BTW: O daru hodnoty nezměrné

 

„To ti to mám říkat potřetí? Nedělej, že neslyšíš!“ Teprve silně zvýšený hlas doprovázející poslední otázku skutečně vnímám. Proč babička nedokáže pochopit, že když čtu, tak neslyším?

 

Knihy. Čtení. Celý svět zakletý ve slovech. Svět nazíraný z tisíce pohledů a každý z nich vidí něco nového. Svět a život na něm se tak stává snad ještě skutečnějším, než ve skutečnosti.

Díky paměti obsažené v knihách se dokážeme vzepřít toku času a zapomnění, a kořeny našeho současného života tak mohou prorůst do historie našeho rodu, kultury i duchovního života. Vlastní tvorbou potom přidáváme další řádky do té dnes již snad nekonečně veliké tkaniny, která je svědectvím našeho vědění a cítění, vlastně celého lidského bytí.

Kdo by takovým svodům odolal? Já určitě ne. Mám totiž soukromou teorii o vlivu gramotnosti na polidštění lidstva. Je jasné, že i před obdobím vzniku písemné podoby jazyka měli lidé svůj duchovní život, osobní zkušenosti se světem, vnímali svoji historii a přemýšleli o budoucnosti. Ale teprve s písmem, se vznikem zápisků a knih, mohlo dojít k opravdovému sdílení a učení neomezeném na osobní kontakt mistra a jeho žáka. Ožila i historie.

Právě dnes oslavujeme svátek Cyrila a Metoděje, dvou statečných a zapálených mužů, kteří k nám přinesli v rámci své křesťanské mise víc, než jen do místního jazyka přeloženou liturgii. Vytvořili totiž historicky nejstarší slovanské písmo – hlaholici a tím vlastně v našem regionu položili základ vzdělanosti nezaložené na oficiální církevní latině.

Co na tom, že latinka, jako písmo, u nás později hlaholici vytlačila – ostatně politicky i kulturně, tedy i jazykem, patřily naše země vždy spíš k západu Evropy. Dar písma by však neměl být zapomenut, stejně jako osobní statečnost a neuvěřitelná pracovitost těch, kdo ho na naše území kdysi přinesli.

 

A tak se svátečně ptám: Co znamenají knihy a čtení pro vás?

A jedna zvědavá – používáte nějaký druh elektronické čtečky? Tablet? Kindle? Mobil? 🙂

 

Aktualizováno: 2.7.2021 — 15:33

30 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Kdybych nemohla číst, asi bych umřela. Nicméně je pravda, že se mi kvůli internetu frekvence čtení knih dost snížila, kdysi to byla knížka denně, teď týdně.
    Pěkné téma.

  2. Jo knihy jsem hltala od malička. S kamarádkou jsme nejdříve přečetly knihovnu ve škole a přešli do dětské sekce knihovny městské. Přečetly jsme toho opravdu hodně.
    Čtu dodnes a preferuji knihy.
    Se čtečkou nemám zkušenost.

  3. když já staromilec držím v rukách raději knihu..jak nemůžu otočit stránku a dotknout se papíru nebo ho i pohladit…není to ono..čtečku nemám, v mobilu si občas něco přečtu,když někde čekám, ale není to ono, nic si z toho většinou nepamatuju….

  4. Jo, ten anonym jsem zase já, jenny, napřed ,že posílám rychle,no a pak zmizel aby se objevil.
    Ale chci napsat o záhadném putování knih. Moje matička rodná taky hodně četla a po různých knihách, které tenkrát nevycházely pátrala po antikvariátech a něco i vypátrala a objednala. Takto jsme dostaly my dvě ženy do vlastnictví i ságu života na Jalně. Zajímavé bylo, že do antikvariátu tyto knihy dal mého exmanžela, bratranec Jiří, který likvidoval byt po tetičce mého syna, která mi ho ochotně a pečlivě i nezištně hlídala, když byla potřeba. S nikým jiným z rodiny mého ex jsem se nestýkala, jen s ní,která byla hrdá na nejmladšího nositele rodového jména. No a matička má rodná zase ty knihy moc chtěla a aniž by to věděla zakoupila je v antikvariátu, v mém rodném městě a tak ty knihy, jakož i jiné skončily opět v rodině. Synovec tetičky ,který likvidoval její knihovnu,se vyjádřil,že nechápe na co tetička měla všechny ty severské knihy. No a my už to víme.

    1. Jenny, to je kouzlo, jako knihy umějí 🙂
      Mimochodem celou Jalnu měla moje maminka a mě ty knihy odkázala maminka mé kamarádky:)) Kdo ví, třeba si je jednou Kačenka přečte 🙂
      Kolikrát jsem si už říkala, jak je dobře, že je na světě tolik různých spisovatelů – jak jinak by člověk mohl číst tolik různých knih? Kdysi jsem četla úplně všechno, ale jak roky jdou vybírám si…

    2. antikva – tuhle jsem se přehrabovala zase v jedné krabici před ním a našla Žerotínského lva od Augustina Prachaře z roku 1934….to je nádherný čtení…útlounká knížečka plná bolesti…no Večery pod lampou fakt ne…ale jak bolí ta náboženská nesvoboda, to z toho přímo tryská…

  5. Hodnota nezměrná! A to je pravda! Jinak bychom dopadli jako jeden můj mladý kolega z práce, který byl velmi dobrý ajťák i pracovník v oboru, avšak vyjadřoval se ve smyslu „ee,aaů hmmm, chmm“ atd. Taky se chlubil, že nepřečetl dosud žádnou knihu.
    Čtu hodně už od dětství a zatím mne to nepřešlo,knížky kupuji a stojí mě to majlant, občas musím brzdit. Čtečku má vnučka a ta – čtečka stojí babču taky docela dost.No, když už byla jako dárek pořízena, tak se musí taky naplnit.

    1. Čtečka toho umí spolknout opravdu hodně 😀
      Jak používám Kindle napojený na Amazon a čtu v angličtině, mám neodolatelné lákadlo. Díky tomu, že knihy nejsou obvykle překládané, jsou levnější (pro velký anglicky mluvící trh) a navíc na Amazonu mají pravidelně promo akce – kniha za 99 pencí (jsem na Amazon.co.uk… jak jsme bydleli v Anglii), nebo za 1,99 libry. To u nás odpovídá ceně časopisu.
      To se ví, kolikrát ty knihy za moc nestály, ale mám spoustu takových, ke kterým se vracím. Až mě tuhle zaskočilo, když jsem zjistila, že se pomalu blížím číslu 300 koupených knížek… 🙂

      1. To já mám v čtečce koupených snad i víc a taky hromadu staženou zadarmo, třeba na Databázi knih dávají praviedelně tipy na bezplatné knihy ke stažení.

  6. Čtu. Byly časy, kdy jsem čítala jednu knihu denně. To už bohužel ne, internet zabere spoustu času.
    Kyž chci, vidím se jako malou u svého stolečku, jak čtu znovu a znovu Gabru a Málinku, Káju Maříka, pohádky všeho druhu i Pohádky vzhůru nohama 🙂 . Potom to byla povinná četba, Němcová, Jirásek, Baar, Těsnohlídek, těch pohádek pokračování. Pak detektivky a posléze všechno, co mi přišlo pod ruku a strana a vláda dovolila vydávat. A ano i mezi nimi bylo mnoho dobrých knih. Pak už jsem se dostala do světa a objevila další spisovatele a další příběhy a tak to pokračuje dál. Ačkoliv, na knihy máme embargo, už není místo. Ale i tak se něco propašuje.
    A nesmějte se, první rok po revoluci jsem zahlédla v Praze v knihkupectví nově vydaného KM a já ho koupila! Všech sedm dílů a přivlekla je sebou do Norska. I GaM. Protože tenkrát jsem si je na stáž do Norska pochopitelně sebou nebrala. 🙂

    1. Jano nové vydání KM – všechny díly – jsem si také koupila, sotva jsem je při návštěvě Čech zahlédla. (mám je tu spolu s novým vydáním Ben-Hura). Jako holka jsem KM četla na chatě, kde teta měla – jako oko v hlavě – hlídané staré vydání, které kolovalo po příbuzenstvu a běda, kdyby jí někdo knížky vrátil poškozené. Teď si je střeží její syn. Podobně druhá teta měla takhle Pollyannu (v krásné červené vazbě) , kterou jsem po její smrti podědila a odvezla „ven“. Jenže když se po jejím znovupřečtení zastesklo mojí mamince, přivezla jsem svazky zpět a už tam zůstaly u neteře.

      Tedy, ne že bych o prázdninách přečetla kopy knih, ale dodnes se vidím jak jako malá sedím před chatou na lavici, v ruce nějakou knížku. Jsem si vědoma toho, že ji držím vzhůru nohama, ale dělám že čtu a obracím listy stejně rychle jako moje vedle sedící maminka (ta naopak knihy celý život přímo hltala). Živě si to pamatuji, připadala jsem si tááák dospělá :).

      1. Tak četla jsem všechno, o čem jste psaly a Káju Maříka mám taky komplet! 🙂 Ale popravdě, nejvíc ze všech miluju druhý díl…
        Gabru a Málinku jsem měla půjčené, stejně jako Pollyanu. V té době jsem měla ráda i Malého lorda 🙂

      2. KM vycházel v Naší rodině(časopis), tam jsem ho četla prvně..a pak po revoluci nová vydání v původním..ta další nová s novou češtinou už mne tak nikdy nevzala… a když ho četl i doktor Štrosmajer, tak ho dostal do podvědomí všech neznalých, ale Dietlovu Nemocnici na kraji města sledujících…a ti ho potom i zkoušeli číst 😉

        1. Sharko, teď jsi mě překvapila. Káju vydali „přeloženého“ do současné češtiny? To jsem netušila – jako poklad opatruju stařičké vydání, už rozložené na svazečky listů.

          1. no konfrontováno s tím, co vycházelo v Naší rodině (později jen Rodina)…to by Felix Háj (i když byl žena) plakal…ale chápu,že pro tehdy současné děti, to bylo asi nutné…

    2. Kdepak, já se smát nebudu, protože Káju Maříka jsem si na základce půjčovala od tety, dlužno dodat, že několikrát – pořád jsem vracela a znova půjčovala, tak jsem si ho oblíbila. Po letech jsem pak narazila na Káju na nějakých fanouškovských stránkách a všechny díly jsem si postahovala do počítače. No, když to tak píšu, možná jsem něco překročila nebo zanedbala. Bylo to někdy v 90. letech, co už s tím…. Můj syn, když mi jednou prováděl úklid v počítači, nevycházel z údivu, jak obří soubor tam mám, a divil se ještě víc po zjištění, o co jde a že se to v žádném případě nesmí vymazat. (chuckle)

        1. Hančo, bohužel tyhle naše smajlíky nechtějí v tom novém systému fungovat. Zatím nevíme, co s tím, jiné to zase vzít nechce, když tam jsou tyhle. Občas mi to vezme smajlíka z mobilu, ale většinou to umí jen ty základní 🙂 🙁 😛 😀

          1. Nevadí, vždyť je to jen detail. Měli jste s novým systémem spoustu práce a důležité je, že stránky fungují!!!!!!!!!!!

  7. Čtu, i když ne tolik, co dřív. Víc mě zaměstnávají psi a tak 🙂 ale dokážu si udělat čas na čtení. Před spaním je to blbý, to usnu po dvou stránkách. Čtečku mám, měla jsem Kindle, ale dostala jsem lepší PocketBook a tu miluju.

  8. Čtu od té doby, co jsem se číst naučila. Co jsem četla, se samozřejmě měnilo s věkem. A v poslední době zjišťuji, že se ráda k mnoha dříve přečteným knihám vracím. Čtečku nepoužívám, mám ráda papírovou knihu v ruce, listuji v ní, když potřebuji a tak.
    Těší mě, že i devítiletá vnučka ráda čte a ráda dostává jako dárek knihy.

    1. já mám taky ráda papírové, čtečku ani nemám protože i u PC se mi někdy chce strašně moc spát. I ten stop stav taky znám ale někdy neodolám a koupím, ne vždy se strefím tak aby se mi to líbilo a chtěla jsem se k tomu vracet. Mám kamaráda spisovatele a tak co mu vyjde tak dostanu. Mám samozřejmě hodně knížek a psí tematikou, i kočičí od Tory. Naposledy jsem koupila knížku od Dominiky Gawliczkové Na cestě Jižní Amerikou, moc se mi líbila tak určitě přistane v knihovně i ta kniha o cestě po Japonsku. Mám ráda lehčí žánr protože toho špatného je kolem nás víc než dost. Asi se dám na pohádky.

      1. Maruško, tak mi přijde, že co do žánrů jdeme skoro stejným směrem 😀 Popravdě dnes už mě na thrillery moc neužije. I když… radši dobrý thriller než romány plasticky líčící rozvrat lidské duše – jakýmkoliv způsobem. Číst o bolesti, beznaději a zoufalství už dnes nepotřebuju, i kdyby to bylo jakkoliv velké umění – teď už se spíš chráním, život toho těžkého stihl nabídnout dost sám o sobě, a to jsem ještě přesvědčená, že mám v životě velké štěstí…

  9. Čtu. Čtu prakticky celý život, maminka vzpomíná, jak mne asi čtyřletou zastlala do postele s Brehmovým životem zvířat – konkrétně plazi jsou nejopotřebovanější – a odskočila si na nákup. Knihy mne fascinovaly a nejkrásnější brigáda byla ta, co jsem pracovala na telefonní ústředně a prakticky co den, to kniha. Tenkrát jsem právě sjížděla klasickou knihovnu mých rodičů. Dneska jsem vzala na milost i čtečku, ta může všude s sebou. Jednu Kindle jsem utopila ve vaně, momentálně mám voděodolnou PocketBook. A přiznám s e bez mučení, miluji thrillery.

    1. Inko! 😀 “ jak mne asi čtyřletou zastlala do postele s Brehmovým životem zvířat“ 😀
      V tomhle by se naše maminky asi shodly:)) Akorát já bych v té posteli měla atlas psů a koní…

Napsat komentář: Inka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN