„Po sídlištích jezdila černá sanitka. Stejná jako ostatní, ale byla celá černá a lovila lidi, co se pak beze stopy ztratili a už je nikdy nenašli. Lidi se tenkrát báli pouštět děti ven, aby je to neukradlo. Vyprávělo se to kolem roku 1988.“[1]

Bylo pozdní odpoledne, sedmý máj roku 1988.

Trochu se ochladilo, ale stále ještě bylo příjemně a velice jarně. Čerstvý větřík zvolna pohupoval záclonkou na pootevřeném okně, kterým pronikaly poslední sluneční paprsky do prostorné starobyle zařízené kuchyně s otevřeným krbem, sporákem na dříví a otlučeným nábytkem. Velký masivní stůl pro šest lidí uprostřed místnosti naznačoval, že ji obývá větší rodina, ale zrovna v téhle chvíli se doma nacházeli jen Evžen a Xénie Vulpesovi, oba z prastarého rodu budečských liškomágů.

Skláněli se nad kamennou výlevkou v rohu a s úsměvem sledovali na vodní hladině obraz svého nejstaršího syna, který studoval třetím rokem v budečské čarodějnické škole a jako každou sobotu odpoledne volal domů, aby se podělil o poslední novinky.

Drahoš zdědil po obou rodičích drobnou hubenou postavu, po matce ostré rysy tváře, po otci světle rezavé vlasy, kulaté tmavohnědé oči a drápky na prstech. A zřejmě také hovornost. Pusa mu jen jela, když jim nadšeně líčil, jak se mu podařilo blýsknout se v hodině profesorky Baborákové magickým obrazcem vytvořeným z čar.

„Kde jsou vlastně Bořek a Radka?“ zarazil se najednou v překotném povídání, když si konečně uvědomil, že jeho dva mladší sourozenci se ještě neukázali.

„U babičky,“ vysvětlila mu matka. „V pondělí nemusejí do školy, protože obyčejní mají nějaký svátek.“

Drahoš trochu závistivě přikývl. Jeho bratr měl nastoupit do Budče až v září a sestra ještě o rok později, a i když on sám už by se ani za nic nechtěl vrátit do obyčejné školy a přijít tak o vzrušující objevování magie a jejích možností, občasné volno bezstarostně strávené u babičky bez spousty náročných úkolů by docela bral.

„Jo, tati,“ vzpomněl si, „profesor Konfršt mi nabízel, abych se od příštího roku přihlásil do jeho kursu hůlkové magie. Tvrdí, že mám talent.“

„Opovaž se,“ ušklíbl se Evžen. „Tohle vážně nemáš zapotřebí.“ Jako většina absolventů Budče se díval spatra na kouzelníky, kteří se neobejdou bez hůlky. Před časem ho sice okolnosti přinutily ten názor trochu přehodnotit, ale i tak se obával, že kdyby si Drahoš zvykl na hůlku, omezil by tím rozvoj svých ostatních schopností.

„Já jsem si myslel, že tohle řekneš,“ prohlásil Drahoš nevzrušeně. „Ale slyšel jsem, že některá kouzla bez hůlky provést vůbec nejdou, tak jsem si říkal, že by třeba bylo užitečné je umět.“

„Těch pár triků tě můžu naučit sám,“ odpověděl Evžen sebevědomě. Dovedl hůlky vyrábět a uměl s nimi zacházet docela dobře, když to opravdu bylo nutné, jen se tím obvykle moc nechlubil a jeho vlastní hůlka se povalovala napůl zapomenutá v zásuvce kredence.

„Tak dobře,“ souhlasil Drahoš. „Já ti to o prázdninách připomenu, jo? A mami, mohla bys mi poslat nějaký ponožky?“

„Už zase?“ vyjekla Xénie. „Co s nimi u Želmíra děláš?“

„Nastěhoval se mi do chatky plivník,“ odtušil Drahoš bezostyšně.

„Mám chuť přinést ti je osobně a toho plivníka si prohlédnout zblízka,“ zavrčela Xénie, ale pak se usmála. „Co mám s tebou dělat. Ale jestli je znova poztrácíš, budeš až do podzimu chodit bos.“

Drahoš se zasmál: „Tak já už musím jít, ještě musím za domácí úkol nasbírat bylinky, co jsou nejsilnější při západu slunce, tak abych to stihnul.“

Matka mu vesele poslala vzdušný polibek, Drahoš zamával a zmizel.

Evžen drobným gestem zrušil kouzelné vodní spojení, narovnal se a se spokojeným úsměvem se podíval na svou ženu.

„A co ty vlastně umíš s tou hůlkou?“ zeptala se Xénie potměšile, prohrábla si dlouhé tmavorudé vlasy a mrkla na něj.

„Mám ti to ukázat?“ zašklebil se a v očích se mu zablesklo.

