LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aries: Černá sanitka (2)

„Po sídlištích jezdila černá sanitka. Stejná jako ostatní, ale byla celá černá a lovila lidi, co se pak beze stopy ztratili a už je nikdy nenašli. Lidi se tenkrát báli pouštět děti ven, aby je to neukradlo. Vyprávělo se to kolem roku 1988.“[1]

 

První část najdete zde.

Chodba se rozšířila a bez znatelného přechodu se změnila v další prostorný sál se studnou s nízkou kamennou obrubou uprostřed. Ohně hořely v pecích a pod bublajícími kotlíky, ze kterých stoupaly nazelenalé a fialové výpary. Mihotavé světlo se odráželo od skleněných baněk a křivulí a křišťálových dóz s různobarevnými přísadami. Sklenice na vysoké polici předváděly děsivý obsah: lidské oči a srdce, usekané prsty a celé ruce, mozky, krev, nenarozené plody…

Víc nestačili zaznamenat. V laboratoři pracovali dva muži v černých hábitech. Všimli si vetřelců a zatvářili se spíš překvapeně než bojovně.

„Co to má znamenat?“ zeptal se jeden z nich udiveně.

Evžen mu nedal čas na dlouhé rozmýšlení a srazil ho omračovací kletbou. Příšerný zážitek s prokletým onyxem, odpor při pohledu na ohavné vybavení laboratoře a strach o unesenou dívku v něm probudily divokou zuřivost a nehodlal se s nikým mazlit.

Druhý čaroděj vzápětí zaútočil. Evžen jeho kouzlo odrazil, ale muž nebyl žádný začátečník a začal metat kletby jednu za druhou. Zazvonil Jetřichův štít. Už tak dusný vzduch v sále ještě zhoustl křižujícími se záblesky. Nějaké kouzlo roztříštilo skleněné nádoby a k útočné magii se přidaly ještě úlomky skla a nesnesitelný zápach. Řinkot přivolal další tři muže v černém, z ničeho nic se odkudsi vynořili a vrhli se rovněž do boje. Evžen jednoho zneškodnil škrtícím paprskem. Další kletbou nechtě zasáhl bublající kotlík. Jeho obsah se rozstříkl, a zatímco se čaroděj poblíž s nářkem zhroutil a tiskl si ruce k očím, sál naplnil hustý fialový dým. Náhle nebylo vidět na krok a dýchání se stalo téměř nemožným.

Evžen se proměnil v lišku. Menší pravděpodobnost, že ho zasáhne kletba vržená nazdařbůh. Plížil se směrem, kterým tušil zbylé protivníky. Napínal uši. V náhlém tichu pro něj i opatrné kroky zněly stejně hlasitě jako výstřely. Někdo se obezřetně pohyboval o několik metrů vpravo, ale nevěděl, kdo to je. Neodvažoval se zaútočit, aby netrefil Jetřicha. Po čichu se orientovat nemohl, zápach z převrženého lektvaru i rozbitých sklenic všechny stopy přebil.

Zašplouchala voda a někdo začal šeptem mluvit: „Máme tu zádrhel, pane. Nezvaná návštěva.“
Evžen dostal nápad. Větrné liščí kouzlo by mělo vzduch trochu vyčistit. Vyslal prudký poryv směrem, odkud slyšel muže mluvit. Neprůhledný dým se skutečně rozptýlil. Náraz větru byl však až příliš tvrdý. Čaroděj ztratil rovnováhu, přepadl přes roubení studny a s táhlým výkřikem se zřítil do hlubiny.

Zbývající únosce vzápětí lišáka spatřil a kouzlem proti němu mrštil skleněné nádoby, které zatím odolaly všeobecnému běsnění. Zraňující střepy Evžena zasáhly. Zkroutil se bolestí. Vtom ho jako štít zakryl Jetřichův široký plášť.

„Uteč,“ zašeptal Jetřich. „Já ho zastavím.“

Evžen na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak poslechl. Prosmekl se poničenou laboratoří a zmizel v chodbě. Nikdo ho zatím nepronásledoval. Na okamžik se zastavil a proměnil se zpátky v člověka, aby se mohl snáz zbavit skleněných střepů. Netrpělivě shodil propíchanou bundu a vytřepal si tričko a vlasy. Nebylo to dokonalé, ale lepší než nic. Škrábance na těle byly nepříjemné, ale snesitelné.

Nechtěl se dál zdržovat.

Znovu se rozběhl.

Utíkal dlouhou zatočenou chodbou a snažil se neztratit orientaci. Byl si dost jistý, že se obloukem vrací zpátky k sálu s onyxovým oltářem. Chvatně nahlížel do všech místností. Byly zařízené s takovým luxusem, jaký na vlastní oči v životě neviděl. Znechuceně se ušklíbl, když si uvědomil, že většinou jsou to ložnice. Ti chlapi zjevně neunášeli děvčata jen jako materiál do lektvarů. Polil ho ledový pot, když si představil, že by takový osud mohl potkat i jeho ženu nebo dokonce jeho malou dcerku. Dobře věděl, že tajemné černé sanitce se připisovala i záhadná zmizení některých čarodějek. To pomyšlení ho přinutilo, aby svoje horečné hledání ještě zrychlil.

Prudce otevřel další dveře a konečně zjistil, že je u cíle. Tohle nebyla přepychová ložnice ale prázdný kumbál se zamřížovaným okénkem. Na podlaze ležel mlžný zámotek ve tvaru lidské postavy. Přiskočil k němu a vtom uslyšel dusot nohou. Někdo za ním běžel.

Evžen se připravil k obraně, ale k jeho úlevě to byl jen Jetřich.

„Našels ji!“ vyhrkl.

Evžen přikývl a znovu se obrátil ke spoutanému děvčeti. Jetřich zůstal stát v otevřených dveřích.

Dívka byla při vědomí, ale stříbřitý obal, který ji halil, jí znemožňoval pohyb. Marným křikem úplně ochraptěla a v zanícených očích a na tvářích ji pálily slzy, které si nemohla setřít. Bylo to jako strašlivý sen. Nemohla pochopit, že se jí něco tak neuvěřitelně příšerného opravdu děje. Za bílého dne ji záhadným způsobem ochromili a unesli v černé sanitce před jejím vlastním domem. Neměla ponětí, kde je. Rodiče se vrátí domů až v pondělí a do té doby ji nikdo hledat nebude. Její chlapec si prostě bude myslet, že nakonec porušila slib a také odjela, místo aby se s ním sešla. Nikdo jí nepomůže. Tak dlouho si představovala všechny možné hrůzy, které ji ještě čekají, až nakonec děs přerostl v trpnou apatii. Odevzdaně čekala na probuzení z noční můry.

