S touhle otázkou přišel jeden z nejvýznamnějších světových historiků, Timothy Snyder, autor bestsellerů Krvavé země, Černá zem, Tyranie: 20 lekcí z 20. století a Cesta k nesvobodě, do Brna, na konferenci pořádanou v pondělí u příležitosti brněnské iniciativy k vytvoření památníků moravských Židů.
Ano, máme hodně existujících památníků holocaustu, ale stačí to? Památník Jad Vašem v Jeruzalémě nebo vila v berlínském Wannsee, kde bylo nacisty dohodnuto tzv. „konečné řešení židovské otázky“, patří mezi místa, která potřebujete vidět, pokud chcete skutečně porozumět, jak mohlo k největší organizované masové vraždě lidských dějin dojít. Máme památník v Terezíně, můžete snadno navštívit památník na místě ghetta a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ale nic z toho vám, stejně jako nesčetné kosti zavražděných Židů na území Běloruska a Ukrajiny, neřekne, jak k tomu vlastně mohlo dojít, a jaké ponaučení si pro to máme vzít do budoucna.
Představte si, řekl profesor Snyder na přednášce, že z ničeho nic všichni lidé z povrchu zemského zmizí a pak, jednoho dne, se objeví mimozemský archeolog, který neví nic o našich dějinách, a bude zkoumat to, co po nás zbylo. Co uvidí? Uvidí kosti zavražděných, které tam, v masových hrobech, stále ještě leží. Ale uvidí také kdo ti lidé byli, co a proč se jim stalo?
Proces poznávání toho, proč k šoa, neboli k holocaustu došlo, stále ještě žije, a stále ještě není kompletní. Z dnešního hlediska víme, jak ukvapené závěry svět měl pár let po konci války, a nemůžeme si být jisti, jestli náš, mnohem bohatší, pohled stále ještě není příliš schematický, příliš zjednodušující. Proto se stále mluví s přeživšími, proto se bádá v archivech zejména v zemích mezi Německem a Ruskem, které Timothy Snyder označil ve své knize za země krvavé.
Samozřejmě není možné jednou glosou odpovědět na to, proč se stalo to, co se stalo – ale jedna věc, kterou profesor zmínil, přeci jen stojí za zmínku. Co měli totiž společného Spravedliví mezi národy; ti, kteří často tváří v tvář velkému nebezpečí se zachovali správně a Židy zachraňovali? Slovy přeživších: nezměnili se. Jejich morální ukotvení bylo tak velké, že i v době, kdy se normalizovala dehumanizace lidí jim stále přišlo nepřijatelné nepozdravit souseda, který musí nosit hvězdu nebo vytrhnout matce kojené dítě a mrštit s ním o zeď tak, aby zemřelo a matku potom zastřelit. Dokázali vidět v lidech lidi, se svými strachy a sny, se svou osobností a faktem, že mají rádi a někdo má rád je.
Když mluvíme o lidech, co jednoho dne z ničeho nic přestali zdravit své židovské sousedy, místo odsuzování se zkusme ptát: co bychom dělali na jejich místě? Dokázali bychom je pozdravit, i když by nás někdo z našich jiných sousedů viděl, jak to děláme? Dokázali bychom se zastat utlačovaných i ve společnosti, která soucit s utlačovanými trestá?
Nebo bychom zůstali jen tak stát s tím, že „taková je doba“ a „nechceme ohrožovat sebe a svou rodinu“?
Když bude dost lidí schopno upřímně odpovědět na tyhle otázky, možná nebude stavba nových památníků až tak důležitá – ale nejspíš potrvá velmi dlouho, než taková doba nastane.
Zrovna teď mám úkol. Slíbila jsem mámě, že dokončím její snahu o instalaci kamenů paměti pro jednu židovskou rodinu v Třeboni. Nebude to tak jednoduché, pán, který kameny vyrábí a instaluje letos do ČR nepřijede a kromě toho máme před sebou frontu žadatelů. Ale stojíme v té frontě.
V Třeboni žila Růženka Ornsteinová, mladá dívka z židovské rodiny. Máma ji znala jako malá holčička. Růženka již byla mladá dáma a babička ji učila anglicky na plovárně, kde se máma učila plavat. Růženka byla mladá, krásná a šikovná. V roce 1937 odjela do Velké Británie, aby si zlepšila angličtinu a také tam pracovala. Máme od ní pohled, kde sděluje, že už umí anglicky tak dobře, že nemá ani cizí přízvuk. Bohužel se ještě před válkou vrátila zpátky, protože tu měla velkou lásku.
