Pouť do španělského Santiaga de Compostela se stala alespoň v Evropě symbolem poutě jako takové. Cosi jako hadždž do Mekky pro muslima. Pojďme se na ni podívat okem racionálně uvažující ateisty, který Santiago navštívil, aniž by si dělal jakýkoli nárok na titul poutník. Zato si dělal nárok na lasturu hřebenatky, kterou „vlastnoručně“ sežral. A přitom lastura hraje během pouti extrémně důležitou roli. Ukazuje totiž cestu.
Nevěřte mýtům
Proč je hřebenatka symbolem poutníků na svatojakubské cestě? Údajně proto, že „dvojice skořápek na klopách „znamenaly dva příkazy lásky k bližnímu, na nichž musí nositel mušle stavět svůj život, tj. milovat Boha nade vše a bližního svého jako sebe sama“.

Hole a lastury na prodej
Sice to postrádá jakoukoli logiku, ale víra a mýty na logice stavěné nejsou. Je to podobné, jako tvrdit, že spirála hlemýždě zahradního znázorňuje nekonečnost vesmíru a kdo hlemýždě sní, ten jako by pozřel část Božího těla. Pokud bychom přijali tohle vysvětlení, Francouzi by byli v nezanedbatelné výhodě.

18 éček za lasturu
Další z mýtů praví, že jeden z portugalských rytířů se u Irie Flavue zřítil z koně do moře. Za pád může záře vycházející ze svatého Jakuba a když rytíře z moře zachránili, měl šat pokrytý hřebenatkami. Jiná legenda tvrdí, že zachráncem byl přímo svatý Jakub a jeho šat byl poté, co z moře dostal rytířovo tělo ozdoben přichycenými mlži. V obou případech by musely být tento planktonem se živící potvůrky po čertech rychlé.

Klášter Samos
Svatý Jakub se narodil v rodině rybáře a stal se nejen jedním ze zdatných učedníků Ježíšových a později i apoštolů. Na příkaz Heroda Agrippy I. byl popraven a na křesťana měl docela štěstí, byl „pouze“ sťat. Mnozí souvěrci to měli mnohem horší. Rozsápáni zvěří v cirku nebo smrt na hranici je o dost bolestivější. Jakubova mrtvola se ztratila, putovala světem, byla o několik století nalezena a nyní zůstala, snad už definitivně, v Santiagu de Compostela, městě jemu samotnému zasvěcené.

Klášter Samos
Nekupte to za ty prachy
Faktem je, že jak hřebenatka svatojakubská (Pecten jacobaeus), tak hřebenatka kuchyňská (Pecten maximus) patří mezi vyhledávané suvenýry. Jak jinak dát najevo, že jde o poutníka, a ne o obyčejného turistu. Vypadá to jako maličkost, vnější znak na efekt, ale není tomu tak.

Japonci to nevzdávají
Poutník používá na cestě jisté výhody a stává se jím ten, kdo ujde alespoň posledních 100 km. Ve středověku bylo běžné, že se významní šlechtici nechali na pouti zastupovat, tzn. ušel ji někdo jiný, ale certifikát o pouti byl vystavený na jejich jméno.

Obyčejný poutník
Pouť má skrz tisíciletí jdoucí tradici, první poutnický útulek začal sloužit už roku 836. Jak moc je tradice hluboká ukazuje mimo jiné i latinský název svatojakubské hřebenatky. Jméno Pecten jacobeus jí bylo přiděleno roku 1758, tedy v době, kdy pouť byla už široce známou, lastura jako symbol ustálená, a to přírodovědec Linné, který jméno přidělil, nemohl opomenout.

Vyparáděný poutník
Křesťanská turistika
Základem historických poutních cest byla potřeba udržovat území dobyté křižáky. Když byl „osvobozen“ asijský Jeruzalém (ano, Ježíš byl Asiat a křesťanství je asijského původu), hledal se způsob, jak okupaci co nejlépe píárově prodat, neboť ani s pomocí křižáckých hradů se nedařilo k oblasti udržet bezpečí a klid. Střežení bezpečí křesťanských poutníků se jako záminka ukázala být skvělá. A španělský král později pochopil, že turistický byznys by bylo hřích nevyužít a jako správný křesťan naznal, že hřešit se nemá a peníze nesmrdí.

Socha poutníka
Tedy jak mnohem později řekl nejznámější český zloděj ceremoniálního pera, peníze až v první řadě. Dnes se v Santiagu prodává nejen ubytování a strava tisícům poutníků, ale i sošky, pohlednice, knihy, lastury, poutnické hole, svěcené voda, hodinky s motivy poutě i možnost si nechat hřebenatku vytetovat. Leč nechme sarkasmu, který se mě zmocní vždy, když se dostanu do míst, kde se víra kříží s byznysem, ať už to jsou Lourdy nebo Santiago.

Ukazatel
Pouť samotná má obrovský sebeočistný význam. Člověk skutečně přestane spěchat. Tedy alespoň vnitřně. Pokud vám hrozí bouře nebo pozdní příchod na ubytovnu, což znamená, že na vás nemusí zbýt volná postel, do kroku přidáte. Navíc si „on the road“ často srovnáte priority, neboť najednou máte čas na sebe a porci několika desítek denních kilometrů.
Neřešíte „urgentní mejly šéfa“, který chce vše ASAP, ale puchýře a orientaci v terénu. Netěšíte se ani tak na víkendovou lajnu kokainu, onlinovou střílečku nebo sobotní výlet do nákupního centra (to podle vkusu každého jedince) jako na teplou sprchu a pokud vše dobře dopadne, tak sklenku vynikajícího španělského červeného. A jak vidno, mnohé přírodovědné i historické poučení si cestou do Santiaga může dopřát i „misionář ateismu“, za kterého se autor těchto řádků pokládá.

Dvojité schodiště
Dede: Děkuju za článek a krásné fotky! A ptám se – podnikli jste někdy nějakou pouť pro svoji duši? Bez ohledu na místo a množství ušlých kilometrů?
Máte své oblíbené poutní místo – kdekoliv? 🙂

Santiago de Compostela – katedrála

Santiago de Compostela – katedrála

Pouliční umělec – harfa

Pouliční umělec – flétna
V době covidové jsme sledovali online přednášky o dálkových trecích a manžel zároveň překládal podklady k Cyrilometodějské stezce (Velehrad-Soluň), letos zapsané jako „kulturní stezka Rady Evropy“. Motivy trekařů a poutníků jsou vlastně nakonec dost podobné, cesta k sobě.
Osobně dávám přednost cestám a tůrám, kde je zajímavá krajina. Šlapat po asfaltu jen proto, abych ušla nějakou trasu, tak to opravdu ne.
No ale ti Japonci – jak je možný, že nemají ani batůžek? Anebo jim v patách jede doprovodné Mitsubishi s proviantem a vybavením? 😀
Nedávno jsem četla v Reportéru článek Adély Elbel právě o pouti do Santiaga de C. a podklesla mi kolena, když jsem viděla na fotkách ten obří bágl na jejích ramenou. Osamělé putování jako očista hlavy a duše by se mi líbilo (se psem by to byl ideál), ale vím, že óbr náklad na zádech bych nedala. Ledaže by vše potřebné někdo za mnou vezl, ale to už by nebylo ono.
No tak Adéla je zvláštní kapitola sama o sobě (mám ji moc ráda), šikovná a silná žena; děti se s ní obě znají a k Vánocům jsem od nich dostala tu její knihu Doba temna: https://www.kosmas.cz/knihy/280949/doba-temna/.
Jinak, Svatojakubskou stezku šel z našich známých a příbuzných kde kdo, mám pocit, že jsme z toho našeho okruhu lidí asi poslední, co si to nezkusili.
Např. to před pár lety šla moje nyní osmdesátiletá teta (no, ona to de facto není teta, ale vlastnice, jak máme v rodině ty generace takové pomíchané) se svými mladšími bratry a doteď na to vzpomíná. Prý to pro ni byl opravdu očistný zážitek a navíc si s těmi bratry leccos objasnili a ujasnili a jejich vzájemné vztahy se o dost zlepšily. A taky měli velikou radost, že něco takového ve svém věku dokázali. Jestli to nebude pravý účel těchhle poutí?
Ano, Japonci měli doprovodné vozidlo a byli jen na pár dnů.
Každému co jeho jest, pravda.
Ovšem prvně slyším, že by byli Židé označováni coby Asiaté a křesťanství za asijské náboženství. Fakt legrační. Navíc se autorovi plete Starý a Nový zákon.
No, tak se na to podívejme z geografického hlediska – kde je Jeruzalém a Betlém? Kde křesťanství vzniklo? V Asii. To že to křesťané nijak nezdůrazňují je jen logické 🙂
A autorovi (tedy mě) se ve článku Starý a Nový zákon neplete – nepíšu o jednotlivých „kapitolách“ Bible, ale o knize jako takové. Najdete v textu článku zmínku o Novém či Starém zákonu?
Nicméně díky za připomínku, čekal jsem něco podobného mnohem dříve 🙂
Byla jsem na poutním pochodování jen jednou a to s babičkou a šly jsme na Hostýnek ale už se nepamatuji odkud. Co mne na tom zaujalo jako děcko nejvíc, byly slovácké tetičky s krojích, když si chtěly odskočit na čůrání, tak se jen zastavily a pustily vodopád zpoza těch sukní, pravděpodobně byly naostro,pamatuji si, že mne to hodně zajímalo ale babička nedala jinak a musela jsem pochodovat dál. 🙂 Jinak každému, co jeho jest.
Jenny! Tu představu už asi z hlavy nedostanu
A máš pravdu. Každému co jeho jest.
hřebenatku má v logu i SHELL…takže by se ta cesta dala i ujet 😉
A víš, jak vznikl název firmy? Před časem jsem o tom četla jeden moc pěkný článek, ale nemůžu ho najít, tak jen stručně zde: https://highnames.com/shell-name-origin/ )pro překlad doporučuju deepL.com
Má, ale (ne že by to laik poznal) je to jiný druh.
Nikdy mě nenapadlo jít na nějakou pouť, i když v mládí jsem se nachodila nějakých kilometrů. Ale je fakt, že jsem nikdy nebyla sama a rozhodně to nebylo úmyslně za účelem duševní očisty.
Jsem ateista, resp. takhle : asi v „něco“ věřím, ale nepotřebuju k tomu žádnou oficiální víru, kostely, faráře a spol. Kostely vnímám spíš jako kulturní a architektonické památky a upřímně se přiznám, že ty věřící v dnešní době moc nechápu. Ale nikomu jeho víru neberu a nerozmlouvám, tak jako bych nechtěla, aby někdo přesvědčoval mne.
Nejvic me zaujal poulicni umelec hrajici na fletnu, ktera vypada uplne stejne jako klarinet :). Osobne jsem zadnou pout nesel, ale v Norsku se chodi casti ci cela trasa z Oslo do Tronheimske katedraly.
On to asi bude klarinet – chyba je na mé straně v popisce fotky.
Paradne napsany clanek! Urcite hluboky zazitek i pro ateisty. I Lodge to hezky popisuje v knize Terapie
Díky. Skvělý je film Pouť. Ne nadarmo má na ČSFD 75 %. https://www.csfd.cz/film/270141-pout/recenze/
a nejlepší recenzi na csfd.cz k němu,má VERBAL….
Film jsem neviděla, na žádné pouti jsem nikdy nebyla, ale ten komentář je opravdu trapný.
Na žádné pouti jsem nebyla, leda vždycky s někým. Sama bych asi jít nechtěla. Jednou mě přinutili , abych se vydala potmě ven na hodinu a rozmýšlela o sobě. Po dvaceti minutách jsem si šla neuvěřitelně na nervy. Tak asi ne 🙂
😀 Matyldo! 😀 Pamatuju jsi, když jsi o tom mluvila:))
Ačkoliv umím se samotou venku zacházet, tak kdyby mě takhle poslali na hodinu ven (a bez psa!) dopadla bych podobně 😛
Normálně venku chodím sama (no teda se psy, že) a zřetelně jsem uprostřed těch polí samotinká- vadilo mi to, že mám o sobě cíleně rozvažovat. Jinak je to „hele kytka, motýl, nežer toho brouka..“ a s tím jsem v pohodě 🙂
Jak se znám, zašel bych mimo cestičku, lehl si a na hodinku si zdříml. Žiju spolu se sebou už desítky let, takže není moc co rozvažovat. A kdyby se ptali co jsem dělal, tak odpověď je jasná: strávil se sebou další hodinu.
Nemám problém být sama se sebou. Dlouho. Ale kdyby mě někdo vyrazil za dveře „a teď si tu o sobě hodinu přemýšlej“, poslala bych ho do ošklivého místa a šla spát. Obecně mám k organizované zábavě odpor a tohle mi přijde jako velký úlet.
No jo, ale venku byly asi čtyři stupně a tma a byl to předstupeň firemního teambuildingu k chození po žhavých uhlících. Upřímně, po tom žhavém uhlí bych přešla i bez toho, abych si lezla na nervy, stejně jako jsme odpoledne přešla po cestičce ze střepů. Prostě na tohle nejsem. Vlastně na nic z toho nejsem.
Jo, ještě k významu víry – to je podle mě věc hluboce soukromá. Zkrátka jsou tu záležitosti mezi mnou a Bohem, které si řeším bez přítomnosti ostatních – ani Bibli nepotřebuju, i když jsem přemýšlel a nad spoustou otázek tam vznesených.
Samota, odstřižení od ruchu běžného života určitě pomůže ocenit, co člověk má a co mu chybí. Protože v ruchu všedních dní často nevidíme očividné.
Ovšem… mám takový dojem, že první by mi na takové pouti chyběla moje pohodlná postel:))
Tak pokud nám vyjde plánovaná dovolená, tj, cesta kolem Iberského poloostrova (ještě nemáme nic napevno zajištěné, ono to vypadá všelijak s mutacemi, že), určitě Santiago de Compostela nevynecháme. Těším se – hodně jsem o tom četla i nad poutěmi přemýšlela.
Nedovedu si představit, že bych tak teď šla – leda by to bylo po opravdu nevelkých kouskách, ale tuším, jakým způsobem to může působit na duši. Ostatně, co jiného jsou moje denní cesty lesem? 🙂 Pravda, pokud zvěř nezpůsobí nějaký rozruch:)) Je fakt, že mnohadenní pouť musí být silnější zážitek – pokud s sebou umí člověk vyjít.
Teď mě něco napadlo… něco podstatného. Může mít s sebou člověk na takové pouti psa??? 🙂
Pes je dost starostí navíc. Jídlo pro člověka seženeš kdekoliv, rozumnou stravu pro psa podstatně hůř. Batohy pro psy se moc neosvědčily, takže všechno táhneš na zádech ty. Včetně vody pro psa. Musíš hlídat aby se nepřehřál, nesmíš jít moc po asfaltu, zejména ne po rozpáleném (psí puchýře nejsou nic co bys chtěla). Ty máš psy chlupaté, u krátkosrsťáka ještě můžeš řešit aby ti v noci nemrznul. Nevím jak by se na psa tvářily ty různé ubytovny – a jak by se na hromadnou spálnu tvářil pes.
No vidíš. Takže pouť není nic pro mě:))
Jinak na hromadnou ubytovnu by Berry možná rezignovaně kývla, ale Ari by asi hlasovala za kupku sena na louce – ale o samotě. S tím, jak má problém snášet cizí lidi, by jí z toho tekly nervy. (Trvám na tom, aby je ignorovala, což za dobrých okolností zvládne – ale nesmí jí nikdy nic říct, ani třeba „ty jsi hezkej pejsek!“)
Dyť nemusí každý šlapat do Compostely – zkus si poutní cestu Blaník-Říp, ovšem svoji postel na zádech neuneseš, naopak se psem by ses asi musela ponejvíce spolehnout na to co si přineseš a to pak hodně váháš nad poměrem váha x komfort.
Tohle je už dávno za mnou – teď jsem ráda když si jakž takž bezbolestně ujdu denních deset tisíc kroků, to koleno mě pořád zlobí. Možná v příštím životě, když se zaser budu moct spolehnout na své nohy 😛
Já jsem zarytý ateista a co se týče poutí, tak příliš nesouhlasím. Byť uznávám, že pro věřícího člověka je to významný počin. Nakonec neskauti také možná nechápou skautskou pouť na Ivančenu. Ale jako možnost urovnat si priority a vůbec náhled na život je to jedna z možností. Asi jako pobyt ve tmě
Já jsem misionář ateismu, snažím se často vyvracet biblické mýty a nesmysly, ukazuji, že Bůh je masový vrah (a nejde jen o Sodomu a Gomoru) a rád bych pochopil transmutaci hmoty (proměna vody ve víno), která se nepovedla žádnému ze světových fyziků. Přitom nedělám nic jiného než zarytí křesťané – vykládám Bibli doslovně 🙂
„Hospodin řekl Mojžíšovi: Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít.“ Exodus 31:12-15
Takže stačí mít sobotní službu a být věřícím, tak mám smůlu a jsem odsouzen k smrti.
To ale nemá nic společného s poutěmi. Ty sice mohou mít náboženský podtext, ale nakonec je to člověk, který ujde desítky či stovky kilometrů, vyčistí si hlavu a zjistí, že v práci, na rozdíl od rodiny, jsme všichni nahraditelní. Být chvíli, a je jedno, zdali jsou to dva dny nebo dva měsíce, na pouti, má opravdu silný očistný psychologický účinek. A pokud se dojde do kostela, kde se vzdá nějakému božstvu holt, tak proč ne.
ehm, vzdává se HOLD…. 😉
Tytyty, dnes máš slavit jmeniny! :-)) A díky za překrásná kvítečka! Tohle umí !
(Lk 6,1-5)„Téhož dne Ježíš uviděl, jak kdosi v sobotu pracuje: Řekl mu: Člověče, víš-li, co činíš, jsi blahoslavený, nevíš-li, jsi prokletý a přestupník zákona.“
Novozákonní přístup.
To nema hlavu ani patu, a pak to v Bibli nemohu najit.