Operací kolena odsouzena k nadměrnému sezení jsem si začala dělat pořádek ve fotkách. Sem tam na mě vyjukla nějaká ta sefie, které si obvykle udělám jen ve chvíli, kdy se cítím opravdu dobře. Dívala jsem se na obrázky lišící se snad jen barvou sportovní bundy, a napadlo mě: „Je v tom opravdu jen pandemický zákaz vycházení nebo nejsem schopná se jinak obléknout?
Odpověď byla velmi jednoduchá. Fotím se tehdy, když se cítím dobře a mám dojem, že i dobře vypadám. A já se posledních hodně a hodně let cítím nejlépe v… eh… outdoor fashion, tedy v oblečení do přírody. A je to to také oblečení, kde si opravdu hlídám kvalitu a mám ponětí o značkách.
Ano, do jisté míry je to dané mým způsobem života. Ale jen do jisté míry. Velmi dobře se to ukazuje v létě, kdy jsou sukně a šaty ve vedru logickou volbou. Jenže… já už sukně a šaty v podstatě nenosím ani v tom vedru. Důvod je velmi osobní – necítím se v nich! Pokud mám být upřímná, cítím se v nich naráz tak o deset let starší 😛 Těžko říct proč. Objektivní pohled jiné osoby nepomáhá. A to ani v případě, že mi ona osoba tvrdí, že v tom vypadám štíhlejší! 😀
Přitom to tak vždy nebylo. Jako dívka a mladá žena jsem se naopak nejlépe cítila v sukních. Ideálně delších kolových sukních se zvýrazněných pasem. Jak se postava tvaru přesýpacích hodin vůbec nehodila do tehdy šitých kalhot (každé jedny jsem si zabírala v pase a obvykle to jejich vzhledu nepřidalo), tyto sukně mi ohromně lichotily. K tomu halenku s rozepjatými horními knoflíčky nebo tričko s větším výstřihem a jaká jsem byla kočka!:))
V sukních jsem chodila v létě i v zimě, dokonce i na turistiku. Roky jsem měla úžasnou černou plátěnou kolovou sukni s velkými kapsami, pod kterými byly přišité spony – na pásky, které byly našity zevnitř na sukni. Díky nim jsem si mohla pro chůzi v terénu sukni vepředu zkrátit, zatímco vzadu jsem ji měla pořád jen kousek nad kotníky. Tehdy to bylo oblečení mojí duše:))
Čímž se konečně dostávám k tomu, o čem chci mluvit. Určitě každá dobře víte (pánové prominou, ale tohle je asi opravdu ženské téma:)), že i když se můžete a prakticky jistě i oblékáte v nejrůznějších stylech, existuje jeden, možná dva, kdy intenzivně cítíte, že takhle jste to VY. Že tento styl vás ukazuje světu takovou, jakou se cítíte. Je vám v něm dobře, podporuje vaše sebevědomí. (Napadá mě tu Matylda a její intenzivní záliba v šatech, čím ženštějších, tím lépe, oblékaných i na vycházku se psy:))
I já jsem roky a roky chodila do práce v sukni nebo v šatech a v lodičkách. Když jsem pracovala v Praze jako aktivní novinářka, chodila jsem na tiskové konference vždy za dámu. S Martinem jsem potom trávila spoustu času jako choť při mnoha vznešených příležitostech. Nezapomenu na zahradní slavnost na britském velvyslanectví – tam jsem dokonce měla i elegantní klobouček! Ne, neztratila jsem se v tom, ale byl to… převlek. Úspěšný, funkční, ale převlek. A vůbec mi nevadilo, když jsem ho postupně opouštěla, až jsem ho opustila (v podstatě) úplně.
Jinak ono dělení není zdaleka tak hrubé, jako kalhoty versus šaty nebo sukně. Jde o typ oblečení, styl. Zatímco jedna se cítí lépe v rozevlátém oblečení, jiná v přiléhavém. A kalhot je také plno druhů. A nakonec – i boty rozliší styl. No a jemné rozlišení tomu všemu pak dávají barvy – každá z nás má své oblíbené!