Ale když do místnosti vtrhli dva muži, nová vlna strachu ji přinutila se vzchopit. Ten vysoký černý zůstal stát u dveří, ale drobný zrzek se k ní nervózně vrhl. Zjizvenou rukou s drápky na prstech přejel křížem krážem přes tu mlhovou peřinu, ve které byla zabalená, cosi nesrozumitelného zašeptal a pouto jako zázrakem zmizelo.

Nadechla se k výkřiku, ale okamžitě jí zakryl ústa dlaní. Zároveň jí ovinul druhou ruku okolo ramen a jemně ji nadzvedl.

Zazmítala se, aby se vyprostila. Zaryla nehty do jeho zápěstí a zoufale se snažila ruku odtrhnout od svého obličeje. Netrpělivě zasykl, ale nepustil ji. V panice ho několikrát uhodila pěstí, avšak byl mnohem silnější a sevření nepovolil. Cosi jí polohlasně říkal, ale nevnímala smysl slov, až konečně zareagovala na konejšivý tón jeho hlasu. Uvědomila si, že muž ji sice pevně drží v náručí, ale nesnaží se jí nijak ublížit. Sice měl na rukou děsivé zvířecí drápy a zblízka si všimla, že ani jeho tmavohnědé oči nevypadají zrovna moc lidsky, ale přitom se na ni dívaly laskavě a vějířky vrásek u jejich koutků se prohloubily v úsměvu. Zadoufala, že to není jen další léčka a že tenhle podivný tvor je skutečně na její straně. Přestala se s ním prát a začala vnímat, co se jí snaží říct.

„Neboj se mě,“ šeptal jí. „Přišli jsme ti na pomoc. Teď tě pustím, ale prosím tě, nezačni zas křičet.“ Pomalu odtáhl ruku.

Nadechla se, ale poslušně zůstala zticha a jen na něho vyděšeně zírala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se vlídně.

„Dana,“ vypravila ze sebe.

„Jsi zraněná?“

Zavrtěla hlavou.

„To je dobře. Tak pojď honem, Dano, dostaneme tě ven.“ Pomohl jí vstát, a když ztratila rovnováhu, znovu ji objal, aby neupadla. Černovlasý mladík u dveří se na ni povzbudivě usmál. Ku podivu tenhle v ní budil větší důvěru. Možná protože se jí zdál bližší věkem a navzdory rozcuchanému pirátskému vzhledu vypadal jako člověk

„Máš štěstí, že tě Evžen slyšel křičet,“ podotkl vesele. Vyšel na chodbu a rozhlédl se. „Čistý vzduch,“ oznámil polohlasně.

Ušli však sotva několik kroků, když se v zákrutu chodby objevili dva muži. Byl to ten, kterého Evžen jen omráčil, a ten poslední, kterého si vzal na starost Jetřich.

„Zatraceně,“ vyprskl Evžen a prudce dívku postrčil za sebe, aby ji kryl. Druhou rukou bleskově vytvořil štít proti omračovací kletbě. Doufal, že už bude po všem, a nová překážka ho až nevysvětlitelně rozčílila.

„Vyveď ji ven!“ houkl přes rameno na Jetřicha. Danina zpocená dlaň pustila jeho ruku a uslyšel dva páry nohou, jak utíkají opačným směrem.

Neohlížel se. Vzteky málem bez sebe se do obou zločinců pustil tak zuřivě, že se přestali bránit a dali se na útěk. Vrhl se za nimi. Jednoho dostihlo jeho škrtící kouzlo. Se zoufalým zachroptěním se složil na kamennou podlahu. Druhý tleskl a od stropu náhle sjela pevná železná mříž.

Evžen nestačil zabrzdit a tvrdě do ní narazil. Vteřinu se s hněvivým zklamáním díval, jak se čaroděj výsměšně zašklebil a rozběhl se pryč.

Nedokázal mříž odčarovat, a tak se proměnil v lišku. S námahou se protlačil okem mezi železnými tyčemi. Stálo ho to pěkných pár odřenin, ale na druhou stranu se dostal. Ani se nezdržoval přeměňováním, několika dlouhými skoky prchajícího chlápka dohnal u vchodu do laboratoře, skočil mu na záda a ostrými zuby se mu zahryzl do krku.

Muž se zasténáním upadl. Zápas s rozběsněným lišákem trval jen pár vteřin.

Evžen se pomalu vzpřímil a hřbetem ruky si otřel obličej. Hněv ho opustil a zůstala podivná otupělost. Točila se mu hlava. Omámeně si prohlížel spoušť okolo a náhle jako by mu úplně nedocházelo, co se vlastně sběhlo.

Vtom voda ve studni vysoko vystříkla a přinutila ho znovu zbystřit. Z kamenné obruby pomalu sestoupila postava v dlouhém černém rouchu a s hůlkou v ruce. Zdálo se, že pod kápí chybí obličej, viděl jen rozmazanou neurčitou skvrnu místo tváře.

Evžen pochopil. Tohle je ten „pán“, kterého volal muž, jehož shodil do studny. Tohle je viník vší té hrůzy, ti ostatní byli jen pomocníci. Vystřelil omračovací kletbu, ale černokněžník ji zastavil štítem a skřípavě se zasmál.

V okamžiku, kdy se Evžen chystal zaútočit znovu, ho cosi tvrdě udeřilo do zad. Marně zalapal po dechu a sesunul se v bezvědomí k zemi.

 

***

Evžen se probral a s leknutím zjistil, že leží do půl těla svlečený na kamenném stole a surově vyvrácené paže má pevně připoutané za hlavou. Ani nohama nemohl pohnout.

Přivřel oči, aby neviděl hrozivě planoucí ohně. Zděšeně si uvědomoval, na čem vlastně leží. Onyx nakažený černou magií ho čím dál nesnesitelněji pálil do holých zad. Připadal si jako na rozžhavené plotně. Marně se snažil doteku jedovatého kamene vzdorovat a jeho vzteklé kvílení ho ohlušovalo.

Zaťal zuby, aby nevykřikl. Ať už je muž bez tváře kdokoliv, nechtěl mu udělat tu radost, že by naříkal bolestí a strachem. Zkusil se proměnit v lišku, aby se mohl vyvléknout z pout, ale hned zjistil, že to není možné. Svírala ho stále stejně pevně. Spíš by se roztrhl ve dví.

Uvědomil si, že negativní magie mu odebírá jeho vlastní sílu. Byla příliš mocná, aby s ní dokázal bojovat, a příliš nepřátelská, aby se s onyxem domluvil po dobrém. Sebral tedy všechnu svou vůli a magické schopnosti, aby aspoň zničující spojení s kamenem přerušil. S obrovskou námahou se mu podařilo vytvořit jakýs takýs štít. Nebylo to dokonalé, ale bolest přece jen polevila a sténání kamene ztichlo.

„To bylo opravdu dobré,“ ozval se sípavý hlas. Jeho věznitel stál někde stranou, kam Evžen nedohlédl, a zřejmě ho už nějakou dobu tiše pozoroval.

Těžké kroky se přiblížily. Postava v černém hábitu stanula nad nataženým zajatcem. V pravé ruce svírala dlouhý nůž.

„Způsobils mi značnou škodu,“ konstatoval černokněžník klidně. „Připravils mě o pomocníky a zničil jsi mou laboratoř. Najmout nové spolehlivé lidi a všechno tady uvést do pořádku mě bude něco stát. Takže jistě pochopíš, že bude jen spravedlivé, když tě za tvoji drzou všetečnost potrestám.“

Evžen mlčel a napjatě čekal, co přijde dál.

„Vlastně si zasloužíš určitý obdiv. Vyřídil jsi pět mých lidí a nebýt toho, že jsi pošetile podcenil mého nejspolehlivějšího pomocníka, zřejmě by se ti podařilo i beztrestně zmizet,“ skřípal dál ten divný hlas. „No což, oni jsou nahraditelní a ty za svou opovážlivost zaplatíš. To myslím doslova, protože na tobě vydělám malé jmění. Tvoje srdce se mi bude moc hodit.“

„K ničemu ti nebude,“ ušklíbl se Evžen s námahou. „Nejsem člověk.“

„Já vím, znám tě. Právě proto. Jsi mocný mág s odvážným a silným liščím srdcem. Urozený bojovník. Skvělé. Přesně něco takového jeden můj výborný zákazník potřebuje do magické zbraně, díky které se stane jen těžko přemožitelným. Tvoje srdce poslouží jako výjimečně kvalitní jádro. Vidíš, skládám ti poklonu. Nepoděkuješ mi?“

„Nejspíš ne,“ odfrkl Evžen. Horečně přemýšlel, co si počít, a nic ho nenapadalo. Snad jen zkusit zdržovat a doufat, že se objeví Jetřich a něco udělá. Pokud tenhle ďábel s rozmazanou tváří nezajal i jeho a pokud se mu vůbec podaří dostat se zpátky.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se tedy. Ten nepřirozeně sípavý hlas určitě nikdy neslyšel, ale přesto mu byl nějak povědomý.

„Bude lepší, když ti to neprozradím. Mám svoje důvody. Ačkoliv aspoň nějaké vysvětlení bych ti poskytnout mohl. Tak dejme tomu, že ve svém původním povolání jsem nikdy nebyl patřičně doceněn, a proto se věnuji ještě tak říkaje vedlejší činnosti. Dodávám zájemcům těžko sehnatelný materiál pro černou magii a vhodné oběti pro temné rituály. Platí mi zlatem. Takže si můžeš myslet, že jsem obchodník.“

„Hlavně jsi vrah,“ vyprskl Evžen.

„Jen si moc nevyskakuj. Taky máš sem tam někoho na svědomí.“

„To je trochu rozdíl,“ odsekl Evžen uraženě.

„Myslíš? Máš vůbec ponětí, do jak fantastických lektvarů a magických artefaktů se používají legálně neobchodovatelné substance? Spousta z nich je nanejvýš užitečná. Třeba omlazující elixír z panenské krve… Umíš si představit, kolik moudrých a veskrze dobročinných mágů už vrátil do života?“

„Radši to nechci vědět,“ vyhrkl Evžen šokovaně.

Černokněžník se pohrdavě zasmál: „Ani se to nedozvíš. Diskrétnost a nenápadnost, minimum podřízených a solidní služby, to jsou moje hlavní zásady. Koho by napadlo, že právě já stvořím legendu? Černá sanitka je mistrovské dílo. Bývala to opravdová sanitka, abys věděl. Trochu jsem ji poupravil, aby projela magickou bariérou i s obyčejnými uvnitř, a přitom nenechávala žádné stopy. Kdekdo o ní slyšel a přitom nikdo doopravdy nevěří, že existuje. Je stejně nenápadná jako já sám. Nepřipadá ti to obdivuhodné?“

„Ale já jsem ji objevil,“ namítl Evžen vážně.

„Ach jistěže. Zvědavý drzý lišák v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže ty už nikomu nic neprozradíš.“

Evžen začínal propadat beznaději, uvědomoval si, že ten absurdní rozhovor už trvá příliš dlouho a pomoci se nejspíš nedočká. Ale přece to ještě zkusil: „Možná o tobě ví ještě někdo jiný.“

„Nedělej si iluze.“ Dlouhý nůž se výhružně zaleskl v záři ohně. „Chceš aspoň vědět předem, co ti udělám?“

„Nejspíš mi to řekneš tak i tak.“

Černokněžník se zachechtal: „Vidím, že tě neopouští kuráž, to se mi líbí. Takže dobře poslouchej, je to moc zajímavé. Nejdřív vyjmu živé srdce z tvého těla. Můj čarovný oltář tě udrží při vědomí, takže budeš moci ocenit mou zručnost. Bude tě to samozřejmě bolet, ale protože si tě v podstatě vážím, provedu to rychle. Až zemřeš, obřadně spálím tvoje tělo na prášek a nezbude po tobě ani stopa. Co tomu říkáš?“

„Hezké,“ ušklíbl se Evžen sarkasticky. „A co kdybych umřel dřív, než to moje srdce vydoluješ?“ napadlo ho náhle a opravdu spíš než hrůzu pociťoval podivně neosobní zvědavost. Jako by se ho to všechno ve skutečnosti netýkalo.

„To už by mi nebylo k ničemu. Ale neboj se a spolehni se na moje zkušenosti a delikátní postup. Nejsem žádný začátečník. A jak se na tebe dívám, ty něco vydržíš.“ S uspokojením obhlédl Evženovy staré jizvy na bocích.

Z rukávu vytáhl hůlku, mávl s ní a na dlani mu přistála křišťálová schránka. Opsal okolo ní hůlkou kruh a schránka zůstala poslušně viset ve vzduchu.

„Řekl bych, že už jsme si popovídali dost a nastal ten správný čas přejít k činům. Prosit o milost nebudeš? Nebudeš, co. Na to jsi moc pyšný.“

Evžen poznámku téměř nezaznamenal. Nevěřícně zíral na hůlku. Poznal svůj vlastní výrobek a vzpomněl si, komu ji před pár lety prodal, ale zdráhal se uvěřit, že současný majitel je tatáž osoba. „Co jsi zač,“ zeptal se znovu naléhavě a v duchu se sám sobě divil. Za pár vteřin ho čeká strašlivé mučení a smrt a jeho zajímá nějaká pitomá hůlka.

