Před dvěma nebo třemi lety jsem se dozvěděla, že se asi kilometr a půl od mého bydliště zakládá komunitní zahrada. Letos už jsem jejím hrdým členem a stihla jsem tam představit naši netopýří záchrannou stanici.

Komunitní zahrada je místo, kde se sdružují lidé nevlastnící žádnou zahradu, načež zde společně pěstují zeleninu, bylinky, ovoce i okrasné květiny. Měla by být nejen místem pro produkci potravin, ale také potěchou pro oko, duši i žaludek (gril a pár dřevěných palet postačí) a pro zahraničením nepolíbené místem pro studium metodami „pokus a omyl” nebo „tahání rozumu ze zkušenějších”.

K jejímu vzniku je potřeba komunita zahradníků, pozemek, zahradnické nářadí, financování a samozřejmě také znalosti o pěstování.

Komunitní zahrádku Paletka na pražském Klíčově, jíž jsem hrdou členkou, tvoří individuální záhonky členů, společné záhonky a truhlíky s bylinkami, pár ovocných stromů, včelí louka a ohniště se sezením z palet. Větší zahrádky můžou být obydleny i rozměrnější zvířenou, na těch menších se aspoň daří divokým okřídlencům a lidskému komunitnímu životu.

Spousta lidí totiž nejen přichází a zahraničí, ale také pracuje na společných záhonech, pečuje o kompost, studnu, pumpu, toaletu, zásobu vody na zalévání. Vyměňují si semena nebo plodiny. Připravují akce pro místní komunitu.

Uhodnete, koho drží čarodějnice?

Našla jsem Google formulář, vyplnila žádost o členství a zájem o menší z obou nabízených možností záhonků a čekala.

Nikdo se neozval.

Možná Google formulář není tak funkční, jak autoři doufali (vím o tom svoje, zejména z období začátků online výuky). Možná už jsem někde mezi náhradníky.

Občas jsem tedy pohledala na internetu, zda se neděje něco nového. Do časem jsem objevila novou facebookovou stránku zahrady. A na ní komunitní akci, tedy dvě hodiny, kdy je zahrada přístupná veřejnosti! Výborně. Čas na staré dobré domlouvání se osobně. Ostatně, nerada telefonuji a co je do čtvrt hodiny pěšky, vyřizuji radši osobně. Možná působím jako anachronismus.

V tomhle případě moje zvyky přinesly ovoce.

Na akci jsem potkala jednu aktivní členku, co provázela návštěvníky. Zajímala jsem se o pronájem, o život na komunitní zahrádce. Projevila jsem vážný zájem o záhonek. Protože se všude pilně pracovalo a několik suchých záhonů mělo nápisy „prosím zalévat”, přiložila jsem ruku k dílu a šla pro konev. Přítomní mi děkovali, ale… přece to nenechám uschnout, ne?

Na podzim se jeden záhon uvolnil. Dvojitý. Podělila jsem se o něj s další slibnou zájemkyní. Bývalí majitelé jej uvolnili už na podzim a nechali nám pár tyčí pro plazivé rostliny. Začátkem zimy jsme se spoluzáhonkyní naše záhonky důkladně zryly a pohnojily. Obě jsme se ještě jako nečlenky zúčastnily prvních schůzí zahradníků. A tam jsem slíbila, že zařídím na některou akci na zahradě netopýří stánek.

Aleš baští

Na akci došlo o víkendu na přelomu května a června. Den dětí je totiž v pracovním týdnu, což není moc příznivá doba pro konání akcí pro pracující rodiče s dětmi.

Stánek jsem pro jistotu zamluvila předem — netušíc, že nakonec nebude situace tak příznivá, aby hrozilo, že stánek a lektorky budou na onu konkrétní dobu už zabraní.

Dopadlo to jinak.

Netopýří stánek jsem totiž měla vést já.

Dětský den byl zaměřený pohádkově. Moje stanoviště dostalo pracovní název „čarodějnice s netopýry”.

Záchranná stanice mě vybavila dvěma netopýry rezavými zvyklými na veřejné vystupování, letáky a záložkami pro zájemce, netopýřími kvízy a cenami pro úspěšné řešitele netopýřího kvízu a netopýří stezky. Troufla jsem si i na netopýří věci na prodej a putovní sbírkovou pokladničku. Akce to bude komunitní, komorní, všichni se tam znají. Skvělé prostředí pro zacvičení.

