Na velkém omylu je ten, kdo si relaxaci u koní představuje s hrnkem kávy v ruce a pohledem na popásající se koně v ohradách. Relaxace u koní vypadá trochu jinak.
Ty ohrady je totiž třeba čistit, takže je potřebí pravidelně popadnout kolečka, vidle na kobyláky a vyrazit… relaxovat. Ptáci zpívají, sluníčko svítí, větřík pofukuje, koně přijdou zkontrolovat kapsy. Postupuji ohradou, sbírám hromádky, žádný telefon, žádný spěch a udělaná práce je i vidět. Krása.
Někdy ovšem fučí, poprchá, bláto je mazlavé, mrznou ruce. A pak ještě zjistím, že jsem si ta kolečka zase naložila fakt hodně a zbývá cesta s nimi zpátky z ohrady k vlečce s hnojem. Přes písek, někdy přes pěkně hluboké bahno. Jenže sbírat je třeba pořád. No tak si aspoň zaposiluju.
Oblíbenou relaxací bývá natírání překážek. Vymýšlejí se barevné kombinace, nový vzhled překážek, debatuje se o tom, jak koně na nějaké zvlášť výrazné kreace zareagují. Odpoledne plyne v družné práci a veselém hovoru, puchýře na rukou přibývají. Ale ta krása, když se nové skoky rozestaví po jízdárně!
Každý den do ohrady, každý den zpátky do stáje se vodí skoro všichni koně. Je to práce ošetřovatelů a o víkendu oddílové služby, ale každá pomocná ruka je vítaná. Koní je několik desítek, ohrady rozlehlé. Ve všední den ráno to obvykle zbude na pár lidí, takže těch nachozených kilometrů bude asi dost.
Někdy se přidám, je to hezké, člověk se projde tam, s koněm poslušně klapajícím po boku zase zpátky, ptáci, sluníčko, větřík atd., anebo poprchá, mrznou ruce, kůň táhne za vodítko, točí se na zadních, už chce vyběhnout, ale ještě ho nemůžu pustit. Ti stateční a siláci mezi námi se koně, který už spěchá do ohrady nebo naopak do stáje, snaží udržet co se dá, takže někdy také končí protažení bahnem nebo odhození na ohradu.
Ale zase proletět se s nohama málem nad zemí, ruce zavěšené na ohlávkách dvou hřebečků spěchajících na večeři, to je docela ojedinělý zážitek, to každý nezažije.
Další pravidelnou relaxací je kování. Majitel sedí na stoličce, kovář si zvedá jednu nohu po druhé, upravuje kopyta, přitlouká podkovy, kůň stojí jako socha a podřimuje, práce ubíhá při probírání klípků které kovář sbírá ježděním po okolních stájích.
Anebo se kůň nudí, šmejdí kolem sebe a hledá, čím by se zabavil, nechce držet zvednutou nohu, chce si ji protáhnout, postavit se na druhou, smýká s člověkem na druhém konci vodítka a ohrožuje kováře poletujícími kopyty – to občas i nějaký drsnější výraz proletí.
Spoustu času strávíme ve stáji a jen zlomek z toho v sedle, a to za pravidelnou práci jako čištění boxů a krmení platíme a neděláme ji sami. I tak toho zbývá dost a dost. Možná by se to všechno dalo přirovnat k zahradničení – dřina, piplačka, ale lze přitom vypnout hlavu a na závěr přehlédnout vykonanou práci. A ke všemu do mě pořád šťouchají ty milované chlupaté čumáky.
Dede: Děkuju moc Klokanici za báječný článek a spoustu moc pěkných fotek. Chválím činnosti a zrovna se ptám – také umíte relaxovat tak, že jste nakonec solidně udření? Co nejradši děláte? 🙂
Pěkné povídání. Na koních jsem jeden čas jezdila, ale asi jsem začala pozdě, nedokázala jsem koně „uřídit“, prostě nenašla jsem se v tom. Jsou krásní, mám je ráda, ale mám k nim velký respekt.
Klokanice, moc hezký článek a myslím, že tak to má být s láskou ke zvířeti – že k ní patří i veškerá péče a starost a práce. A věřím, že ač namáhavé taková práce i těší, protože to děláme „pro dobro svého koně (psa, kočky)! Ne jako v různých filmech, kde si panstvo jen poručí a podkoní (či jak se jim říká) přivede čistého, už osedlaného koně, panstvo hupsne do sedla, procválá se po louce, nebo si vyjede na hon (když si na něj nejprve podle tradice „ze sedla“ připilo). No a pak panstvo po návratu zase sesedne a…a víc se o koně nestará!
Včera jsem byla na setkání s děvčaty a kamarádka ukazovala na mobile fotku koně její dcery – tedy přesněji jeho kopyto. Nějak mu zahnisalo a na fotce mělo kopyto takový větší trojúhelníkový výřez, jak ho vet. musel „vydlabat“, vyčistit a nasadit atb. Tedy věděla jsem, že kopyta se musí zabrušovat apod. ale, že mohou takhle do hloubky hnisat, až se musí kus vyříznout – to je mi novinou. Ale kůň je už zase v pořádku.
Jinak typické relaxace městských lidiček byla (a jistě stále je) víkendová dřina na chatách a chalupách. A polámané tělo a bolavé svaly byl pocit uspokojení „jak jsem si hezky odpočinul(a)“. Také jsem to tak kdysi dávno měla (ovšem tenkrát to bylo mladé tělo), zato teď když tady relaxuji, tak přesně podle smyslu slova – nědělám lautr nic 🙂 Sednu si ven do chládku a koukám „co kde běhá, co kde lítá“ a to doslově – pozoruji ptáky a kočky !
Maričko, to mohla být „hniloba nebo schvácení“ kopyt. Kdysi jsme to řešili na jízdárně, ale to bylo v době veterinárního temna (nebyly peníze, veterinář se volal až k složitějším věcem). Léčení začal kovář (měli jsme svého), který upravil kopyta, a péče spočívala v tom, že se kopyta čistila, desinfikovala, pak se do štěrbin, kde byl zánět (?) dávala modrá skalice a utěsňovalo se to koudelí. Zní to středověce, ale fungovalo to, nakonec. Ale bylo to velmi pracné, trvalo to dlouho a koním se to nelíbilo. Naštěstí jsem to zažila jen u jedné kobylky…
Také počínající hnilobu řešíme dezinfekcí a gázou. A takhle na podzim, když jsou plné ohrady bahna, to je hned.
Souhlasím, to ideálně strávený víkend, po kterém si člověk jde v pondělí do práce odpočinout 🙂
Děkuji (oběma) za objasnění hniloby kopyta. A teď jsem si znovu prohlédla ty skvělé fotky (pusinka atd. 🙂 ) a najednou mi došlo (prve jsem přehlédla), že ta děsítka je „napsaná“ z mrkví, takže není pochyby komu „gratulace“ patří 🙂
Tak jsem doma po té operaci. 🙂 Pořád kapku jak prase po první ráně, ale dala jsem si teď dvojité kafe, tak se to snad vylepší:))
Koleno je prý spravené a mělo by ještě posloužit. Zítra ráno jedu na převaz, tak se snad dozvím i podrobnosti – dnes tam měli operační den, takže pořádnej šrumec, pan doktor se nezastavil:))
Dede, přeji zdárné hojení a odpočívej, aspoň do převazu. Přeji spokojené a pohodové srůstání.
Dede, ráda čtu, že se operace povedla, tak jen tak dale, ať jsi zase brzy fit !
Držím palce, ať jsi brzo fit.
Držím též palce, ať se operace povedla a ať máš co nejmenší pooperační potíže!! (h) (h) Budeš běhat jako laňka
Dede, přeji ti co nejdříve zdravé a fungující koleno! A doporučuji důkladně rehabilitovat (mně se osvědčila hiporehabilitace 🙂 )
Jéje, tak to byl fofr, což je jenom dobře. Tak se hlavně zdárně hoj, oni ti určo řeknou, jak a kdy začít rehabilitovat. Hlavně to neuspěchej, to se nevyplácí. Jsem moc ráda, že to máš za sebou (h)
Děkuju vám všem 🙂 Je to v pohyblivosti zase krok zpátky, ale věřím, že dočasný – a tentokrát s lepší prognózou 🙂
Milá Klokanice, moc jsem si tvé povídání užila! Fotky jsou báječné a doslova vím, o čem píšeš – chybělo tam jen umění rovnat hnůj 😛 Protože jsme byli malá stáj (U Bílého beránka), dělali jsme si všechno sami – tedy i seno a slámu. Copak práce „o trávě a na senách“… to jsem měla za celý život natrénované, ale stát nehoře na půdě u fukaru, rovnat a udusávat seno a přitom se u toho neudusit… jo, ty byly zkušenostě 😛
Pracovalo se před ježděním i po něm. Poslední prací bylo zametání velkého dvora (naše stáje byly svým původem barokní, něco podobného, jako máš na fotkách, ale zašlejší). Takže jsem se vdávala a měla jsem za sebou prakticky vysokou metařskou – jak byly prostory stájí staré a ne v nejlepším stavu, na pořádek se dbalo… 🙂
Jé, U Bílého beránka, to asi vím! Nebylo to někde kolem Nových Butovic?
No jo, vida, zametání, na tuto relaxaci jsem zapomněla. Z toho mám kromě puchýřů ještě i bolavé rameno (wasntme) Ale zase ten krásně zametený dvůr dlážděný kameny!
Péče o koně bolí ale je to krááása! Dnešní fotky jsou parádní, smála jsem se nad těmi výrazy koníků i lidí a pak ty popisy v článku,které líčí výstižně jednotlivé povahy a odlišnosti. A taky není kůň jako kůň, i když jsou solitérně drazí i tak by nejraději do stáda. 🙂
Mně stačí moje ubohá záda,letitá, akorát tak na mé psy.Co jsem se jen natahala toho čuněte psího, Daníka, kokra, do schodů, třeba i v tašce z Ikei,páč mi vletěl do nějakýho příšernýho sajrajtu a nešlo ho ani ukázat až ve sprše. No ale taky ráda vzpomínám na jízdárnu s tatínkem, to byly časy. (h) Díky!
Fotky byly jen z mobilu a většinou focené na poslední chvíli ke článku. Zjistila jsem, že náš archiv moc těch „pracovních“ neobsahuje. Například z kování nemám ani jednu fotku.
Mým vzorem je královna Alžběta II., ta jezdí ještě i teď. Anebo budu aspoň chystat koně případným vnoučkům :*
Krásné počteníčko .
U nás cestou na chatu také mají ohradu a stáje s koňmi a vidím, co mají práce. Ale na ty koníčky je krásný pohled.
Já relaxuji na chatě plením záhonků, ale upozorňuji dopředu, že mám jen malé květinové záhonky.
Ale nejraději si po práci při kafíčku čtu knížku nebo časopisy.
Některé věci maji lidi od koní a psů podobné (včetně sbírání hromádek, akorát u psů menších). Dřina je u koní daleko větší, pes. který je vycvičený nemá skoon člověka protáhnout bahnem a loužemi nebo po štěrku a má menší sílu. Nachozené kilometry asi záleží na druhu sportu. Ale ten hebký čumák je společný. Pes je asi ještě více mazlivý (aspoň ti naši). Na druhé straně koně nemáš v noci doma a nemůže tě budit ve 3 ráno, protože potřebuje vyvenčit. Ale tu dřinu u koní bych už dávno nedala. Přece jen je tam váhově řádový rozdíl. Přeji zdravá záda a hodně krásných společných chvil.
Ehm, měl by být vycvičený i kůň, nebo by aspoň měl respektovat autoritu, ale ta ohrada nebo vidina plného žlabu odpoledne někdy převáží.
Počkej, to chceš říct, že se dá relaxovat i tak, že z toho pak nic nebolí? To jde?
Povalování mne baví… asi tak pět minut. Když jsem utahaná, tak i deset. Když mne v pondělí ráno nic nebolí, tak víkend za nic nestál.
Jo, udržet koně, který má jiný názor, není zrovna sranda a když vedeš dva, tak asi nemáš šanci. V malých stájích se k výše popsaným radostem přidává ještě třeba dovážení sena a slámy, skládání sena na půdu, případně dokonce jeho výroba – posekat, obrátit, zpanákovat, odvézt pod střechu, uff. A někde je i v zimě nutné nanosit koním vodu (hadice by zamrzla). V dobách, kdy jsem tahala vědra pro čtyři koně, bych od sebe facku nechtěla.
Do takové malé stáje jsme chodili, než jsme si pořídili prvního koně. A někdy, když jsme měli čas a chtělo se nám (protože jsme byli platící klienti), jsme třeba pomáhali s tou trávou. To jo, voní to, člověk je venku, zapřažení koně pofrkávají, ale pro ty slabé a neobratné kancelářské ručičky jsou vidle s dlouhými stébly čerstvě posekané trávy tak neuvěřitelně těžké! To bylo pro mě opravdu překvapení (chuckle)
,YGO, a nemají koně dechové problémy, když stojí na pilinách?
Většinou ne, ale měli by problémy, kdyby byli podestláni slámou (například Makfi by se po týdnu už neunesl). Ale minulý rok majitelka stájí řešila astma u svého koně – musel se dát do venkovního boxu a na slámu. Ale to nebyl dostihák…
Přesně tak, naše Novela je schopna za noc sežrat celou podestýlku, pokud se jí dá sláma. Miluje výlety na závody, kde se stele jen slámou, protože jsou třeba postavené mobilní boxy na trávě. To je pak nadšená, že má večer slámy až po břicho
U nás na jízdárně bývali všichni koně na pilinách, ale to proto, že piliny se daly sehnat mnohem snáz a levněji než sláma… Dechové problémy jsme nezaznamenali.
Tak téhle práce, kterou jsem milovala, jsem si užila víc než dost. Dnes se divím, že jsem po té dřině byla ještě fyzicky schopná sednout do sedla a jet ven. A při návratu zase pracovat. No, byla jsem mladší a tenkrát ještě zdravá a nic nebolelo. Ale ten kontakt s koňmi by mi nesmírně chyběl. MUSELA jsem se kolem nich pohybovat!
Přesně! Nechápu, jak někdo dokáže přijít, odjezdit koně a odjet. Ten kontakt s nimi třeba při čištění, to je k nezaplacení.
Nevím, jak moc častý je opačný extrém – s láskou vyčistí, podestele, vyhřebelcuje, nasedlá, ale to lezení na koně a ježdění nechá rád jiným. Ještě tak vzít za uzdu a vést na procházku. Do sedla ne, to je vysoko a ono se to hejbe! 🙂 Takhle jsme totiž dopadli, když jsme si chtěli na dovolené vyzkoušet, jak budou fungovat naše děti a koně. Naprostá pohoda a oboustranné nadšení – až na to ježdění.
Ideál nastává když se takoví dva potkají, ne?
Taky už jsem takové potkala. Někdy to tak mají menší děti, často maminky. S koněm umějí naprosto vše, nebojí se ho, umějí ho naložit do vozíku, kůň je poslouchá, ale do sedla se bojí.
No… to není koníček, to je velekůň 🙂 To fakt musí bavit.
Kyž obhlédnu okopanou zahradu, tak mám dobrý pocit , i když mi z kolen opadává hlína a pálí mě obličej- po letošní dlouhé zimě se připaluju naprosto hned 🙂
To je opravdu krásné povídání a jedinečné fotky. Jo jo, u koní je práce jako na kostele (rofl) .
Pár rozdílů mezi parkurovou stájí a dostihovou přece jenom je. Tak hlavně – nenatírají se překážky! A v sezónu dostiháci nechodí do výběhu – kvůli nebezpečí zranění (vzpomínka na Vilíka, který si v ohradě před velkým dostihem zrasoval nohu, neb se chtěl dorvat ke koním v sousední ohradě). Takže koně se vodí na kolotoč (kde je) nebo se prostě musí vyjezdit (kde není).
Jinak Terka platí pouze střechu nad hlavou a piliny, protože to by se jinak nedoplatila – což znamená sedm dní v týdnu vstávat v pět hodin, vyrazit do stájí – vymístovat, nachystat krmení včetně uvaření ječmene (taky oběd i večeři, kterou jim naštěstí nasypou zaměstnanci stáje), projet oba koně (nyní jsou ve stájích, kde ještě není kolotoč), vyčistit, dát snídani a odjechat do zaměstnání – mezitím vyvenčit Frama (ten naštěstí je natolik hodný, že může chodit s nimi).
Ve vysokém sportu si ti drazí koně ohrad taky moc neužijí. Občas jsou k vidění fotky koní z „nejvyšší ligy“ ve výběhu, ale to je právě asi ta výjimka.
Terku obdivuji, plnou péči o koně spolu se zaměstnáním bych nedala!