Zahihňala se, a když ji chytil do náruče, nedočkavě se k němu přitiskla.

O půl hodiny později se Evžen rozkošnicky protáhl. Cítil se příjemně ospale, ale vtom si uvědomil, že bude muset chtě nechtě lenivou siestu přerušit. „Zatraceně, musím jít do města,“ vzdychl. „Málem bych na to zapomněl.“

Xénie schoulená s hlavou na jeho rameni k němu tázavě obrátila zlatavé oči: „Co se děje?“

„Ale někomu namalovali na dveře kohoutí krví kletbu, tak jsem slíbil, že mu to přijdu odeklít,“ odpověděl. Ochranná kouzla a odeklínání začarovaných míst bylo jeho zaměstnání a tahle zakázka zřejmě patřila k těm jednodušším, ale odložit ji na později by přece jen mohlo být riskantní, kletba může mezitím napáchat vážné škody.

„Zdržíš se dlouho?“ zavrněla Xénie a přivinula se k němu těsněji.

„Nemyslím,“ usmál se a pohladil její husté vlasy, které se mu tak líbily, „nejspíš jde jen o úplně běžné čáry, nic zvláštního. Asi tam mají opravdu milé sousedské vztahy.“ Políbil ji, jemně se vymanil z jejího objetí a vyskočil, aby se oblékl.

„Tak já se asi zatím stavím na chvíli u Evy,“ uvažovala Xénie. „Chtěla ode mě recept na lektvar proti mechové vyrážce. Než se vrátíš, budu dávno zpátky.“

S úsměvem souhlasně přikývl a vrátil se pro ještě jeden polibek.

***

Příjemnými jarními myšlenkami se ve stejné pozdní odpoledne zabývala i studentka třetího ročníku gymnázia Na Zatlance, která právě vyšla ze smíchovského kulturního domu. Vzpomínkový program u příležitosti osvobození spojený s promítáním filmu a besedou s pamětníky, kterého se musela zúčastnit, okamžitě pustila z hlavy. Byla to nuda, a navíc v sobotu, ale tentokrát jí to nevadilo. Díky povinné akci nemusela jet s rodiči na chatu, a tak má celý zbytek slunečného prodlouženého víkendu jen pro sebe.

Ohlédla se, jestli ji náhodou nepozoruje některý z profesorů, a prudkým škubnutím rozvázala uzel vínové kravaty. Stočila ji do kabelky, uvolnila horní dva knoflíčky modré košile a dala se do běhu, aby stihla tramvaj.

Opřela se o zábradlí u zadního okénka, roztržitě pozorovala ubíhající ulici a rozechvěle přemýšlela o nadcházející schůzce se svým chlapcem. Rodiče jsou pryč… kdyby ji třeba chtěl doprovodit až domů… kdyby souhlasila… Mohlo by se stát ledacos…

V zasnění málem přejela zastávku, kde měla vystupovat. Hbitě se prosmekla už zavírajícími se dveřmi a rychle přešla z ostrůvku na chodník. Podívala se na hodinky a přidala do kroku. Má ještě chvíli čas, tak akorát aby se stačila převléknout z toho otravného kroje a hodit se do parády a stihla domluvenou schůzku. Zahnula do postranní liduprázdné ulice. Samozřejmě, nikde nikdo, protože všichni využívají volna, aby zmizeli z Prahy. Aspoň nebudou sousedi sledovat, kdy se vrátí domů a jestli bude sama.

Z ničeho nic se před ní vynořila černá dodávka, jako by neslyšně vyjela z neviditelného tunelu. Mohl by to být pohřební vůz. Dokonce i okna byla tak temná, že nedokázala rozeznat řidiče. Nad čelním sklem slabě svítil červený křížek.

Dívka zmateně zauvažovala, co to má znamenat, a jak je možné, že si auta nevšimla už dřív, když jí přijíždělo naproti prázdnou ulicí. Bezděky se odtáhla co nejdál od okraje chodníku. Nebyla právě bojácná, ale ta zlověstná tichá dodávka, která se objevila odnikud, jí nahnala strach. Vybavila si nějaké tajemné řeči, které jednou vedly spolužačky. Tehdy se jim vysmála, že věří hloupým povídačkám dobrým tak leda ke strašení malých dětí. Ale teď dřívější jistotu ztratila.

Vtom vyskočili z auta dva muži v dlouhých černých kutnách a s tvářemi zakrytými staženou kapucí. Jeden z nich na ni prudce ukázal prstem a než dívka stačila zavolat o pomoc, obklopila ji podivná stříbrná mlha, a pak už nevěděla nic.

