Jak už název napovídá, jde o střípky vzpomínek z konce srpna 1968. Proto se čtenář vždy snadno zorientuje i bez znalostí předchozích drabblů.
Probuzení
Téma: Zachovejte paniku
Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.
Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.
Okupace
Téma: Sosáky
Okupace, to slovo se Bětce jako ozvěna rozléhá v hlavě. Učila se o německé okupaci.
Z učebnic a vyprávění ví, že to bylo hrozné, ale nezažila to. Neví, co čekat. Má se bát? Ve vsi se život zdá beze změny. Kombajny vyjely do polí, léto má stále příchuť prázdnin.
„Nemluvte, neslyším,“ chraptí děda po operaci hrtanu. Drzé mouchy mu na čele sosáky debužírují pot. Z televize doléhají vzrušené hlasy. Vyzývají k obraně. Děda nervózně poposedává. Chtěl by se zapojit. Má sice schovanou starou četnickou šavli, ale jít s ní proti tankům? Je nemocný, doprava nefunguje, auto nemá, Praha je daleko.
Honem!
Téma: Mrk, smrk
Babička zažila válku, tak hned ví, co dělat.
„Bětuško, rychle dojdi do obchodu. Tady máš seznam,“ otře si ruce do zástěry.
Bětka mrkne na konec dlouhého sloupce:
2 bochníky
mouku každý druh po třech kilech
2 kila cukru, rýže
bandasku mléka.
„Páni, to neunesu,“ bezradně popotáhne a smrkne.
„Vášo! Pomoz Bětce. Nákup bude móóc těžký. Vezmi si tyhle velké tašky.“ Vnuk se přiklátí se zarputilým mlčením.
„Tady máš na útratu,“ vyloví našetřené peníze babi. „Nezdržujte se, běžte,“ strčí do Bětky.
„Aúúúú,“ řve dvoumetrový výrostek. Ve spěchu zapomněl, že přerostl futra.
„Vašku, neloudej se tak!“ vlaje za nimi výzva místo rozloučení.
V obchodě
Téma: Ženský úděl
V krámku hlava na hlavě. Dveře se otvírají dovnitř, respektive teď s nimi téměř nejde hnout. Blokuje ho neuspořádaný chumel lidí natěsnaný uvnitř. Dospělí rádi předbíhají, proto Bětka stále sleduje, kdo přišel po nich.
Paní Johnová, boubelatá prodavačka. Šedivý plášť, tváře rudé zlostí na okupaci. Teď musí obsloužit třikrát víc lidí, než obvykle. „Ach, to horko!“ Povzdechem maskuje původ ruměnce. „Uf,“ otírá si pot. „Těžký úděl žen,“ mručí a myslí tím úděl prodavaček.
Nespěchá, zvolna bere zboží, liknavě přepočítává součet cifer na papírovém pytlíku. Slůvko NE nahrazuje třepáním vlasů ze strany na stranu. Jak dochází zboží, stále častěji vrtí hlavou.
Zkouška trpělivosti
Téma: Hlavně levně!
Brýle paní Johnové se každou chvilku svezou na špičku nosu. Krčí ho, aby je postrčila zpět. Častý pohyb připomíná nervózní tik, ale prodavačka je klidná. Mezi regálem a pultem má kbelíky, hrnce, naplněné pytle. Rozvážně, obezřetně se kolem prodírá, aby se její korpulentní postava v úzké uličce nezasekla.
Zákazníci netrpělivě přešlapují.
„Hrůza,“ šeptá paní Růžičková. „Prý budou vozit potraviny jen jednou týdně.“
„No hlavně, ať je to levně!“ odvětí sousedka.
„Prosím vás, ženský,“ zahučí jezeďák Novák. „Za chvíli stejně nebude mít nikdo co do huby.“
Zanedlouho s jiným chlapem řeší politiku. Přestřelka slov. Rvačka na obzoru. Naštěstí je dělí dav.
Kořišt
Téma: Kopr
Když odchází Tichá, doufá Musilka, že Bětku předběhne. Chce ji odstrčit, ale není kam. Bětka se nedá: „My jsme přišli společně s paní Pokornou, že?“ dovolává se u ní zastání.
„Pravda,“ neochotně přikývne žena v zástěře a šátku.
Musilová za trest šťouchá Bětku do zad, dokud se neotočí. „Já za to nemohu, to lidi se tlačí,“ ječivě se brání sousedka obviněná pouhým pohledem. Na rozhořčené rozhození rukou nemá prostor.
Před polednem konečně přišli na řadu.
Cestou domů Vašek naštvaně supí: „Celé dopoledne v kopru. Byl jsem s tebou úplně zbytečně.“ Zlostně nakopne kámen. „Sůl a kolínka bys klidně unesla sama.“
Vývěska
Téma: Plocha pro vaši reklamu
„Konec hlášení národního výboru,“ zachraptěl amplion. Dozněly poslední tóny dechovky a ticho prostoupilo náves.
Vedle zděné čekárny na autobus je vývěsní tabule, reklamní plocha socialismu. Dříve bývala vyšňořená hesly:
Čest socialistické práci!
Se Sovětským svazem na věčné časy.
Bojujeme za celosvětový mír.
Dnes je obnažená až na tmavě zašedlá prkna. Na nich bije do očí silná vrstva červené křídy. IVANE TÁHNI! GO HOME! Chybí nápis azbukou. V pravém rohu se třepetá torzo ručně psaného plakátu. Rozpité barvy na něm vytvořily duhu. Z ní vystupuje jediné čitelné slovo „Šibřinky“. Plakát mává, jako by dával sbohem okupantům.
Ukvapeně. O desítky let předčasně.
Hrdina
Téma: Držkopád
„Koho to přivezla sanitka?“ vyzvídá Novačka. „Celý zafačovaný, já ho nepoznala.“
„Prý mladýho Kováře.“
„Jdu za ním,“ houknul Vašek mezi dveřmi.
Zděšení. Tohle nečekal. Obvazy vytvořily hledí. Z Franty jsou vidět jen oči a pusa. „Co se ti stalo?“ zamutoval.
„Byl jsem ve městě,“ vypráví mezi steny Fanda. „Slyším křik z parku. Někdo volá o pomoc. Běžím tam. Jeden Rusák drží holce ruce za zády, druhý ji osahává, třetí si rozepíná poklopec. Děvče kope nohama. Marně se brání. Vtrhnu mezi ně. Zůstali štajf. Holka mezitím utekla. Ty mi dali. Spletli si mne s boxerským pytlem. Po držkopádu jsem ztratil vědomí.“
1Hladový
Téma: Zdravá strava
„Zdravý a výborný. Mňam ,“ hladí si břicho Vašek. „Jdu si přidat,“ odstrčí se na židli. Nesouhlasné zavrzání.
Babička se přidá k protestu: „To néééé!“ Její prodloužené éé se výhrůžně vlní nahoru a dolů.
„Mám hlad,“ nedá se odbýt Vašek. Hrne se k hrnci. Nazdvihne pokličku. „Vždyť je tu ještě dobrá polovina!“
„To bude večeře. Musíme šetřit. Viděls sám, že v krámě koupíš leda mýdlo. Kdoví jestli,“ vraští čelo hospodyně.
„Chceš mojí porci?“ vzdychne Bětuš. „Už nemůžu.“
„Kdepak! To dojíš, Bětko!“ zasáhne babi. „Jsi jako lunt.“
Oba pubescenti vzdychnou.
Děda má před sebou křížovku. Na luštění nemá ani tužku ani pomyšlení.
Pokračování příště…
Vítám na Dedeníku novou autorku. Aplír má nejen tento příběh osmašedesátého, ale i nádherné drabble inspirované obrazy. Máte se na co těšit! 🙂
Moc pěkně napsané, Aplír opravdu umí na malém prostoru upoutat a vyjádřit, co je třeba.
Nerada na ten den vzpomínám, stejně jako ostatní. Dvaadvacátého mám narozeniny, toho roku třinácté, ale byla jsem v té době, jako mnozí pubertáci, jednak hodně naivní, ale zároveň mistr světa amoleta. Příliš mi v těch dnech nedocházelo, co se vlastně děje a jaké to bude mít důsledky.
Děkuju MaRi za komentář. Jsem ráda, že se stoslůvky líbily. Chápu, že vyvolaly vzpomínky pamětníků.
Já při psaní o srpnových dnech jsem měla smíšené pocity. Jednak to opravdu nebyla pěkná doba, ale na druhou stranu jsem byla holka a mládí je prima a tak spíš vzpomínám na to mládí. 🙂
Výborně napsané!
Já si nic z toho nepamatuju – to jsem ještě táhala dřevěnýho káčera po dvoře, nebyly mi ani tři roky… a jsem tomu ráda, tohle opravdu bylo velice zlé. Tak nějak myslím na našího stařečka, kterýmu se ten život zase přeškobrtl, a zase k tomu horšímu – po kolikáté za jeho život!
Děkuju.
Stařečka je mi líto. S některými lidmi se život opravdu nemazlil.
jsem ročník 68…moje spolužačka a sousedka z domu se 21.8.1968 narodila..její mamku vedl její manžel do nemocnice, protože jí bylo špatně a praskla jí voda a proti nim tanky a nákladní auta s okupanty… sanitka projet nemohla….
Moje teta se měla 21. srpna 1968 vdávat… No, nevdala. Až později.
Ajta. Opravdu nepříjemná situace. Žel, takových bylo povícero.
To musel být tuplovaný stres!
Ale vzhledem k tomu, že spolužačka žije, předpokládám, že všechno nakonec dobře dopadlo.
Já si to pamatuju velice dobře, bylo mi 17. Už v noci nás vzbudil hukot letadel, kousek od Žatce bylo vojenské letiště a pro souseda nad námi přijeli vojáci, on tam pracoval, byl voják z povolání, tuším major. Ráno si pamatuju mamku, jak napůl oblečená běhá po kuchyni a lamentuje, že bude válka. Rádio bylo puštěné, táta jen stál a byl tak nějak strašně nezvykle klidný. Šli do práce a mně zakázali někam chodit, pro jistotu mě táta vzal klíče a zamknul doma. No, bydleli jsme ve zvýšeném přízemí, tak jsem to vzala oknem. Utíkala jsem za kamarádkou, ale nemohla jsem přejít ulici, kterou se valily ruské tanky, na nich vojáci se samopaly….hrozný pohled. Na chodníku stáli lidi se zaťatými pěstmi… Pak jsem se nějak dostala na druhou stranu a utíkala ke kámošce, a pak jsme na to boží dopuštění sledovali opatrně z 5. patra…poslouchaly rádio a bály se. Domů jsem šla odpoledne, naši už byli doma a já dostala šíleně vynadáno, že jsem při tom lezení z okna zdupala růže, dneska vím, že to byl zástupný problém, strašně se o mě báli…
Pravda. Byl to šok. To utví v paměti napořád.
Rodičům se člověk nediví, že měli strach a plně je pochopí až v dospělosti.
Milá Aplír, velmi dobře zpracováno z pohledu dívčiny. A ano, bylo to tak, zrada,zrada, jako vždy,jen se nesměla nazývat zradou. Hnusná doba,oprýskané budovy, v masnách prázdné háky, vše jen pro známé komouše, výměnný obchod,posudky a odsudky nevinných lidí,vycestovat na západ, nemožné, pro nestraníky žádný karierní postup, čím menší město, tím hůř, ovšem ne pro všechny. To se nedá zapomenout . Za mne skvěle napsáno ale hrozná fujtjbl doba. Kdo by si chtěl ještě z historického hlediska připomenout tu dobu, jak na ni vzpomínají „Zvířetníci“ pod vlajkou naší Dede, tak tady prosím:
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/cloveciny-srpen-1968.A080820_215840_p_zviretnik_dru
Jenny, jsem ráda, že se příspěvek líbil. Díky za komentář, který tak výstižně charakterizuje tu doba. A taky dík za odkaz. Neměla jsem o něm potuchy.
Jsem ročník 70, takže pro mě to je prostě povídání o historii. Sice nedávné, ale pořád historii. Nicméně napsáno velice dobře.
Jsem ráda, Matyldo, že jsi četla, byť to pro Tebe je historie a ještě radši, že se povídání líbilo. Dík.
Jsem ročník 68, takže osobně to nepamatuju. Ale tenhle výborný drablový seriál si pamatuju, hodně se mi líbil
Díky Aries, to jsem ráda. 🙂
Mně bylo 8 roků a ten den si pamatuji přesně. Babička seděla u rádia, plakala a řekla: Dagmarko, je válka. Někdo jel naší ulicí na kole a na nosiči vezl několik chlebů svázaných provázkem.
Tak to máme podobné. Obě jsme ten den prožily u babičky.
Obyčejný pohled „do kuchyně“ ve vypjaté době – skvěle jsi zvládla vykreslit tu atmosféru, viděnou mladou dívčinou, která tomu úplně nerozumí, ale cítí, že se děje něco velmi zlého.
A že ta témata byla někdy opravdu nespolupracující!
Já si pamatuju velmi málo, byly mi čtyři. Ale mívala jsem po mnoho, mnoho let vracející se noční můru, která byla pro dospělého v podstatě nevinná, ale pro mě… Byly tam tanky zaparkované v parku, kam jsem někdy chodívala s rodiči. Kolem vojáci – a jeden z nich mě chtěl pochovat, takže mě vzal tatínkovi z náruče. A já nechtěla a brečela a brečela, až jsem se probudila. Naši říkali, že se nic takového nestalo, ale já si ten sen pamatuju pořád. Velmi přesně…
Děkuju Dede.
Děsivé sny dokážou zaokupovat naši mysl na celý život. Většinou na ně nemyslíme, ale dokážou se vynořit s velkou intenzitou hlavně díky těm emocím, které jsou s nimi spjaté. Já si dodnes pamatuju děsivý sen. Kdysi se mi zdálo, že mi do vlasů sedla můra. Ta rostla do velikosti netopýra a sála mi krev.
I když vím, že to byl jen sen, když vidím můru, není mi dobře po těle.
Krásné, jen se mi nechce vzpomínat. Bimbova babička také hned ráno vyrazila s vnukem na nákupy, poučena jinou okupací
Děkuju.
Máš pravdu. Na špatné je lepší nevzpomínat. Jenže já do vzpomínek mám propletenou dobu kdy žila moje milovaná babička a děda a kdy jsem byla mladá a tak se občas vynoří.