„Poslouchej, jsi si jistá, že to tady ten týden sama zvládneš?“ Můj muž má své pochybnosti a já se mu nedivím, protože poslední dny to se mnou opravdu není moc k vydržení. Náhodný úraz kolene, který se ukázal být horší, než jak ze začátku vypadal, mě vyhodil z rytmu a duševní rovnováhy.
Copak bolest, s tou jsem se už v životě potýkala mockrát, ta se nějak zvládnout dá. Jenže já jsem se najednou nemohla hýbat, zpočátku jsem nemohla ani řídit a stala do velké míry závislou na ostatních. A to je něco, co mi sakra nedělá dobře! Když jsem zjistila, že na takhle zřízené koleno platí jen operace, na kterou si musím počkat, a po níž bude moje bezmoc na krátkou dobu ještě větší, propadla jsem trudnomyslnosti.
Něco vám řeknu – netrvalo dlouho a lezla jsem na nervy sama sobě! To bylo nějakého vytí, skučení a… já se přiznám… i nadávání! Nemůžu chodit! Nemůžu do lesa! Řízení bolí natolik, že se poprvé v životě stávám oddaným uctívačem tempomatu. To zraněné koleno je totiž brzdo-plynové, takže automatická převodovka mi nepomůže. Po operaci nebudu moct nějaký čas řídit vůbec. Uááá!
Přitom mám neuvěřitelnou kliku, že disponuju loajální a mentálně odolnou rodinou, která mě nenechala ve štychu. Speciálně můj nejdražší má už nejspíš touto dobou svatozář, protože se mě ještě nepokusil zahlušit. Já to všechno vím a jsem vděčná za tu samozřejmou a okamžitou péči. Jenže… já nesnáším, když jsem nemocná a závislá. Nemám na to trpělivost.
Takže na otázku svého muže odpovídám velmi upřímně: „Neboj, zvládnu to. Dokud jakž takž řídím, dokážu se o sebe postarat. A pak, když tu budu sama, aspoň nikdo nebude muset poslouchat, jak tu vyju!“
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
Tento článek jsem psala před třemi týdny, když jsem už věděla, že se hned tak do rádia nedostanu. Od té doby jsem pokročila, takže dnes jsem dva týdny po operaci zlomeného menisku. Popravdě, ten nález byl podstatně bohatší, což mě kapku vyděsilo – přece jen šlo o moje dobré koleno! To levé (kvůli kterému mám třeba to elektrokolo) je momentálně na hraně použitelnosti a mírně mě děsí představa, že nevydrží.
Pan doktor byl se mnou po operaci velmi spokojený – žádné nevhodné tekutiny v kloubu, žádný problém s operačními rankami. Leč! Přísně na mě hleděl a pronesl několik mouder. Tak jedna, že mám mít klid na lůžku nebo na podobném místě, přičemž se zdviženým obočím dodal, že sezení u počítače není klid na lůžku. Ok, pomalu zarůstám do svého jídelnového křesla, které má taburetku v té správné výšce.
Zakázal mi došlápnout na nohu na víc než třetinu mé váhy, a zároveň mi nařídil cvičení. Pohyb kolenem do krajních poloh a posilování čtyřhlavého stehenního svalu, protože jaký je sval, je koleno. Po předvedení cvičení dodal: „A tohle budete dělat dvoutisíckrát denně!“ Když jsem se na něj tázavě zadívala, dodal: Nemusíte to počítat, prostě to budete cvičit pořád!“
Druhý den přišla moje kamarádka fyzioterapeutka Dana, aby se mnou cvičila. Znáte to – bez supervize bych se mohla zbytečně šetřit. Nejdřív bylo fajn, že mi vysvětlila některé doktorovy pro mě kryptické výroky včetně důvodů, proč mám dělat to, co mi nařídil. No a pak jsme cvičily… Co vám mám říkat, nakonec jsem ji, sténajíc, obvinila, že je v hloubi duše sadista! Tomu se spokojeně zasmála a pravila, že nejsem zdaleka první, kdo jí to kdy řekl. Ale že se rozcvičili všichni! Musím říct, že po jejím týrání se mi později cvičilo líp.
Týden poté jsem byla na kontrole a skutečně věřila, že mi doktor dovolí něco navíc. Houby s octem dovolil! Vytáhl stehy, pochválil stav kolena (opět žádné jehly – jeho vyjádření, že netřeba punkci) a přikoval mě do toho zatraceného křesla na další týden! Tedy když nepočítám výlety na kontroly a laser, kterým mám ošetřované jizvy. Tedy ano, v pátek mi dovolil zatížit nohu na polovinu váhy…
Přiznám se, že sedět doma na zadku je pro mě zatraceně těžké. Jsem člověk roky a roky trávící každý den hodiny venku – se psima i při chození s NW hůlkami. Navíc, nesnáším, když jsem závislá na ostatních. Je neuvěřitelné, do kolika… eh… příkazů se musejí rozložit moje běžné činnosti, když je má za mě udělat někdo jiný! Pak jsou možné dvě cesty: buď vypadám jako semetrika nebo věci nejsou udělané tak, jak by měly. Přitom kdybych mohla… No, znáte to.
S mojí netrpělivostí a vytím se nakonec velmi rázně vypořádala Alex. Kdo ji znáte, řekli byste, že je to laskavá a klidná žena, že? S láskou ke zvířatům a přírodě… Ha! Pak ji neznáte, když se rozhodně, že má pravdu a musí zasáhnout pro vaše dobro. Ne, nebudu vám líčit všechno, ale když po mě po varovné tirádě sekla dobře mířenou ranou „reoperace se nikdy nepovede jako ta původní“, sklapla jsem. S takovou osobou se prostě nehádáte! 🙂
Až sem to zní jako… legrace. Je pravda, že jsem vás opravdu chtěla pobavit – ať z toho mého vytí vzejde aspoň něco dobrého. Leč, ve skutečnosti jsem u sebe narazila na problém, který jednou skutečně může zkomplikovat život celé rodině. Neumím přijímat pomoc. Šílím z bezmoci a závislosti. Bohužel bez nadsázky. Krotit své pocity byla větší fuška než hrátky s berlemi!
Inu… vím, na čem bych měla pracovat. Každopádně zatímco tohle čtete, chystám se na další kontrolu. Už to jsou dva týdny a já se nutně potřebuju hýbat… držte mi palce, ať mi doktor tu chůzi konečně povolí! 🙂
A tak se dnes ptám – jak dobře umíte přijímat pomoc vy? 🙂
Já se to učím a jde mi to čím dál líp. Ono je to totiž potřeba. Pamatuju se, jak moje tchýňka svého času neuměla přijmout jakoukoliv pomoc a my nevěděli, co s tím. Kolikrát jsme z toho byli smutní.
A doufám Dede, že už je to s kolenem zase lepší. 🙂
Řadím se k těm, co pomoc přijímat neumí. Pomáhám kde komu, ale sama si o něco říct… to bych si radši jazyk ukousla, lezu, co to jde. Ale někdy není vyhnutí, stejně jako jsi teď ty, taky jsem byla po operaci kolene, radši bych se neviděla, snažila jsem se vše sama, no nešlo to. Mám zlatýho chlapa, udělal by první poslední, ale nechci pořád otravovat, málem jsem se na těch blbých berlích přerazila, pak mi konečně došlo, že holt občas sama všechno nedám. Co jsem nedala vůbec, byly ty injekce proti srážení krve, co se píchaj do břicha, ještě že tu byl, jinak bych si je asi píchnout nedokázala, takže mi je píchal on, naprosto v pohodě. Jo, jednou asi taky budu nesnesitelná bába, budu si na to muset hodně dávat pozor. Jediné, čeho se bojím jak čert kříže, je ztráta soukromí, nesamostatnost a závislost na ostatních. Jen to ne, proboha.
„ztráta soukromí, nesamostatnost a závislost na ostatních“ Naprosto souhlasím. Ale… jen málokdo tomu ujde. I proto jsem tohle psala – pro to uvědomění.
Ty injekce mi nevadily, spíš by mi vadilo, kdyby mi je dával někdo jiný:)) Každý máme svoje… já jsem při zlých astmatických záchvatech dávala své mamině injekce do žíly od svých 13 let. Muselo to být, naučila jsem se to. Popravdě největší hrůzu jsem měla ze zlomení ampule, protože jsem úplně viděla, jak to dělám blbě a do vzácného léku napadají střípky skla. Takže mi to vždycky mamina natáhla do stříkačky a aplikace už pak byla na mě. 🙂
OT – tady u nás ledově fičí a leje. Neměl tohle být náhodou nejteplejší den tohoto týdne???
Jak je u vás?
U nás to samé! Už mne to sejří!!! Nechci horko až vřelo, stačí mi průměrné teplo, ale toto, chjo.
U nás na vsi se topí, jako nikdy touto dobou 😛
Nejsem Anonym, jsem Caniva
Je tezke, kdyz se clovek ve vterine z plne funkcniho stane zavislym na okoli. Verim, mila Dede, ze uz bude jen lip (h)
Tenhle clanek mi nahodil dalsi tema, ktere jsem prozila v prosinci se svoji milovanou tetou, ta odchazela za duhu. Jeji snacha se zlobila, ze teta odmita nabizenou pomoc, ale ja jsem si uvedomovala, proc tomu tak je. Kdyz clovek vi, ze se blizi ke svemu konci, ubyvaji mu sily, chce si asi dokazovat, ze vsechny bezne cinnosti jeste zvladne, proste bojujuje,
jak nejdele to jde (u)
Milá Canivo, úplně tě chápu. Zažila jsem to s babičkou a dědou.
I proto se musím snažit na sobě pracovat, abych jednou byla milá osoba, která něco potřebuje, a ne nevrlá baba 😛
nevrlá bába. Kdysi mi v úplně jiné souvislosti, a nešlo o mou bezmocnost, někdo řekl, že si mě představuje jako tu bábu v kloboučku a s deštníkem, která bije mládež, když jí hned neuvolní sedadlo v tramvaji. Ach jo…. postupně se snažím nebýt za tu bábu s deštníkem, ale někdy to jde ztuha.
Jsou okamžiky, kdy bych někoho taky nejradši majzla deštníkem, ale nebývají to obvykle děti… 8)
Dede, nejprve polituji a popřeji brzké „bezberlí“.
Naštěstí jsem zatím nikdy nebyla zcela závislá na něčí pomoci (nikdy si nic nezlomila). Ze dvou operací co jsem za život měla jsem se z nemocnice vracela už zase soběstačná a občasnou pomoc při doléčení (podat, přinést) jsem od manžela přijímala s díkem. Doufám, že to takhle zůstane i nadále, ale myslím, že bych v nutnosti větší pomoc dokázala přimnout, aniž bych na pomocníky (a sama sebe) byla protivná (nebo alespoň ne viditelně, slyšitelně). Sama jsem v průběhu let choti ležícímu doma po třech operacích pomáhala vždy týdny téměř se vším. Takže vím, jak to může být náročné – pro oba. Ale jak při pomoci manželovi, tak u těch, co já potřebovala od něho jsem si vždy opakovaně říkala, „je to jen dočasné“ (pomáhat a pomoc příjímat). Protože znám lidi, u kterých není neschopnost dočasná, ale trvalá, bez pomoci druhých se neobejdou a jim nezbývá než se pomoc „naučit přijímat“.
Máš pravdu Maričko. Asi by o tom měl člověk přemýšlet už v době, kdy nic nepotřebuje. Třeba i proto, aby chápal, kdo něco potřebují a štve je, že už to nezvládají sami (h)
No, taky neumím moc přijímat pomoc, jsem protivná jak činže a navíc o tom vím, takže mě to štve dvakrát. Ale vydržať, lepší se chvíli vztekat a být protivná a pak chodit, než chodit hned a pak mít problém.
Víš, já mám pořád v hlavě ten šerednej moment, když jsem prudce otočila, křuplo to a pak nejen šílená bolest, ale hlavně absolutně nepoužitelná noha. Když mám roupy, umí mě tahle vzpomínka celkem účinně zkrotit:)) Měla jsem spoustu úrazů, ale vždycky jsem z toho nějak odešla, dokonce i tehdy, když mi na chalupě daleko od civilizace spadl ze střechy na hlavu sníh i s tím základovým ledem. S pochroumanou krční páteří a lehkým otřesem mozku jsem ještě dojela na běžkách těch 7 km na vlak:)) Prostě to bolelo, ale s trochou (hodně) dobré vůle se dalo fungovat. Tohle bylo poprvé, co jsem prostě nefungovala 😛
Hm, s tím otřesem mozku jsi mi připomněla, jak jsem slítla ze šesti schodů a hnusně si vyvrkla kotník, tak jsem nejen došla domů (jak by řekla Yga na čistý adrenalin), ale máma si nikdy ničeho nevšimla. Já ji za tři dny vezla na chemošku k doktorům. Nohu jsem měla fialovou do půlky holeně, o otoku ani nemluvím. To, že jsem na tu nohu nemohla skoro ani došlápnout, raději nekomentuji. Prostě jsem potřebovala fungovat, tak jsem fungovala, ale šlo to sakra ztuha. Ten andělíček strážníček mi asi zachránil život (taky jsem si mohla srazit vaz), ale úplně všemu zabránit prostě nemohl.
Uf. Vím, žes toho měla nad hlavu, ale nechat se ošetřit… tos fakt mohla! 😡
Ten problém byl ten, že každý normální doktor by ten kotník zafixoval minimálně do nějakého škrobaku, a tím by způsobil, že bych nemohla řídit a vůbec by udělal všechno pro mé znehybneni, aby se ten kotník hezky vyléčil. Jenže to řízení a vůbec nějaká pohyblivost, to vsechno ale bylo sakra zapotřebí. Bylo potřeba udělat také alespoň zakladni nákupy a vůbec doma neshnit od špíny. Na to všechno jsou zapotřebí nohy, což jsi teď bohužel zjistila. No, asi mám i díky nemocnému kolenu práh bolesti trochu výše. Ale jsem přesvědčena, že kdyby se to me koleno rozhodlo, že se na mě definitivně vykašle, tak bych asi skončila podobně jako ty. Je to totiž mimořádně pitomý kloub. Už ten kotník byl skoro na neprechozeni. No, šéf se smál, když mě viděl. To potěšilo.
Ale já jsem asi fakt magor. Kdysi jsem dokázala s urvanym ramenem vodit koně do dostihu a sama na koni jezdit. Neřekla jsem to 5 týdnu, dokud jsem z toho koně nesletela znovu a neurvala jsem siho ještě jednou.
Tak toto je výživné téma.Asi najviac ma dostalo to“ja musím kakať“.
Neviem ako znášam bolesť,ale viem,že som vtedy protivná a to hrozne.Naučila som sa všetko zvládať sama,súcit ma ničí.A neviem prijímať pomoc.Rada dávam,ale prijať neviem.Tvárim sa ako idiot.
Ale nikdy nezabudnem,ke´d po Op ladviny mi volal kolega/nemala som ho rada,vyjadrovala somk sa o ňom dosť opovržlivo/ a povedal asi toto: diktuj,papier a pero mám pripravené.Vieš idem domov,cestou nakúpim pre rodinu/bol to podpantoflák/ a kúpim aj pre teba.Vynesiem Ti to do bytu.Fakt som mala slzy v očiach.
Tak to byla lekce 🙂
Inu – lidi jsou různí a nejvíce se projeví, když teče do bot – nám nebo jim. Jsem ráda, že tato konkrétní osoba se projevila jako dobrý člověk. (h)
Kolega je fajn 🙂
A podpantoflák ani být nemusí – prostě to tak mají doma zařízené. 🙂 Když jeden čas doma bydlel Marek (když chodil v Hradci na univerzitu), měli jsme skvělou dohodu – za moji práci doma „platil“ tím, že chodil na nákupy a opravoval, co bylo potřeba. Skvěle nám to fungovalo (nerada nakupuju:))
Tak mi dnes v Hradci pan doktor povolil užívat 3/4 nohy 😛 Tedy mohu zatížit na tři čtvrtiny, neboli stále na berlích. Další kontrola v pátek. Aspoň jsem si udělala prima výlet – v Hradci bylo hezky a sluníčko, což tady není 🙂
Na berlích po rovném terénu už svištím docela dobře, ale jak je zem hrbolatá, není to ono…
Ber to jako pokrok a třeba v pátek už dá pokoj 🙂 já osobně jsem z bezmocnosti úplně nepříčetná a to jak z fyzické, tak třeba z bezmocnosti tváří v tvář úřadům. Dokážu zuřit velmi ošklivě a nahlas 🙂
Jsem netrpělivá,pomoc neumím přijímat a když přijde sama od sebe, jsem téměř v šoku. Bezmoc mne děsí,přímo děsně! Umím být i pěkně zuřivá. Asi jako v dětství,pokud jsem brečela, že jsem se bouchla třeba o roh stolu apod.,matinka vždycky pohladila stůl a politovala ho, že jsem mu ublížila. Když jsem prodávala ve městě byt, zlomila jsem si nohu, s tou nohou jsme se pak i stěhovali,začala jsem dokonce kouřit,pak jsem toho zase nechala,byla to jen berlička.Nedávno jsem si zlomila škaredě ruku,no co k tomu říct,psi ven musí,před tím zase zánártní kůstky a teď ten covid atd. Žít se musí a skuhrání vysiluje ale zase někdy,když někdo pohladí a polituje a obejme, není to tak špatné. (h)
Matinka by zasloužila… no, radši se nebudu vyjadřovat co. Ale určitě mají v pekle kout pro podobné.
Také neumím moc přijímat pomoc.
Pamatuji, že po artroskopii kolena, mě musel zpočátku manžel tahat z vany ven. Rychle jsem se naučila vylézat pomocí rukou a nohy přehodit, abych nebyla závislá.
Nejraději si skučím do polštáře sama beze svědků.
Navíc mám tu blbou vlastnost, že když mě něco bolí, tak jsem na okolí protivná.
Ach ano, ta vynalézavost se potom opravdu hodí 🙂 Mě dole v kuchyni a jídelně zachraňovala kolečková kancelářská židle ala Bubu 😛 Do sprchy mi Martin ty první dny dal plastovou židli 🙂
Neumím přijímat pomoc!
Nabývám dojmu, že je jakýsi rozdíl mezi českými a norskými lékaři a vypadá to, že jsme méně rozmazlováni. Žádná pasivita, hýbat se, hýbat se, hýbat se! Jak tak lítám po lesích, vylítala jsem si roztržený meniskus, zlomenninu lýtkové kosti, natrhla si achilovku. Sádru jsem neměla nikdy, dostala jsem takové sloní nohy až pod koleno, fr. hole a doporučení buďte opatrná, žádné velké aktivity, ale zase to nepřehánět. No jo, co by taky člověk mohl čekat od vikingů! Ale je fakt, že žádné neblahé účinky po operacích nenastaly a pozapomínám, že jsem je prodělala. Ono si to tělo i mysl zreguluje samo.
Kdo měl psy, Dede? Palce na ‘povolení chůze’ určitě podržím i když sám výraz mi přijde takový autoritativní. Ale držím, být závislá, na čemkoliv, je otrava!
Jano, já musím cvičit, vlastně pořád, a taky mám nohu dobře rozcvičenou, jen mám zakázáno ji zatěžovat. Takže berle a nepřehánět to. Ale teď je to už třetí týden, psi jsou na mě závislí, takže chodím. Pravda, ti jeleni na protějším poli mi to ráno zkomplikovali 😛 Mít berle a vodítko je docela výzva (Ari by se jinak s jeleny moc ráda proběhla!:))
No a co když je jednomu 85 (tedy za pár týdnů) a už to vypadá, že se nic zlepšit nemůže a bezmoc už bude permanentní. To mě k smrti děsí. Třicet let bez manžela, všechno bylo jen na mně. Žádnou sociální síť tu nemám. Nikdy jsem neměla, ani v Čechách. Spolehnout jsem se musela vzdycinky jen na sebe. Teď už ten spoleh neexistuje, prostě na sebe nemám spolehnutí.
Musím se přiznat, že se lidí bojím, nechci placenou pomoc, nechci aby se mi tu objevovali stále nové osoby. Tak to tady je, tuhle práci vlastně nikdo nechce a bere ji jen z nouze. Nikdo u ní nezůstane a osoby se rychle střídají.
A tak jenom doufám, že se mi podaří odejít včas. ;o)
Ono ani nejde o to, že tuhle práci nikdo nechce. Představ si, že nekteří/ některé tuto práci dělají, protože chtějí pomoci. Ale pracují na směny, mají klientů spoustu a tak přijde ten, na koho to zrovna vyjde. Není to optimální, je to vlastně hodně špatně, ale zatím se nenašlo lepší řešení. Leda privátně, s přispěním od soc. úřadu.
Přeju veselejší mysl a méně bolavou tělesnou schránku!
Velká kočko, tady to už chce jen vydržet a hledat co nejvíc příjemných situací, na jaké se zmůžeš. Bohužel. Nepomáhá ti třeba hudba? (inlove)
Já se při poslechu hudby krásně uvolním, ale tím pádem usnu. Jsem jako stařeček Pufík, ten spí převážně celý den a Jindra ho musí na procházky budit.
Tím mým usínáním je můj život chaotický. Zaspim doby na jídlo a nebo medicinu. Ňáko bylo a ňáko bude, říkávala moje maminka. Jen se tak naučit svou situaci akceptovat. A to je nepředstavitelně těžké.
NO, taky nejsem trpělivá na vysvětlování a radši si to udělám sama (myslím, že je to prokletí naší generace, věřím, že ty mladší to už mají nastaveno trošku jinak) – když jsem si zlomila chodidlo (teda nějakou tu nepodstatnou kůstku v něm) a tři dny jsem měla nohu v dlaze (protože byla dost opuchlá). tak jediné, o co jsem Jeníka se zaťatýma zubama prosila, bylo vyvenčení Erníka – ostatní jsem si jednonožky udělala sama. Pak naštěstí následovala chodící plastová „sádra“ a už jsem byla soběštačná i s venčením (se zaťatýma zubama).
Ale co jsem to… milá Dede, prosím tě, neupínej se na to, že v pátek ti MUDrc řekne, že od zítřka můžeš na túry. Takhle jsem si to já malovala s tou svou zlomenou nohou a po každé návštěvě u Kašpara (místní chirurg, bezvadný doktor, neb omen nomen – ale fešák) jsem notně klesla na duchu a místy jsem měla dojem, že to už fakt nedám, že si tu „botku“ sama sundám. Prostě na mne padla nožní klaustrofobie a celý den jsem byla špatná. A to přitom jsem s tou nohou mohla dělat fakt všechno…
Ale držím palce, aby se tě toto netýkalo (h) (h)
Nožní klaustrofobii máš i z ponožek, takže ta sádra musela být peklo (inlove)
Potřebuju mít povolenou chůzi s hůlkami, protože s mojí páteří jinak nevydržím. Zatím nic. Uvidím v pátek…
Totální závislost na ostatních už jsem si taky užila a je to hrozné, hrozné! Jsem člověk netrpělivý, nejraději si vše udělám sama, takže nejvíc jsem bojovala sama se sebou. Moje rodina (též se svatozáří) už mě pak okřikovala, ať si odpustím prosebné úvody a děkovné závěry a rovnou říkám, co potřebuji. A ano, pokud chce člověk něco dělat aspoň rukama, ne jen zírat do obrazovky, ale všechno mu někdo musí podat, uááá!
A můj tip: co jde, si nechat udělat placenými pomocníky, například úklid v domácnosti, vyžehlení prádla apod. Ta rodina toho má i tak dost.
Jinak moje bezmoc mě vycvičila, teď stojím na druhé straně, protože pečujeme o (bez ironie) milovanou tchýni, doposud zcela samostatnou osobu, která nejvíc ze všeho nechce být na obtíž, tak se jí to snažím ulehčit i po této stránce.
Tak taková totální závislost, jakou jsi zažila ty, to je o pořádný stupeň horší, než co mám já – tedy neměla bych výt. No, vyju. I když už míň, on člověk otupí.
Umět poskytnout péči tak, aby to druhého neponižovalo je svým způsobem umění. Takhle jsem kdysi s ostatními pečovala a babičku a dědu… něco o tom vím.
Jak já tě chápu, jsem přesně totéž! Jen s tím rozdílem, že se zatím doktorům obloukem vyhýbám. Úpění se snažím převést do žertovného tónu, aneb je lepší se spolu zasmát než se pokousat. Nemohu-li si věci udělat sama a dobře, s pokorou děkuji, když to někdo udělá za mne a je-li to možné, připomínky spolknu. Je lépe mít uklizeno nedokonale než vůbec. Ale dá to někdy hodně práce. Být usazená několik týdnů, to fakt nevím jestli by se mnou někdo vydržel, takhle si představuju peklo.
Vydrž to, zdrav se a hoj se, ať ti pak obě kolena dlouho slouží bez bolestí.