Nedělám lektora poprvé. V minulosti jsem přednášela na školách i pro veřejnost, vyučovala na ZŠ i SŠ, učím dva semináře na vysoké škole. Obvykle tam ale doručím sebe a elektroniku pro prezentaci, případně jednu dvě rekvizity na demonstrační pokusy. Zatím jsem ještě neměla na starost hromady omalovánek, plyšáků, odznaků, magnetů, zrcátek a dalšího a v neposlední řadě pokladnu. To vše je třeba ohlídat, aby se nic neztratilo nebo nepoškodilo.

Bobřík odvahy s Alešem

Na akci jsem vzala i Mariellu a Juliána. Jen ke koukání. Netopýři velcí bývají náladoví, někdy jim některý člověk nevoní a umí otočit hlavu do nečekaných úhlů a kousnout. Nepatří zrovna k přítulným druhům. Mariella je mezi svými soudruhy spíš výjimka.

Naopak netopýři rezaví jsou pro veřejné akce ideální. Lidskou péči si užívají, ochočují se rychle (odkaz na Fany a Rebeku), nechají se hladit a krmit od cizích lidí. Dostala jsem dva kluky jménem Martin a Aleš. Naštěstí bylo snadné je rozeznat — Martin má jen jedno křídlo a Alešovi chybí jen malý kousek druhého.

Kluky jsem vyzvedla nějakou dobu předem, aby si na mě zvykli. První večer jsem je zkusila vzít pod mikinu. Aleš se usadil, ale Martin šmejdil a nakonec mi vylezl po mikině zvenku na rameno. Pak začal pro změnu šmejdit Aleš. Asi nejsou na visení pod mikinou.

Dalšího dne jsem jim dala pár červů z pinzety a další do misky, aby věděli, že se u mě mají dobře. Občas jsem je zkusila vzít na dlaň nebo pohladit. Na akci budou často na dlani, a to je pro ně signál, že se pracuje.

Dva nebo jeden a jak to vůbec patří?

V sobotu odpoledne jsem sbalila netopýří zboží do kolečkové tašky, netopýry do boxu a do pevné tašky bez koleček, na sebe vzala plášť, na rameno dala kabelku a vyrazila na komunitní zahradu á la vánoční stromeček.

Pozdravila jsem se se spoluorganizátorkami. Rozložila letáky, pohlednice, odznaky, plyšáky a další věci na stůl. Pak mě napadlo, že bych pro lepší přehled měla do jedné řady dát věci k rozebrání zdarma, do další ceny za úspěšné řešení stezky a do třetí prodej (až doma mě napadlo, že jsem tam mohla přidat cedulky). Věcí na prodej bylo nejméně a byly nejblíž ke mně, hned vedle boxů s netopýry. Boxy jsem oba zakryla tenkým šátkem, aby měli netopýři soukromí a klid, když zrovna nepracují.

Julián dal ihned najevo, co si o celé akci myslí. Schoval se pod Mariellu.

Jeden šátek jsem nechala na dosah, abych mohla zakrýt stůl s věcmi, když zrovna ukazuji netopýry, když prší nebo když potřebuji na toaletu. Poslední problém se vyřešil snadno — obvykle za mě chvíli u stánku hlídkovala fotografka akce. Problém číslo jedna se vyřešil taky — stačilo dětem vysvětlit, že jsou v pořadí a zrovna se musím věnovat někomu, kdo přišel před nimi, a které věci si můžou vzít jen tak a které jsou za správný kvíz nebo peníze. Problém číslo dvě se vyskytl přesně jednou a to důkladně. Ještě večer po návratu jsem doma věšela mokré šátky na prádelní šňůry.

Během příprav jsem stihla skouknout svůj záhonek. Saláty krásně vyrostly, česnek už připomíná džungli a mrkev konečně vylezla. Už se těším, až sklidím salát ze zahrádky a připravím jej na večeři.

Martin jak dlouhý tak široký

Vytvoření vztahu ke zvířeti je zvláštní věc. Pohladit? Netopýr je hebký, většinou i měkký (tedy dobře živený). Když máte štěstí, ještě k tomu přede. Zato takové krmení netopýra! Ten moment, kdy si od vás vezme jídlo, a ještě u toho nadšeně vykvikne… nebo když natáčíte, jak vaše dítě krmí netopýra!

Netopýry jsme krmili moučnými červy. To znamená, že horší částí byl lov pinzetou v krabičce hemžících se červů. Nazvala jsem to bobřík odvahy, protože bobřík jemné motoriky nezní tak cool.

Asi čtyři děti a jedna dospělá s prohlášením typu „Co je na tom děsivého?” chytily bez váhání moučného červa do ruky. Vysvětlila jsem, že je potřeba pinzeta — netopýr není slepý, ale ani bystrozraký, takže může při chňapání po červovi omylem zoubky chytit vás.

Netopýři se naštěstí domluvili, kdo bude mít zrovna náladičku a kdo ne.

Nejprve nebyla řeč s Alešem. Ukazoval zuby, nechtěl zůstat v ruce. Přišlo mně to jako dostatečný projev nepohodlí a tudy vlak nejede. Na akcích je v prvé řadě třeba zajistit pohodlí zvířat. A tak jsem Aleše schovala zpátky do úkrytu a vytáhla přívětivějšího Martina, který už byl plně rozehřátý a koukal, kde jsou ta lidská mláďata s jídlem.

Nemůžu se rozdvojit a ruce mám dvě. A tak pokud se nekrmilo nebo nekoukalo na netopýry, zabývala jsem se netopýřím kvízem a jeho řešeními. Je některá otázka špatně? Upozorním, která to je, a řešitel vyráží hledat tabuli s informací a opravit si řešení. Jakmile přinese správné, může vybírat.

Chce si ještě zaluštit nebo se mu/jí zalíbila nějaká další cena? Mám ještě jeden kvíz na zalaminované tabuli (díky poctivému nálezci z lesoparku ve třech exemplářích), může si ji půjčit a jít luštit.

Drsná brož

Nastává problém.

Martin má náladičku. Už toho má pro dnešek asi dost. Jenže Aleš má taky náladičku (ještě pořád). A u stolu mám frontu na krmení.

Co teď?

Mohla by zaskočit Mariella!

Beru Mariellu. Upozorňuji, že je to její první akce a je to náladový druh. Možná nebude chtít spolupracovat.

Mariela chňape. Naštěstí jen po červech.

Není to asi její šálek čaje, ale… jídlo až do tlamy!

Když odbavím frontu, dávám ji zpátky do boxu a je z ní zase jen princezna ke koukání a přikrývka pro Juliána.

Když přichází další zájemci o bobříka odvahy, tentokrát má dobrou náladu Aleš.

Tři hodiny utečou jako voda a je po akci. Nechávám část stánku ještě na stole, kdyby si děti organizátorů chtěly něco odnést. Sedíme s kelímky piva u ohniště, grilujeme. Jdu se podívat na netopýry. Přikryla jsem je šátkem, aby na ně nešel kouř. Aleš a Martin spokojeně tráví. Mariella tak vypadá spokojeně. Zamyšleně ji beru na ruku. Motorek.

Přede?

Přede!

Organizátoři se diví i ušima.

Netopýří PŘEDOU?

U čarodějnice (1)

Ještě nějakou dobu sedíme u ohně, opékáme, popíjíme výborné pivo z místního pivovaru.

Pak vyrážíme domů.

Namotávám popruh kabelky na kolečkovou tašku. Taška má konstrukci zužující se směrem nahoru, ale držák budu držet, takže kdyby kabelka vyšplhala moc vysoko, rozhodně nespadne na zem. Do druhé ruky beru tašku s netopýřími boxy. Aleš a Martin nebudou večeřet. Mariella dostane jednoho zophobáka, Julián dva. Byl aspoň dekorativní, když už ne společenský.

Druhý den máme dopitnou a pak jedu na šifrovačku. K vyúčtování se dostávám až další den.

Celou dobu mi vrtá hlavou záhada. Pokud jsem dostala šest šedých plyšáků a šest jich prodala, jak mi mohl jeden zbýt?

A tak počítám čárky, porovnávám se seznamem věcí, které jsem převzala. Sečtu peníze v pokladně. Připravím si excelovou tabulku. Pracuji asi hodinu, dokud se mi nerozsvítí. Musela jsem udělat čárku do špatné kolonky! Voilá! A teď vše sedí do poslední koruny.

Jsem tak spokojená se svou prací!

U čarodějnice (2)

Poznámka: Netopýři na fotografiích jsou ochočení a v trvalé péči školených členů záchranné stanice. Nikdy nesahejte na netopýra holýma rukama. Najdete-li netopýra v nouzi, zavolejte do záchranné stanice nebo na netopýří linku 731 523 599 a postupujte dle instrukcí odborníka. Více o netopýrech se dozvíte na webu České společnosti pro ochranu netopýrů http://ceson.org/ a záchranné stanice pro pražské netopýry Nyctalus http://www.nyctalus.cz/cz/.

Dede: Děkuju Netopýrce za zprávu o bezvadné akci! Mimo vašich dotazů na netopýry se ptám – víte něco o komunitních zahradách? Jsou ve vašem okolí? Zaujala vás tahle myšlenka?