„Až budeš na onom světě, kde už neplatí žádné tajemství, tak se to dozvíš,“ odsekl neznámý. „Aspoň se máš na co těšit.“

Pečlivě si srovnal dýku v ruce a Evžen pevně zavřel oči a připravil se na nápor bolesti. Čaroděj se ale k úžasu obou dokázal stěží dotknout hustých chloupků na jeho hrudi. Bodnout se mu nepodařilo.

Vzápětí si ovšem uvědomil, co se děje: „Ach ano, málem bych zapomněl. Ten tvůj štít.“ Nedbalým máchnutím hůlky ho odstranil a Evžen znovu ucítil palčivý dotek negativní magie. A konečně mu bleskla hlavou poslední zoufalá možnost. Zbývá jediná věc, kterou teď může udělat. Nejspíš ji nepřežije, ale tohohle grázla vezme s sebou a ztrestá ho za všechno to odporné zvěrstvo.

Přestal vzdorovat, naopak se působení černého onyxu úplně odevzdal a odhodlaně dovolil všemu nashromážděnému zlu, krutosti a utrpení, aby do něj vstoupily. Pocítil příliv obrovské síly a zároveň neovladatelné vražedné posedlosti a právě v okamžiku, kdy mu už hrot dýky nezadržitelně vnikal do prsou, vrhl všechnu tu děsivě závratnou moc, kterou vstřebal, proti nepříteli. Oslňující výbuch magické energie ho vyrval z pout a vymrštil do vzduchu, a pak všechno zčernalo.

 

***

Černý oslepující plamen vyšlehl do výšky a roztříštil se o magickou bariéru. Starobylý kamenný dům na východním okraji kouzelnické čtvrti nevydržel prudký otřes. Střecha se s rachotem propadla a zdi se zřítily. Celá kouzelnická čtvrť se zachvěla a dokonce i ve vnějších ulicích se rozblikaly žárovky a na okamžik vypadl obraz televize.

Na několik minut nastalo mrtvé ticho. Z oblaků klesajícího prachu se vynořila vrána a poplašeně zakroužila nad zbořeništěm.

Pak se ozvaly první vyděšené výkřiky a k troskám domu se začali sbíhat lidé. Ustrnule si prohlíželi rozvaliny. Vrána ještě jednou obkroužila tu spoušť, a pak se usadila na zbytku obvodové zdi.

Vzápětí se nad tmavými ruinami rozzářily silné sféry, které svítily téměř tak jasně, jako by byl den. To se na místo přenesli strážníci v černých pláštích. Vrána se znovu zvedla, jako by se chystala odletět, ale pak naopak zmateně zamířila do samého středu zřícené budovy. Strážníci vytvářeli okolo rozvalin kouzelnou hráz, která bez jejich dovolení nepropustí nikoho ven ani dovnitř. Běžná rutina pro zajištění místa činu, ochranu stop a zadržení svědků. Pak se energicky vrhli do prohledávání trosek domu a velmi rychle narazili na černou dodávku, kterou sice částečně poškodila zřícená stěna, ale červené kříže zůstaly zřetelné.

„To vypadá jako černá sanitka,“ hlesl ohromeně velitel Kadrnožka a zauvažoval, jestli snad nejde o nejapný vtip. Ale v okamžiku, kdy strážníci ohlásili nález prvního mrtvého těla, už nebylo o čem přemýšlet. Dotkl se svého stříbrného odznaku a požádal o spojení s oddělením vražd.

Blažej Dmýšek dorazil právě ve chvíli, kdy strážníci objevili částečně zachovalou laboratoř. Záležitost nespadala do jeho oboru, ale byl zrovna jako jediný při ruce, tak se vydal předběžně ohledat místo činu sám, než si ho kolegové z oddělení vražd převezmou.

Stačil mu jediný pohled na příšerné ostatky mezi popraskanými skleněnými nádobami, aby si udělal představu, co se v tom domě nejspíš dělo.

„Našli jsme tady tělo muže s vypálenýma očima, zabil ho zřícený strop,“ informoval Blažeje bledý Kadrnožka. „A dva další, kde zatím příčina smrti není jasná. Léčitel tvrdí, že to bylo škrtící kouzlo.“

Blažej pohlédl na léčitele, který opodál prohlížel mrtvé tělo, a ten přikývnutím informaci potvrdil.

„Myslíte si, pane, že ten výbuch zapříčinil nějaký experiment?“ zeptal se Kadrnožka.

„To zjistíme,“ odpověděl Blažej zamyšleně. Na překotné závěry je ještě brzy, ale souvislost černé sanitky s nálezem v laboratoři se zdá děsivě pravděpodobná. Bylo by možné, aby se neurčité pověsti ukázaly jako skutečné? Zalitoval, že jim nikdy nevěnoval větší pozornost a považoval je za pouhou smyšlenku, protože u ohlášených případů zmizení obyčejných magickému zásahu nic nenasvědčovalo. Na každý pád se zdá, že tohle přece jen aspoň částečně spadá do jeho kompetence.

Některá ta záhadná a dosud neobjasněná zmizení zřejmě právě získala příšerné, ale jasné a věrohodné vysvětlení. Otázkou zůstává, kdo černou sanitku k únosům a výrobě nelegálních lektvarů používal. A také co se tu stalo právě před chvílí.

„Zajistili jsme svědka, pane,“ oznámil jeden ze strážníků a v rozpacích pohlížel z Dmýška na Kadrnožku a zpátky, nebyl si jistý, komu vlastně hlášení předat. „Potloukal se tady a zdá se být trochu v šoku.“

„Kde je?“ ozval se Blažej okamžitě.

Strážníci ho rychle zavedli do samého středu rozvaliny a Kadrnožka chvátal za nimi.

Tady se strop propadl úplně a zbortila se i většina ožehlých zdí. Zdálo se, že právě zde k výbuchu došlo. Na zemi se hrbil mladý muž v černých zaprášených šatech, a roztřeseně zíral na utrženou lidskou ruku mezi kamením.

Vypadal vyděšeně, ale zraněný pravděpodobně nebyl.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho Blažej mírně, pomohl mu vstát, odvedl ho stranou a nechal ho, ať si sedne na zbytek obvodové zdi. Zatím si nebyl jistý, jestli má před sebou svědka nebo podezřelého, a tak nechtěl mladíka ještě víc rozrušit.

„Jetřich Pohorský,“ odpověděl mladý muž tiše a nespouštěl oči z hromady kamenů.

„Vy jste majitel domu?“ pokračoval Blažej stejně klidným tónem.