Víš co, doteď jsem rozchodila všechno. Dokonce jsem si vytrvalou chůzí s hůlkama narovnala jeden z vybočených obratlů, takže už mám špatný jen jeden. Tohle je první věc v mém životě, která fakt rozchodit nešla… (proto to vytí 😛 )
Cha naučit se přijímat pomoc jsem se taky musela naučit, ale už to zvládám docela dobře. Na druhou stranu sice ráda pomohu, ale někdy co je moc, to je moc…To jsme takhle měli skoro dvouleté dítě, byli jsme půlrok přestěhovaní a rozhádaní s jedněmi ( pochopitelně těmi místními) rodiči a na jeden plat. Takhle v lednu si Bimbo vystupoval z autobusu a malinko uklouzl. Urvaný meniskus, přervané vazy. Anabáze převeliká, ale co to nakládalo na mne. Ráno obléci dítě, obléci manžela, který si s nechodící sádrou od kyčle po kotníky neoblékl ani trencle. Když se mi je oba podařilo dostat tři patra bez výtahu před barák na pískoviště, oznámil ten starší, že musí kakat. Když byl ponechán o samotě doma, museli jsme mu všechno připravit, protože sedmdesátkama dveřma do špajzu neprošel s dvěma franckama. Kafe když jsem mu zapomněla jednou uvařit a dát k ruce, si postrkoval po zemi. Večer vykoupat dítě, vykoupat manžela, obléci dítě…… a tak dále až do úplného zemdlení. Doma byl do července
Jsi svatá žena!
Ale kdepak, jenom ho mám i po těch 40 letech ráda. Tehdy jsme měli zrovna nelehké období a museli jsme se o sebe opřít a ještě tohle k tomu!
Oznámil ten starší, že musí kakat… já vím, bylo to hrozné, ale já se tady řehoním na plné kolo, protože si to představuju v živých barvách. Ano, jsi svatá žena… (h)
No, bylo to dost děsné, protože jsem se dvouleté dítě bála nechat samotné na pískovišti, tak nastal celorodinný návrat. Ještě že jsme měli tak zvláštně situovaný záchod na konci chodby a on si mohl nechat tu trčící nohu ven. Jinak fakt nevím, jak bychom tohle řešili
Já bych ho odeslala do křoví, když si to neuměl rozmyslet nahoře, ušetříš 3+3 patra 😀 .
No ale chudák Bimbo, já se přiznám, že vléci se 3 patra nahoru bych nejspíš ani nestihla. Když musím, tak musím.
V nechodící sádře od kyčle po kotník křoví nelze… Stačí „jen“ nefunkční koleno a v lese se nevyčůráte 🙂
Ověřeno praxí – vyčůrám, ale nevstanu. Nutno přidřepnouti poblíž vhodného stromku, tím se po dobu činnosti jistit a po něm posléze vyručkovat zpět nahoru. Zajímavé to bylo poprvé, kdy jsem tuto poučku neznala a vhodný stromek po ruce neměla.
V případě oné sádry samozřejmě vím a chápu, ale asi bych se neudržela a něco v tomto smyslu by ze mne vylítlo. 3 patra!
Alex na to má už pár let patent 😛
Inko, naprosto tě chápu a Bimbo určitě dlouho ví, co v tobě má (inlove) Jen v tu chvíli by mi ty tři patra připadala nekonečná! 😛
Sádru od kyčle ke kotníku jsem měla taky, v šestnácti a právě na tomhle koleni. Ale na nohu jsem směla došlápnout, to byl obrovský rozdíl… nakonec jsem s tou sádrou v taťkovo holinách šla i potokem 😛
Asi ti do smíchu nebylo, ale já nemít uši mám pusu kolem celý hlavy 😀
ach Dede, pomoc přijímám blbě…to už na tom musím bejt hodně zle, abych si o ni řekla…umím pomáhat , ale nechci nikoho „zatěžovat“…a tak jen děkuju, že mám krmící tetu Irenu, co se mi postará o kočky a to ostatní buď zvládnu sama nebo se poradím, jak na to…
Martin z mého „sama sama“ občas šílí a potom mi věru nelichotí 😛 Takže vím…
😀 sama, sama…připomínáš mi malýho Matěje to je taky samý já šama, šama (je to kluk, ten ženský rod má asi odposlouchanej od mamky) a než se otočím, je ten náš „šama“ v půli schodů do podkroví. No jo, ale tomu je rok a 3/4 😀 ….já vím, jak je to protivný 🙂