„Když radosti není dosti, raduju se z maličkostí!“ zpívá Svěrák s Uhlířem a já s nimi ze srdce souhlasím. Vždyť je to tak pěknej pocit, občas se samou radostí rozesmát! Radost není tak složitý pojem, jako třeba štěstí a většina soudných lidí tak ani neočekává, že ji bude mít pořád. Ale chybět by neměla – každý den bychom si měli aspoň maličkou dopřát.
Jenže ona ani ta obyčejná radost nepřijde úplně jen tak! Člověk na ni musí být nachystaný, musí být ochotný ji přijmout – a občas i jí vyjít vstříc. Je to vlastně strašně snadné, když si jeden pokusí zakázat škarohledění. Nebo když mu vůbec dojde, že škarohledění podléhá!
Radost můžete mít z tisíců různých věcí, vjemů a třeba i vzpomínek. Někdy stačí hezký den, kdy nás sluníčko polechtá na tváři, jindy upřímný úsměv, příště hezká písnička a něco dobrého na zub. Na rozdíl od štěstí je radost kytička dostatečně obyčejná, aby byla dobře dostupná.
Pokud na ni delší dobu nejsme schopni dosáhnout, je nejvyšší čas se nad sebou zamyslet. Co na mě leží, co mě dusí, co ke mně radost nechce pustit? A pátrat upřímně – aspoň sám před sebou. A hledat pomoc, pokud se člověk nedokáže vyhrabat směrem ke světlu sám.
Někdy pomůže třeba jen vybočení z denního rytmu. Vyskočit na chvilku z vyjetých kolejí každodenního života a honem juknout po kraji, kde co lítá a jak se pachtí ostatní. A víte, co se může stát? Že se do svého vyšlapaného úvozu celkem spokojeně vrátíte – a budete schopni zase chvíli vnímat, že i na vaší trase je tráva zelená, sem tam s nějakou tou kytkou pro potěšení. Věřte, že jsem si to zkusila už několikrát – naposledy v posledních dvou měsících.
Dnes to vidím úplně jasně. Kdybyste věděli, jak často mi poslední rok lezla na nervy moje denní rutina! Ráno vyvenčit psy, dát jim najíst, postarat se o sebe, začít pracovat, dát si kafe, pokračovat, jít se psima – cestou na nákup, pokud je potřeba. A tak dále až do večera. Všelijaké lockdowny pak tuhle rutinu zabetonovaly až k nesnesení.
No a pak přišel jeden špatný pohyb a kde byla moje rutina? Najednou museli být kolem jiné lidé a dělali činnosti, které byly z nejrůznějších většinou praktických důvodů moje. Já jsem najednou v podstatě nemusela nic – jen vydržet sama se sebou!
Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že jsem si o takový pohlavek osudu prostě už nějaký čas koledovala. Žila jsem naprosto uspokojivý život, ale tím, že se kvůli pandemii v podstatě neměnil, přestala jsem vidět jeho lepší až skvělé stránky. Škarohleděla jsem! I když jsem se snažila tak nečinit.
A tak se teď netrpělivě těším, až odložím berle a vyrazím pokud možno bez myšlenek na své nohy do té nedávno tak ubíjející rutiny:)) Tráva bude zelená, kytky kvetoucí a já budu zase sama sebou.
Hm, taky jste si vzpomněli na Saturnina? 🙂
Opravdu doufám, že současné uvolnění bude pokračovat bez dalších virových útoků a my budeme mít šanci si zase trochu obohatit své životy. A tak se dnes ptám – umíte si oživovat svoji rutinu a nacházet tak drobné radosti? Co se vám osvědčilo?