„U sester, ne!“ vzpamatoval se náhle Jetřich. „Ne, já… jsem tady jen náhodou. Přišel jsem s kamarádem. Sledovali jsme černou sanitku. A našli jsme tady tu laboratoř.“

„A ten váš kamarád…“ Blažej se zarazil. „Odstraňujte dál ty sutiny. Pospěšte si,“ přikázal přísně strážníkům, kteří ustali v práci a sledovali výslech.

„Do práce, co tu okouníte,“ vyštěkl nervózně Kadrnožka. Snažil se nedat najevo rostoucí nevolnost. Mezi úlomky zdí se objevovalo stále víc zkrvavených cárů rozervaného lidského těla. Ten příšerný pohled ho málem ochromil. Zíral na jednoho ze svých podřízených, který právě zvolna levitoval paži zamotanou do černé látky, opatrně ji ukládal stranou k nalezeným ostatkům a přitom ani nehnul brvou, a ze strnulosti ho vytrhl až něčí výkřik: „Je tu ještě jeden!“

Pod nakupenými kamennými deskami opravdu vyčnívala noha ve špinavé bílé botasce.

Blažej rovněž přistoupil blíž a napjatě sledoval, jak dva strážníci kouzlem otevírají dutinu pod troskami, opatrně vytahují štíhlé polonahé tělo, pokládají ho na uvolněnou zem a přivolávají léčitele.

K všeobecnému úžasu byl muž sice potlučený a ušpiněný krví a prachem, ale živý a dokonce při vědomí, jen se zdál dezorientovaný a neschopný řeči. Zmateně si prohrábl slepené zrzavé vlasy prsty s drápky a Blažej ho poznal.

„To jste zase vy,“ vzdychl spíš otráveně než překvapeně. „To jsem si mohl myslet.“

Evžen na něj pomalu zaostřil pohled a po chvilce zareagoval rezignovaným přikývnutím.

Vtom k nim přiskočil Jetřich Pohorský a znepokojeně se nad Evženem sklonil.

„Žije!“ vyhrkl nevěřícně. „To je snad zázrak! Kamaráde, tebe už jsem odepsal.“ Obrátil se na Blažeje a překotně drmolil: „Ten chlap do něj vrazil nůž a ještě na něj spadl strop a on žije! No chápete to? Člověče, ty máš ale zatracenou kliku.“

Evženovy oči se číhavě zúžily. Strpěl, aby mu léčitel s poznámkou, že to není tak vážné, ošetřil krvácející zranění na prsou a napravil vymknuté zápěstí. S námahou se posadil, ale pořád mlčel. Jeden ze strážníků mu přehodil přes ramena svůj plášť a Evžen se do něj s vděčným pousmáním zimomřivě zabalil.

„Takže co se tady vlastně stalo?“ ozval se Blažej netrpělivě, zatímco strážníci pokračovali v prohledávání pobořené místnosti.

„Nechte ho být,“ zasáhl Jetřich. „Vidíte přece, že je v šoku.“

Blažejovi ale bylo jasné, že Evžen otřesený nepochybně je, ale jinak má všech pět dokonale pohromadě a mlčí jen proto, že se mu mluvit prostě nechce. Rád by přečetl aspoň něco z jeho myšlenek, ten tvrdý a až výhružný výraz v jeho očích se mu vůbec nelíbil, ale pak si to rozmyslel. Znal ho a věděl, že Evžen by se bránil, a teď se s ním přetlačovat nechtěl.

„Tak mluvte vy,“ vyzval Jetřicha přísně. „Kdo způsobil ten výbuch, proč, jak, co má tohle všechno znamenat. Spusťte a rychle.“

„Nevím, jak se to stalo,“ ohradil se Jetřich. „Jak už jsem vám říkal, přišli jsme sem, protože Evžen uviděl tu černou sanitku a chtěl ji sledovat. Tady jsme narazili na tu laboratoř a na to všechno vybavení a tamty odporný sklenice s tím svinstvem vevnitř, a taky na pár chlápků. Zaútočili na nás, takže z toho byla rvačka. Jeden z nich volal šéfa a myslím, že Evžen ho shodil do studny.“

Blažej se podíval na Evžena, a ten nepatrně a skoro lhostejně přikývl.

Jetřich pokračoval: „Na mou duši nevím…“ Vtom vyjekl něco nesrozumitelného a roztřesenou rukou ukázal na urvanou hlavu, kterou právě strážníci objevili. „U sester, to není pravda… to přece…“

Čarodějná maska zmizela a hlava teď měla obličej. Jetřich i Blažej ohromeně zírali na mrtvou tvář magistra Ludvíka Konfršta, profesora hůlkové magie z budečské školy.

„Já… já ho znám…,“ koktal Jetřich vyjeveně. „Teda znal jsem ho… Nikdy by mě nenapadlo… že právě on…“

Blažej neužasl o nic méně. Profesor Konfršt byl známá osobnost, ale vzhledem ke svému okrajovému oboru nepříliš vážená. Za dost dlouhou dobu své kariéry v Budči se dostal na výsluní vlastně jen jednou a nebylo to tak dávno. Před pár lety aktivně spolupracoval s Vyšehradem na rušení nebezpečných zón mrtvé magie, které se muselo provádět hůlkovými kouzly.

Blažej se automaticky obrátil na Evžena. Tenkrát s tím měl také hodně co do činění. Ten se ale vůbec nezdál překvapený.

„Vy jste věděl, že je Konfršt zapletený do výroby těch lektvarů?“

Evžen přisvědčil. Luskl prsty a odněkud se vynořila nalomená hůlka a přistála mu v ruce. Podal ji Blažejovi a konečně tiše a chraptivě promluvil: „Maskoval se a měnil si hlas. Poznal jsem ho podle hůlky, před lety jsem ji pro něj sám vyrobil. Jen jsem tomu nemohl uvěřit. On vytvořil černou sanitku a tohle všechno vymyslel a řídil. Co se tady dělo, na to jste už nejspíš přišel sám.“

Blažej přikývl: „Ale ještě mi není jasné, jak jste na to přišel vy. A také proč jste neupozornil nás, pokud jste o černé sanitce věděl.“ Z jeho tónu jasně vyplývalo nevyřčené „a už jsem vás před časem varoval“.

„Nebyl čas. Slyšel jsem křik unesené dívky a díky tomu jsem si té sanitky všiml. Byla krytá posunutým vnímáním. Zase by se ztratila, kdybych nejdřív sháněl vás.“ Raději nedodal, že na policii si ani nevzpomněl. Blažejovi to beztak bylo jasné.

„Děvče v modré košili?“ vmísil se Kadrnožka. „Tu jsme právě našli. Bohužel je taky mrtvá.“
Evženova tvář úplně zbělela a jeho srdce se leknutím na okamžik zastavilo. To přece ne!

