Stojím na zastávce plné čekajících lidí a přemýšlím, zda mám nějakou naději, že se do autobusu dostanu s dětským kočárkem. Najednou vedle mě zazní jasný hlásek mého čtyřletého synka: „Maminko, proč ten pán kouří, když ví, že se to nemá a bude nemocnej?“

Hm. Už je to zase tady. Malý Mistr Jan Hus. Konfrontace výchovných zásad se skutečností se dětem vysvětluje velmi těžko. Moje opatrná odpověď, daná zjevnou pozorností všech lidí v doslechu, dítko neuspokojila. „Když to neví, tak mu to řekni!“

Bylo mi trochu smutno. Jako vždy, když jsem musela dětem vysvětlovat, že ač existují pravidla slušného chování a zdravého rozumu, kterých by se měly držet, tak holt jsou i lidé, kterým nic neříkají. Což ovšem neznamená, že se budou zpochybňovat ona pravidla jako taková.

Ovšem na druhou stranu je konfrontace s morálně jednoduchým světem malých dětí osvěžující, a připomíná nám dospělým, že není správné nad pokřivenou pravdou či zásadami rezignovat. Mistr Jan se dal za svoji pravdu upálit. Po nás se obvykle jenom chce, abychom v případě špatného nebo nemorálního chování nemlčeli a aspoň něco udělali.

V této souvislosti mě něco napadá. Ve společnosti samozřejmě nikdy nechybějí nekompromisní zastánci všelijakých dílčích pravd. Je pro ně ovšem charakteristické, že mají tendenci – naštěstí většinou obrazně – upalovat nikoliv sebe, ale ty, kdo s nimi nesouhlasí.

Na jejich příkladu potom vidíme, jak nejednoduchý je náš svět. Kompromis a uznání existence jiného názoru jsou přece absolutně nezbytné, pokud spolu mají lidé vycházet!

Jak se v tom tedy vyznat? Asi nejdůležitější je poznat rozdíl mezi kompromisem při vyjednávání z pohledu různých názorových pozic a jízdou na červenou…