***

V té samé chvíli v křivolakých uličkách Starého města panoval ještě docela čilý ruch, ačkoliv slunce již zapadlo. Krásný jarní podvečer vylákal k procházce nejednoho Pražana a především hloučky turistů, kteří s fotoaparáty na krku obdivovali malebnou architekturu a nadšeně objevovali nečekaná zákoutí. Kavárny včetně zahrádek na ulici byly přecpané k prasknutí. Sem tam se tlumeně ozývala reprodukovaná hudba, především oblíbené sladké italské písničky.

Natrvalená blonďatá dáma oblečená přesně podle poslední pražské módy v úzké černé sukni, dlouhé světle zelené saténové halence stažené páskem a černých krajkových punčochách opatrně našlapovala ve špičatých lodičkách po nerovné dlažbě a vychutnávala si večerní pohodu při venčení svého chlupatého miláčka, dokud jí nezkazil náladu nečekaný incident.

Z domu o několik desítek metrů dál vyšel štíhlý nenápadný zrzek a v tom okamžiku se pes i s vodítkem vyškubl dámě z ruky a se zuřivým štěkotem se hnal přímo na něho.

„Rexi, fuj!“ vypískla překvapená dáma.

Muž napůl rozzlobeně napůl znechuceně ucouvl.

„Nebojte se, on nic nedělá,“ volala chlácholivě a klopýtala k nim. Zdálo se, že navzdory jejímu ujišťování je pes rozhodnutý se na muže vrhnout.

Zrzek se zlomyslně ušklíbl a zkřížil prsty pravé ruky. V tom okamžiku zvíře schlíplo a stáhlo ocas mezi nohy a s vyděšeným kňučením roztřeseně prchalo zpět ke své paní.

„Co jste mu udělal?“ zaječela žena vztekle. „To jsou dneska lidi!“

Muž neodpověděl a bez ohlédnutí přešel na druhou stranu ulice. Rozhodně jí nehodlal vysvětlovat, že psi se na něj takhle vrhají často a že tohle malé nepříjemné odpuzovací kouzlo si zvykl používat, aby se jich mohl civilizovaně zbavit a odolal pokušení reagovat stejně zuřivě.

„Teda Evžene, už zase trápíš zvířátka?“ oslovil ho posměšně povědomý hlas.

Překvapeně zaznamenal vysokou černě oděnou postavu v průchodu vedlejšího domu. Mohutný mladý muž s lesklými černými vlasy a dlouhým pláštěm splývajícím z ramenou sice do uliček staré Prahy docela zapadal, ale přesto se po něm chodci zvědavě otáčeli.

„Co tady děláš?“ podivil se Evžen. Jetřich byl jeho kamarád a soused přes ulici a málokdy ho vídal mimo čistě kouzelnické území.

„Měl jsem rande a nedopadlo zrovna nejlíp,“ svěřil se mu Jetřich kysele. Vtom si všiml, že se v zahrádce blízké kavárny uvolnil stolek, a už k němu Evžena táhl. „Pojď, zvu tě na skleničku, ať zapiju ten žal.“

„Proč ne,“ souhlasil Evžen vesele. Tušil, že s Jetřichovým žalem to nebude tak strašné, podobné rány osudu totiž řešil několikrát do roka.

Servírka si oba nové hosty prohlédla velmi nedůvěřivě. Jeden vypadal, jako by si právě odskočil z role padoucha v nějakém romantickém historickém filmu a zapomněl si převléknout kostým, a druhý byl sice oblečený normálně, ale pro změnu měl na rukou ostré drápy a i jeho pronikavé oči se jí zdály nějak nepřirozené. Pro jistotu přinesla s objednanými nápoji rovnou i účet a i tak je každou chvíli podezřívavě sledovala.

„Tak co je s tou tvou tragédií?“ projevil Evžen účast, ačkoliv se nedokázal ubránit pousmání.

„Tobě se to směje,“ zabručel Jetřich zdrceným tónem. „Taková to bývala milá holka. Jenže v poslední době si vzala do hlavy vdavky a nechtěla si tu hloupost nechat vymluvit. A dneska mi položila nůž na krk, že buď svatba, nebo konec. Dovedeš si to představit?“

Evžen se pobaveně ušklíbl a pokrčil rameny. Přesně tohle čekal. Jetřich měl ve zvyku vášnivě vzplanout, ale jakmile jeho vyvolená zatoužila po vážnějším vztahu, okamžitě se hleděl co nejrychleji ze závazku vyvléknout s tím, že volnost je mu nakonec nejmilejší a na přistřižení křídel má ještě spoustu času.

Jetřich byl animagus a dovedl se proměňovat ve vránu. V Lysolajích se usadil před asi čtyřmi nebo pěti lety. Prý zdědil velký dům a další majetek někde ve Východních Čechách, dům prodal, pořídil si malý domek a ze zbývajícího dědictví žil. Evžen se ho tehdy dobrosrdečně ujal, pomohl mu zapadnout do místní čarodějnické komunity, docela si ho oblíbil a obvykle se k němu choval s poněkud nadřazenou shovívavostí. Stále ho bezděky považoval spíš za nezralého kluka než za dospělého muže jen o šest let mladšího než on sám. Ostatně nebyl jediný.

„Takže jsem zas volný jak ten pták,“ uzavřel Jetřich svoje vyprávění, hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu a jeho obvyklá dobrá nálada byla zjevně zpátky. „A co tu vlastně děláš ty?“

„Ale měl jsem tu nějakou práci,“ odpověděl Evžen nedbale a pohodil hlavou směrem k domu, ze kterého před chvílí vyšel. „Jednu domácnost tam prokleli, tak jsem to byl odeklít. Jsou přesvědčení, že jim to provedli sousedi, ale nechtěli mi prozradit, jaký by k tomu měli mít důvod, i když ho asi znají. Skoro mám dojem, že ty dvě partaje si nemají co vyčítat a co nevidět mě pozvou, abych zrušil kletbu proti tomu druhému bytu,“ zasmál se.

„To mi řekni…“ začal Jetřich, ale Evžen ho náhlým gestem umlčel a znepokojeně se zaposlouchal do ruchu ulice. Ozvalo se v něm něco nového. Přidušené ale pro jeho citlivý liščí sluch zřetelné volání o pomoc.

Zoufalý výkřik ženského hlasu se ozval znovu a někde velmi blízko. Evžen se užasle rozhlížel po ulici a snažil se zjistit, odkud hlas vychází. Měl dojem, že dívka křičí snad dva metry od něho. Je to možné? Nezdálo se, že by si křiku všiml ještě někdo jiný. A vtom to spatřil. V jeho zorném poli se na okamžik mihla černá dodávka. Mimoděk zamrkal a auto zmizelo.

Evžen už na nic nečekal, nezdržoval se obcházením, lehce přeskočil přes plůtek zahrádky, naštvaného zavřísknutí servírky si vůbec nevšímal a zamířil stejným směrem jako přízračné auto. Dívka už se neozvala.

„Co šílíš?“ vyptával se rozmrzele Jetřich, který se k němu neochotně připojil.

„To bych taky rád věděl,“ zamumlal Evžen. „Přece jsem se nemohl splést.“

„A co vlastně honíš?“ dožadoval se Jetřich vysvětlení.

„Projelo tudy neviditelné auto.“ Evžen zamyšleně zpomalil, pak se zastavil úplně a vytřeštil oči.

„U Želmíra, to snad ne. Mohla to být černá sanitka,“ uvědomil si ohromeně. A jakmile ho to napadlo a pochopil, co má hledat, spatřil vozidlo znova.

Pomalu a neslyšně se vzdalovalo ulicí se zákazem vjezdu a s podivuhodnou lehkostí proplouvalo mezi chodci, kteří se mu lhostejně vyhýbali, aniž se na něj někdo pořádně podíval.

„Tamhle je!“ ukázal Evžen vzrušeně. „Mrskni sebou, než zmizí za rohem.“

„Nehodili náhodou v tom baráku nějakou kletbu i na tebe?“ vrčel Jetřich a naopak zpomalil. „Nic tam není.“

„Dívej se na lidi. Vyhýbají se jí. Vidíš to?“ snažil se ho Evžen navést, ale Jetřich pořád otráveně vrtěl hlavou.

„Straší ti ve věži. Jak se někdo může vyhnout neviditelnému autu? Už dávno by tady byl hotový masakr, spousta přejetých.“

„Jede pomalu. Mají čas si všimnout, ale nepodívají se pořádně. Posunuté vnímání, to snad znáš.“

Jetřich se místo naznačeným směrem pozorně zahleděl na Evžena: „Nemáš horečku nebo tak něco? Nikdo nic nevidí, akorát právě ty ano. Ještě mi řekni, že to je zas nějaký liščí trik, a já jdu rovnou domů.“

Evžen zrychlil chůzi. Nechtěl přímo běžet, aby neupoutal pozornost řidiče sanitky. Sice nikdy v životě v autě neseděl, ale příležitostně četl obyčejné noviny a časopisy a věděl, že pomocí zrcátek vidí i dozadu. Jetřichovi odpověděl až na křižovatce, když se ujistil, kam sanitka zatáčí. Usoudil, že nejspíš míří ke kouzelnické čtvrti.

„Já jsem slyšel volání o pomoc. Proto jsem věděl, kam přesně se musím podívat, a zahlédl jsem ji.“

Černá sanitka náhle prudce zabočila doprava a vjela do širokých zavřených vrat. Pronikla jimi tak snadno, jako by tam místo masivního dřeva a železného kování byla jen lehounká záclona.

„Já si to myslel,“ poznamenal Evžen s uspokojením a tentokrát se dal skutečně do běhu.

„Jsi zatracený cvok,“ zafuněl Jetřich naštvaně, ale přece jen se k němu přidal.

Kousek před nimi se loudali tři chlapci tak okolo osmnácti let. Když procházeli podél brány, ten nejbližší mimoděk poklepal konečky prstů na omšelé dřevo.

Evžen s Jetřichem nepatrně zpomalili, a jakmile mladíci vrata úplně minuli, bez zastavování zahnuli doprava stejně jako předtím přízračné vozidlo, aniž by jim cokoliv kladlo odpor. Magická brána poznala čaroděje a propustila je dál.

Klenutým průchodem se dostali na malé náměstí. Na první pohled se skoro nic nezměnilo. Stejné vysoké okrové nebo šedé fasády s úzkými dělenými okny, stejná zaoblená dřevěná vrata uzavírající vstup do vnitřních dvorků, stejné kočičí hlavy pod nohama, stejné červené tašky na střechách. Ale se soumrakem se v typicky pražských malebných lucernách rozhořely plamínky živého ohně, z barokní fontány uprostřed náměstí tryskala křišťálově čistá voda a výlohy obchodů osvětlené pochodněmi nebo sférami nabízely pestrou směs zboží, které by nejspíš obyvatele vnějších ulic poněkud vyvedlo z míry. I tady ještě lidé posedávali před kavárnami a na lavičkách nebo se procházeli a v hloučcích si povídali. Avšak Jetřich ve svém romantickém loupežnickém úboru rázem úplně přirozeně zapadl mezi plandavé hábity, rozevláté pláště, pestrobarevné či naopak přísně černé dlouhé šaty a důstojné staromódní obleky, zatímco Evžen v ošoupaných džínách, bílém tričku a rozepnuté tenké šedé bundě se tu vyjímal jaksi nepatřičně. Náměstí a několik přilehlých křivolakých uliček představovaly ryze čarodějnickou enklávu v Praze, po staletí střeženou důmyslnou magickou bariérou, která dovoluje vstup pouze magicky nadaným osobám a nadpřirozeným bytostem.

Evžena ani Jetřicha náměstí nijak nepřekvapilo. Oba ho už dávno znali. Evžen zdvořile ustoupil z cesty dvěma poloprůsvitným jeptiškám a soustředil se na pátrání po tajemném vozidle. „Tamhle je!“

Sanitka právě mizela v jedné postranní uličce a Evžen se bez váhání opět vydal za ní. „Opravdu nechápu, o co ti jde,“ bručel Jetřich. „Tak dobrá, viděl jsi kouzelnické auto. To je sice trochu divné, to připouštím, ale pořád žádný kloudný důvod honit ho jak splašený. Jeden můj strýc měl taky auto. A co má být?“

„Tys nikdy neslyšel o černé sanitce?“ odpověděl Evžen otázkou, aniž zpomalil chůzi.

„Co se občas objevuje a zas mizí a unáší lidi? Povídačky,“ utrousil Jetřich opovržlivě.

„To jsem si taky myslel,“ připustil Evžen. „Až doteď.“

Jetřich obrátil oči v sloup. „Myslel jsem, že jsi docela chytrý, ale koukám, že nalítneš na každou hloupou pověru. Vykašli se na to. Pojďme radši tamhle k Jednooké Martince ještě na jednu skleničku, když už se ti tak strašně chce flákat se po městě. Mívá skvělé pomerančové víno přímo z Córdoby. Kvůli tvému fantazírování jsem předtím ani nestačil dopít.“ Zůstal stát a napůl se obrátil k opačnému konci náměstí.

Evžen se tvrdohlavě tvářil, že vůbec nic neslyšel, a tak Jetřich beznadějně rozhodil rukama a dvěma skoky ho zase dohnal.

Za rohem náhle všechno vypadalo úplně jinak a Evžen se rychle vtiskl za výstupek ve stěně. Uzounká slepá ulička vedla mezi hrbolatými kamennými zdmi bez oken propojenými nepravidelnými oblouky nad hlavou. Kdyby rozpažil, mohl by se téměř dotknout protějších stěn. Na konci uzavírala cestu vysoká hradba a těžká železná vrata vyztužená ostnatými hřeby a opatřená mohutným řetězem, v houstnoucí tmě jen stěží rozeznatelná. Vypadalo to spíš jako vstup do nějaké středověké pevnosti než pražská ulice. Tohle místo jakživ neviděl, ale ani se tomu moc nedivil. Kouzelnické útočiště vklíněné mezi pevné domy Starého města bylo příliš malé na to, aby stačilo potřebám všech svých obyvatel a hostů zároveň, a tak se uličky stísněné okolo náměstí stále všelijak kroutily, přeskupovaly a proměňovaly.

Po černé sanitce nebylo ani památky.