Naděje, že dívka přece jen žije, však okamžitě zhasla. Roztřesenou rukou něžně pohladil dívčinu skráň těsně vedle hluboké rány způsobené úlomkem kamene a jeho zoufalé vydechnutí připomínalo spíš vzlyk: „Neměla tady být. Myslel jsem, že utekla.“

Zvedl k Blažejovi oči rozšířené hrůzou: „To já jsem způsobil ten výbuch. Já jsem ji zabil.“

Nastalo dlouhé ticho.

Posléze ho prolomil Dmýšek úmyslně klidným tónem: „Jste schopný výpovědi?“

Evžen sklopil hlavu. „Ano,“ hlesl.

Blažej mlčky vyslechl jeho zdrcené přiznání, jakým způsobem se zachránil před prakticky jistou smrtí na černém oltáři.

„Sebeobrana v nejvyšší nouzi,“ poznamenal. „Využil jste asi neřízenou magii?“ chtěl se ještě ujistit. Vypadalo to tak, ale některé rysy toho nebývale ničivého kouzla se mu zdály poněkud zvláštní.

Evžen potřásl hlavou složenou v dlaních. „To je liščí kouzlo,“ zamumlal. „Vzal jsem si, co v tom onyxu bylo, a použil jsem to jako zbraň.“ Víc nevysvětloval. K čemu dodávat, jak strašlivé to kouzlo je. Blažej přece viděl následky.

Evžen si pamatoval velmi jasně ten opojně vzrušující pocit nesmírné moci, tu krutou sílu a zběsilou nenávist, které vědomě přijal. Na zlomek vteřiny mu poslušně sloužilo všechno zlo, které se na tomhle pekelném místě nashromáždilo. V jeden prchavý okamžik získal schopnost udělat cokoliv. Přál si vraždit a ničit. Stalo se.

Věděl až moc dobře, že za ten otrávený dar moci se platí životem, a byl s tím srozuměný. Jenže místo něho zaplatila ta neznámá obyčejná dívka, která se ničím neprovinila.

Dana, vzpomněl si bolestně. „Své mrtvé si nosíme na zádech,“ řekl mu kdysi dávno jeden starý lišák. Teď tomu porozuměl. Dana v modré košili, kterou se marně snažil zachránit před hroznou smrtí a která se ho právem tak bála, tížila k neunesení.

Stěží si uvědomoval, že Blažej ještě pořád mluví. „…vyšetřování se povleče dlouho. Než se nám podaří identifikovat oběti, pokud to vůbec ještě bude možné, a dohledat Konfrštovy zákazníky, bude to perná práce. Nezbyl žádný svědek, smetl jste to doupě až moc dokonale. Jisté je, že nebýt vás, tak jejich vraždění mohlo nerušeně trvat ještě hodně dlouho. Ale počítejte s tím, že přijdete před soud. Je tu samozřejmě spousta polehčujících okolností, ale už jednou jsem vás varoval, že tohle divoké jednání na vlastní pěst se vám nevyplatí. Je to jasné?“

Evžen lhostejně přikývl. Hrozící trest ho v téhle chvíli znepokojoval ze všeho nejméně. Mnohem horší bylo pomyšlení na to, že Dana mohla být naživu, kdyby nebyl úplně slepý.

„Teď vás pustím domů, abyste se dal trochu dohromady,“ dodal Blažej skoro soucitně. „Budete nám ale k dispozici, to snad nemusím připomínat.“ Ohlédl se po ustrnulém Jetřichovi. „Vy pochopitelně taky,“ dodal.

„Když dovolíte, pane,“ ozval se Kadrnožka rozčileně. „Navrhoval bych spíš okamžité zatčení. Tohle je ten liškomág z Lysolaj, poznal jsem ho. Chtěl bych připomenout, že je to známá firma. Už jednou uprchl z vazby a vyvlékl se z následků jen díky těžko vysvětlitelné administrativní nesrovnalosti. Jak můžete vědět, že neupláchne i tentokrát?“

Blažej zavrtěl hlavou. „Neuteče,“ prohlásil s jistotou.

Evžen se jen smutně pousmál.

„Takže můžeme jít?“ ožil náhle Jetřich, a když Blažej přisvědčil, přiskočil k Evženovi a pomohl mu vstát. „Radši tě navedu,“ řekl mu polohlasně. „V tomhle stavu bys taky mohl skončit krokvíkde.“

 

***

Přemístili se do své ulice. Sousedé již dávno hluboce spali, ale v Evženově domě spojeném s obchodem s amulety se ještě svítilo. Xénie čekala. Jakmile vstoupili do krámku, vyběhla znepokojeně z kuchyně.

„Už jsem měla strach…“ začala, ale vzápětí vylekaně zmlkla.

„Počkej chvíli vzadu,“ nařídil jí Evžen stroze. „Potřebuju si s Jetřichem ještě o něčem promluvit.“

Překvapeně vzhlédla k jeho bledé tváři a stačilo to, aby okamžitě poslechla. Tak tvrdý a chladně nesmiřitelný výraz v jeho očích snad nikdy neviděla. Bylo jasné, že je zle.

„Myslím, že ani nemá cenu to ještě rozebírat,“ prohodil Jetřich rozpačitě. „I když pořád nechápu, jak jsi mohl přežít.“

Evžen vytáhl z kapsy džínů neopracovaný tmavočervený granát na zlatém řetízku, který vždycky nosil u sebe. „Možná náhodou, možná díky tomuhle,“ zašeptal, ovinul si řetízek kolem levé ruky a sevřel svůj ochranný kámen v dlani. „Ještě nikdy mě nezklamal.“

„Tak to bylo štěstí, žes ho neztratil.“ Jetřich se pokusil o úsměv: „Ono to nějak dopadne. Ty by sis teď měl hlavně odpočinout. A kvůli té holce se netrap, byla to prostě nešťastná náhoda.“

„Nebyla,“ pronesl Evžen tichým výhružným tónem.

Jetřich se zarazil: „Cože?“

„Neměla tam být,“ připomněl Evžen tvrdě. „Řekl jsem ti, ať ji vyvedeš ven.“

Jetřich rozhodil rukama: „Dostali jsme se jen k sanitce. Brána byla zavřená. Tak jsem ji tam nechal a šel jsem tě hledat a vtom se barák zřítil. Tak tak jsem stačil vylítnout ven, málem mě to zabilo taky.“ Zachvěl se při té vzpomínce.

„Lžeš,“ sykl Evžen.

Jetřich rozhořčeně zaťal pěsti: „Co si to dovoluješ? Nevyšlo to, jak sis představoval, a teď bys to chtěl shodit na mě? A vůbec, tohle nemusím poslouchat.“ Obrátil se k odchodu.

Evžen ostře luskl prsty a zámek ve dveřích zapadl. „Vůbec ses nesnažil dostat ji ven. Jakmile jsem tě spustil z očí, přivlekl jsi to děvče zpátky. Nejspíš jsi ji očaroval, aby se nemohla bránit. Když se objevil Konfršt, byl jsi to ty, kdo mě omráčil. A potom ses klidně díval, co se mnou provádí, a čekal jsi, až mě zabije. Byl jsi na jeho straně. Ten poslední pomocník, kterého jsem podcenil, jsi ty.“

Jetřich ztuhl. Vyděšeně na rozhněvaného liškomága zíral. Hlas mu několikrát selhal, než se mu konečně podařilo promluvit: „Co tě to popadlo? Zbláznil ses?“

„Víš moc dobře, že ne. Vážně je zbytečné, abys teď dál zapíral, protože ses podřekl. Nemohl bys vědět, že mě bodnul nožem, kdybys tam nebyl,“ procedil Evžen skrz zuby.

Jetřich zbledl. To podřeknutí si sám uvědomil hned vzápětí, ale doufal, že Evžen je natolik otřesený, že to nepostřehl. Jenže k jeho smůle byl tenhle lišák zatraceně všímavý za všech okolností.

„Ale Dmýška jsi na to neupozornil,“ připomněl si s náhlým ulehčením a zadoufal, že mu ten podraz přece jen projde.

Evžen zamračeně pokrčil rameny: „Proč bych měl? Jeho jsi nezradil.“

„Poslyš, Evžene, to je trochu silné slovo,“ začal Jetřich nervózně. „Omlouvám se ti. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Snažil jsem se ti tu akci rozmluvit, copak si nepamatuješ? Jenže tys mě neposlouchal. Kdybys nebyl tak paličatý…“

V Evženových očích se nebezpečně zablesklo a Jetřich mimoděk o krok ucouvl. „Totiž chtěl jsem říct… Mě vážně mrzí, že ses do toho zapletl. Ale co jsem měl dělat? Tys ho neznal dost dobře. Nevěděl jsi, čeho je schopný. Nezbylo mi nic jiného než ho poslouchat.“

Evžen pohrdavě odfrkl.

„Vážně,“ snažil se ho Jetřich přesvědčit. „Měl mě v hrsti. Já ti přísahám, že jsem nikdy nikoho nezabil, jen jsem mu dával tipy. Hledal jsem vhodné oběti a sledoval je, dokud nepřišel čas…“ Zarazil se. „Ale i tak, jednou jsem mu kývl, byla to hloupost, to jsem pochopil brzo. Ale už jsem se z toho nemohl vykroutit, protože už jsem v tom jel taky. Zničil by mě.“

„Přestaň ze mě konečně dělat hlupáka!“ vyštěkl Evžen zuřivě. „Dělal jsi to dobrovolně. Pro peníze, co?“

Jetřich náhle rovněž vzplanul: „Tak dobře, máš pravdu. Ano, je to tak. A co mi podle tebe zbývalo? To moje dědictví, kterému každý věří, nebylo nic moc a už je dávno pryč. Měl jsem teda chcípnout hlady?“

Evžen zalapal po dechu a nevzmohl se na slovo, ale Jetřich pochopil: „Jasně, ty se můžeš klidně tvářit spravedlivě. Ty máš tady ten krám a žiješ si dobře. Umíš všelijaké ty liščí triky, to je potom lehké. Ale já jsem nikdy ani škole moc nedal, protože jsem nečekal, že budu muset pracovat. Ta vrána je vlastně můj jediný pořádný úspěch. A když jsem zjistil, jak mě vypekli a že nemám skoro nic, musel jsem se nějak o sebe postarat, ne?“

„A celou tu dobu…“ Evžen se až zalykal nevěřícným vztekem.

Jetřich se k němu neklidně naklonil a pokusil se o odzbrojující úsměv: „Poslyš, Evžene, já proti tobě vážně nic nemám. Nikdy jsem nechtěl, aby se něco stalo tobě nebo Xénii nebo dokonce tvým děckám. Já jsem tě měl vždycky docela rád, na mou duši. Teď už je navíc po všem. Můžeš na to všechno zapomenout?“

Evžen nepatrně zavrtěl hlavou.

Jetřich se nadechl a přešel do úpěnlivého tónu: „Omlouvám se ti, že jsem tě podrazil. Sběhlo se to všechno moc rychle a zpanikařil jsem. Kdybych mohl vrátit čas, podruhé bych to neudělal. Věříš mi? Přece jsme přes to všechno kamarádi. Nepamatuješ se, jak jsem ti loni pomohl dostat se z vězení? Teď mi to můžeš oplatit. Já… odstěhuju se. Odejdu někam daleko. Máš mě v hrsti. Mohl bys mě udat a na to já nezapomenu. Tak co? Stačí ti to takhle?“

„To bys měl až moc jednoduché.“

Jetřich rezignovaně rozhodil rukama: „Tak co mám teda dělat?“ Náhle bez varování vyslal omračující kouzlo.

Evžen bleskově odrazil kletbu zpátky s takovou prudkostí, že Jetřich ztratil rovnováhu a při pádu zády srazil zboží z regálu. Vyděšeně vzhlédl. Evženův divoce nenávistný výraz mu už doopravdy nahnal strach. Jako by před ním stál někdo úplně jiný než ten dobrosrdečný a shovívavý kamarád, jakého léta znal.

„Konfršt měl pravdu,“ pronesl Evžen skoro neslyšně. Luskl prsty a náhle držel v ruce svou starou lipovou hůlku. „Někdy se bez hůlky neobejdeš.“ Pevně namířil na Jetřichovo čelo a jeho oči se zúžily.

Jetřich zesinal. Okamžitě si uvědomil, co má Evžen na mysli. Prastarou vražednou formuli, obávanou kletbu vytvořenou před tisíci lety nejhorším černokněžníkem všech dob, dvě slova, která zabíjí. V Budči pro tuto kletbu platilo jisté nepsané tabu: neznali děsivější a opovrhovanější způsob jak zabít.

„To bys neudělal,“ vydechl Jetřich zoufale. „Ty přece nejsi chladnokrevný vrah. Tohle nedokážeš.“

„Nespoléhej na to. Nebyl bys první zrůda, kterou jsem zabil.“

„Prosím,“ zavzlykal Jetřich a bezmocně se schoulil. „Cokoliv, jen tohle ne.“

Čas se zdánlivě zastavil. Evžen si pomalu uvědomoval, že Jetřich má pravdu. Nedokáže tu příšernou kletbu vyslovit, ani kdyby na tom závisel jeho vlastní život. Vražedný hněv ho zvolna opouštěl a na jeho místo se tlačil pohrdavý odpor. Když se tenhle zbabělec tak bojí smrti, tak ať si zůstane naživu. Ale bez trestu ho vyváznout nenechá.

Mávl hůlkou a vyslovil zaklínadlo vážně jako rozsudek.

Jetřich zmlkl. S hrůzou zíral na svoje ruce. Začaly se kroutit a scvrkávat, ztrácely cit a pokrývaly se šedou tvrdou hmotou. Stejně se měnilo celé jeho tělo. Jako poslední zkameněly jeho vytřeštěné oči. Na podlaze teď ležel jen kus beztvarého balvanu.

Evžen kouzlem rozrazil dveře a provedl prudké gesto pravou rukou. Kámen vylétl ven a zmizel.

Skončí v lese ve staré tajné skrýši, kterou Evžen využíval už od dětství. Nikdo jiný než on ji nedokáže otevřít. Vzpomněl si, jak Jetřicha před časem zajímala. Teď bude mít příležitost seznámit se s ní víc než důkladně, protože Evžen si právě umínil, že se k té očarované skalce pod bezem až do smrti ani nepřiblíží.

Unaveně zamkl dveře.

Necítil už ani hněv, ani znechucení, ani uspokojení z vykonané pomsty. Zůstal mu jen nesmírně palčivý smutek.

 

*****

[1] Janeček, Petr: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, Plot, Praha 2006, str. 262.

Aktualizováno: 2.7.2021 — 20:19

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. A ostatní díly literárního léta si přečtu až zítra, teď jsem lehce znavená – podnikli jsme s dětmi a jejich partnery (a nevlastním, ale už vlastně skoro vlastním vnoučkem Antonínem a dceřiným pejskem) takový menší „zájezd“ po severozápadu a západu Čech, bylo to bezvadné, být po čase takhle všichni spolu, moc se mi to líbilo.

      1. I když si s MLP připadáme pořád stejní, nějak nám ty děti vyrostly, syn v průběhu „zájezdu“ oslavil třicítku, utíká to.

        1. Dík. My dneska slavili vnukovy deváté narozeniny a nejmladší vnouče (třetí v pořadí) má 12 dní

  1. Aries, skládám poklonu – drama, horor, emoce všech druhů… opravdu umíš.
    Přiznám se, že jsem tak nějak věřila, že si Evřena nezabiješ – co by dělala Xénie a děti? A ty? 🙂 Ale překvapil mě Jetřich… nemile. Měla jsem ho jako postavu ráda, byl takový prima nedokonalý, takový lidský:)) Ovšem tady souhlasím s Evženem, tady významně překročil míru. Muž, který nedospěl – v mnoha ohledech. Uvidíme, co s ním udělá pobyt v kamenném vězení – trochu bych se toho bála, může z něj nakonec být opravdová zrůda. Nebo nemusí.
    Psát příběhy je… fajn 🙂

  2. Minule jsem tvrdila, že druhou část číst nebudu. Takže jsem rovnou sjela na konec, že si jen s uspokojením přečtu jak „OBA“ hrdinové vyvázli. Potože jsem čekala, že vyváznou, šlo jen o to, jaká kouzla k tomu použijí. Jenže ta poslední věta mě zmátla – jaký hněv, jaké znechucení a jak to že jen Evžen ??? Kde je Jetřich, co se mu stalo? A tak jsem koukla o odstavec nahoru, ale furt to nedávalo smysl. No „stoupala výš a výš“ až jsem se to dozvěděla. Brr, drsné s nečekaným překvapením a i jinak smutné. No jo, úplně dole je napsáno „..Černá sanitka a jiné děsivé příběhy..“, takže jsem byla varovaná :). Ale já prostě musela vědět co se stalo :).

  3. Ha, zas to dobře dopadlo, stejně jako když jsem to četla minule 😀 (vtip). Dobrý to bylo. S chutí jsem si to přečetla znovu.

  4. Ach jo,já jsem Jetřicha měla ráda.Evžen je stoprocentní klaďas,toho by si žádná autorka nezlikvidovala. Jetřich prostě nebyl zákonné dobro,proto mě víc zajímal. No,co už. Ale příběh byl vystavěný skvěle.

    1. Jetřich se stal idolem mnoha paní a dívek,, i když je to takovej hajzlik. Ale není mu ještě definitivní konec

  5. Je vidět, jaký mám špatný odhad – mně byl Jetřich tak sympatický… i když kapánek podezřelý. Ale jsem ráda, že Evžen vyvázl, i když s pochroumanou duší.

    Aries bravo!!

  6. Přečetla jsem jedním dechem a jen jsem doufala, že přece lišák MUSÍ přežít, že bys nic jiného nedopustila. Doufala jsem správně. Skvělé !!!!!

  7. Tak se přiznávám,mea culpa,mrkla jsem se na konec. Odchod Evžena ze světa by činil i mně problémy, lkala bych nad oblíbeným lišákem velice. Aries , skvělé. Napětí,úleva a konec padouchů potěšil. Jetřichu, Jetřichu, ty si dopadl! Více takových šutrů! Díky Aries!

    1. Děkuji. Už i lišák měl vážně namále (v jiném příběhu), ale chyběl by mi, tak se zatím drží 🙂

  8. dovolím si nesouhlasit, strašidelnou historku o černé sanitce znám od svejch cca 10 let…takže od roku 1978….prostě to jen vždycky utichlo,aby to pak zas někde vylezlo a šířila se panika..fungovalo to na nás – sídlištní děti,abychom chodily domů před setměním….nahrazovalo to Klekánici 😉

    1. Tak já jsem o ní slyšela už o 10 let před Tebou, patří do těch městských povídaček a možná,fakt možná, může být i skutečná….. bububu! Jo a Klekánici taky pamatuji z dětství, to hlavní zvon v kostele zvonil tzv. „klekání“ k modlitbě a děti už musely být doma.Jinak je sebrala ta osoba vetchého vzhledů , zubatá s kokrhélem na hlavě,kaferbrando do zelena, aby stihla opozdilce jezdívala na kole.

    2. Já vím, že ta pověst je starší, ale Petr Janeček městské legendy systematicky zkoumá a citát v úvodu je autentický. Hodil se mi časově

  9. Tedy Aries, jsi mistryně náhlých zvratů. Všechno mi to do sebe zapadá, ale… dobrý pocit z toho nemám. Chudák Evžen. A taky chudák Jetřich, i když, jak píšeš, bez trestu si vyváznout nezasloužil. Ale stejně…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN