HOST DEDENÍKU – Bláža: Zhubněte!

V dětství na mě bylo výchovně působeno tak, že jsem nedošla k žádoucímu výsledku harmonické osobnosti. Neměla jsem o sobě vysoké mínění, nevážila jsem si příliš sama sebe. Dokonce jsem chtěla někdy na prvním stupni základní školy, aby mě máma nechala přejmenovat, tak moc jsem se sebou nebyla spokojená a nelíbilo se mi ani moje jméno. V dospělosti jsem si vybudovala firmu, která nese mé jméno. Už jsem na sebe pyšná.

Máte strašnou nadváhu, zhubněte. Pravil doktor na běžné prohlídce po první minutě našeho setkání, kdy mě viděl poprvé v životě.

Vážený pane doktore, vy nemáte ani páru, co jsem za svůj život prožila, jaké mám zdravotní potíže a jak se mi to všechno, čím jsem musela v životě projít, a s čím jsem se musela potýkat, zapsalo do mého těla.
Se svým tělem jsem zvládla zaopatřit manžela tou dobou na invalidním vozíku po velmi těžké nemoci.

Pak jsem hubla v životě cíleně ještě mockrát. A nakonec přišel vždycky jojo efekt.

Jste netaktní a empatický jako parní stroj. Podíval jste se na mě taky jinak, než na můj vnější obal? A víte co?  Mě se to vaše netaktní chování vůbec nedotklo.

Začala jsem hubnout už na základní škole. Tenkrát to byla takzvaná čtverečková dieta. V každém čtverečku bylo napsáno, co smím denně sníst a sčítalo se to. Protože jsem byla dítě, stačilo se nenavečeřet a do rána bylo 1,5 kg dole. I se svou postavou jsem zvládala vyhrávat třeba závody v běhu, dostat se do oddílu sportovní gymnastiky nebo cvičit velmi obstojně aerobic.

Kde hledat sílu, stabilitu a důvěru v sama sebe?

Ridina Ahmedová říká: každé tělo si zaslouží respekt, a není povinnost naplňovat představy jiných. Je moje sádlo opravdu moje, anebo je tak trochu sádlem všech, kdo mé tělo komentují a rozdávají nevyžádané rady? Jak se vnímání sebe sama proměňuje v závislosti na tom, jak mě zrovna hodnotí okolí? Jak si hledat cestu k vlastnímu tělu, které nenaplňuje očekávání ani standardy „správného“ vzhledu?

V poslední době vzbudil veliký rozruch její autorský podcast Sádlo na ČRO Radio Wave – www.rozhlas.cz/sadlo. V tuto chvíli má už přes 190 000 stažení a čísla stále rostou. Sólové divadelní představení mělo premiéru v červnu 2021.
V současné době se věnuje řadě aktivit na téma body shamingu, například na platformě Moje tělo je moje.

„Ano, jsem tlustá, raději bych byla štíhlá. Ale to neznamená, že se budu nenávidět. Moje tělo je nedokonalé. Ale snažím se o něj pečovat, jak nejlépe to dovedu, protože mi na něm záleží. Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale i takhle si zasloužím respekt.

Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám. Kdybych se schovala, zahalila do černého hadru, tak jsem jen nějaká zahanbená tlustá holka a všechno je, jak má být. Ale nestydět se za sebe, to je, jako kdybych byla buřič, ničitel pořádků, zpochybňovač pravých hodnot.“ říká Ridina Ahmedová v rozhovoru v novém vydání časopisu Heroine.cz

Vnímáte taky všeobecný tlak na vzhled a na to, jak je někdy komplikované přijmout vlastní tělo? A týká se tento problém podle vás jen žen anebo taky mužů?

Aktualizováno: 12.7.2021 — 09:02

34 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Necháš si udělat prsa? Dotaz od kohokoli, kdo se buď dozví, že mi je uřízli a nebo si všimne, že jsem jak prkno. A já s úsměvem odpovídám, že nenechám a nejsem tak pitomá, abych do sebe nechala řezat kvůli kráse. A kromě toho, prsou jsem si užila za několik žen, vzhledem k jejich velikosti. Takže světě div se, je mi bez nich výborně. Další dotaz již nepřijde

    1. Kaštan, to jsem ráda, že jsi se ozvala…a máš pravdu…taky bych do sebe znova řezat nenechala…jak se máš a co zviřátka?? A co Tvoje rodina? Jste v pohodě?

    2. Tak někdo si bez nich připadá divně, někomu to nevadí. Jsi z té spokojenější poloviny. Doufám, že jste zdrávi!

    3. Kaštánku, ty mě kapku děsíš – opravdu se najdou lidi, kteří dokážou kecat i do tohohle??? Neuvěřitelné. Jsi skvělá, že si s nimi umíš poradit, ale i tak mě to zaskočilo – to je daleko za cokoliv, co bych čekala. Asi jsem naivní.

    4. Kaštan, jsem ráda, že jsi se po dlouhé době ozvala. Hlavně musíš být v pořádku. Ona každá operace představuje určité riziko a nemá smysl do toho chodit, pokud se takto cítíš dobře. Samozřejmě, pokud bys byla nespokojená, asi bys to řešila. Hlavně si užívej a buď zdravá.

  2. V našich končinách se asi muži málokdy stane, že na něj příslušníci opačného pohlaví pořvávají na ulici, protože se špatně tváří, má špatnou tělesnou váhu nebo styl oblečení, pohybuje se po ulici v nesprávnou dobu. Zajímavé je, že když se na takové pokřikovače podíváte, máte pocit, že ve skutečnosti hulákají sami na sebe 😛

  3. Byla jsem vždycky spíše vižle, dokonce nás s bratrem ještě v době ZDŠ 2x poslali do ozdravovny „na měsíční vykrmení“. Štíhlá jsem zůstala až do svých skoro 50. let. Pak mi zdejší doktor předepsal prášek na nedostatečnou funkci štítné žlázy. Máme tenhle problém v rodině i širším příbuzenstvu, takže mě diagnóza ani nepřekvapila. Když mi dr. prášek předepsal, divil se, že to před ním už žádný doktor dříve neudělal. Řekl, že se teď s prášekm moje tělo (srdce) nebude muset tolik namáhat aby kompenzovalo oslabenou funkci žlázy. Jenže se ukázalo, že moje déle trvající stíhlost byla asi fakt spojená se štítnou žlázlou, protože jak si teď mohlo tělo „odpočinout“, začalo si ukládat tuk a já během dost krátké doby přibrala víc jak deset kilo. Na čas se mi je povedlo shodit, když jsem chodila denně na procházky s manželem a fenkou Sadie. Postupně jsem je zase nabrala a vypadá to, že už se jich nezbavím. Co nejsou psi, chodím už víc jak rok sama ráno na nejméně půl hod. ráznou procházku. Ale za celou dobu jsem zhubl sotva tři kila. Ráda bych shodila mnohem víc, ale vím, že u žádné diety bych nevydržela. A náš doktor je trvale spokojený s mým krevním rozborem na který chodíme 2x do roka. Zdraví je mi tedy přednější a manželovi se snad také stále líbím.

    1. Maričko určitě je zdraví nejpřednější. Držím palce, aby ti spokojenost a zdraví vydrželo! 🙂

  4. Na základce jsem byla vysoká brejlatá holka se špinavě blond vlasy jako dráty, co nikdy nenarostly dlouhé, pokřivenými zuby a štíhlá jsem taky nebyla. Spolužačky byly ze zazobaných rodin a mně tatínek oblečení ze Západu nevozil. Takže bylo toho mnoho, za co mě mohli vyšoupnout na okraj poměrně malé třídy. Gympl byl lepší, tam se našly prima holky a ne jen ta banda třídních hvězd. No a pak jsme se o sobě dozvěděla, že i přes tři čtyhodinové tréninky týdně vypadám při tanci mezi 150 cm vysokýma holkama jako bombardér mezi stíhačkami. Myslím, že to byla poslední kapka a od té doby se se sebou těžko smiřuju.

    1. Víš co? Skoro celý dospělý život jsem řešila váhu, a jak vypadám. Když se kouknu na staré fotky nebo videa, nejradši bych si dala zpětně pár facek – po mnoho let svých mindráků jsem vypadala opravdu k světu! A nevěděla jsem to. Nevěřila jsem tomu. Ztratila jsem celá desetiletí, kdy jsem se ze sebe mohla opravdu těšit. A jakž takž se mi to daří až teď, když už to lepší definitivně bylo 😛

      1. Bohužel Dede nejsi sama. Mně se zase zdálo, že mám velký zadek, i když to nebyla pravda. A různé poznámky okolí (a to bohužel i od příbuzných) mně na sebevědomí nepřidaly. Až jedna teta, co mě z dálky nepoznala, tak když došla blíž, řekla : „To jsi ty ? A já jsem se divila, kdo to má tak hezkou postavu.“ A jak píšeš, když vidím svoje staré fotky, tak moje mindráky byly zbytečné. Až někdy v pozdním středním věku jsem si řekla, že to se mnou docela jde, i když
        pravda to moc není. Kila mi kolem padesátky naskákala a pořád se mě drží. Je fakt, že žádnou dietu jsem nikdy nedržela, nemám na to se mořit. Jím pestře a žádné jídlo si nevyčítám.
        A pak – mám jednu sestřenici, nadváha velká, ale oplývá takovým osobním šarmem, že je každý rád v její společnosti.

        1. No jo, ale tohle člověk obvykle pochopí až moc pozdě. Myslím, jako opravdu pochopí, přijme.

      2. Dede, přesně, od gymplu se potýkám s nadváhou. Několikrát jsem to shodila, teď jsem opět ve fázi, kdy tu nadváhu (ještě to není obezita!) mám. Nedávno jsem ukázala v práci své staré fotky z promoce (skenovala jsem pro rodinnou kroniku), kdy jsem měla podobnou nadváhu, co nyní. Tudíž jsem si o sobě vůbec nic dobrého nemyslela. Teprve teď jsem se od kolegů dozvěděla, že jsem byla KOČKA!!! Já to tak ale vůbec nevnímala!!! Viděla jsem se jen tlustou. A ještě ke všemu bych dnes řekla, že na těch fotkách z promoce vypadám fakt dobře. Dnešní dívčiny, které potkávám na ulici, jsou kolikrát pořádné těžkotonážnice a evidentně jim to vůbec nevadí. Škoda, že jsem neměla to jejich sebevědomí. Možná by pár věcí bylo jinak.

    2. Matyldo, ty stihačky vždycky bránily a chránily ten bombardér, protože měl větší cenu 😉
      kdybys jim tohle řekla nebo si to jen do téhle polohy posunula..mohl ajsi se na ně vykašlat už dávno..a pak..ty jsi dozrála jak víno,jsi šmrncovní baba.A co ony?dávno zhaslé hvězdy …

  5. Nadváha moje vlastní mi vadí,zlobí mne velice,na ále, co už včíl,nejde to dolů a nejde. Jím docela zdravě,pohybuji se přiměřeně a ono furt nic. Mládí a raný střední věk jsem prožila štíhlá,takže jsem byla ušetřena debilních komentářů,později jsem začala neřízeně přibírat a hned přišly kecy a neskonalá škodolibost obhlížejících, že já konečně taky. Beru své tělo, takové jaké je,hlavně že slouží, zatím. Většina mých spolužaček ťapká o holích a jsou po operaci kloubů, což mne zatím minulo a jen si přeji ať to tak ještě dlouho zůstane. Na poznámky o tom ,že jsem přibrala
    anebo „pamatuji Tě poloviční“ odpovídám „taky Tě miluju“ a přemýšlím o strašném konci jedubab.

    1. Jo a taky ještě něco, byla jsem mladá v době,kdy byla na vrcholu zájmu modelka Twigi,takže mé stravování vypadalo úděsně, důležité bylo nejíst, no mládí je někdy hodně těžké a hloupé, taky se mi to pěkně vrátilo,tělíčko si dělalo v budoucnu zásoby. Ta závislost světa na kultu štíhlého těla už opravdu způsobila dost zla a já jsem za tu kampaň o těle moc ráda.

  6. Jo a ještě něco. Četla jsem ty příběhy, cos na ně dala odkaz, a je to fakt hrozné. Teprve pak pochopíš, že jde o čistou zlobu, že každý má na sobě namalovaný terč, pokud se jen trochu liší od masy. Že nejde o nic jiného, než jinak převlečenou šikanu.

    1. Ano, ty příběhy jsou smutné. A nejde jen o váhu, ale terčem se může stát kdokoliv, o kom lze říci, že je: malý, velký, má rezavé vlasy, má velký nos, má řídké vlasy, má pihy, má prsa, nemá prsa… dosadit lze prakticky cokoliv.
      Kéž by padalo méně nevyžádaných „dobrých rad“ a osobních názorů! ♥

  7. Díky, Blážo, za ten článek – o tomhle se prostě musí mluvit. Až příliš mnoho lidí se domnívá, že má právo hlasitě a velmi často bezohledně soudit druhé. Přestože se obvykle hlasitě hájí (pokud se pomluvený ozve) tím, že „říkají jen pravdu“ a „myslí to s tím druhým jen dobře“, nic z toho není pravda. Jen si honí své ego. To si snad myslí, že ten člověk o své nadváze neví?
    Já měla svůj první intenzivní střet s velmi úmyslnou manipulací tohoto typu v osmé třídě. Byla jsem relativně malá, žádná kila navíc, ale už v té době se mi začala formovat postava ve tvaru přesýpacích hodin – tedy šlo hlavně o velmi útlý pas a tedy nikoliv ploché boky (díkybohu nešlo i o horní rozměr, taková děvčata to měla mnohem těžší). Velmi živě si pamatuju, jak mě o přestávce začala hlasitě „litovat“ jedna spolužačka (o hlavu vyšší, s postavou almary a ambicí být učitelka!), jaký jsem chudák, že s takhle širokými boky o mě nebude nikdo stát (boky bylo to jediné, co na ní široké nebylo:)) Ale byla velkorysá – dodala: No, aspoň jsi inteligentní, tak se uživíš!“ 😛
    A já jsem pak brečela v parku před školou, protože jsem toužila být krásná a ne inteligentní:)) Do té doby mi totiž jen nadávali, že jsem šprt, což jsem přecházela bez povšimnutí.
    Musím se přiznat, že ačkoliv mi to pak i maminka vymlouvala, ukazovala mi celou tu manipulaci za tím prohlášením, nedokázala jsem jí věřit a toužila jsem vypadat jako má nejlepší kamarádka, která měla v té době postavu ve tvaru žehlicího prkna a rovné vlasy 😛
    A ne, pořád ještě se asi cele přijmout neumím.

    1. Dede, díky za sdílení tvé zkušenosti a za vydání článku! Kdybychom měli jako děti ty zkušenosti, co máme dnes, uměly bychom se lépe bránit. ♥

  8. Blbý je, že se člověk pořád srovnává s ostatními, protože mu v minulosti x-krát řekli, že by měl zhubnout. Je jedno, o kolik kilo má člověk nadváhu, pořád se necítí ve svém těle dobře. A vyrovnat se s pocity z vlastního těla je fakt problém.

  9. Vzpomínám na čtrnáct dní strávených v nemocnici, neb odolávání mých kil dietám se doktorům opravdu nezdálo. Po jednom trojúhelníčku hubeného sýra a vařeném květáku jsem nejen že nezhubla, ale i nějaký ten gram přibrala. Šest týdnů v Jeseníkách na odtučňovací kůře -5 kilo. Borci tam dávali dvanáct a já i s dvojitým tělocvikem a zábaly prakticky minimum. Jako dítě mne to strašně stresovalo, jako puberťáka dohánělo až na okraj. Když se mé první lásce kamarádi smáli, s jakou se to tahá almarou, málem jsem nepřežila. Dneska sice svá kila nemiluji, ale snažím se s nima žít.

    1. Někdy má na váhu prostě vliv více faktorů, proto nemám ráda, když se všichni házejí do stejného pytle. 🙂

  10. Měla jsem teď týden dovolenou. Moje tělesná aktivita byla násobně větší, než obvykle. Jedla jsem méně a lehčí jídla. Přibrala jsem dvě kila. A stejně se mám ráda 🙂

    1. Ale to je přece skvělý a přirozený jev Vyměnila se tuková tkáň za svalovou a ta je težší. Proto obezitologové na začátku hubnutí doporučují neřídit se váhou, ale tělesnými obvody.

    2. To znám, většinou jsem při dovolené nabrala 2 kg vody, i když jsem celý týden chodila po horách. Je to nespravedlivé. ♥

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN