem Evžen náhodou zkřížil cestu skupině bestiálních vrahů, kteří obchodovali s lidskými orgány. Prováděli to tak nenápadně, že nikdo včetně vyšehradské kriminálky o jejich řádění neměl ani tušení, a nebýt Evžena, klidně tak mohli pokračovat ještě spoustu dalších let. Evžen se marně pokusil zachránit jejich poslední oběť. Výsledek: všech šest členů gangu včetně šéfa zabitých, zřícená budova v čarodějnické čtvrti a jedna smrt zdánlivě nešťastnou náhodou, ale ve skutečnosti v důsledku zrady někoho, koho Evžen pokládal za svého přítele. On sám vyvázl jen o vlásek a s bolestivými šrámy na duši. A teď ho čekal soud.

Lhal by, kdyby tvrdil, že nemá strach. Už jednou si krátce vyzkoušel, jaké to je v podzemní vyšehradské kobce, a předpokládal, že tohle by nějak vydržel. Avšak pouhé pomyšlení na strašlivé vězení pod kořeny boubínských stromů mu vyráželo dech. Říkalo se, že kořeny pomalu prorostou tělem odsouzence a nesmírně zvolna ho vysávají, dokud v něm zbývá aspoň špetka života.

Když byl malý, znal čaroděje, kterého prý k takovému trestu odsoudili, už si nepamatoval za co. Z vyčerpání, nehybné samoty a nekonečné bolesti zešílel a krátce po propuštění zemřel.

Evžen netušil, co vlastně čeká jeho. Přežil by takové dlouhé a pomalé mučení? Tomu nevěřil. Dmýšek se sice zmínil o polehčujících okolnostech, jenže kdo ví, jak to dopadne. V papírových zákonech se nevyznal a po pravdě ho ani nikdy moc nezajímaly. Se smutnou ironií si uvědomil, že to, co považoval za svoje jediné skutečné provinění, černočerné liščí kouzlo, ke kterému se uchýlil pod bezprostřední hrozbou smrti, a jeho důsledky v obžalobě vůbec neuvedli. Možná na to dojde až před soudem.

Xénie ho pevně chytila za ruku, jako by mu chtěla dodat odvahu. Vzchopil se, zaplašil obavy a dokonce se mu podařil úsměv. Nechtěl na ni přenášet vlastní úzkosti, stačí, že tady na všechno zůstane sama.

„Nebude to tak hrozné,“ řekl jí s docela zdařile předstíranou jistotou.

„Já jsem pořád doufala, že… Oni s tím přece nedělali vůbec nic, neměli tušení, co se jim děje přímo před nosem, a místo aby ti teď byli vděční, tak tě obviní. To je… to je prostě…“ Xénie se zajíkla, nedokázala mluvit dál. Zakousla se ostrými zoubky do spodního rtu a otřela si oči. Nechtěla se rozplakat, nikdy nebyla ufňukaná a věděla, že Evžen teď nepotřebuje nářky ale povzbuzení, jenže si nemohla pomoct. Najednou jí víc než cokoliv jiného přišlo strašně líto, že ta hrozivá zpráva přišla zrovna dnes, právě teď, když… Slzy jí vyhrkly nezadržitelným proudem.

„Ale no tak. Neplač, prosím tě.“ Přitáhl si ji na klín a přivinul ji k sobě. Neměl ponětí, jak ji vlastně utěšit, a tak ji jen objímal a líbal do vlasů a nechal ji, ať mu máčí tričko slzami. Věděl, že Xénie mu nic nevyčítá, že rozumí tomu, co udělal a proč, ale tenhle její lítostivý pláč byl mnohem horší než výčitky. Rád by jí řekl, jak strašně ho mrzí, že dopustil, aby se takhle trápila, ale nenašel ta správná slova. Omluvy mu nikdy moc nešly, a tak neříkal nic, jen se bezmocně hněval sám na sebe.

Xénie konečně přemohla záchvat pláče, otřela si zmáčený zrudlý obličej, zvedla hlavu a pokusila se o úsměv. „Ještě ti musím něco říct,“ vypravila ze sebe mezi posledními vzlyky a ovinula mu paže kolem krku.

„Copak?“

„Budeme mít miminko.“

„U Želmíra, já se zblázním,“ vyhrkl bez přemýšlení. Jak mu novinka skutečně docházela, pomalu se rozzářil radostným úžasem.

„Jo,“ přikývla Xénie už veseleji a popotáhla. „Zas úplně nevhod.“

Zasmál se a znovu ji k sobě láskyplně přitiskl. Ke třem odrostlým ratolestem ještě jedno maličké… Nepočítali s tím, ale proč vlastně ne? Představa nového mrňouska, který zase oživí nezvykle tichý dům, až všechny děti odejdou do Budče a domů se budou vracet jen na prázdniny, ho povzbudila a potěšila a jeho obvyklá kuráž byla rázem zpátky. Zdálo se, že osud na něj přece jen nezanevřel.

„Radka a Bořek už to vědí?“ zeptal se.

„Ještě ne. Chtěla jsem to říct nejdřív tobě.“

„Tak jim to povíme, až se vrátí ze školy. Radka bude nadšená,“ usmál se Evžen. „A večer zavoláme Drahošovi do Budče.“

Xénie souhlasila. „Myslím, že mám ještě někde uložené staré peřinky,“ uvažovala už zase prakticky jako obvykle. „Podívám se po nich. A kolíbku jsem půjčila sestřenici. Ta se bude divit, až ji budu chtít zpátky!“

Evžen zavadil pohledem o pergamen na stole a jeho chmury se vrátily: „Budeš to muset zvládnout sama. Zrovna teď, když je nejvíc potřeba, abych byl doma. Je mi to strašně líto.“

S povzdechem si položila hlavu na jeho rameno. Neodpověděla, k čemu také. Rozuměli si i beze slov.

Vyrušilo je cinknutí zvonku, znamení, že do obchodu přišel nějaký zákazník.

Evžen se neochotně zvedl: „Nedá se nic dělat, musím do práce.“

„Počkej,“ pousmála se Xénie a lehce přejela konečky prstů po jeho hrudi. Mokré skvrny od slz zmizely.

„Dík,“ mrkl na ni a spěšně zamířil do krámu.

Před pultem stála neznámá elegantní žena asi v jeho věku, možná o něco mladší. Nemohl si nevšimnout, že je velmi krásná, a podle sebejistého postoje zřejmě zvyklá na obdiv a poklony.

Překvapeně a trochu pohrdavě se rozhlížela po vystavených novinách a krabičkách cigaret. „Řekli mi, že tu najdu obchod s amulety, ale asi došlo k omylu,“ pronesla tiše, aniž odpověděla na jeho pozdrav.

„Jste na správné adrese,“ ujistil ji. „Můžu vám nějak pomoct?“

„Vy jste Evžen Vulpes?“ zaostřila na něho.

Přikývl.

„Trochu jsem se na vás vyptávala. V Budči mi vás doporučili jako nejlepšího odborníka na praktická ochranná kouzla,“ řekla zvolna jakoby na vysvětlenou svého dotazu, a přitom si ho prohlížela s tak soustředěným zájmem, až ho to poněkud vyvedlo z míry. Na občasné zálibné pohledy žen byl zvyklý a většinou ho docela těšily, ale tohle přehnané zkoumání v něm vyvolávalo spíš rozpaky než polichocení.

Náhle se měkce usmála a zahnala tak nepříjemný první dojem. „Vlastně jsem si vás představovala úplně jinak.“

Pousmál se také a pokrčil rameny: „A co pro vás můžu udělat?“

„Jak bych vám to vysvětlila…,“ začala pomalu. „Někdo mě ohrožuje… vím, kdo to je, ale mám důvody, proč proti němu nechci nic podniknout. Bojím se, že se pokusí ovlivňovat moje vědomí. Dokázal byste mi opatřit něco, co by mi pomohlo vytvořit si ochrannou bariéru?“

Evžen zamyšleně svraštil obočí: „Ohrožuje vás na dálku?“

„Ano. Můžete mi pomoci?“ Opřela se o pult a prosebně k němu vzhlédla. Evžen mimoděk hněvivě zauvažoval o tom, jaký mizera se asi může pokoušet téhle ženě uškodit. Vypadala v té chvíli tak bezbranně a líbezně, že jen málokterý muž by zůstal lhostejný.

„Ale ovšem,“ ujistil ji sebevědomě a obrátil se k postrannímu regálu. Po paměti bez tápání sáhl do správné police a obsah regálu se okamžitě změnil, místo časopisů se vynořily přihrádky s různobarevnými kameny.

„Ach, to je nádhera,“ neudržela se zákaznice, přiskočila blíž a okouzleně se sklonila nad truhličkou s třpytivými rubíny.

Evžen postřehl koutkem oka, že chce jeden kámen vyjmout, a varovně ji popadl za zápěstí: „Pozor.“

S rozšířenýma očima se překvapeně napřímila, ale nesnažila se mu vytrhnout. Cítil její rozechvění. A také nesmírně silnou magickou energii, která při jejím křehkém vzhledu až překvapovala.

Pustil ji a o krok ustoupil. „Promiňte. Hrozilo vám ošklivé zranění, protože ty kameny jsou chráněné železy,“ prohodil na vysvětlenou. „Navíc rubín se v téhle situaci nehodí. Lepší bude tyrkys.“

Žena se zářivě usmála: „Ach tak, děkuji za upozornění. Jste nesmírně pohotový.“

„Naštěstí,“ usmál se také. Vybral lesklý modrozelený kámen a podal jí ho. „Mějte ho u sebe, ale nenoste ho přímo na těle a dávejte pozor, aby se ho nedotkla žádná kosmetika, to mu škodí. A čas od času byste ho měla zahrabat do hlíny, aby se vzpamatoval. Pak vás proti černému ovlivňování na dálku ochrání spolehlivě.“

„Vy jste báječný,“ zapředla a bez váhání tyrkys koupila.

„Mimochodem,“ pronesla před odchodem významně, „jmenuji se Regina Černínová. Jsem si skoro jistá, že se na vás znovu obrátím. Myslím si, že spolupráce s vámi bude velmi užitečná.“ Obdařila ho posledním jiskřivě svůdným úsměvem a zmizela. Evžen se pobaveně ušklíbl.

Vzápětí vešel další zákazník, který nutně potřeboval něco proti jedovatým červeným stonožkám, co mu zamořily chatu. Evžen se pustil do hledání přísad do příslušného lektvaru a zářivá blondýna se mu okamžitě vykouřila z hlavy. Všiml si, že mu začínají docházet některé zásoby, a uvědomil si, že musí stihnout udělat důkladnou inventuru a všechno zboží doplnit, dokud má ještě čas. Nechtěl Xénii zatěžovat ještě další prací navíc, až se nebude moct starat o obchod sám.

S povzdechem zahnal černé myšlenky a přinutil se soustředit na složení lektvaru.

***

Regina prozatím neměla, proč se dál v Lysolajích zdržovat, a tak se vrátila rovnou do svého malého elegantního bytu v Železné ulici na Starém městě pár kroků od čarodějnické čtvrti.

Návštěva v obchodě s amulety vůbec nebyla náhoda, a kdyby Evžen tušil, co se skrývá za jejím zájmem, určitě by nezůstal tak lehkomyslně lhostejný.

Samozřejmě si o něm předem zjistila, co se dalo, to bylo snadné, prostě se zastavila v Budči za svou bývalou spolužačkou Swiatnicou Òdżińovou a ani se nemusela příliš vyptávat.

Případ černé sanitky se přetřásal na každém rohu a Ludvík Konfršt byl přece také budečský profesor, tudíž odhalení jeho tajného zločineckého života školou pořádně otřáslo. Swiatnica neměla tušení, že Regina s Konfrštem léta udržovala poměr, a tak bez zábran vzrušeně chrlila všechno, co o tom případu věděla, a Regina ji musela spíš brzdit. Zděšené a pohoršené výkřiky ji nezajímaly.

„Evžen Vulpes? Jistěže ho znám. Ty se na něj nepamatuješ? Byl o tři ročníky pod námi a specializoval se na magické kameny. Je to liškomág. Má tady ve škole syna a občas se zastaví v knihovně. Doufám, že mu ten soud dopadne dobře, je to fajn kluk a zasloužil by si, aby ho osvobodili.“

Regina skryla svůj vztek a nechala její názor bez komentáře. Měla v úmyslu toho „fajn kluka“ bez milosti strašlivě proklít za to, jak ji poškodil.

Regina pocházela z obyčejné rodiny, přesto patřila k nejmocnějším čarodějkám své generace a dobře to věděla. A stejně dobře dokázala svoje schopnosti skrývat. Mohla zůstat v Budči a učit tam černou magii. Mohla se stát vyhledávanou zaklínačkou. Mohla zaujmout významné postavení ve Velké radě. Ale nic takového ji nelákalo. Mnohem pohodlnější a příjemnější bylo najít si bohatého partnera, který ji rozmazloval a zahrnoval přepychem, a pokud by si snad někdy dovolil v něčem jí odporovat, však ho už dovedla snadno zkrotit nebo si bez skrupulí najít lepšího.

Ludvík Konfršt byl ze stejného těsta jako ona, obojaký, schopný, tvrdý a bezohledný. Reginu nikdy nezajímalo, odkud se vlastně bere jeho bohatství, bylo jí jasné, že z profesorského platu by si nemohl dovolit vydržovat tak náročnou milenku, ale to jí bylo jedno. Hlavně že jeho zdroje nevysychaly a že ve své nadutosti s oblibou dokazoval, že jí může dopřát opravdu cokoliv.

Jenže Konfrštova zločinecká činnost se právě pečlivě vyšetřovala a Regina si uvědomovala, jak je dobře, že si Konfršt vždycky přál udržovat jejich poměr v tajnosti, nejen protože byl ženatý, ale také protože luxusní milenka by k němu mohla přitáhnout podezření. Díky tomu nikdo z Vyšehradu o Reginu neprojevil sebemenší zájem.

Mohla tedy zůstat v klidu v závětří, ale místo toho se užírala vzteky, o co všechno ji připravil ten bláznivý lišák, co strkal nos do něčeho, po čem mu vůbec nic nebylo. Podle jejího přesvědčení si zasloužil mnohem horší trest než jen vězení. Beztak dostane jen pár měsíců, nanejvýš rok. To nic není. Ona pro něj naplánovala dlouhé a pomalé umírání v nesnesitelných bolestech. Nebyl by první nepřítel, který takhle pocítil její hněv.

Jenže nakonec si to rozmyslela a z toho krámku odešla, aniž se mu pokusila ublížit, a dokonce s nákupem pod rychle vymyšlenou záminkou, aby si připravila snadnou cestu zpět. Hlavou jí bleskl nový plán, mnohem rafinovanější a také víc vzrušující než pouhé prokletí.

Při bezprostředním setkání jí totiž ten muž začal připadat víc než zajímavý. Vlastně se jí zalíbil tak, že ji to až zaskočilo, protože sice měl docela příjemné rysy a sympatický úsměv zdůrazněný vějířky vrásek u koutků očí, ale rozhodně se nedal považovat za krasavce. Samozřejmě byl zrzavý a na její vkus taky mohl být vyšší. Přesto jí teď nešel z hlavy. Přitažlivost mu zřejmě překvapivě dodávala právě ta jeho liščí podstata. Pružná štíhlá postava a lehké sebejisté pohyby, pronikavé tmavohnědé oči, okouzlující právě tím, že nebyly lidské. A když ji chytil za ruku, aby ji ochránil před úrazem, všimla si, že má navzdory drápům jemné a citlivé prsty.

Při tom bezděčném doteku bleskově využila svou pečlivě rozvíjenou schopnost rozeznat úroveň kouzelné moci. Ucítila spoustu výbušné vitální energie a silnou magii pevně opřenou o zem a přitom neobvykle divokou a nezkrocenou běžnými pravidly. Vzrušilo ji to tak, že po něm okamžitě zatoužila.

Liščí mágové sami sebe považovali za výjimečné a bývali pyšní na svůj starobylý mocný rod, ji však nikdy moc nezajímali, vždycky je považovala víc za zvířata než za lidi, jejich liščí atributy ji odpuzovaly a jejich sklon držet se pohromadě a pečlivě si střežit svoje tajemství ani moc nepovzbuzoval k navazování bližších vztahů. V Budči v její době pár liščích studentů bylo, ale téměř se na ně nepamatovala. Nedokázala si vybavit, že by Evžena někdy dřív vůbec viděla, ať už ve škole nebo později. Lišky však měly odjakživa také pověst odvážných a schopných drzounů, kterým jsou zákony k smíchu a kteří si šikovně dokážou prosadit svou za každou cenu. Evžen bude také takový, cítila to.

Na atraktivnosti mu jen přidávala ještě jedna věc. V drahocennostech se vyznala dokonale, a tak i tím krátkým pohledem stačila zhruba odhadnout cenu kamenů v jediné truhličce, kterou jí mimoděk ukázal. Jaké bohatství potom může ukrývat celý krámek? Napadlo ji, že s tím Evženovým obchodem to bude nejspíš podobné jako s ním samotným. Pod zdánlivě obyčejným nátěrem se schovává něco zvláštního a podmanivého.

Přehodila modrozelený kámen z ruky do ruky a rozhodla se. Zničit takového chlapa kletbou by byla škoda. Raději spojí příjemné s užitečným. Připravil ji o milence a mimochodem také o zdroj pohodlných příjmů. Bude tedy jen spravedlivé, když ho sám nahradí.

Regina vstala z křesla a přešla k toaletnímu stolku. S uspokojením se prohlédla v zrcadle. Z ozdobného kovaného rámu na ni hleděla krásná mladistvá okrouhlá tvář s velkýma modrýma očima a jemnými rty, lemovaná promyšleně rozcuchanou hřívou zlatavých kudrlinek přesně podle poslední módy. Její světle fialový hábit připomínal spíš elegantní róbu a dokonale zdůrazňoval všechny její přednosti.

Všimla si, že Evžen nezůstal vůči jejímu půvabu netečný. Svést ho by tedy nemělo být nic těžkého, a jakmile ho jednou dostane do své moci, stane se poslušnou loutkou v jejích rukou.

Swiatnica se snad zmínila, že má rodinu. Ale na tom nezáleží, nebyl by první, kdo kvůli ní ztratil hlavu tak, že zapomněl na všechny dosavadní závazky. Jen ho nejspíš bude muset dostat pryč z jeho prostředí, aby měla situaci plně pod kontrolou. To bude díky jeho zaměstnání snadné. Lusknutím prstů si přivolala dopisní papír a pero a po chvíli uvažování začala psát:

„Vážený pane Vulpesi, jsem Vám vděčná za Vaši dnešní pomoc, ale obávám se, že nebyla dostatečně účinná. Neviním z toho Vás, sama jsem podcenila nebezpečí, které mi hrozí. Vím jistě, že jsem se stala obětí černé magie. Nacházím se ve strašlivé situaci a neodvažuji se vyjít z domu. Velice se bojím a spoléhám na Vás, nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Očekávám Vás dnes po západu slunce, jste má poslední naděje. Vaše Regina Černínová.“

Pročetla si dopis ještě jednou. S uspokojením usoudila, že zní dostatečně naléhavě a neurčitě, aby vzbudil jeho zájem, připsala svou adresu a dopis zapečetila. Ostře pohlédla na vyhaslý krb. Okamžitě v něm vyšlehly plameny. Přiložila si dopis ke rtům a zašeptala jméno adresáta, potom svěřila obálku ohni. Zavířila a zmizela.

Regina netrpělivě čekala a poklepávala konečky prstů na římsu. Když už čekání začalo přesahovat snesitelné meze, plameny přece jen vyhodily odpověď.

Zachytila svůj vlastní dopis mezi prsty a nedočkavě ho rozložila. Na spodním okraji přibyla rozmáchlá a téměř nečitelná čmáranice obyčejnou tužkou: „Můžete se mnou počítat. E. V.“

Tak a je to. Má ještě pár hodin čas, aby se přichystala.

Stačilo několik letmých gest, aby zmizel nepořádek a byt rázem vypadal co nejútulněji a nejpříjemněji. Zkušeně nařasila závěsy, rozsvítila několik lampiček a přidala voňavé koření. Malebně rozložila nadýchané polštářky na saténovém přehozu přes širokou postel a jakoby omylem nechala pootevřené dveře do ložnice. Mávla rukou s dokonale upravenými perleťovými nehty a starožitný gramofon s obrovskou zlatou troubou tiše spustil něžně sladkou houpavou melodii. Parlez-moi d´amour… Chvíli zaujatě poslouchala a mimoděk se zasněně usmála. Píseň ji skoro dojala, ale rychle se vzpamatovala. Na sentiment bude mít ještě času dost.

Dopřála si dlouhou koupel a zbytek času věnovala pečlivé úpravě svého zevnějšku. Podle Evženova nedbale ošuntělého oblečení odhadovala, že si na zbytečnou okázalost nejspíš nepotrpí, a tak se nalíčila jen velmi nenápadně a po dlouhém váhání si vybrala lehké starorůžové šaty, které rozzářily její pleť a lichotivě splývaly v jemných záhybech až ke kotníkům. Usoudila, že odhalená ramena působí svůdněji a přitom méně vyzývavě než hluboký dekolt. Nechce ho přece vyplašit hned mezi dveřmi.

Slunce konečně zapadlo a svíčky zahnaly pološero přívětivými hebkými plamínky.

Regina vklouzla do střevíčků a naposledy se zkontrolovala v zrcadle. Letmo poupravila účes. Zaplašila tvrdý a soustředěný výraz v modrých očích a s obratností zkušené herečky ho nahradila něžnou bezbranností. Přidala mírný úsměv. Perfektní.

Ozvalo se energické zaklepání na dveře. Regina pomalu napočítala do deseti a otevřela.

***

Připravený úsměv zmrzl Regině na rtech.

Na chodbě stála drobná žena v džínách a vybledle zeleném tričku. Tmavé vlasy s narudlými odlesky měla nepořádně svázané v týle, a když se usmála, odkryla špičaté ostré zuby. „Jste paní Regina Černínová?“ ujistila se. „Psala jste nám, že potřebujete pomoc.“

„Psala jsem panu Vulpesovi,“ odpověděla zaskočená Regina chladně.

„Já jsem Xénie Vulpesová,“ vysvětlila žena, nadhodila si na rameni malý ošoupaný batůžek a znepokojeně se podívala po sousedních dveřích, jako by si nebyla jistá, jestli tam někdo neposlouchá. Bez vyzvání hbitě vklouzla do bytu a zavřela za sebou.

„Evžen se omlouvá, musí se věnovat jiné neodkladné zakázce. Nemusíte mít žádné obavy. Rušení kleteb proti lidem je můj obor. Určitě vám dokážu…“ Zarazila se a překvapeně se rozhlédla po navoněném intimně osvětleném pokoji. „…pomoct,“ dopověděla tiše a trochu podezřívavě si přeměřila Reginin pečlivě upravený zevnějšek a otevřené dveře do ložnice.

Regina musela přivolat na pomoc veškeré sebeovládání, aby nedala najevo zklamané roztrpčení. Počítala se vším. Uvažovala, že Evžen její pozvání možná odmítne nebo odloží schůzku na jindy. Nebo že se bude příliš zdráhat. Že se sice nechá svést, ale potom toho bude pokrytecky litovat a ona se možná bude muset uchýlit ke kouzlům, aby ho k sobě připoutala. Napadlo ji dokonce, co když se jí to s ním nebude líbit tak, jak doufala. Nepravděpodobné, ale ne nemožné. Tohle všechno v duchu probrala a připravila si vhodná řešení situace. Jediné, co jí vůbec nepřišlo na mysl, že místo sebe lhostejně pošle manželku a sám se bude věnovat něčemu, co mu připadá zajímavější nebo důležitější.

Xénie upřela na Reginu neobvykle zlaté nedůvěřivé oči: „Takže co máte vlastně za problém?“
To kdybych ti řekla, holčičko, tak se tady na místě sesypeš, pomyslela si Regina vztekle. „Jak jsem psala,“ řekla nahlas odmítavě. „Prokleli mě. Tady ten váš oblázek nefunguje.“ Pohrdlivě sebrala tyrkys z odkládacího stolku a hodila ho Xénii pod nohy.

Xénie se zamračila. „Tohle bych na vašem místě už nedělala,“ poznamenala s tichým hněvem, napřáhla ruku a tyrkys jí přistál v dlani. Odložila ho na komodu vedle sebe. „Jak se to prokletí projevuje?“

Regina se uvelebila v křesle. Ani ji nenapadlo vybídnout Xénii, ať se také posadí. „Trpím úpornými bolestmi hlavy. Doma se cítím dobře, ale jakmile vyjdu ven, je to nesnesitelné,“ zaimprovizovala rychle. „Ztrácím orientaci. Zapomínám cestu a točím se v kruhu. A navíc tu kletbu na sobě cítím. Každou minutu. Dovedete si to aspoň představit?“

Xénie vážně přikývla. „Docela čítankový příklad lehké kletby,“ zamumlala. „Dovolíte?“ Hbitě přistoupila k Regině a jemně se dotkla konečky prstů jejího čela.

Regina ucítila závan magie jako svěží vítr, podrážděně ucukla a odstrčila ji.

Xénie couvla a pomalu si opřela ruce o boky. „O co vám jde?“ zeptala se nebezpečným tónem a její zlaté oči se výhružně zablýskaly.

Regina okamžitě pochopila, co se stalo. Během toho krátkého doteku si stačila ověřit, že tahle neupravená hubená holka je také dost mocná čarodějka, možná dokonce mág. Muselo pro ni být hravě snadné zjistit, že žádné prokletí neexistuje. A zřejmě také poznala, že Regina je natolik magicky schopná, aby se jednoduchého uhranutí bez potíží obratem zbavila sama.

Neměla jí dovolit ten kontakt, to byla chyba. Navztekaná sama na sebe popuzeně vyskočila a přešla do útoku: „Co si to vůbec dovolujete? Ostatně jsem se vás o nic neprosila.“

„To si myslím,“ vycenila Xénie špičáky. „Čekala jste mého muže. Není tak těžké si domyslet proč asi. Kvůli kletbě určitě ne.“ Pohrdlivě mávla rukou okolo sebe a plamínky svíček se zatřásly.

„Jste směšná,“ odsekla Regina. „Co je mi po něm?“

„Právě že nic,“ vybuchla Xénie zuřivě a v pokoji se slabě zablesklo. „Něco takového už nikdy nezkoušejte. Neopovažujte se znovu ani přiblížit k našemu domu. Dokud jsem tady já, vy u nás nemáte co pohledávat, je vám to jasné?“

Uražená Regina neodpověděla, jen se podívala po svíčkách okolo. Plamínky se odpoutaly od knotů a jako roj se slétly na Xénii. Ta zbledla, uskočila ke dveřím a nastavila kouzlu zkřížená zápěstí. Ohníčky nezhasly, jen začaly zmateně kroužit.

„Koukej odtud zmizet, ty zatracená mrňavá liško, než s tebou pořádně zatočím,“ syčela Regina.

„Já ti ukážu, co lišky dovedou,“ zavrčela Xénie, zvedla ruce a v tom okamžiku prudký poryv větru rozprskl čarovné plamínky po stěnách, převracel nábytek a měnil původně elegantní pokoj ve spoušť. Servané závěsy odlétly z oken a tabulky skla se rozdrnčely a popraskaly. Samotnou Reginu proud ledového vzduchu odhodil až na opačný konec místnosti. Narazila bolestivě do zdi a svezla se na koberec. Vichr ji dusil a ochromoval, nedokázala mu vzdorovat ani odrážet pokácené židle a knihy a různé drobnosti stržené z poliček, které na ni tvrdě dopadaly. Nemohla ani promluvit, aby tu rozběsněnou šelmu požádala, ať kouzlo odvolá.

„To bylo poslední varování, ty načinčaná potvoro.“ Xénie konečně zmizela a vítr utichl.

Regina se až po dlouhé chvíli velmi těžce a pomalu zvedla z podlahy a automaticky se pokoušela upravit si rozježené vlasy a potrhané šaty. Celé tělo ji bolelo, a když přehlédla zničenou místnost, vzteky ji pohledem div nepodpálila. Ale ještě mnohem víc než utrpěné škody ji rozzuřila ta potupná porážka.

Nikdy, nikdy v životě si nikdo nedovolil zkřížit jí plány. Regina byla odjakživa zvyklá, že jí všichni ochotně slouží, že každý její rozmar se plní, sotva jen vysloví svoje přání. Uměla velice dobře využívat své nevšední krásy a přitažlivé křehkosti, a pokud někdy selhala tahle prostá ženská zbraň, tak tu vždycky byla ještě magie. Nikdo se neodvážil postavit se jí do cesty, a pokud se přece jen náhodou našel někdo tak pošetilý, smetla ho jako obtížný hmyz a ani se neohlédla. Xénie ji proto svou opovážlivostí rozzuřila snad ještě víc než Evžen, který jí s takovou samozřejmostí převrátil pohodlný život vzhůru nohama.

Dostanou, o co si koledovali. Uchýlí se k magii, aby si vyřídila účty. Svůj původní plán zkusit to nejdřív po dobrém právě zavrhla.

Jako v horečce rozčileně přecházela sem a tam po svém poničeném bytě a soptila vzteky. Teď už nešlo jen o Evžena, teď se její hněv soustředil hlavně na jeho ženu. Přála si zničit je oba tak, aby co nejvíc trpěli. Každá pomsta se jí zdála příliš malá a nicotná za tu ponižující urážku.

A už se jí také začal v hlavě rýsovat záludný plán. Před časem dostala od Konfršta jistý vzácný artefakt a trochu si s ním zaexperimentovala. S úžasem zjistila, co všechno je možné, a právě teď má příležitost vyzkoušet ho naostro. Bude to znamenat složité přípravy a velké riziko, ale vzrušující hra na život a na smrt ji lákala, tím spíš, že o úspěchu nepochybovala. Záleží jen na tom, kolik bude mít času.

„Tohle jsi neměla dělat, ty mrcho zrzavá,“ procedila nahlas skrz zuby. „Teď ti ukážu, co zas pro změnu umím já. Přísahám, že i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, tak tě připravím o všechno, o tvůj dům, na kterém si tak zakládáš, o tvoje drahokamy i o toho nafoukaného lišáka. Tohle všechno bude moje a tobě zbydou jen ty žluté oči pro pláč.“

***

V den, kdy začal první soud v souvislosti s černou sanitkou, hořela netrpělivostí, aby už znala rozsudek, ale na Vyšehradě se neodvážila ukázat. Nechtěla zbytečně přitahovat pozornost.

Raději zašla do čarodějnické čtvrti, usadila se v kavárně a s předstíraným klidem čekala, až přinesou čerstvé noviny.

Dočkala se krátce po poledni a dychtivě se začetla do zprávy na první stránce.

PRVNÍ ROZSUDEK V PŘÍPADU ČERNÉ SANITKY VYNESEN!

Naše redakce nadále pečlivě sleduje vývoj otřesného případu černé sanitky, který pobouřil kouzelnickou veřejnost v květnu letošního roku.

Velká rada čarodějů na Vyšehradě dnes povolala k soudu Evžena Vulpese (38), který společně s Jetřichem Pohorským (32) vnikl letos 7. května do domu smutně proslaveného profesora Ludvíka Konfršta (+57) ve snaze osvobodit oběť únosu. V nastalé potyčce přímo nebo nepřímo způsobili smrt samotného Ludvíka Konfršta a jeho pěti pomocníků.

Na základě důkazů předložených vyšehradskou kriminální policií byl Evžen Vulpes obviněn z nepřiměřené sebeobrany a ke svým činům se přiznal. Ohledně Jetřicha Pohorského, který zůstává nezvěstný a policie po něm intenzívně pátrá, vypověděl, že ho od onoho osudného večera již neviděl a dál k němu nemá co říci.

Velká rada odsoudila Evžena Vulpese k šesti měsícům vězení v podzemním žaláři na Vyšehradě. Trest nastoupil okamžitě.

Policie již zadržela sedm osob podezřelých z nekalých obchodů s lidskými orgány a dalších nezákonných styků s bestiálním Ludvíkem Konfrštem a shromažďuje poslední důkazy. Soudní proces s nimi by se měl konat v následujících měsících.

O dalším vývoji případu budeme naše čtenáře samozřejmě informovat. Černá sanitka…

A tak dále. Rekapitulaci případu číst nepotřebovala, to všechno už dávno věděla.

Regina složila noviny a odhodila je na mramorový stolek. Sáhla po poloprázdném šálku a rychle v něm ukryla krutý úsměv. Půl roku není moc, ale zároveň je to spousta času na to, aby se patřičně připravila a nachystala lišákovi hezké uvítání, až ho pustí z té vlhké kamenné díry. Ta jeho mrňavá zubatá ženuška bude trpce litovat, že se někdy odvážila napadnout Reginu Černínovou.