Kdopak asi vystrkuje růžky? Střevlík zpod kamene? Julián? Mariella? Cvrčci cvrkající za skříněmi? Netopýrka na lovu brouků? Ničitelé naučných stezek?
Pondělí. Náročný den. Julián se vyznamená hned dvakrát.
Přijíždí první žák. Netopýři už jej dobře znají od vidění i slyšení. Když končíme, jdeme se podívat na netopýra. Mariella je v kapse. Julián…
Kde je?
Prohledám obvyklé úkryty, potřetí kouknu do kapsy.
Když žák odejde, hledám důkladně. Julián nikde není. Kdy jsem ho viděla naposledy? Včera, zrovna svorně s Mariellou jedli… Neutíká přece. I kdyby si udělal špacír, je zvyklý se vrátit zpátky do svého budoáru. Že by někde spal?
Netopýře, netopýře, ve které zas vězíš díře (©Tora), prozpěvuji si v duchu a prohledávám potah žehlícího prkna.
Nakonec si vzpomenu, že kapsu zdědili netopýři po potkanech, což jsou hlodavci od slova hlodat. A tak kapsu důkladně prohmatám. Ozve se vzteklé nadávání.
Schoval se mezi vrstvy fleecu uvnitř stěny kapsy!
Juliánova silueta
Večer přijíždí další žák; netopýři ho už jednou viděli i slyšeli.
Během hodiny slyším Mariellu tiše brebentit, mám dojem, že Julián jí odpovídá.
Po hodině se jdeme podívat na roztomilá zvířátka.
Julián vyleze z kapsy nějakou dírou, kterou zná jen on, proběhne se po kapse, proletí, přistane u lidí. Dostane zophobáka. Pustí ho. Podávám mu ho znovu. Julián si ho jde sníst do úkrytu.
Pak se očistí a několikrát důkladně protáhne křídlo i záda.
Další večer najdu cvrčka v kuchyni. Asi měl hlad.
Jak můžu mít v bytě dva cvrčky, když mi utekl jen jeden?
Kontroluji s velkým podezřením krabičku.
V jednom rohu je nedovřená.
Záhada vyřešena.
Mariellina zadelka
O pár dní později se chystám na víkend za rodinou. Kam uplacatit netopýry? Volám zkušenějším. Dva dny netopýři v pohodě vydrží sami doma. Stačí jim dát zásobu jídla na dobu, kdy budu pryč. Jak s ní naloží, už bude jejich starost.
Připravuji box. Pokud by se vydali na špacír ven z ohrádky, kdoví, zda se dostanou zpátky. Dostávají Juliánovy oblíbené kousky plyše a spoustu fleecu v mnoha vrstvách, jak má ráda Mariella. Pak záclonku pro pocit soukromí nebo pohodlnější zavěšení ze stropu boxu. Nakonec misku s vodou a misku s červy na dva dny.
Netopýry nacházím na jedné hromadě schované mezi záhyby fleecové deky na podlážce ohrádky. Mám dojem, že jsem před chvílí slyšela podezřelé zvuky, ale nešla jsem zkoumat, co dělají.
Když je přendávám do boxu, netváří se nadšeně.
Po chvíli slyším, jak oba pilně baští u misky. Nepřestanou, dokud není miska prázdná. Julián vypadá jako den před porodem. Mariella vypadá jako den před porodem dvojčat.
Byla jsem pryč padesát šest hodin. Přestože netopýři dostali jídla habaděj a patrně celou dobu spokojeně trávili, nebaví se se mnou doma ani klika od dveří.
Čtvrt hodiny po nasypání večeře je to přejde.
Julián
Probírka červů. Červulka v akci.
Vybírám největší červy na večeři. Porce pro jednoho. Mariella se obvykle nají jako první, pak ji vytáhnu a nají se Julián.
V ohrádce pár desítek centimetrů od místa, kde je obvykle položená miska, sedí nezvyklý stín. Má roztažená křídla. Obě.
Obě?
Číhá.
Než stihnu zakolíčkovat závěs, už baští.
Po chvíli je miska prázdná a oba netopýři plně vzhůru. Julián zavrtaný v dece, Mariella sedí suverénně na dece. Asi se podělili. Vytahuji z krabičky dva zophobáky.
Julián se vrhne k Marielle ve snaze jí toho jejího sebrat. Zophobák skončí volně na dece. Podávám Juliánovi druhého, prvního odchytím a předám Marielle.
Zatímco Mariella chňape, Julián mi proletí prakticky kolem obličeje do úkrytu.
Z tlamičky mu visí zophobák.
Na stezce
Ráno vyrážím na procházku spojenou s kontrolou stezky. Doposud jsem kromě dvou zmuchlaných a jedné stržené tabule našla jednu shozenou a opřenou způsobně o strom, a dneska vypadá všechno v pořádku… moment. Na tomhle stromě byla tajenka, šálí mě zrak nebo mozek? Dívám se do mobilu, kde mám stezku nafocenou. Ano, přesně tady měla být. Domlouvám vytištění nové a vyzvednutí. Tak jako tak musím pro hmyz. Prohledávám ještě okolí, ale je zjevné, co se stalo. Někdo si vzal tajenku na luštění domů.
Po návratu si chci umýt vlasy. V hluboké sprchové vaničce je cosi černého a nohatého… Pavouk? Cvrček. Uf, to jsem si odde –
Cvrček?!
To se mi z té krabičky teleportují?
Cesta k jezírku
Netopýří stezka už je na místě přes dva týdny. Je načase ji sklidit a přestěhovat jinam. Beru obálku na stezku, krabičku na připínáčky a krabičky na brouky, kdybych nějakou náhodou nějaké ulovila.
Prvních osm tabulí sklidím bez překvapení. Některým se opravdu nechce. Jsem opatrná na kůru. Příště snad použiju jehlu a provázky.
Zpod deváté vypadne poskládaná ztracená tabule s tajenkou přeložená napůl a šňůrka k brýlím. Ztráty a nálezy?
Šňůrku pověsím viditelně na strom. Zbytek si odnáším.
Mám čas, a tak se jdu podívat dolů po svahu k jezírku. Míjím stan.
Stan
Stan.
V lesíku uprostřed Prahy.
Později obracím kameny dole u jezírka, a najednou…
Černý brouk!
Chňap ho a šup s ním do krabičky!
Pod dalším šutrem nějaký červený divnobrouk nebo možná pavouk. Seberu ho taky a oba v krabičce vyfotím. Fotky posílám na iNaturalist k identifikaci a odbornici na netopýry, aby rozhodla, zda je mám zkrmit nebo pustit zpátky do přírody.
První přiblížení přichází od kamaráda. To červené není brouk, ale pavouk. Kamaráda totiž napadlo spočítat mu nožičky.
Pavouk je prý v říši členovců chodící steak. V každém případě je pěkně hořký a ty nohy zalézají mezi zuby.
Nechtějte vědět, jak jsem na to přišla.
Brouk
Za chvíli přichází odpověď. Brouk a pavouk, kdovíjakého druhu. Zkusit nabídnout – pokud budou hořcí, netopýři je vyplivnou.
Do černého brouka se s chutí zakusuje Mariella. Pavouka jsem podala Juliánovi do úkrytu a vystartoval po něm jako hladová šelma.
Později se dozvídám, že hmyzem z přírody radši nemám krmit. Člověk nikdy neví, co v sobě mají za parazity a pesticidy, i když je lovím uprostřed lesa, a ne někde na poli.
A tak objednávám další cvrčky.
Pab(r)ouk
Dede: Nemohu se zbavit myšlenky na to, že Netopýrka ví, jak chutná pavouk!!! Eh… má snad někdo z vás podobnou zkušenost? 🙂
A ještě k tomu stanu – u nás se legálně jen tak tábořit nesmí, ne? Nebo se pletu?
Jestli bude ten pavoučí článek, prosím varování hned do názvu, abych na něj neklikala, děkuji, fakt pavouky nemusím. A to na mě tuhle jeden vypadl z kešky, naštěstí byl gumový, ale o to větší a nečekala jsem to, takže když se vynořily ty hnusný černý nohy, tak jsem myslela, že mě šlehne.
Jinak článek parádní, je vidět, že ti dva našli společnou notu a to je důležité, že se to tam nehádá a nepere a netrucuje a tak. Krmit živýma cvrčkama bych asi taky nemusela, ale pořád bych to asi přežila líp než pavoukama :D.
To nee! Ode dneska ke keskam přistupují jako k potenciálně nebezpečnémj obsahu! :-O
Ti cvrčci se dáno zvládnout, pokud je nehonim po baraku 🙂
Tak to se jedna vrátí domů po padesátišesti hodinách a nemluví s ní ani netopýr, drsné! To bych nečekala. 🙂
Slovo pavouk se mi nechce ani napsat natož cokoliv jiného.
Hezký článek,jsem opět obohacena zkušenostmi,které sdílím a nemusím vykonávat.Díky!Jsem fanda netopýrů! (h) Přeju jim moc a moc péče a ohavného hmyzu. 🙂
Netopyri urcite dekuji 🙂
Dede, tak drhnout hrnec pavoukem….. Kubišovou na tebe! 😀 .
Já o něm nevěděla!!! Jinak bych tu drátěnku nevzala do ruky 😛
je to lepší jako JAR?! 🙂 Možná rychlejší.
:)))
Určitě lepší jak Jar- když z hrnce vyplave pavouk, tak je NEPOCHYBNĚ umytej dokonale, člověk tam už nemusí ani sáhnout 🙂
Další zajímavé povídání o netopýřím soužití. Je vidět, že každé zvíře si nás nakonec ochočí 😉 . Jinak jsem ráda, že osobní zkušenost s chutí pavouka nemám.
Nevím, jak je to s divokým tábořením, ale v pátek ráno jsme s Terkou na stan narazily i na naučné stezce pod Pálavou… a to nemluvím o tom karavanu u silnice.
Zvířátka jsou chytrá 🙂 jen nechávají lidi myslet si, že jsou nejchytřejší 😀
Karavany u silnice… kde jsou ty časy, kdy u našich na příjezdovce parkovala rozhoupaná zadýchaná auta a moji příbuzní se šli ujistit s policejní svítilnou, zda se tam náhodou nepáchá vražda!
Hi, hi, to muselo mít osazenstvo auta radost .
Příště asi parkovali jinde 😀
Tato auta pravidelně parkovala u lesa i v pravé poledne – na louce, u cesty, kde jsem pravidelně parkovávala i já 😛 Psi byli zpočátku zvědaví, ale pak si zvykli 😀 Já jsem nerušila…
Mně dobrý kamarád vykládal jak zadýchával auto,které se najednou víc a víc houpalo. Když se podíval ven uviděl chlapa,kterak jim pomáhá tím autem houpat a chechtá se. 🙂 Nó, fúj, je totok možný?! :-))
Jeste ze neklepal a neptal se, jak to jde 😀
Urcite doufal, ze se rozerve alarm!
(rofl) No, nechtěla bych vidět účinek takového zvědavého dotazu na výkon snažícího se milence:))
Tak já to řeknu rovnou – nechtěla bych být v tom autě! (rofl)
CO je horší, otázka nebo alarm? 😀
Zajímavé, ale přiznám se, že byť se té hmyzí havěti nějak zvlášť nebojím, ta doma bych to fakt nechtěla. Momentálně bojuju s mravenci, jako ostatně každý rok a začíná se zdát, že úspěšně. Ono je to dost problém, probudili se, ale venku je pořád zima, tak se táhnou do tepla. Nějaký sprej nepřichází v úvahu, protože by si ho mohla naťapat kočka a pak olízat :O, ale objevila jsem takové krabičky, akm mravenci vlezou a nikdo jiný ne. A fungujou !
Držím palce! Mravenci jsou moje noční můra, roky je mívala v kuchyni teta…
My jsme měli zamravencováno předloni. Na zahradě jich je moc pořád, ale tenkrát vzali útokem i dům. To jsem nakonec ty spáry i stříkala, jiného nepomáhalo. Brr.
cožpak venku, to jsem stříkala taky. Ale když ti pochoduje v obýváku stádo mravenců…děs běs. Objevila jsem u vloni v drogerii Biocid-nástraha proti mravencům od firmy Bayern Garden. V balení jsou dvě kulaté plastové krabičky, stojí kolem 150,- Kč. Vždycky ráno jsem smetla v okolí krabičky celou lopatku pošlých mravenců, fakt plnou lopatku na smetí. Hrůza !!! Teď jsou taky ale už míň – tak 1/3 lopatky 🙂
Šiš, i to je strašně moc!
I jeden je moc… lezli mi do bytu stoupackami, znechutila jsem je peprem
Netopýrko, ne a nechci vědět jak ty víš, že jsou pavouci hořcí!!! (whew)
Šiš, jen ta představa… mě k osobnímu děsu stačí vzpomínka, jak jsem drbala hrnec drátěnkou, ze které potom při vyplachování vyplul obrovský černý a velmi vláčný pavouk… 😡
Jinak mám pořád dětinskou radost z toho, jak se Julián osměluje. Když už se nějakou nepěknou náhodou dostal do stavu, že nemůže žít jinak, než v péči člověka, je skvělé, že si to začíná užívat. Nebude trvat dlouho a ty budeš sedět v křesle, na klíně mít misku s červy, budeš je brát po jednom a Julián je bude lovit:)) Ostatně domácí poletující netopýr… To tedy taky každý nemá:))
Naštěstí Mariella vypadá šťastná i nelétající – je to holka šikovná.
Eh… při čem jsi ty dva nerušila? (wasntme)
Jo a k té stezce- líbí se mi, že někdo tu poškozenou stránku hezky uklidil:)) S trochou štěstí jsi tam mohla nalézt i brýle! 😀
Já ti to mileráda vysvětlím!
Ale ten pavouk v hrnci… bléééé
Nedávno jsem se dozvěděla, že to byla náhoda dost nepěkná, Juliánova matka přišla k úrazu díky lidské nedbalosti 🙁
Na klíně ne, to by se to určite hýbalo a to on nerad! Ale doufám tajně, že ho naučím vyrazit na výlet po bytě. Mívám často ohrádku otevřenou, ale on moc nejeví zájem poletovat venku.
Kdoví, kde byly ty brýle nastražené 😀 za panel by nevešly 😀
Dede, tak drhnout hrnec pavoukem….. Kubišovou na tebe! 😀 .
Uááá, mně to doteď nedošlo!
Ani nevím, jestli bych ve sprše měla radši pavouka, nebo cvrčka! Jsou oba černí a rychlí. Copak pavouka, toho bych odstranila skleničkou a kartou. Ale cvrček? Má ty housličky a tak!
Netopýrko, máš můj obdiv. Copak netopýry, ty bych vzala, ale museli by si oblíbit svíčkovou a řízky! Předkládat brouky a ještě živé, bych asi nedala. Zaplaťpánbu, že nejsme všichni stejní!
A hlavně skáře! Což pavouci doufám neumí!
Brouky už naštěstí chytat nemusím. Zato se budu muset snažit, aby mi nějaký zase neutekl 😀
Ti, co s námi normálně bydlí asi ne. Chceš vysvětlit, jak loví sklípkani ? 😀
Skáčou?
Slyšela jsem, ale neviděla. Máš video?
Video nemám, ani nafocený, je už to dlouho – cca 20 let, co syn měl doma dva sklípkany, jednoho od miminka. Oba dorostli velikosti podšálku. Loví tak, že se zvednou na zadních natáhnou přední a skočí. Stačí jeden skok, loví zásadně živou kořist, nemá šanci. Byla jsem ochotná je krmit, ale jim čistit terárka, to syn musel pavouka odchytit do sklenice a já stála s připravenou pantoflí 😀 A když odjížděl do Anglie – byl tam 2 roky, tak pavouky dal kámošovi, od kterýho původně dostal toho mimi.
Takhle velcí jeste zvládnou skočit? Jak daleko?
napiš o tom článek a přidej fotky…..prosím…
Šiš Sharko, a jak čekáš, že něco takového vydám! Vždyť bych se při zpracovávání takového textu strachy no… posesouvala 😛 😀
Ale ne, přežila bych to, když by to nebylo naživo. Takže Alimo, pokud napíšeš… (wasntme)
Napsat ano, ale obrázky schovat! (rofl)
Klidně napíšu, ale fotky nemám, je to z pravěku… 😀 a bez fotek by to nebylo ono.
Fotky a videa najdeme na internetu a dáme jen odkazy. To by mohlo posloužit i těm, kdo by z toho měli husí kůži:))
A líbil by se mi v tom ten osobní přístup – například to vartování s pantoflí! 😀
Jooo!
Netopýrko, je vidět, že se netopýrům u tebe daří víc než dobře! Na cvrčky bacha, dokáží zamořit dům a to by sousedé radostí neskákali. Znám případ od kamaráda, který choval cvrčky pro svou různorodou havěť ve formikáriích a pár cvrčků mu uteklo. Nakonec museli v domě nastoupit deratizéři.
Snad ne, kdyžtak doufám, že si pochutnají mazlíčci mých sousedů a nikdo se o tom nedozví 😀
Mě pobavila záhada s tajenkou na netopýří stezce.Snad u nás takové problémy nejsou, když se místo akcí pro děti dělají různé stezky, které lze projít i s opatřeními všech druhů. Místo dne pro děti bude stezka, stejně jako byla na Velikonoce. Pořádá spolek rodičů.
Je zajímavé, že netopýři nejsou úplně společenská zvířata, ale stejně se s Netopýrkou nebavila ani klika od dveří, když se flákala bůhvíkde 🙂
Jo, tohle mě zaujalo taky! Zdá se, že ochočený netopýr si v přístupu „dovolila sis nás opustit, tak ti to dáme sežrat“ moc neliší od koček a psů:))
Vzpomněla jsem si při této příležitosti na Maxe, který byl po mé delší nepřítomnosti nejen uražen, ale jako starý a svéhlavý mě obvykle i symbolicky kousl do ruky – jako „tohle bylo naposledy, jo?!“ 😀
Oni jsou tak trochu jako kočky 🙂
Tak to si umím představit. Když se odněkud vracíme, tak nás pes vítá nadšeně. Kočka nás smňouká na jednu hromadu a vznešeně bez ohlížení vpluje dovnitř, nebo ven, záleží na tom, kde v naší nepřítomnosti Její veličenstvo bylo 🙂
u mne je to tak napůl…Noriska a Cecilka mne nadšeně vítají, Čečen kolem prosviští, Pitinka se přivítá a zbytek – ty už tu jsi zas??? A jdou očuchávat tašku s hadrama…jestli jim Kamil něco nevzkázal z Beaveru…
Julián a Mariella si ani nevšimnou, že jsem byla pryč.
Pokud se tedy neopozdím s večeří
My už den dětí pořádali. Pod širým nebem na zahradě, kde se díky záhonkům a loukám pro hmyz není kde shlukovat, v několika stanovišti, netopýří stezkou… lidé přicházeli, procházeli program, odcházeli. Bylo to fajn 🙂