Evžen Jetřicha úplně pustil z hlavy. Chvíli přemítal, pak se proměnil v lišku. Liška v městských ulicích sice samozřejmě budí větší pozornost než na venkově, ale zase se snáz než člověk schová ve stínu. Obezřetně se proplížil podél drsné zdi směrem k bráně.

Bez nehody se dostal až na konec uličky a začal zkoumat pevná vrata. S napětím na ně zkusil zaškrábat tlapkou, ale ani se nepohnula, vstup chránilo nějaké silnější kouzlo.

Vtom ho vyburcovalo ostré klovnutí. Vycenil zuby a netrpělivě se po vráně ohnal, ale to už se naštvaný Jetřich proměnil do lidské podoby, a tak následoval jeho příkladu a doufal, že je v tmavém koutě vedle brány skutečně nikdo z domu nezahlédne. Na rozdíl od Jetřicha dokázal mluvit i čarovat i jako lišák, ale věděl, že Jetřichovi se to moc nezamlouvá. Nemá cenu dráždit ho ještě víc.

„Přes tu bránu se nedostanu,“ zašeptal Evžen. „Železem neprojdu. Budeme to muset vzít skrz zeď.“ Jemně se dotkl kamenné stěny, potom trochu přitlačil a přikývl: „To půjde.“

„Tak za prvé,“ hučel Jetřich polohlasně, „do zdi nepolezu ani za nic. Kdysi jsem to zkusil, zůstal jsem tam viset a museli mě vysekávat kladivem. Jednou to stačilo, děkuju pěkně. Za druhé, uvědomuješ si, že se právě hodláš vloupat do něčího domu jen proto, že ten zřejmě docela počestný čaroděj jezdí černým autem? A za třetí, aspoň někdy bys mě taky mohl poslouchat, když ti dobře radím, abys nedělal pitomosti.“

Evžen stěží potlačil smích. „Nejde o to auto, jde o tu dívku,“ připomněl a hned zase zvážněl.

„Jakou zas?“

„Volala zoufale o pomoc. Říkal jsem ti, že někdo křičí. Ženský nebo spíš dívčí hlas, něčím utlumený, ale já slyším až moc dobře. A jestli je pravda jen polovina z toho, co se o černé sanitce říká, tak je opravdu ve vážném nebezpečí.“

„Aha. A zrovna ty musíš všeho nechat a hnát se za ní. Řeknu Xénii, jak běháš za holkama, když tě spustí z očí,“ vyhrožoval Jetřich.

„To bych ti neradil,“ ušklíbl se Evžen. „Posel špatných zpráv je první na ráně. To tam to děvče chceš jen tak nechat?“

„Vždyť vůbec nevíš, o co jde. Co by jí asi tak mohlo hrozit. A ještě budeš mít potíže, že jsi vnikl do cizího domu. Co budeš dělat pak?“

„Slušně se omluvím,“ odsekl Evžen netrpělivě. „Poslyš, už mám toho dohadování dost. Jdu tam a zkusím ti otevřít zevnitř. Jestli jdeš se mnou, tak tu počkej. Jestli ne, tak si leť, kam chceš.“

***

Opatrně prostupoval póry ve zvětralé maltě mezi hrubými stavebními kvádry a protahoval se škvírkami a prasklinami. Nesnažily se mu sice ublížit, ale hrozivě a krutě syčely. S úzkostí si uvědomoval, že jeho znepokojení nebylo zbytečné. Rozuměl jim. Patřil k zemi a navíc úmyslně pěstoval své nadání s kameny mluvit, naslouchat jim, sdílet jejich pocity a přijímat jejich rady. Považoval je tak trochu za svoje respektované příbuzné, přátele a spojence. A právě teď, kdy se na okamžik stal jejich součástí, vnímal neobyčejně citlivě jejich hněvivý šepot.

Vyklouzl ze zdi a potřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemně neodbytného pocitu bezprostředního nebezpečí. Varování bylo jasné, ale teď je třeba jednat, ne se bát.
Stál ve vysoké místnosti, která s neomítnutými stěnami a kočičími hlavami nejvíc ze všeho připomínala zastřešený dvorek. Světlo hořící pochodně vrhalo strašidelné stíny. Nikde neviděl živou duši. Černá sanitka zabírala skoro polovinu stísněného prostoru.

Teď ji už viděl naprosto zřetelně, krycí kouzlo zmizelo.

Pozorně si auto prohlédl. Vypadalo jako obyčejná dodávka, jakých jezdila spousta, až na černý lak a neprůhledná okénka a především absurdní červené kříže nad čelním sklem a na dvířkách. Napadlo ho, že ať už je majitel kdokoliv a bez ohledu na to, čím se zabývá, nejspíš mu nechybí smysl pro svérázný šibeniční humor. Zkusil vzít za kliku zadních dveří a zámek bez odporu povolil.

Nákladní prostor byl špinavý, ale až na pár drobností prázdný. Vtáhl vzduch. Nic zvláštního, jen guma a olej. Na okamžik zapochyboval, jestli se přece jen neunáhlil. Nic nenasvědčovalo tomu, že sanitku někdo použil k únosu. Už se chystal zase zavřít, když vtom si všiml, že na vnitřní straně dvířek se cosi třpytí.

Nepatrný stříbřitý a beztvarý obláček, cosi jako útržek mlhy. Dotkl se jí a ulpěla mu na špičce prstu. Poznal, co to je. Poutací zámotek. Kouzlo, kterým bylo možné něco nebo někoho dokonale obalit, zbavit ho tak možnosti pohybu a oddělit od okolí. Tohle snad nikdy v životě na nic nepotřeboval. Kdysi se to učil ve škole, ale nebyl si jistý, jestli si příslušné zaklínadlo ještě vybavuje správně.

Zřejmě ho použili na spoutání té ženy, která se snažila volat o pomoc, ale její hlas jen stěží pronikl mlžným poutem. Proto ji slyšel tak slabě a Jetřich vůbec.

Co nejtišeji dodávku zavřel. Vchod do další místnosti byl zamčený, ale reagoval na otvírací kouzlo. Únosce si zřejmě za železnou bránou připadal v bezpečí a další zvláštní opatření nepovažoval za nutná.

Evžen se zarazil. Možná by nebyl špatný nápad postarat se o nějakou rychlou únikovou cestu.

Přistoupil k vratům na ulici. Byla zevnitř zapřená těžkou závorou. Zaškrábal na ni drápkem, ale držela stále stejně pevně.

Evžen si prohrabal kapsy. Ještě štěstí, že byl odklínat tamten byt a připravil se na to, že bude možná čelit neznámému kouzlu. Vytáhl krátkou rovnou bezovou větvičku s vydlabanou dužinou. Podíval se skrz dřevěnou trubičku na závoru a spatřil ji vzhůru nohama a obtočenou spletí zlatých paprsků. Aha, znehybňovací pouto. Našel v kapse špačka tužky s měkkou tuhou a nakreslil na závoru několik čar, aby kouzlo zrušil. Potom s námahou těžkou tyč odsunul. Když hlasitě zaskřípala, na okamžik se přitiskl ke zdi a strnul, aby splynul se stínem vrženým sanitkou. Nikde se ale nic nepohnulo, a tak bránu pootevřel a vyhlédl ven. Po Jetřichovi nebylo ani stopy.

Evžen si trochu zklamaně pomyslel, že se nejspíš přece jen vydal do hospody a nechal ho osudu. Zamrzelo ho to a dokonce překvapilo. Jetřich měl obvykle smysl pro dobrodružství a rozhodně nepatřil mezi ustrašence.

Vtom se odkudsi shůry snesla vrána a Jetřich se s rezignovaným výrazem protáhl dovnitř.

Evžen se ušklíbl. Přece jen mu to nedalo. Nechal bránu pootevřenou a pokynul bradou k druhým dveřím. Jetřich zběžně mrkl na sanitku a mlčky ho následoval.

Ocitli se naprosté tmě, ale vytvořit světelnou sféru se neodvažovali. Jetřich si na dlani vykouzlil hrst namodralých plamínků, zastínil je druhou rukou a pokusil se posvítit aspoň trochu. Zjistili, že se před nimi otvírá široká studená a strohá chodba s podlahou i stěnami z neomítnutých zašlých cihel. Evžen se otřásl. Zamrazilo ho, ale ne chladným průvanem táhnoucím chodbou. Vždycky až přecitlivěle vnímal atmosféru uvnitř domů a teď si znovu uvědomoval nebezpečí tak zřetelně, že by ho téměř dokázal nahmatat.

Kameny u brány nelhaly, ostatně kameny nikdy nelžou. Tady skutečně panovalo zlo a šířilo se z jednoho určitého zdroje někde tam v hloubce tmy, kam nedohlédl.

I Jetřich se zdál vyvedený z míry. „Může tam číhat cokoliv,“ vydechl téměř neslyšně.

Evžen mlčky přikývl a nahmatal v kapse svůj pazourkový nůž. Mít připravenou zbraň se mu vůbec nezdálo zbytečné. Po špičkách se opatrně vydali kupředu. Jetřichovy modré mihotavé plamínky odrážely pokřivené stíny na drsné stěny.

Rychle si uvědomili, že chodba se mírně svažuje a stáčí doleva. Za zákrutem problesklo načervenalé světlo.

Dovedlo je do velkého kruhového sálu, kam ústilo několik užších chodeb z nitra budovy. Ve třech výklencích hořely mohutné ohně v železných klecích a jejich neklidná proměnlivá záře prostor oživovala a dávala mu zdání pohybu.