A tak se vás dnes ptám: „V jakém typu oblečení si momentálně lebedí vaše duše? V jakém oblečení jste to úplně spokojeně a svobodně vy? A pak ještě jedna – je tento váš styl stálý nebo jste se k němu postupně s věkem dopracovaly? A co ty barvy? Které jsou právě ty vaše?
Poznámka: Fotky jsou časosběr od ledna 2021:))
Příroda mě vybavila nížkou 157 cm, jež se postupem života ještě redukovala. Snad aby mi to vynahradila, obdařila mě výrazným horním obvodem. Mám tedy figuru, která se nemá ráda s konfekcí, ta tři konfekční čísla rozdílu se nedala nijak překonat. Najít šaty, které bych mohla nosit, se mi podařilo jen jednou. Byly propínací v safari stylu a vydržely několik let. Naštěstí jsem měla postupně dvě kamarádky a na konec manželovu maminku, které se staly mojí záchranou. Teď už mi zbývá jen ta konfekce, tedy lehké kalhoty a dlouhá trička.
Moje barvy byly vždy modrá a hnědá a postupem času se k nim přidala i zelená, ovšem jen taková tlumená, zelenošedá. A horní část oděvu pokud možno světlá – i když by mi ji odborníci pravděpodobně vymlouvali.
MaRi, tak to jsi ale měla pěkný oříšek k rozlousknutí! 🙂 Ale zvládla jsi to… 🙂
Dede, moc ti to na fotkách sluší, jako kolovrátek opakuji, co bych za tvé kudrny dala. Brala bych I mírné zvlnění a trochu hustší kštici :).
Tady žiji celoročně v „domácím oblečení“ – v pohodlných kalhotách (tedy gumička v pase) a ruzných tričkách. Musí být dostatečně volná, hlavně v rukávech, nesnáším, když tam tísní. Rukávy buď dlouhé, nebo krátké, ani v horku už pár let nenosím nic bez rukávů, nelíbím se sobě s volnou kůží na pažích. Dříve mi slušely větší výstřihy, teď už mám nejraději ke krku. V chladnu nosím různé mikiny (sweatshirts), vyjímečně svetry. V horku kalhoty vyměním za dlouhou (ke kotníkům) lehkou bavlněnou sukni(už na ně došlo). Mám jich myslím sedm (tak půl a půl vlastní šití, zbytek koupený). Také jsou v pase na gumičku (ty koupené mají takový vysoký pas z gumičkových řádků-nevím, jak to nazvat). Všechny jsou na jedno brdo (i při koupi takové vybírám), takový „špatnělský typ“, 3-4 užší pruhy látky, kdy je první mírně a každý spodnější více nabíraný (spodní tedy nejvíce). Miluji je, cítím se v nich skvěle, ve vedru dýchají (jak samotná látka tak „vánek“ odspodu). Dokonce v nich i pleji na záhoně, kdy si předek vykasám a zasunu za pas (podobně jako ty Dede svoji sukni).
V kalhotách (hlavně džíny) a tričku běžně jezdím na nákupy a na setkání s kamarádkami, nosíme všechny také velice ležérní oblečení. Sukně nenosím už roky, v šatníku mám ale stále myslím dvě „pro případ nutnosti“. Mírně parádnější oděv si beru jen k lékaři nebo do divadla(ale to už druhým rokem nehraje). Po návratu se zase honem převléknu do toho mého, „nastrojená“ se už cítím fakt divně, nesvá. Tomu odpovídá i obuv, celoročně žiji v tenisksách a jiné boty nazouvám tak 4x do roka.
V mládí jsem střídala kalhoty s šaty. Sukně jsem moc nenosila, šaty jsem měla mnohem raději. Jenže tenkrát jsem měla měla vosí pas a štíhlé nohy (oboje už dávno nemám-hlavně stehna brr), zato už snad od 15 bujné poprsí. Na to se dost blbě kupovala parade. Tak jsem si vlastně všechny šaty šila sama, tu vrchní část podle papírového střihu na míru z jednoho kurzu šití, takže mi padla. Šaty byly většinou vypasované s prodlouženým pasem a tenkrát lodičkový nebo kultaý výstřih. Měla jsem i oblíbené propínací šaty s kapsami a límečkem (nebo stojáčkem). Milovala jsem puntíky a proužky (mám je ráda stále), plné barvy tenkrát asi různé, teď mám nejraději odstíny modré a šedé. Mám po tatinkovi velký palec u nohy a tak jsem i letní boty nosila s uzavřenou špičkou, nebo jen malý otvor (takový měly měla milované „korkáčky“) a pokud možno na zvýšeném na podpatku (nebo i „jeholovém“). Běhalo se mi v nich lépe, než v plochých podrážkách, v nich mě brzy bolely nohy. Placaté podrážky nekupuji dodnes, jedna z výhod tenisek, že jsou vice formované.
Maričko, ve vašem vedru je jasné, že pro běžný život je volné oblečení dost zásadní.
Představuju si tě v puntíkatých a proužkatých šatech a ani s tím nemám velký problém (inlove)
Hm, abych tak řekla… bujné poprsí mě nikdy neohrožovalo 😛
Ad poprsí: Šťastná to žena.
Byly doby, kdy jsem se za tak šťastnou nepovažovala! 😀
Jako dítě a slečinka jsem nesnášela bytostně, ba přímo jsem nenáviděla kreace,do kterých mne matinka navlékala. Sotva jsem brigádně přišla k nějaké koruně, navrhovala jsem si oblečky sama a u bezva paní švadleny realizovala. Mé návrhy byly velmi úspěšné a hodně kamarádek je také realizovala v různých podobách. Samozřejmě, že jsem milovala džínovou módu, pokud jsem se takto navlékla někam ven,ne na chajdu atp.,vždycky jsem k tomu přidala něco neobvyklého, elegantního, prakticky to dělám doteď. Na psí vycházky preferuji řádnou psí módu, dobrý boty nepromokavý a dobré bundy,včetně triček.Když jsem pracovala pro obec, musela jsem mít i módu hřbitovní a taky bóžohodovou,trochu přízpůsobenou místním požadavkům neb jsem byla pod kritickými pohledy. 🙂 Kalhoty pořizuji sportovní a různě doplňuji i sáčkem. Sukně občas nosím, zrovna minulý týden jsem si vezla jednu v batohu,páč jsem byla na gyndě. :-))
Jenny, moc by mě zajímalo, jak vypadaly ty kreace, které na tebe věšela tvoje matinka 🙂 Možná to byl přesně ten případ, kdy nesedí i sebekvalitnější oblečení, pokud není v souladu s duší nositelky:))
Jo, když jsi pracovala pro obec, muselas být ouředně důstojná. Taky jsem si hodně lámala hlavu, jak vítat občánky – naštěstí jsme tak maličká obec, že nemáme v pravomoci svatby (jako je dělá jedna z mých sestřenic:)) – to by mi bylo ouvej! 🙂
Milá Dede,
ohromně Ti to sluší. To je určitě tím, že se cítíš v pohodě. Moc přeji, aby to tak bylo nadále.
Já a oblečení. Jak si mámy přála, abych byla za DÁMU. No, nepovedlo se. My zemědělci holt chodíme v praktickém. Tedy, na nějakou tu konferenci přece jen na sebe jeden musí hodit něco lepšího než džíny (o montérkách nebo laboratorních kalhotách ani nemluvím), ale kde je konferencím v naší pandemické době konec. Kromě toho momentálně jediné boty, do kterých se vejde můj pochroumaný palec spolu se širokým chodidlem, jsou tenisky, a to ještě jen některé. K teniskám se moc jiného oblečení nějak ani nehodí. Prostě triko a džíny, svetr, bunda…. ještě, že nemusím držet žádný dress code.
Ale je fakt, že když se mi před pár lety podařilo zhubnout (čas MINULÝ), tak jsem si koupila i docela pěkné oblečení a docela se mi to líbilo. No, třeba se do toho hubnutí zase pustím a něco z toho a sebe zase obleču. A když ne, tak jsem si to alespoň užila. Jenže nakonec stejně vždycky sklouznu k tomu pohodlí…
Apino, je jaro, nový čas plný zeleniny a s trochou dobré vůle i prima počasí, máš šanci se po těžkých časech opečovat. A kdo ví, třeba to hubnutí přijde jako vedlejší produkt:))
Lity lity za bolavý palec – něco vím o tom, když chůze bolí! Tak ať to brzy nebolí (inlove)
Kdyby jenom ten mizerný palec, celoživotně mám v háji koleno. Vyhazovala se mi od 8 let patela, skončilo to operací, nevyhazuje se, ale bolí denně od mých cca 21 let. Naposledy nedávno nejel výtah zrovna, když jsem přitáhla domu velký nákup. Vytáhla jsem do 5. patra určitě přes 40 kg. Od té doby mi koleno říká, že jsem to přehnala. Takže Tvému kolennímu problému bohužel dobře rozumím. Přeji Ti, aby bylo brzy v pořádku.
Děkuju. A lity lity… (h)
Bývala jsem sukňová (i na výlety, v horku není nad sukni 🙂 ). Ovšem co jsem doma, chodím skoro jen v džínách, až se trochu stydím. Ale po dlouhých letech „montérek“ typu kostým a slušná bota si to užívám 😉 .
Co se týče barev, tam dramatické změny nenastaly, vlastně skoro žádné. Nikdy – ani v pubertě – jsem nemusela černou. A od dětství nenávidím světle modrou, respektive dlouho to byla jakákoliv modrá. Vlastně až ty džíny mě s modrou smířily.
Moje barvy jsou podzim – hnědá, žlutá, zelená, oranžová. Moc dobře se to neshání.
Zano, dovedu si představit, že útěk od celoživotních kancelářských „montérek“ si jedna užije:)) Já ho měla taky, ale po mnohem kratší době.
A popravdě, nedovedu si představit, že by někdo neměl rád modrou (blush) Tedy… samozřejmě, že dovedu, ale je to pro mě k neuvěření – modrá je moje základní barva 🙂
Jo, shánění tvých oblíbených barev asi opravdu nebude snadné – nejsou to ty obvyklé. Docela by mě zajímalo proč…
Do práce mi vždycky připadaly džíny nevhodné, a to jsem ajťák 😀 , takže sukně, šaty, kalhoty. Moje soukromá radost je, že jsem po příchodu do strojírenské firmy strhla svým příkladem dámské osazenstvo k proměně pracovního šatníku, takže teď se to tam veselými barevnými šaty a sukněmi jen hemží, chyběla jim ta první vlaštovka, která prolomila zažité džínsové uniformy.
Já bych nejraději nosila nějaký ten safari styl, co se dá u nás koupit třeba v Bushmanu, ale nějak to neumím. A co je legrační, vzdychám nad katalogy oblečení pro jezdce, tedy spíše jezdkyně, kde kromě jezdeckého oblečení nabízejí i volnočasové v jezdeckém stylu, ale popravdě si nedovedu představit, že bych si perka a rajtky vzala jinam než ke koním. Asi proto, že perka mám věčně od bláta a pilin a na zádech jezdecké bundičky zelenou šmouhu od rozžvýkané trávy 😉
To se mi líbí – v tomhle jsi asi celá Matylda 🙂
Pokud jde o jezdecký oděv, tak pochybuju, že byl psí jakkoliv čistší 😀
Možná jsi viděla na FB ty fotky – nedávno to kolovalo? Aneb co si muž myslí, když má rande s dívkou od koní (tam fotka uhlazené dominy s bičíkem:)) a pak realita (normální holka v zašpiněné bundě a rajtkách, co z ní tu či onde visí seno:))
Tak jsem doma a vypáraná 🙂 Stehy jsou pryč, jizvy jsou ošetřené laserem, ale doktor mi NIC dalšího nedovolil! Pořád jen berle!
Chudák já. Asi do toho zatraceného křesla zapustím kořeny, než mi něco dovolí 😛
Chudáku Dede, chce to trpělivost. A jistě sis u mnoha věcí říkala „chtělo by to lehké onemocnění, při kterém budu muset sedět doma, abych konečně dodělala…“ pořádek ve fotkách, například.
Když jsem trávila 6 týdnů vleže a ke konci v lehkém polosedě, dala jsem se do spravování starých vánočních ozdob po babičce. Z Poniklé jsem si objednala „náhradní díly“ i návody na jednoduché ozdoby nové. Nebýt nucené nečinnosti, nikdy bych se k tomu nedostala.
Šest týdnů??? Chudinko, malá, to bylo drsné. (h) Šiš, to bych se buď zbláznila, nebo by mě tiše zavraždila rodina, která by měla pocit, že je to pro mé dobro 😛
Tak ozdůbky, jo? Tak k faktorovi v Poniklé (jednomu ze čtyř, kteří tam tehdy byli) nosila práci – tedy ozdůbky – moje babička. Bydlela v kopcích nad Poniklou, příliš daleko na to, aby mohla někam docházet (ty cesty nebyly a nejsou sjízdné), tak ozdůbkovala. Moc by mě zajímalo, jaké ozdůbky jsi spravovala ty! Nemáš to náhodou nafocené? 🙂
Sím Tě, tak žádné divočení a pořádně se zakořeň, jó?! (h)
Né jak smrk, šup sem, šup tam a do daleka. 🙂
Vydrž, ono to nakonec přejde (y) !
Mě doktor po operaci menisku hned hnal do chození, ale jsem přesvědčená, že to bylo předčasné. Taky bych dnes víc odpočívala. 🙂
No, mě žene do cvičení. Jak musím pořád cvičit, tak jinak smím jen berle a nic.
Držím palce, ať ten bezpohybový čas rychle uteče! Na jak dlouho máš ještě předepsané berle? Zatím můžeš myslet třeba na to, že je posléze zlomíš – jako ten vyléčený pacient z Piešťan. 🙂
Říkal dva až tři týdny a já mám za sebou jen jeden…
No, lámat je nebudu, beztak se budou zase hodit 😛
Moje původně špatné koleno, nyní hrající dobré koleno, občas bolí víc než operované koleno. Ó kolena kolena, vy my tedy dáváte!
Se psem pohodlné džíny, tričko, bunda podle počasí. V normálu úzké džiny nebo kalhoty, elegantnější horní díl a doplňky, na návštěvu u krále společenské šaty a lodičky. Vzhledem k tomu, že do společnosti nejdu každý den, se v nich už trochu viklám a nejde mi do hlavy, jak jsem v nich kdysi mohla honit tramvaj! Barvy různé, ale nějak mi to vždycky vyjde do tmava. Také jsou na tom lépe vidět chlupy ze zlatého retrívra. 🙂
Dneska jsem za dámu, Norové mají státní svátek. Dort na návštěvu je upatlán, psí mašle v národních barvách vyžehlena, pes vykartáčován, my vykoupaní a učesaní – jde se slavit! S corona omezeními, leč v jednu hodinu má lid vyjít na terasy a balkony, prostě ven a společně přes hory, doly a fjordy zazpívat svou hymnu. Ja, vi elsker dette landet – Ano, milujeme tuto zemi… Mám ji také ráda, umím první sloku, tak se k chóru přidám. Držte nám palce, ať to ty hory doly fjordy unesou! 🙂
Milá Jano, vám všem a celému Norsku přeju krásný sváteční den! (inlove) (f) (party)
Co si tě pamatuju, umíš být velmi elegantní dáma a něco z toho je vidět i na té psí vycházce:))
Norové i Češi užijte si krásný den a přeji Norsku krásný svátek! (h)
Děkuji za gratulace, den propršel. Před chvíli jsme se vrátili domů, přejedení a přeslazení, pes zdatně obžebrával slavící, teď padl a spí. Kocour se poblil v okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře, nám na přivítanou. Takže já ještě za krásnou padla na kolena a uklízela. Ale den to byl hezký!
Jako mladá jsem nosila šaty, sukně, halenky svetříky…Pak jsem v práci nosila šaty a sáčka, kostýmky a pomalu jsem se přeorientovala na kalhotové komplety. Ve volném čase džíny. Milovala jsem kabáty všeho druhu, dlouhé, paleta. Bundu jen na volný čas se psem, čili se spoustou kapes nejlépe i s kapucou. Teď mám asi troje opravdu unošené džíny, ne ty módně potrhané, jsou odrané fakt přírodně 😀 a pak asi troje slušnější na „ven“, t.j. někam do města na nákup a pod. K tomu haldu různých triček v různém stadiu obnošenosti :-). A bundy, ono chodit v dlouhém kabátě se psem po různých terénech není to pravé ořechové :D. Byly doby, kdy jsem se převlékala i když jsem šla s odpadky, tak to mě teď teda ani nenapadne 😀 COOP mám cca 50 m a jsem schopná -když něco zapomenu, tam vletět v orvaných gatích a vytahaným triku. Nejsem sama 😀
Mám ráda modrou a zelenou, ale takovou tu „správnou“ zelenou moc často nevidím, tak i té zelené mám v šatníku pomálu. Černá mi obecně nevadí, ale nenosím ji, protože pes – je bílej a chlupy jsou všude. Dede, není náhodou bílá Ari důvodem, proč ne černou?
Coop mám 50 metrů… 🙂 No, já mám jeden i druhý dost kilometrů, ale v obou se vyskytuju vlastně jen ve „psím“. To proto, že do obou jdu obvykle poté, co jsem byla se psima v lese…
Hledání toho správného odstínu znám. Akorát já to mám asi jednodušší, protože Hello Kitty růžová (potřebuju tu studenou ostře růžovou, nic do lososova:)) se určitě sežene líp, než jakákoliv zelená – pokud nejde o vojáky nebo myslivce, nevyskytuje se v nabídce nijak často (mám ten dojem). Mě to netrápí, protože zelenou v podstatě nemůžu – s výjimkou té vojenské a tu se mi nosit nechce:))
A k těm chlupům – mám bílé i černé, takže je to v podstatě beznadějné:)) A ne není to ten důvod. Nějak potřebuju barvy. Možná čím dál tím víc.
Nikdy jsem nenosila takové ty úplně vysoké podpatky a naštěstí teď móda i rozmanitý výběr přeje různým stylům, takže si lebedím v nízkých botách pohodlných na chůzi. Miluju černou barvu a moje oblečení je tedy z 90% černé. I když jsem nedávno zkoušela jiné barvy, není to prostě ono. Jen doplňky mám barevné, třeba ty boty, šátek, nebo kabelku. A nesluší mi vzory. Do práce jsem chodívávala zásadně v sukních, teď preferuji kalhoty. 🙂 Dobré téma! (y)
Blážo, černá s výraznými doplňky, to jsi celá ty 🙂
Já jsem měla černou ráda jako mladá holka, jako blondýnce mi slušela s barevnými doplňky. Teď se jí vysloveně vyhýbám. Ani nevím proč.
Jo a chtěla jsem Ti Dede napsat, že dlouhé vlasy Ti moc sluší! 🙂 Vlastně jsem to už řekla taky dvěma sousedkám, které kvůli koronaviru nebyly dlouho u kadeřnice a s dlouhými vlasy fakt prokoukly. 🙂
HA! Měla bys vidět mě, jak jsem „prokoukla“ 😀 Opravdu dlouhé vlasy jsem měla snad ještě za svobodna, Pak jsem zkracovala, až jsem se v jednu dobu dopracovala na ježka. Nosila jsem krátké vlasy, ale ty potřebují tak po cca 6 týdnech upravit střih, což by normálně nebyl problém. Naposled jsem byla ostříhat těsně před uzavřením před vánoci. A zařekla jsem se, že vydržím a nechám si delší, aby šly do culíku nebo uzlu nebo tak něco. Momentálně je to děs, doma culík vzor štětka na holení a sponky od Andulky 😀 Ale až dorostou, snad to půjde, barvu zvládnu sama a mám vlasů hodně dřív na tři hlavy, teď teda už jen na dvě 🙂 a když jsou delší jsou zvlněné. Alespoň ušetřím za holiče 😀
A Bláža má pravdu, dlouhý vlasy ti sluší !
Taky jsem si oblíbila polodlouhou délku vlasů tak, že jsem si je nenechala nijak výrazně zkrátit. Ale! Protože jsem u kadeřnice byla v hotové euforii z toho, že konečně budu pořádně odborně nabarvená, odvázala jsem se a nechala si navíc do ofiny udělat veselé červené proužky! (chuckle) Nikdy dřív jsem barevné vlasové experimenty nedělala, až teď – no, to bude určitě tím lockdownem! 🙂
A u tebe, Dede, se mi delší vlasy taky líbí. A pak ty výrazné brýle. (y)
No vidíš Hančo, už proužky! Bezvadnej nápad:)) Co na to říkají vnučky? Už tě viděly? 🙂
Zatím mě holky viděly jen na fotce a prý dobrý. No možná by řekly totéž, kdybych si nechala na hlavě vystříhat šachovnici – abych nebyla zklamaná. (chuckle)
(rofl) Šachovnici! Tedy Hančo, o čem ty nepřemýšlíš…:)))
Jako mladičká jsem byla naditá do džínů, ale nějak tak jsem tíhla k oblečení „za dámu“. Asi to bylo tím, že jsme v té době měly s maminkou společný šatník a velká jeho část byla poděděná po babičce, která šila u Podolské. Jednoznačně miluju sukně a v posledních několika kilech spíše šaty. Bohužel mám oblíbené střihy, takže celou zimu chodím doma venku prakticky v jednom typu šatů, kterých mám – a teď se fakt sama děsím -šestery už nadoma a čtvery naven.
V sukni jsem chodila po výpravách, jezdila na kanoi, na jakoukoli činnost je nějaký vhodný model a materiál
Inko, takhle žila v šatech moje maminka – občas to proložila sukní a halenkou. Svoji babičku jsem v životě neviděla v kalhotách – ona i na zahradě pracovala šatové zástěře:))
není to špatné, pokud ovšem v hloubi duše netoužíš po změně 🙂
Já jsem se časem dobrala v oblečení do typu džíny, tričko nebo svetřík a bunda. V létě tříčtvrťáky dřínové.
Jako mladá jsem také nosila sukně a šaty.
Teď už moc ne.
Věkem se mi noha rozplácla na “ krásných “ 45 a to si kupuju sportovní boty pánské a občas seženu něco dámského. Naštěstí lodičky pro bolest v kolenou už nenosím léta.
Zvláštní je, že když jsem v Římě, tak ráda nosím rozevláté šaty a klobouk. Tam je mi v tom vyloženě dobře.
A oblíbené barvy červená, žlutá a oranžová.
Míšo, naprosto rozumím tomu římskému vlivu! (inlove)
Já jsem se postupně dopracovala k sukním a šatům, ale nikoliv vždy a všude. Jako dítě jsem je nesnášela a vyskytovala se výhradně v kalhotách či kraťasích. Do práce ale musím být za dámu, navíc jsem zjistila, že mi celodenní sezení v kalhotách, byť jinak pohodlných, prostě vadí. Necítím se dobře a odpoledne už mám sto chutí být raději nahá. Takže sukně a šaty. Můj kámen úrazu jsou ovšem boty – cokoliv „slušného“ typu je pro mne utrpením, chci pohodlné běžecké botky! Ovšem k šatičkám… takže končím u kompromisních sandálů, vypadajících trošku k světu. V kanceláři pak vesele pobíhám naboso.
Sama sebe jsem překvapila při dvouměsíčním houmofísu – po ranním vyvenčení jsem skončila… V SUKNI. Prostě se mi v nich dobře sedí.
„Na ven“ potřebuji kapsy, nejlépe hodně a velké, taky se potřebuji, hýbat a ohýbat, takže kapsáče, či kapsáčové kraťasy.
Tak to ti potvrdím – sukně jsou opravdu do kanceláře pohodlnější. Jen ty punčocháče jsou pak otrava 🙂
Tedy… s tím, co o tobě vím (desítky naráz ušlých kilometrů, plavání v ledových řekách a tak) bych tě někdy chtěla vidět, když jsi za dámu! 🙂
Punčocháče jen ve velké zimě, nosím lady délku, takže podkolenky. Pro kratší sukně samodržící punčochy, podvazkový pás jsem z hloubi duše nesnášela
Punčocháče nenosím, byť moje nohy nejsou úplně výstavní – zejména po loňském blízkém zkoumání asfaltu, kdy jsem svůj vzhled značně vylepšila. Většinou ale nosím sukně dlouhé. Když ovšem přijdou letní vedra, je mi všechno jedno a pro tyto účely mám dvě kraťoučké sportovní sukýnky s všitými kraťasy – a komu to zjizvené koleno vadí, ať se dívá jinam.
Tak o těch kraťasosukýnkách vím a mrzí mě, že nebyly k mání v době, kdy bych je s radostí nosila:)) A jizvy – máš pravdu, ať se lidé dívají jinam.
Tak mi to nedalo 😀
Doufám, že sem jde dát odkaz:
https://petrs01.rajce.idnes.cz/modelka/
Ty jo, umíš překvapit! 🙂 Moc ti to sluší a ty krátké modré šaty jsou nej 🙂
No lebedím si v těch šatech 🙂 A letos v zimě bylo vidět, jak mám mizerné rozpoložení, když jsem chodila jen v džínách. Ovšem probouzející se jaro ve mně vyvolalo opět touhu po něčem jiném a v šatníku mi přistála pudrově růžová džíska tak akorát na ty šaty a bílé tenisky, ve kterých se dá v šatech běhat kdykoliv a kdekoliv:)
K tomuto stylu jsem se dopracovala ve starším věku. Dřív jsem nosila do výuky klasické sukně a svetříky, kalhoty a sáčka… a pak jsem obdivovala šaty, co nosí Kačka i Kubova přítelkyně- a objevila styl padesátých let i pro sebe (no, nechala se přesvědčit). Pouzdrové šaty a šaty s širokou sukní, všechno s větším výstřihem- a to jsem já. Červené a modré šaty s puntíky, kytkami a vším možným, bavlna s troškou elastanu- v tom dokážu pobíhat všude 🙂 A jelikož je nakupuju v Anglii, mají mou velikost- problém je teď jen celní pošta 🙂 Je pravda, že po dvou letech intenzivního nošení takové šaty někde roztrhnu, rupnou ve švu, kde je hodně prosekaná látka, nebo barevně už nejsou nic moc, jak jsou x-krát oprané- tak takové mám už troje na doma 🙂
Matyldo, mě se tvoje šaty ohromně líbí – a teoreticky (čti před dvaceti lety) bych je brala taky. Ty jsi v nich ale ohromně autentická právě teď 🙂
Mimochodem čaty a tenisky jsou skvělá inovace pro všední den 🙂 I když… my, co jsme malému psu pod kotníky, obvykle k sukním ty podpatky potřebujeme 😛 Tedy minimálně k těm úzkým (blush)