Jo a ještě něco – už plánujete dovolenou? 🙂
Stále si živě vybavuji, jak šíleně nešťastná byla Trixie, když jsme s ní jednou jeli do parku přes hodinu od nás (jeli jsme vypustit želvy). Byla tam s námi už jednou a užila si to, chtěli jsem jí poskytnout stejnou radost a změnu „z rutiny“. Ale tenkrát ještě nebyla zcela naše, neměla trvalé zázemí. Teď podruhé už byla roky jen naše a určitě na ní padl strach, že jí někam odvážíme, nechceme ji. Ta její (pro mne dojemná) úleva, když z větráků auta ucítila zase svoje „doma“!!! Tak nějak jsem skončila i já :). Tedy ne že bych jako Trixie stresem slintala a chvěla se, když odjíždíme „mimo náš rajón“ :), ale prostě už jsem fakt nejspokojenější doma. Po letech trmácení na různých místech a tenkrát navíc i dobrovolné velmi časté cestování – ne, už ani o jedno nijak nestojím. Vlastně už jsem ochotná letět jedině do Prahy. Stala se ze mne domácí buchtička, rutina mi dokonale vyhovuje. ALE určitě proto, že mám kolem sebe vše co mi ke spokojenosti stačí. Každé ráno chodím sama na procházku v naší čtvrti (střídám směry), koukám, co kde kvete a voní, co kde lítá a zpívá, mávnutím se pozdravím (nebo chvilku si popovídám) s občasními dalšími „chodci“. Většinou si i potichu při chůzi zpívám, nebo jen tak přemýšlím o všem možném. Teď už se domů vracím zpočená (je už brzy hic), ale spokojená. Občasné výkyvy z rutiny, odjezdy z domu atd. mi samozřejmě nevadí, ale i ty jsou převážně stále v „našem rajónu“. V mém věku už mi tenhle na pohled velmi jednotvárný život fakt vyhovuje a pokud nám oběma bude nadále dopřáno uživat si až dosud dobrého zdraví – víc nepotřebuji 🙂
Maričko, Trixie efekt mě dojal (inlove)
Jinak také předpokládám, že časem doma zarostu (wasntme)
Mám ráda rutinu ale také ráda z ní občas vybočuji a to se pak cítím neskutečně svobodně a nezávisle, pak se však pokorně vracím a obletuji všechny přítomné, vdečna za každé psí oblíznutí tváře a kočičí tlapky v ksichtě. (h)
Milovaná zvířata dělají rutinu mnohem příjemnější 🙂 To máš pravdu.
Mám ráda občasné vybočení z rutiny, přináší mi to uspokojení a radost, ale jak píšeš, je fajn se zas vrátit „do vyšlápnutých bačkor“. Je fakt, že po skoro půl roce doma jsem při prvním delším pobytu v Brně byla z ruchu na ulicích fakt unavená, ale teď už jsem zase ráda, když si můžu Brno projít a zkouknout obchody, kašny, ulice, parky… a pak zas šup domů.
Když já jsem kromě rádia a doktora pořád ještě nikde nebyla. A okres jsme měli zavřený o dva týdny déle než jinde… Mám ráda svoji rutinu, ale chybí mi to vyskočení 🙂
Děvčátka krásná, můžu zrovna dneska trochu vybočit z rutiny? Právě mi volala dcera, že udělala státnice a obhájila diplomku, oboje za A, a to vše v angličtině, takže bude mít červený diplom (všechny zkoušky během inženýrského studia měla taky za A). Ani nevíte, jak jsem ráda. Ráno jsem si chtěla napsat o palcodržnu, ale nakonec jsem to vzdala, bála jsem se, že to tím zakřiknu. Uff, je to za náma, teď už jen ta zářná budoucnost, děti, rodina, dovolená v Jugoslávii a tak. 😀
No a osobně z té víc než roční rutiny vystoupím podle všeho vystoupím v úterý, budu se vracet do práce. Netěším se ani trochu, doma mi bylo dobře a udělala jsem toho mnohem víc, než když sedím v kanclu. Klid, pohoda, čas si můžu rozvrhnout podle sebe. No, tak holt zas zvolním a nebudu je rozmazlovat (teď mám totiž pověst, že jim to přeložím dřív, než mi to pošlou).
Milá Aido – dcerce blahopřeju a tu zářnou budoucnost přeju (h) .
Minimálně ta „Jugoslávie“ asi brzo proběhne, její chlapec je Makedonec a rád by ji představil rodině.
Slyšela jsem, že je Makedonie překrásná…
Gratuluju dcerce!
Aido, blahopřeju dcerce a tobě přeju nastávající klid na duši!
No jéje, už se těším, konečně mám klid. Naše děti se vždycky víc bály mých reakcí (resp. mého strachu – já se vždycky bála víc než oni) než zkoušek, proto mi termíny těch zkoušek pro jistotu neříkaly. I dneska dcera když volala, tak to na mě fintila – drž mi prosím pěsti… Apríl, už to mám! Opica. 😀
Aido, moc a moc blahopřeju jak schopné dceři, tak hrdé matce! 😀
Užijte si to 🙂 (f) (party)
Milá Aido, moc dceři blahopřeji, je to skvělý výsledek. Je fajn, když můžeme mít radost z dětí. Pořád tvrdím, že postavit děti na vlastní nohy tak, aby v životě pevně stály a obešly se bez nás je to nejdůležitější, co pro ně může rodič udělat. Užijte si oslavu, je co slavit.
Aido! Že gratuluji! Obdivují takto schopné mladé lidi! Potěšilo mne! (h)
Velká gratulace oběma!
Dámy, děkuji všem za přání, jste moc hodné.
Rutinu mám ráda, i když všeho moc škodí, že 🙂 Mám ráda své zaběhlé pořádky a dovedu si je zpříjemnit nějakou „jinakostí“, např. výstavou, divadlem …. a to teď nešlo, tak to mi trošku vadilo. I drobné radosti se počítají, např. že pivoňka má nasazeno na květy, vykvetly mi krásné tulipány, Anička umí krásné „ř“ a Matěj se kouzelně rozmluvil a to mu budou 2 teprve v červenci. Toulavé boty rozhodně nemáme, takže cestování mě zvlášť v našem věku moc nebere. Mohli bychom, Marek už nabízel, že nás podaruje nějakým týdenním pobytem venku – Paříž, Benátky…a že budou tady a hlídat zvěřinec. Ale to by bylo pro mě spíš za trest 🙂 stejně bych se bála, co doma a navíc, já jsem schopná se ztratit pomalu i tady na návsi 😀 a představa, že se naprosto nedomluvím (whew) . Ne ne, nic pro mne 🙂
Proto jezdíme po ČR – vždycky se domluvíš a všechno se dá vyřešit. Pobyt někde, natož v cizině by byl trest i pro mne. Uvažovala jsem nad půjčením nějaké chaty, abychom mohli někam vytáhnout i maminku, ale i tahle představa (hotel ani zadarmo) mi prostě nesedí. Líbí se mi spát dnes u Tábora a zítra u Jindřichova Hradce a když se nám tam nebude líbit, tak prostě zatočíme jinam. Ale maminku bratr vloni vytáhl na měsíc do Thajska a byla spokojená. Každý jsme nastavený jinak.
Chápu ty, kterým se nikam nechce – kdo ví, třeba se mi jednou taky nebude chtít! 🙂
Akorát já loni vlastně už nejezdila ani do toho Rožnova… U nás je hezky, naše lesy jsou úžasné, ale trčet na vsi prakticky celý rok… to zatím nedávám.
K té domluvě – sama netuším, jak to bude ve Španělsku a Portugalsku fungovat. Ale – uvidím Pyreneje, Andoru, oceán, mnoho malých městeček. Budeme jíst a pít kávu na desítkách míst.
Vlastně se budeme, Petro, toulat stejně jako vy – jen na větší ploše.
Nemůžu se dočkat 🙂
Dede, moc přeji, aby cesta vyšla a krásně jste si dovolenou užili. Jak tu sedím u PC, zvednu oči a koukám na zajímavě zdobený, hliněný džbánek, který jsem si koupila v krásném portugalském městečku Evora https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%89vora
Je to už dlouhá řada let, co jsme tam byli, ale ve všech rest. kde jsme jedli jsme si vždy vyžádali jejich místní vino a nikdy nebyli zklamaní. Doporučuji dělat to též 🙂
My jsme za půldruhého roku uzavření společnosti tak zarutinovaní, že nemáme vůli tu bariéru překonat, sednout do auta a například dojet koupit nový sporák. Furt je to, tak jedem zejtra, jó! Já se picnu!
Kupte ho přes internet – oni vám ho dovezou 8) 🙂
Dyš já to musím osahat! 🙂
Dede, já netušila, že potřebuješ mísu koblih 😀
Sharko, vnukla jsi mi úžasnou představu, jak Dede nakráčí do kavárny, nechá si úslužným číšníkem přisunout židli u stolečku, odloží berle a jako zpestření rutiny začne metat koblihy na nicnetušící hosty 😉
a sem tam si ukousne 😀
Tedy Sharko! 😀 Ty jsi ale zvíře 😛
No, s mojí trefou by asi výsledky překvapily nejen přítomné hosty, ale i mě:))
A kousla bych si, to jo! 😀
Tak neváhej a Saturni ! :-))
(rofl) Jenny, tak takový příkaz jsem ještě nikdy nedostala (rofl)
Muj muz kdysi zakoupil misu koblih v kavarne Na Porici a jal se spolu s nasima starsima detma Saturnit. Muj tatinek tam byl jako fotograf a pamatuji si, jak rikal, ze v momente se kavarna zmenila v bojiste, vetsina hostu se pridala, nekteri vsak byli znechuceni.
Ale to je krásné, úplně to vidím. 😀
Mám ráda trochu vybočení z všedních dnů, ale s nadšením se vracím do svého, kde to znám a kde je klid. Rutina mě nadšením nenaplňuje, ale aspoň je předvídatelná, což mě v horších dnech drží nad vodou 🙂 A je moc fajn do své rutiny přidat příjemné věci, které se pak objevují a člověk si u nich uvědomuje, jak je rád, že se objevily- v mém případě je to péče o nehty. Vždycky jsem na to byla lajdák, ale co o moje nehty pečuje někdo jiný, s radostí jsme to zařadila do své rutiny 🙂
Vylepšovat bezpečně vychozenou rutinu je skvělej nápad! 🙂
Tak krásné nehty…? Povídej, přeháněj!:))
Jasně červené 🙂 A díky podkladovému akrylu se mi je nepodařilo na zahradě a v líhni olámat, takže poporostly a mám svoje hezké nehty- to jsem už dlouho neměla!
Jé, tak to blahopřeju. Bez pomoc mám nehty hezké jen málokdy 🙂
Dnes, ve svém věku mám ráda rutinu. I když. Malé vybočení se počítá, že. Rutina znamená klid, jistotu a zvlášť nyní po covidu jsem ráda, že jsem doma a mám svou jistotu. Jiřího, domov, Ajvi, přátele, možnost jezdit autem a tím pádem se dostat na místa, která mám ráda. Dříve jsem měla akční život, ty akce jsem sama plánovala a vyhledávala. Dnes mám mnoho vzpomínek a nejenom přátelé, ale i vzpomínky mne držely nad vodou v nemocnici. Prostě, něco se v mém životě změnilo. Úplně stoprocentně se všechno nevrátí, ale přece jenom některé věci nastupují na své staré místo. Týden před onemocněním jsem se s Ajvi toulala opět po bezlidném Moravském Krasu. Teprve nyní jsem se znovu pustila do zpracovávání fotek a jako první nastoupilo tohle úžasné únorové pondělní odpoledne.Krásná vzpomínka:
https://dig.rajce.idnes.cz/Zimni_Josefovske_udoli/. Při psaní popisků jsem si to celé zopakovala (h) .
Alex, u tebe je návrat do příjemné rutiny jeden z těch úžasných zázraků, které se občas díkybohu dějí. (inlove)
A doufám, že časem dojde i na tvoje průzkumnicko – naučné články! 🙂
Myslím, že já se umím těšit z maličkostí každý den – mamka mi vždy říkala, že já jsem šťastný člověk, tak se snažím, aby to byla pravda, ale někdy to dá práci a někdy se nedaří vůbec 😉 .
Nejsem založením tulák a tak by se mne současní situace neměla vůbec týkat (ale týká – už jen proto, že kdybych CHTĚLA, tak bych nemohla). Letos se asi potouláme po Čechách… a bude to též krásné.
Jinak moje veliká, téměř každodenní radost, je poflakování se po okolí se psy a foťákem – a když se mi zadaří, že psi jsou výjimečně hodní (rofl) a podaří se mi vyfotit třebas dravec nebo motýl, ta ten den považuju za úspěšný. Anebo včera v noci ten měsíc (zatímco osvětlený kostel nevyšel, ale na ten si budu muset vzít stativ, z ruky ho nedám)… https://yga.rajce.idnes.cz/2021_Kveten_11/
Ygo, opět má moc krásné fotky – od kytek, přes čumící sudokopytníky až po ten měsíc 🙂 Ten jsem chtěla fotit taky, přes jabloň, ale s mobilem to nějak nebylo ono:))
Ovšem, ptám se, co že je frajer Ernie pořád tak strašlivě chlupatej? Jak má přijít jaro, když nestříháš psa? (wasntme) (inlove)
Dede na září máme objednaný hotel v Římě.
Jsme s manželem už oba očkovaní, tak snad to bude s tím Covidpasem snadnější cestovat.
Vloni v květnu jsme, jako spousta jiných, museli zrušit náš plánovaný pobyt v Římě.
Zatím jenom tiše doufám a bojím se těšit.
Uvidíme ……….
Míšo, moc držím palce! mělo by to vyjít, pokud se nestane něco nepředvídaného. (inlove)
My s Martinem už taky máme plány – rádi bychom objeli Španělsko i s Portugalskem. Moc doufám, že nám to vyjde. Pro toulavé lidi byl poslední rok opravdu těžký 😛
Míšo, jestli ještě nakouknete – před nedávnem jsem objevila moc pěknou stránku – píše to Američanka, která už víc než 10 let žije v Římě (v Testacciu). Je tam spousta tipů na restaurace, nakupování a zajímavá, případně i mírně tajná místa v Římě. S překladačem by se to mělo dát rozluštit. Úvodní stránka je tato: https://anamericaninrome.com/wp/
Restaurace jsou tady: https://anamericaninrome.com/wp/category/rome-restaurant-reviews/
Různé tipy jsou tady: https://anamericaninrome.com/wp/category/things-to-do-in-rome/
Ovšem nejlepší rubrika je tahle – neočekávaný Řím: https://anamericaninrome.com/wp/category/unexpected-rome/ – když se tím trochu prohrabete, najdete opravdové poklady.
Já se pomocí téhle stránky už skoro 14 dní po večerech toulám po Římě a vymýšlím co a jak, až tam zase vyrazíme. Rádi bychom (možná) někdy na podzim, ale uvidíme. Když to nevyjde letos, tak třeba příští rok, a nebo někdy úplně jindy.
Aido díky, určitě se podívám.
Jestli to vyjde, tak do Říma pojedeme už po 5. Takže my si už plánovaně vybíráme místa, kam davy moc nechodí.
My právě taky, i když je oproti vám pořád co dohánět. Určitě se podívejte do čtvrti EUR a do Testaccia, to stojí za to. Nebo čtvrť Coppede. Nebo Flaminio, ten konec je bývalá olympijská vesnice a je tam náměstí Jana Palacha a jeho socha (a úžasné auditorium od Renza Piana a Muzeum moderního umění od Zahy Hadid). Nebo…, no je toho tam spousta. osobně chci příště vidět toto: https://anamericaninrome.com/wp/2016/03/unexpected-rome-the-perspective-at-palazzo-spada/
A toto: https://anamericaninrome.com/wp/2014/08/romes-quiet-museum-a-visit-to-centrale-montemartini/
A projít si celou Via Ostiense od Kolosea až k domu našeho bývalého bytného a teď už kamaráda. Od té doby, co jsme u něj bydleli, si stále píšeme a hodně jsme se spřátelili.
Já si ty radosti snažím hledat všude :
– radost je vana plná teplé vody s pěnou
– radost je dobrá káva po ránu
– radost je dobré jídlo v restauraci – mimochodem včera jsme po půl roce byli s manželem v restauraci na jídle a bylo to blaho.
– radost je výstava v galerii – také včera jsme byli u nás v Plzni v Mastných krámech na výstavě o Madonách s Ježíškem. A je tam po 100 letech k vidění naše plzeňská Madona po rekonstrukci, ale i spousta jiných. Nádhera
– radost je obejmutí vnoučka po 3 měsících, kdy nemohl z důvodu vládních opatření přijet, a jeho slova : “ tolik jsem se na vás těšil “ .
– radost jsou letos vykvetlé tulipány u nás na chatě
Stačí jen hledat tu radost v maličkostech a nenechat se ubít starostmi a problémy. I když je to někdy těžké.
Ale nesmíme se dát.
Míšo, máš absolutně pravdu. Potíž je v tom, že někdy to na člověka padá tak, že tyhle věci prostě nevidí.
Ale fakt se snažím:))
Já mám vlastně rutinu docela ráda. Vybočení z rutiny v práci (která je ale velmi pestrá) obvykle znamená dost velký stres. Jako třeba minulý týden, kdy volala úplně běsná paní z katastrálního úřadu, že to podání je tak strašně špatně, že tomu ani nedá jednací číslo, abychom to mohli vzít zpátky 🙂 Byla z toho zábava na dva dny. A když už mi náhodou v práci přijde, že je to moc stereotypní, odskočím si na stránky UZSVM https://www.uzsvm.cz/nabidka-majetku. Tam se dají najít pozoruhodné věci, kterých se stát chce (musí) zbavit. Když si představím, co si asi tak myslí ten úředník, který na ty stránky zadává nabídku 24 ks zubních past Elmex a 27 zubních kartáčků téže značky, jásám nad svou pestrou prací.
Drobnou radostí ve volném čase je třeba odbočit z navyklých autotras někam na okresky a kochat se krajinou. A při té příležitosti si třeba koupit v rybářství pstruhy k večeři.
Renato, o tom, že stát musí prodávat nechtěná „dědictví“ vím, ale že jsou v tom i zubní pasty a kartáčky, to by mě nenapadlo:))
Přeju ti krásné kochání a vždy čerstvé ryby 🙂
no, šílí z toho: že mu chybí 3 zubní pasty nebo přebývají 3 zubní kartáčky a to je prekérka!!!!