Bohužel s láskou to za Protektorátu evidentně dobře nedopadlo. Je docela dobře možné, že se chlapec a jeho rodina lekli si v té době brát za ženu Židovku, i když jí tím mohli zachránit život. Nesoudím je, určitě to nebylo jednoduché, ale kdyby se býval chlapec pochlapil, možná by Růženka měla hezkou rodinu podobně jako jedna její sestřenice, která ale relativně včas dokázala odejít do Palestiny. Takto Růženka putovala s rodiči transportem nejdříve do Terezína a hned za dva dny na to do Osvětimi. Tam v roce 1942 její stopa končí….
Já doufám, že bych se alespoň trochu snažila pomoci, ale moc bych toho asi v té době nezmohla.
Těch strašných příběhů je tolik! Je v nich tolik bolesti, hrůzy a absolutní nespravedlnosti. Připomínají se, to ano, ale stejně je vidět, jak snadno se tyhle nálady ve společnosti dají vybudit. A internet a sociální sítě z tohoto pohledu mohou být strašlivým nástrojem.
Snaha pokryt zemi pamatniky minulosti se datuje uz od pyramid. Co mi pripomina velka pyramida v Gize?
Nas bratr SSSR chtel nasytit prostor muzei V.I.Lenina, ale nemeli dost relikvii. Kamarad kdysi jel s Cedokem do Velke Zeme, bylo tam taky par dni v Leningradu. Na stredu rano byla naplanovana navsteva Muzea V.I.Lenina. Jako jediny ze zajezdu tam sel. Nejvic ho zaujala centralni sklenena vitrina a v ni jasne nasvicena rezava otevrena plechovka s napisem: Z teto plechovky pil V.I.Lenin vodu pri sve ceste na lokomotive z Finska. Pak mensim pismem: Duplikat. Original je v moskevskem muzeu V.I.Lenina.
Andy.to je otázka.Poctivo odpovedám,že neviem.Ale dúfam,že ma dobre vychovali,že by som sa naďalej chovala slušne.
K tomu poklakávaniu:som veriaci človek.Kľakám len pred Bohom,ke´d mu ďakujem a prosím o láskavosť.
Páči sa mi výrok V.Orbána,ktorý povedal,že Maďar kľaká len pred Bohom,vlajkou a ženou,keď ju žiada o ruku.
K tomu klekání – z mého pohledu se zase nějakého původně spontánního gesta chytili woke aktivisti a je z toho a) povinnost a b) další styl jak bojovat „proti kapitalismu“ (na cizí účet)
Navíc – my tady jsme na vynucená gesta alergičtí. Dělalo se to tu víc než 40 let.
Dede, přesně veškerý aktivismus me s… To se nedá říci slušně. Je to ale přesně o tom, co do nás těch 40 let nalejvali. Někdy mi přijde, že se dnešní svět prostě zbláznil. Je vidět, že naše euroatlantická civilizace je už za zenitem a že si asi nezasluhujeme přežít. Tak holt místo nás přijde někdo, kdo tu živočišnou sílu má větší.
Souhlasím s Verenkou a v tomto ohledu v podstatě i s Orbánem, i když to je dost svérázný pán.
Od Andyho dobře napsaný článek a tak jak se vyjádřila Dede … já bych nedokázala, ale prostě s ní souhlasím!
Ano debilní mejly jsem zakazovala svým kamarádkám už asi před čtyřmi lety. Tak jako Marsce mi na chvíli přestaly tento šunt posílat, ale potom bezhlavě začnou znovu. Bohužel několik jich skončilo v blokované poště (bezva věc). Když mám čas a chuť, tak si projedu názvy předmětů, už podle toho se dají tyto kraviny rozeznat a nekopromisně letí do koše neotevřené. Vezmu si jenom „zvířátka“. A i ty se už beznadějně v mejlech opakují. Jsem ráda, že jsem přešla na FB, toto prostředí mi připadá klidnější, nebo je to tím, že si „přátele“ mohu nastavit a vybrat?
Konečně jsem se dostala na net. Ve tři ráno někde velmi daleko probublávala bouřka, ale najednou kde se vzal tu se vzal blesk, šílená rána hromu, mnoho nás poskočilo na postelích leknutím, (zjistila jsem ráno na ulici po sousedech) dál se nic nedělo, jenom trošku zapršel zahradnickej, ale až do odpoledne nešel proud. Asi ten zatoulanej blesk trefil trafák.
Andy, moc závidím, že jste se s panem Snyderem teď nedávno viděli. Já ho opravdu obdivuju a jeho knížky doporučuju všem mým známým. Dětem jsem je koupila už tak nějak samozřejmě (a berou je).
Andy má i společnou fotku:))
Viděla jsem.
Snažím se věřit, že bych patřila mezi ty, kdo by odolali. Věřím v cenu každého lidského životy a doufám, že jsem vůči dehumanizaci jakékoliv lidské skupiny odolná.
Ano, žiju ve své sociální bublině (i když se aktivně snažím její hranice roztahovat), takže se ne s každým musím shodnout nebo bavit, ale nikdy bych jim neupřela právo na důstojný život.
Ovšem když vidím, jak obrovskou moc mají dezinformace, když vidím vliv těch strašných „důchodcovských mailů“, kde se mezi mnoha krásnými fotkami, prezentacemi měst a kuchařskými recepty opakovaně objevují velmi pečlivě a dobře napsané dezinformace, šířící nenávist a rozkol, je mi z toho úzko. Vidím, čeho placení trollové a jejich užiteční idioti umějí dosáhnout na sociálních sítích.
Za těchto okolností mám jistý pocit beznaděje, že památníky stačit nebudou.
Ta osobní morálka, dobré pevné morální zásady u každého člověka, jsou stále tím základem, který by měl lidskou společnost udržet… lidskou (pokud zavřu oči nad tím, že se k sobě lidé umějí chovat mnohem hůř než zvířata).
Potíž je s postupující relativizací i těch nejzákladnějších pojmů. Jen si vezmete ten hnusný termín pravdoláskař. Pokud už je součástí oblíbené společensky uznané nadávky pravda a láska… Můžu si říct, že to papouškují jen idioti, ale ten vliv je plíživý a rozkladný, protože je součástí nálepkování, které dělí rozmanitý svět na černou a bílou. Pomalu směřujeme k tomu, že pokud veřejně prohlásíte, že věříte v hodnotu pravdy a lásky, část společnosti vás bez ohledu na cokoliv, co formuje váš život, prohlásí za havlistu, čímž zapadnete mezi sluníčkáře (další debilní nálepka používající jinak velmi pozitivní slovo). A sluníčkáři nám sem táhnou migranty, kteří nás všechny povraždí!
Vidíte sami, jak blízko máme k novému holokaustu a opět to začíná jazykem…
Díky Andy, ta přednáška musela být úžasná, protože profesor Snyder je jeden z těch, kterým se vyplatí naslouchat.
No, to mi povídej, Dede. Já už jsem si tyhle maily u sebe v poště zakázala, klidně ty pěkné fotky a určitě dobré recepty oželím.
Ty maily jsou velmi nebezpečené, protože je to profesionální práce – aplikovaná psychologie. Vždy mix trochu pravdy, polopravd a lží. Falšované fotografie a videa – málokoho napadne, že to, co „vidí na vlastní oči“ může být lež. Rozhodně člověk nemusí být hloupý nebo zlý, aby tomu uvěřil, je to profesionální práce ve všech směrech – obsahem, grafikou, vším. A je to účinné. A má to velmi ničivý potenciál pro existenci svobodné společnoci, protože cílem je vyděsit lidi, aby si přáli „vládu pevné ruky“.
Takové majly mi posílá moje vzdálená příbuzná, jinak velmi chytrá a šikovná, podstatně mladší než já. Rozesílá to hlava nehlava, když to dostanu a podle adres poznám, že to není vyloženě soukromý mejl, bez čtení vyhazuju. Už jsem se jí to snažila vysvětlit i jsem žádala, aby mě vynechala, málo platný. Tak alespoň ignoruju pokyny -pošli to dál, rozesílej všem známým a pod.
Já mám takovou kamarádku taky, posílá blbosti a i když ji upozorním, že o to nestojím tak nachvíli přestane a pak mě bombarduje dál. Nic nepřeposílám i když budu mít sto let smůlu.
Mě v této souvislosti hrůzně fascinuje sebemrskačství našeho, řekněme, kulturního okruhu, které se např. projevuje poklekáním při fotbale a také všemožnou politickou korektností.