HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: Netopýři na dni dětí

Před dvěma nebo třemi lety jsem se dozvěděla, že se asi kilometr a půl od mého bydliště zakládá komunitní zahrada. Letos už jsem jejím hrdým členem a stihla jsem tam představit naši netopýří záchrannou stanici.

 

Komunitní zahrada je místo, kde se sdružují lidé nevlastnící žádnou zahradu, načež zde společně pěstují zeleninu, bylinky, ovoce i okrasné květiny. Měla by být nejen místem pro produkci potravin, ale také potěchou pro oko, duši i žaludek (gril a pár dřevěných palet postačí) a pro zahraničením nepolíbené místem pro studium metodami „pokus a omyl” nebo „tahání rozumu ze zkušenějších”.

K jejímu vzniku je potřeba komunita zahradníků, pozemek, zahradnické nářadí, financování a samozřejmě také znalosti o pěstování.

Komunitní zahrádku Paletka na pražském Klíčově, jíž jsem hrdou členkou, tvoří individuální záhonky členů, společné záhonky a truhlíky s bylinkami, pár ovocných stromů, včelí louka a ohniště se sezením z palet. Větší zahrádky můžou být obydleny i rozměrnější zvířenou, na těch menších se aspoň daří divokým okřídlencům a lidskému komunitnímu životu.

Spousta lidí totiž nejen přichází a zahraničí, ale také pracuje na společných záhonech, pečuje o kompost, studnu, pumpu, toaletu, zásobu vody na zalévání. Vyměňují si semena nebo plodiny. Připravují akce pro místní komunitu.

 

Uhodnete, koho drží čarodějnice?

 

Našla jsem Google formulář, vyplnila žádost o členství a zájem o menší z obou nabízených možností záhonků a čekala.

Nikdo se neozval.

Možná Google formulář není tak funkční, jak autoři doufali (vím o tom svoje, zejména z období začátků online výuky). Možná už jsem někde mezi náhradníky.

Občas jsem tedy pohledala na internetu, zda se neděje něco nového. Do časem jsem objevila novou facebookovou stránku zahrady. A na ní komunitní akci, tedy dvě hodiny, kdy je zahrada přístupná veřejnosti! Výborně. Čas na staré dobré domlouvání se osobně. Ostatně, nerada telefonuji a co je do čtvrt hodiny pěšky, vyřizuji radši osobně. Možná působím jako anachronismus.

V tomhle případě moje zvyky přinesly ovoce.

Na akci jsem potkala jednu aktivní členku, co provázela návštěvníky. Zajímala jsem se o pronájem, o život na komunitní zahrádce. Projevila jsem vážný zájem o záhonek. Protože se všude pilně pracovalo a několik suchých záhonů mělo nápisy „prosím zalévat”, přiložila jsem ruku k dílu a šla pro konev. Přítomní mi děkovali, ale… přece to nenechám uschnout, ne?

Na podzim se jeden záhon uvolnil. Dvojitý. Podělila jsem se o něj s další slibnou zájemkyní. Bývalí majitelé jej uvolnili už na podzim a nechali nám pár tyčí pro plazivé rostliny. Začátkem zimy jsme se spoluzáhonkyní naše záhonky důkladně zryly a pohnojily. Obě jsme se ještě jako nečlenky zúčastnily prvních schůzí zahradníků. A tam jsem slíbila, že zařídím na některou akci na zahradě netopýří stánek.

 

Aleš baští

 

Na akci došlo o víkendu na přelomu května a června. Den dětí je totiž v pracovním týdnu, což není moc příznivá doba pro konání akcí pro pracující rodiče s dětmi.

Stánek jsem pro jistotu zamluvila předem — netušíc, že nakonec nebude situace tak příznivá, aby hrozilo, že stánek a lektorky budou na onu konkrétní dobu už zabraní.

Dopadlo to jinak.

Netopýří stánek jsem totiž měla vést já.

Dětský den byl zaměřený pohádkově. Moje stanoviště dostalo pracovní název „čarodějnice s netopýry”.

Záchranná stanice mě vybavila dvěma netopýry rezavými zvyklými na veřejné vystupování, letáky a záložkami pro zájemce, netopýřími kvízy a cenami pro úspěšné řešitele netopýřího kvízu a netopýří stezky. Troufla jsem si i na netopýří věci na prodej a putovní sbírkovou pokladničku. Akce to bude komunitní, komorní, všichni se tam znají. Skvělé prostředí pro zacvičení.

Nedělám lektora poprvé. V minulosti jsem přednášela na školách i pro veřejnost, vyučovala na ZŠ i SŠ, učím dva semináře na vysoké škole. Obvykle tam ale doručím sebe a elektroniku pro prezentaci, případně jednu dvě rekvizity na demonstrační pokusy. Zatím jsem ještě neměla na starost hromady omalovánek, plyšáků, odznaků, magnetů, zrcátek a dalšího a v neposlední řadě pokladnu. To vše je třeba ohlídat, aby se nic neztratilo nebo nepoškodilo.

 

Bobřík odvahy s Alešem

 

Na akci jsem vzala i Mariellu a Juliána. Jen ke koukání. Netopýři velcí bývají náladoví, někdy jim některý člověk nevoní a umí otočit hlavu do nečekaných úhlů a kousnout. Nepatří zrovna k přítulným druhům. Mariella je mezi svými soudruhy spíš výjimka.

Naopak netopýři rezaví jsou pro veřejné akce ideální. Lidskou péči si užívají, ochočují se rychle (odkaz na Fany a Rebeku), nechají se hladit a krmit od cizích lidí. Dostala jsem dva kluky jménem Martin a Aleš. Naštěstí bylo snadné je rozeznat — Martin má jen jedno křídlo a Alešovi chybí jen malý kousek druhého.

Kluky jsem vyzvedla nějakou dobu předem, aby si na mě zvykli. První večer jsem je zkusila vzít pod mikinu. Aleš se usadil, ale Martin šmejdil a nakonec mi vylezl po mikině zvenku na rameno. Pak začal pro změnu šmejdit Aleš. Asi nejsou na visení pod mikinou.

Dalšího dne jsem jim dala pár červů z pinzety a další do misky, aby věděli, že se u mě mají dobře. Občas jsem je zkusila vzít na dlaň nebo pohladit. Na akci budou často na dlani, a to je pro ně signál, že se pracuje.

 

Dva nebo jeden a jak to vůbec patří?

 

V sobotu odpoledne jsem sbalila netopýří zboží do kolečkové tašky, netopýry do boxu a do pevné tašky bez koleček, na sebe vzala plášť, na rameno dala kabelku a vyrazila na komunitní zahradu á la vánoční stromeček.

Pozdravila jsem se se spoluorganizátorkami. Rozložila letáky, pohlednice, odznaky, plyšáky a další věci na stůl. Pak mě napadlo, že bych pro lepší přehled měla do jedné řady dát věci k rozebrání zdarma, do další ceny za úspěšné řešení stezky a do třetí prodej (až doma mě napadlo, že jsem tam mohla přidat cedulky). Věcí na prodej bylo nejméně a byly nejblíž ke mně, hned vedle boxů s netopýry. Boxy jsem oba zakryla tenkým šátkem, aby měli netopýři soukromí a klid, když zrovna nepracují.

Julián dal ihned najevo, co si o celé akci myslí. Schoval se pod Mariellu.

Jeden šátek jsem nechala na dosah, abych mohla zakrýt stůl s věcmi, když zrovna ukazuji netopýry, když prší nebo když potřebuji na toaletu. Poslední problém se vyřešil snadno — obvykle za mě chvíli u stánku hlídkovala fotografka akce. Problém číslo jedna se vyřešil taky — stačilo dětem vysvětlit, že jsou v pořadí a zrovna se musím věnovat někomu, kdo přišel před nimi, a které věci si můžou vzít jen tak a které jsou za správný kvíz nebo peníze. Problém číslo dvě se vyskytl přesně jednou a to důkladně. Ještě večer po návratu jsem doma věšela mokré šátky na prádelní šňůry.

Během příprav jsem stihla skouknout svůj záhonek. Saláty krásně vyrostly, česnek už připomíná džungli a mrkev konečně vylezla. Už se těším, až sklidím salát ze zahrádky a připravím jej na večeři.

 

Martin jak dlouhý tak široký

 

Vytvoření vztahu ke zvířeti je zvláštní věc. Pohladit? Netopýr je hebký, většinou i měkký (tedy dobře živený). Když máte štěstí, ještě k tomu přede. Zato takové krmení netopýra! Ten moment, kdy si od vás vezme jídlo, a ještě u toho nadšeně vykvikne… nebo když natáčíte, jak vaše dítě krmí netopýra!

Netopýry jsme krmili moučnými červy. To znamená, že horší částí byl lov pinzetou v krabičce hemžících se červů. Nazvala jsem to bobřík odvahy, protože bobřík jemné motoriky nezní tak cool.

Asi čtyři děti a jedna dospělá s prohlášením typu „Co je na tom děsivého?” chytily bez váhání moučného červa do ruky. Vysvětlila jsem, že je potřeba pinzeta — netopýr není slepý, ale ani bystrozraký, takže může při chňapání po červovi omylem zoubky chytit vás.

 

Netopýři se naštěstí domluvili, kdo bude mít zrovna náladičku a kdo ne.

Nejprve nebyla řeč s Alešem. Ukazoval zuby, nechtěl zůstat v ruce. Přišlo mně to jako dostatečný projev nepohodlí a tudy vlak nejede. Na akcích je v prvé řadě třeba zajistit pohodlí zvířat. A tak jsem Aleše schovala zpátky do úkrytu a vytáhla přívětivějšího Martina, který už byl plně rozehřátý a koukal, kde jsou ta lidská mláďata s jídlem.

Nemůžu se rozdvojit a ruce mám dvě. A tak pokud se nekrmilo nebo nekoukalo na netopýry, zabývala jsem se netopýřím kvízem a jeho řešeními. Je některá otázka špatně? Upozorním, která to je, a řešitel vyráží hledat tabuli s informací a opravit si řešení. Jakmile přinese správné, může vybírat.

Chce si ještě zaluštit nebo se mu/jí zalíbila nějaká další cena? Mám ještě jeden kvíz na zalaminované tabuli (díky poctivému nálezci z lesoparku ve třech exemplářích), může si ji půjčit a jít luštit.

 

Drsná brož

 

Nastává problém.

Martin má náladičku. Už toho má pro dnešek asi dost. Jenže Aleš má taky náladičku (ještě pořád). A u stolu mám frontu na krmení.

Co teď?

Mohla by zaskočit Mariella!

Beru Mariellu. Upozorňuji, že je to její první akce a je to náladový druh. Možná nebude chtít spolupracovat.

Mariela chňape. Naštěstí jen po červech.

Není to asi její šálek čaje, ale… jídlo až do tlamy!

Když odbavím frontu, dávám ji zpátky do boxu a je z ní zase jen princezna ke koukání a přikrývka pro Juliána.

Když přichází další zájemci o bobříka odvahy, tentokrát má dobrou náladu Aleš.

 

Tři hodiny utečou jako voda a je po akci. Nechávám část stánku ještě na stole, kdyby si děti organizátorů chtěly něco odnést. Sedíme s kelímky piva u ohniště, grilujeme. Jdu se podívat na netopýry. Přikryla jsem je šátkem, aby na ně nešel kouř. Aleš a Martin spokojeně tráví. Mariella tak vypadá spokojeně. Zamyšleně ji beru na ruku. Motorek.

Přede?

Přede!

Organizátoři se diví i ušima.

Netopýří PŘEDOU?

 

U čarodějnice (1)

 

Ještě nějakou dobu sedíme u ohně, opékáme, popíjíme výborné pivo z místního pivovaru.

Pak vyrážíme domů.

Namotávám popruh kabelky na kolečkovou tašku. Taška má konstrukci zužující se směrem nahoru, ale držák budu držet, takže kdyby kabelka vyšplhala moc vysoko, rozhodně nespadne na zem. Do druhé ruky beru tašku s netopýřími boxy. Aleš a Martin nebudou večeřet. Mariella dostane jednoho zophobáka, Julián dva. Byl aspoň dekorativní, když už ne společenský.

 

Druhý den máme dopitnou a pak jedu na šifrovačku. K vyúčtování se dostávám až další den.

Celou dobu mi vrtá hlavou záhada. Pokud jsem dostala šest šedých plyšáků a šest jich prodala, jak mi mohl jeden zbýt?

A tak počítám čárky, porovnávám se seznamem věcí, které jsem převzala. Sečtu peníze v pokladně. Připravím si excelovou tabulku. Pracuji asi hodinu, dokud se mi nerozsvítí. Musela jsem udělat čárku do špatné kolonky! Voilá! A teď vše sedí do poslední koruny.

Jsem tak spokojená se svou prací!

 

U čarodějnice (2)

 

Poznámka: Netopýři na fotografiích jsou ochočení a v trvalé péči školených členů záchranné stanice. Nikdy nesahejte na netopýra holýma rukama. Najdete-li netopýra v nouzi, zavolejte do záchranné stanice nebo na netopýří linku 731 523 599 a postupujte dle instrukcí odborníka. Více o netopýrech se dozvíte na webu České společnosti pro ochranu netopýrů http://ceson.org/ a záchranné stanice pro pražské netopýry Nyctalus http://www.nyctalus.cz/cz/.

 

Dede: Děkuju Netopýrce za zprávu o bezvadné akci! Mimo vašich dotazů na netopýry se ptám – víte něco o komunitních zahradách? Jsou ve vašem okolí? Zaujala vás tahle myšlenka?

Aktualizováno: 14.6.2021 — 17:11

38 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Netopýrko, velmi zajímavé povídání, pro děti (i dospělé) musel tvůj stánek být opravdu zážitkem na který se nezapomíná – krmení netopýrů!

    Vím, že pro pražáky existují zahrádkářské kolonie, maminka měla kamarádku, která roky sklízela na té své skvělou úrodu. Ale ty jsou spíše podobné těm, kterým se v Anglii říká „allotment garden“ a v Německu „Schrebengarten“. Tedy maličké zahradní parcely, ale dostatečně velké, aby se na ně vešla i mini-chatička, někdy dokonce s elektřinou.

    Tahle komunitní zahrádka bude spíše něco, kam pár let patřila moje sestřenice, která žije v Německu. Tamní majitel velké farmy, část svého pole rozdělil na delší pruhy – „zánohy“, které zájemcům levně pronajímal. Byla to bio-farma, takže ani na vzniklých záhonech se nesměla používat chemii, majitel je v zimě honjil (a zaryl) hnojem od svých krav. Zahrádkáři měli k dispozici jeho kohoutky pro vodu (ovšem plné kyble si museli odnosit sami). Ty obrovské hlavy třeba červené řepy, skvělé cukety, trsy salátů a další zeleniny, které mi sestřenice přes net ukazovala byly neskutečné. Ale po pár letech to vzdala, ozvaly se její záda a když v době sklizně byla jinde o zeleninu přišla (ne vždy ji stihl sklidit její syn).

    1. Na té naší se to zatím neděje, za ty tři roky se ztratily jen něčí tyče na zeleninu a tam je spíš podezření, že je někdo přesunul, protože mu překážely, a zapomněl vrátit. Slyšela jsem ale lecjaké historky :-/

      Tuhle vlastní o.p.s., jehož členové jsou vlastníci malých soukromých záhonků – metr nebo dva metry čtvereční. A pak přístup k hezkému prostoru, kde se dá třeba uspořádat grilovačka s rodinou. A taky místní komunitní duch. Lidi se jen nemíjejí, ale znají se, když mi přerostly a vykvetly saláty, nabídla jsem je ostatním pro zvířata, když jsem sháněla rozmarýn, někdo mi nabídl…

      1. Nene, špatně jsem to napsala, úrodu jí nikdo neukradl, jen ona sama si jí neužila, protože bývala často pryč. Ale pochutnal si na ní její syn s rodinou. A když nestihl dojet a sklidit, shnilo to tam, sousední zahradníci by si prý nedovolili bez svolení posloužit, to spíše byli ochotní jí to zalévat, než se vrátila. Její pruh prý byl asi 8x2m.

        Na pohovory s ostatními tam také majitel přidal lavice a stoly. Jen už to pro ní (+70) začalo být moc namáhavé)

  2. Netopýrko, výborná akce jak pro děti, tak i pro dospělé, kteří se chtějí něco zajímavého dovědět. A výborné čtivé povídání!

  3. Netopýrko, zrovna včera jsem si na tebe vzpomněla. Zavírám dveře na balkon a najednou… co to na tom stropě… na brouka velké…
    Zkrátka a dobře, seděl tam netopýr. Vůbec netuším, kdy a jak se tam vzal, ale bylo pozdní odpoledne a že bychom si ho od rána nevšimli?
    Mimochodem seděl na slunci, což mě docela překvapilo.
    Netopýry tu občas vídáme létat, ale na balkoně v paneláku? A nechybí mu něco? Nervozita stoupala s rostoucím šerem. V půl desáté byl ještě pořád na svém místě. A v deset byl pryč!

    1. Pokud nemohl někam zalézt, možná jen přespal u vás na balkoně a pak za soumraku odletěl?
      Nedávno jsem viděla video, kde dvě záchranářky našly netopýra na zemi. Nechal se i sebrat do mikiny. Když začaly rozmlouvat o tom, že mu dají kapačku, jednoduše znechuceně odletěl.
      Asi se velmi zamyslel.

  4. Milá Netopýrko výborně! Fandím krásné netopýří čarodějce! Komunitní zahrádka ať Vám všem krásně vzkvétá a rodí. (srdíčko) Kdysi před pár lety jsem chtěla něco podobného zavést u nás na dědině, s tím, že se tu kdysi pěstoval len. Měla jsem v úmyslu s dětmi vypěstovat sklidit a upravit,protože ta tradice tu kdysi byla a byly staré nástroje, děcka by si to v malém zkusila.Bohužel je teď bývalá školní zahrada zavřená,nesmí tam ani bývalá pančelka,která tam bydlí a vůbec nikdo tam nesmí. Kasárník je bdělý soudruh. Tož tak, možná by bývalo došlo i na ty netopýry. 🙂

      1. Ta zahrádka byla původně součást pozemku mateřské školy, kde byl neuvěřitelný binec a domek, kde bydlívat školník. Teď je jedna jeho část technických služeb (nebo jak se říká těm, co udržují trávníky a keře kolem cest atd.) a druhou část dostala místní zahrádkářská iniciativa.
        Zrovna předevčírem jsem tam šla s kamarády opékat buřty, a včera jsme tam do tmy seděli s kolegy z matfyzu 🙂

        1. To zní báječně, přeju vám, ať vám to vydrží.
          Hlavně, aby vám tam přišel nějaký škodič. On stačí jediný, a je po pohodě.

          1. Bohužel… letos už bylo podezření kvůli těm tyčím, ale jinak se nic nedělo. Slyšela jsem ale lecjaké historky o kradení úrody, vandalismu, neuklízení hromádek po psech…

  5. Já vlastně v takové komunitní zahradě žiju 🙂 Dvě bytovky v jedné velké zahradě, dvacet partají. Z toho deset původních, kteří domy stavěli. Od začátku se o pozemek staráme společně. Jeden pečuje o „svůj“ záhon růží, další o skalku, další kdysi osázel kus úhoru pivoňkami. Kolem plotu je asi deset opravdických záhonků cca 2,5*1,5m, kde si uživatelé pěstují leccos od bylinek přes jahody až ke kedlubnám. Jednou za rok pozveme zahradníka, aby prostříhal keře a uklidil před zimou. Funguje to skvěle.

    1. Takhle to funguje v Rožnově, co tam teď máme druhé bydlení. Dům je z šedesátých let, jsou tam opravdu ještě lidé, kteří ho stavěli. Prostor kolem domu není oplocený, ale sekají trávu, jsou tam záhonky, keře a a malá přístřešek se stolem a lavicemi. Hezké je to…

    2. To zní skvěle! Taky bych to tak chtěla, bydlet někde v baráku se společnou zahradou… Ale jsem v Praze na (hezčím) sídlišti, takže zahradu jinak nezískám.

  6. Komunitní zahrady na venkově? 😀
    Je fajn dělat akce pro děti, pokud se dokážou dohodnout dospělí. Záleží na složení obyvatelstva. Aby ti, co jim to vadí, aspoň nekafrali.
    U dětí očekávám přirozenou zvědavost, jestliže jim není od kolébky vtloukáno, že to a to je fuj. Snad jsou dnešní rodiče osvícenější.

    1. Máš pravdu, někdy jsou děti vychovávané stylem „fuj je to“. Musí být těžké se od toho později oprostit – i když si najdou důvod.
      Moje maminka mívala mezi domácími kytkami kádinky s mnohými prvoky a láčkovci a tak… Když jsem byla malá, učila na gymplu biologii a věřila by se (jak biologie tak chemie) neměla učit jen z knížek. Její chemické pokusy byly proslulé – pravda různým způsobem 😀 Studenti je milovali, uklízečky už méně. S takovou výchovou je snadno zůstat zvídavá – tedy u mě s výjimkou hmyzu, že 😛

      1. Moji výuku moc nemuseli ani třídní, protože děcka často v tom nadšení neuklidila po hodině pořádně 😀

  7. Zrovna na tu Klíčovskou zahradu jsme nedávno narazili!
    A netopýří kvíz máme teď v „našem“ lese 😉
    Zajímavá předváděčka – nakrm si netopýra 😀

    1. Není to náhodou Ďáblický háj? 😀 Tam jsem ji instalovala a průběžně ji obhlížím, jestli je vcelku 🙂

        1. Kdyby nahodou bylo tabuli méně nez deset, dej vedet 🙂 Mam ortezu a krapet omezené možnosti pravidelně udržovat 😉

            1. 8 tabulí, dva kvízy 🙂
              Musela jsem si je vyfotit, protože při první kontrole jsem je nezvládla spočítat 😀 Pozná se to tak, že na některou otázku ve kvízu nikde na tabulích není odpověď.

              Zítra se mi snad povede dojet busem na Vozovnu a dobelhat se na místo 🙂

              1. Nebelhej se, dnes neslibuju, ale zítra večer projdu určitě. Napiš mi prosím mejl na petrs01 na seznamu, ať na sebe máme kontakt, dám ti vědět.

            1. Ahoj, je to kotník – šlápla jsem do jedné díry při cestě z lesa (je to pro mě ponaučení, měla jsem v tom lese zůstat :). Mám chodicí ortézu. Pomůže přitom turistická hůl? Mám dvě na nordic walking, ale tam se člověk spíš odpichuje směrem dopředu a nahoru než vyloženě nahoru.

              1. Tahle hůl je nahoře udělaná vodorovně, takže se s ní pajdá velmi dobře – máš ruku svisle a o hůl se natvrdo opíráš. Ulevíš tím té zraněné noze (ale zas si zablokuješ ruku, jenže já potřebovala venčit psy).

    2. Jinak zahrada mívala komunitní odpoledne, kdy je otevřená veřejnosti. Chystáme se je letos obnovit 🙂

  8. Milá Netopýrko, tak zahrádky se ti zachtělo? Eh, abys mohla obracet kameny a hledat brouky? 🙂 Omlouvám se, ale neodolala jsem té představě:))
    Koukám, že existují i netopýři – divadelníci, kteří umějí bavit davy 😛 A mají nálady! Inu, herci 🙂 Líbí se mi, že se Mariella v davu profesionálů nijak neztratila 🙂
    Děti (ale i dospělí) měli zážitek a zase vědí něco víc. Ono je snazší chránit půvabná zvířátka, jako jsou třeba veverky nebo křečci, než netopýry, kteří (minimálně nezasvěceným:)) připadají… no… zvláštní. Tak díky i za ty netopýry!
    Jo a moc ti to slušelo – byla jsi opravdu šik čarodějnice 🙂

    1. Jednou jsme se tam snažili chytit pavouka, ale zdrhal rychleji 😀
      Mariella je talent! 🙂
      Zajímavé je, že dětem se netopýři líbili. Asi vůči nim nemají (ne)kulturní předsudky 🙂
      Děkuji 🙂

      1. Proto je strašně důležité tyhle akce dělat. Protože z takových dětí mohou vyrůst lidé bez předsudků a tedy s menší snahou zabít cokoliv, co nemá mediálně známý ksichtík 😛

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN