Jak dopadl lov brouků? Jak pokračuje ochočování mých okřídlených spolubydlících? Jak vzdělávat veřejnost, když veřejné akce zatím nelze konat, a online přednášky ani podcasty už lidé nechtějí ani vidět? Dozvíte se v tomto článku!

Cesta do hostivařských lesů dopadla… či spíš nedopadla.

Stezka údolím Botiče je celá vyasfaltovaná k velké radosti bruslařů a cyklistů. Ne tak mojí – mám radši měkký terén, na jakém bude jako bonus víc úkrytů pro brouky. Takže jdu po vedlejších stezkách. Prší, je mokro, místy se brodím potůčky vody.

Po pár kilometrech to vzdávám a volám kamarádce ze záchranné stanice, zda si můžu přijet pro krmení. Včetně cvrčků.

Krabičky s hmyzem dostanu v igelitové tašce, která putuje do batohu. Domů ji dovezu téměř v pořádku.

Téměř.

A sakra!

Kromě červů dostávám putovní Netopýří naučnou stezku.

Okamžitě mě napadne místo, kde ji instalovat. Hezká křižovatka jedné naučné a dvou turistických tras, místo, kam jsem chodila sbírat kaštany a kde se většině populace skvěle fotí selfíčka u skal a jedincům s obskurními zájmy vytlouká Pokémon GO gym. Chodím okolo několikrát týdně, takže můžu stezku průběžně kontrolovat a opravovat.

Instaluji v pondělí ráno. Zaznamenávám zeměpisné souřadnice začátku stezky – zde je odkaz. Hledám vhodné dostatečně široké stromy.

Začátek dobrodružství

Mobilní naučné stezky mají zpravidla podobu několika listů A4, které je třeba v dešti a větruvzdorné úpravě připevnit na vhodné stromy, ploty a jiné pevné objekty. Před Velikonocemi jsem pomáhala instalovat jednu tematickou pomocí tenkých složek na dokumenty a provázků nebo háčků. Netopýří stezka má zalaminované tabule. Protože ji budu instalovat v lese, vystačím si s připínáčky.

Tajemná  tajenka

Stezka začíná i končí kvízem s tajenkou. Kdo ji správně vyluští a zašle řešení na uvedenou adresu, získá poukázku na malý dárek na netopýřím stánku, který si může vyzvednout off-line na některé akci s netopýřím stánkem.

Stezka vede z kaštanové aleje pár set metrů dál po modré stezce. Zpátky se vracím v protisměru. V půlce potkávám teenagera, který zrovna čte šestou tabuli.

Lidi ke stezkám táhne nějaké kouzlo. Možná dávné instinkty lovců sběračů, které velí… přečíst v lese jakýkoli papír? To moc nesedí. Sama pozoruji, že na mě fungují áčtyřkové plochy s textem jako magnet.

Setkání dvou stezek

Stezku bych měla čas od času zkontrolovat. Jednou za tři dny. Nebo radši za dva. Nebo… se pro jistotu půjdu podívat hned druhý den ráno.

Dobře jsem udělala.

Sedm tabulí je v pořádku. Jedna stržená – připínáčky jsou ještě ve stromě a rohy potrhané. Další dvě tabule jsou stržené, zmuchlané a zahozené stranou. Dílo místních… ožralů, narkomanů, podivínů s nutkanou potřebou se projevit, všeho najednou? Nechci to vědět a ani je nechci potkat.

Bez komentáře

Spadlou tabuli připevňuji na strom, který je blíž ke stezce — na případného vandala pak bude vidět zdaleka a zeširoka. Pak dvakrát šplhám dolů strmým svahem, jednou rukou se držím nejbližší větve a druhou lovím zmuchlané tabule. Pověsit je zpátky nepůjde. Co teď?

Telefonuji o radu. Kdyby se nepovedlo tabule vyrovnat, mám přijet pro nové tabule. Zatímco volám, slyším další hovor. Volá mi šéf. Když už ho nám na drátě, zeptám se ho na rovnání zalaminovaných papírů. Můj šéf umí a ví leccos a možná… trefa.

Ještě jedna hádanka ze stezky v Ďáblicích

Zkouším přežehlit přes papír (ideální je piják, ale ten nemám). Laminování je zahřáté, ale stále ne rovné. Prokládám obě tabule papíry a zatížím je starším, rozměrným a těžkým notebookem.

Druhý den ráno vytahuji obě tabule. Překvapivě rovné! Ty drobné sklady se dají svést na instalaci na strom, jejichž kůre je málokdy hladká. Obě tabule je věším na jiné stromy než předtím. Tam snad místním podivínům vadit nebudou.

Další kontrola ve středu (pro jistotu). Vše na svém místě. V pátek taky. Hurá!

Jsem zvědavá, kolik řešení dorazí mailem.

Po modré či po žluté

Po páteční kontrole usedám k práci. Pod mikinu beru Juliána. Usazuje se. Po chvíli mu podávám zophobáka. Ještě chvíli se olizuje.

Když se začne vrtět, odkryju mu střechu ohrádky a rozepnu zip mikiny. Julián se přeskládá z odpočinkové pozice do vzletové, suverénně proecholokuje okolí, fofrem sleze o dva tři kroky a zbytek přeletí.

Přece nepůjde domů pěšky.

Copak to asi je

Večer si beru pod mikinu oba netopýry a dávám do lednice vychladit cvrčky.

Mariella brebentí. Julián se usadil.

Když podávám prvního cvrčka, Mariella přestane brebentit a chňapne. Beru cvrčka pro Juliána, který… jde naproti? Pokračuje dál? Chce odletět?

Druhého cvrčka dávám Marielle a Juliána zakryju cípem mikiny. Rychle mu vylovím dalšího hmyzáka. Chňapne. Zpod mikiny vyleze cvrček, který evidentně utekl Marielle. Julián mi leze na rameno a protahuje si křídla. Rychle čapnu cvrčka. Juliána můžu sebrat za chvíli, ale cvrček by mi taky mohl v ložnici cvrkat další tři týdny.

Cvrček končí v žaludku Marielle. Pak zavírám krabičku a jdu odchytit Juliána.

Má smůlu. Kdyby vydržel déle, dostal by taky dva.

Poznejte kdo je kdo

Další týden se chýlí ke konci. Netopýry stěhuji do boxu, plním pračku netopýřím prádlem, ohrádku vybavuji čistými fleecovými dekami. Netopýři jsou zalezlí v kapse, a tak je do ohrádky stěhuji i s ní.

Hodinu vůbec nevylezou ve. Ani když servíruji večeři.

Pak se ozve Mariellino vzteklé brebentění a následuje šustění křídel.

Julián útočí na misku a mizí ve svém obvyklém úkrytu na pravé postranici.

O den nebo dva později jdu uklidit boty do botníku. Podél vchodových dveří směrem od toalety leze… cvrček?

Odkud přišel? Kdy utekl? Co dělal na toaletě? Nevím.

Uhodnete, kam putoval?