Evžen znejistěl. Plameny mu braly pevnou oporu cihlových stěn. Přepadl ho pocit, že se celý sál kymácí a že oheň pohlcuje až příliš vzduchu.

Nejraději by se otočil na patě a vrátil se zpátky. Ale v tom okamžiku si plně uvědomil, na co se vlastně dívá. Uprostřed sálu se zvedal obdélníkový kamenný stůl. Naleštěná horní deska se černočerveně leskla. Přitáhla ho jako magnet, téměř proti své vůli přistoupil blíž a zneklidňujícího ohně si přestal všímat. Tohle bylo něco ještě mnohem horšího.

Poznal černý onyx a všechny chloupky se mu zježily.

Kámen jako by se neznatelně chvěl. Vyzařovala z něj téměř viditelná magická síla, neuvěřitelně odpudivá a zároveň fascinující.

Jako by sám zkameněl, strnule stál a nedokázal od naleštěné desky odtrhnout pohled. Po dlouhém váhání se odhodlal vztáhnout ruku. Ucítil ledový chlad i žár zároveň, a to se kamene ještě ani nedotkl. Předpokládal, že pokus o přímou komunikaci bude velice nepříjemný, ale neodolal, zvědavost nakonec byla silnější než opatrnost. Tušil, co v sobě kámen skrývá, ale chtěl za každou cenu získat jistotu. Velice jemně položil konečky prstů na hladkou černou plochu.

Zuřivé nesnesitelně zraňující zavytí zalomcovalo celým jeho tělem. Bolest, hrůza, bezmocná nenávist a smrt, to všechno vytrysklo v ohlušujícím řevu a zběsilé touze mstít se za strašlivé utrpení.

Evžen v šoku zavrávoral. Jetřich ho drsně popadl za paži a odtáhl od zlověstného oltáře do nejbližší postranní chodby. V rozčilení s ním hrubě zatřásl: „Vzpamatuj se, člověče.“

Evžen se opřel o cihlovou stěnu. Zavřel oči a čekal, až odezní nápor prudké bolesti způsobený vražednou nenávistí očarovaného onyxu. Zděšeně si uvědomoval, že s tak silnou negativní energií se ještě nikdy nesetkal.

„Dobrý?“ zjišťoval Jetřich znepokojeně.

Evžen otřeseně přikývl a otřel si rukávem zpocený bledý obličej. Ještě chvíli mu trvalo, než ze sebe vůbec dokázal vypravit slovo. „Díky,“ vydechl konečně.

„Co je s tím stolem?“

„To nejhorší, co si jen můžeš představit. U Želmíra, to snad není pravda,“ zašeptal Evžen. „Tohle může udělat jen šílenec.“ Rázně se narovnal, sebejistota se mu vracela, už se zas ovládal. Začal rychle vysvětlovat: „Ten oltář je úplně nasáklý černou magií. Používají ho k rituálnímu zabíjení a mučení, je té hrůzy plný. To je už samo o sobě dost příšerné. Ale dělat to ještě ke všemu na onyxu, to je zkrátka vrchol.“ Znechuceně odfrkl a nevěřícně zakroutil hlavou.

Jetřich se navzdory vší stísněnosti pousmál jeho profesionálnímu pohoršení, ale Evžen jen rozzlobeně blýskl očima: „Podívej.“ Ukázal mu slabě krvácející bříška prstů. „A to jsem se ho sotva dotkl. Tohle onyx dělá. Musí se s ním zacházet strašně opatrně, protože když vstřebá něco zlého, začne sám ubližovat. Celý tenhle barák je od toho nakažený. A nejspíš to dělají schválně, protože jen úplný pařez by si neuvědomil, že tady smrt visí ve vzduchu a rozlézá se jako mor. Šílené. Jestli jim to nezatrhneme, časem by to zničilo celou čtvrť.“

„Třeba je to opravdu blázen,“ navrhl Jetřich nejistě. Nechtěl Evženovi odporovat, jeho citlivost pro kameny a jejich rozpoložení mu sice chyběla, ale přesto si tu také připadal tak divně jako ještě nikdy.

„A bestiální vrah, na to nezapomínej. Musíme co nejrychleji najít tu holku a dostat ji odtud pryč. Pohni sebou,“ pobídl ho Evžen energicky.

„Nebude tu sama,“ připomněl Jetřich věcně a ujistil se, že jeho stříbrná dýka je připravená v pouzdře u pasu.

„Kdybych si myslel, že řídí tu sanitku a jen tak z dlouhé chvíle si volá o pomoc, tak tady teď nejsem,“ ucedil Evžen a první vyrazil kupředu.

[1] Janeček, Petr: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, Plot, Praha 2006, str. 262.