Nedávno se ve sněmovně opět jednalo o možnosti civilního manželství pro osoby stejného pohlaví. A jako obvykle, vyrojilo se kolem toho spousta aktivity odpůrců – a to i na straně některých křesťanů, kteří proti případnému přijetí takové úpravy demonstrují a nahlas se vyjadřují. Tohle mě dlouhodobě trápí a to hned na několika rovinách.

V různých křesťanských církvích (především v euro–americkém prostoru), včetně té mé vlastní, probíhal a probíhá řadu let poměrně hluboký a obsažný teologický dialog o vztahu k osobám žijícím ve stejnopohlavních vztazích. S různými výsledky. Nutno po pravě říci, že církve k tomu nepřišly samy ze sebe, ale byly k tomu trochu donuceny společenskými změnami, které – opět zejména v tom euro–americkém prostoru – začaly partnerské soužití osob stejného pohlaví, které bylo ještě nedávno kriminalizované, vnímat jako něco normálního, co je nejen trestněprávně, ale i eticky v pořádku. Neplatí so stoprocentně a všude, ale ten trend se tímhle směrem posouvá a myslím si, že to je dobře. A i těm církvím prospívá se o různých zdánlivě samozřejmých věcech zamyslet.

Součástí tohoto trendu je pak i celkem logické volání po rovných občanských právech pro svazky osob stejného pohlaví a obdobné svazky osob různého pohlaví – tedy ty, kterým říkáme manželství. A tady se nám začíná komplikovat situace na té křesťanské frontě. Křesťanské církve mají totiž svou vlastní představu o manželství – říkejme mu křesťanské manželství, nebo po katolicku svátost manželství – které není jenom občanskou smlouvou, která zakládá nějaká práva a povinnosti, ale má také svůj duchovní význam.

Toto církevní a civilní chápání manželství bylo vždycky ve vzájemné tenzi. Kdysi dávno ve středověku to byla právě církev, která do manželství vnesla takovou liberální novotu, že je k němu potřeba souhlas obou snoubenců (ano, dokonce i nevěsty) a nestačí, že to jejich otcové nějak dohodnou. Dneska je to trochu jinak a mnozí mají potřebu ono křesťanské manželství před liberálními novotami přicházejícími ze světa bránit.

Úplně tomu nepomáhá ani skutečnost, že když se dnes uzavírá církevní sňatek, tak se vlastně uzavírají dvě věci zároveň. Je to sňatek podle civilního práva, podle § 666 Občanského zákoníku (fakt!), a zároveň je to i to křesťanské manželství, respektive svátost manželství v církevním chápání. Když to teď řeknu osobně, tak já jako oddávající duchovní nesu vykonáním obřadu morální odpovědnost jak za to, co moje církev učí o manželství, tak fakticky i za to, jak je manželství upraveno v českém právu. S tím prvním problém nemám, o tom druhém nejsem vždycky úplně přesvědčen.

A tohle je právě kořen celé věci. Řada křesťanů má pocit, že pokud stát změní ten občanský koncept manželství, tak se tím nezbytně automaticky nějak dotkne a ovlivní i to manželství křesťanské. Je to oprávněná obava? Inu, ano a ne… Na straně jedné určitě ne, máme odluku církve a státu a církev může o „tom svém“ manželství učit co jen bude chtít.

Na straně druhé je třeba konstatovat, že právě tyhle společenské a legislativní změny byly u mnoha církví v zahraničí katalyzátorem právě té vnitřní teologické diskuze, která leckde vedla k tomu, že církve začaly k takovým svazkům zaujímat trochu diferencovanější postoj, v některých případech jim třeba i žehnat nebo dokonce církevně uzavírat manželství i pro osoby stejného pohlaví. Jinak řečeno, sama o sobě nemá ta případná změna na rovině státu na církev vliv žádný, ale někteří se možná obávají, že by se tím mohly nastartovat nějaké větší či menší změny uvnitř církve, které už třeba leckde více nebo méně nahlas probublávají. Jenomže to pak trochu štěkají na špatném hrobě.

Kudy z toho ven? Nechci se tvářit, že mám nějakou zázračnou stříbrnou střelu a kouzelné řešení, ale v první řadě je třeba si asi víc a víc uvědomovat, že to, čemu říkáme manželství v teologickém smyslu prostě není totožné s tou občanskoprávní smlouvou téhož jména. A vůbec nejde jen o ty stejnopohlavníky. Vezměte si třeba rozvod – v církevním učení a dokonce i výslovně v církevním obřadu se manželství uzavírá doživotně, „dokud nás smrt nerozdělí“.

Manželství v chápání českého práva je sice také trvalý svazek, ale implicitně se v něm nachází možnost jeho zániku rozvodem. Rozvod je tedy z hlediska práva legitimním nástrojem řešení životní situace, není to přečin ani protiprávnost, z hlediska církevního je to ovšem přinejmenším porušením před Bohem daného slibu. S tím pak různé církve zachází různě, do toho nechci zabíhat, ale je to dobrý příklad toho, že už teď není to církevní a civilní chápání totožné ani v takto zásadní otázce.

Bylo by lepší udělat z uzavření civilního manželství jen právní akt na matrice, který by zakládal závaznost podle zákona, a na který by mohl navazovat buď civilní obřad nebo církevní obřad, při kterém by se uzavíralo manželství v tom křesťanském smyslu? Možná ano, jsou státy, kde to tak funguje, ale v našem specifickém kontextu je obávám se ještě příliš živá zkušenost komunismu, který křesťanské snoubence nutil absolvovat obřady dva.

Možná by ale docela stačilo, kdyby se křesťané místo bojování za legislativní úpravy (nebo proti nim) víc veřejně věnovali vysvětlování toho křesťanského konceptu manželství a jeho případných odlišností od civilní úpravy – a to samozřejmě s tím, že toto učení je pro křesťany, ne k tomu, abych ho křesťané nutili ostatním.

To je totiž myslím ta úplně největší past. Mám pochopení pro to, když někdo na základě Bible a křesťanské tradice dojde k přesvědčení, že manželství jako Bohem stvořená realita je zakotveno ve stvoření a ve své prokreační funkci, a tím pádem musí nezbytně být omezeno jen na jednoho muže a jednu ženu. Ono – upřímně – když vezmeme jen ty (nemnohé) biblické pasáže hovořící explicitně o manželství, nebo ty, které se v církevní tradici na manželství obvykle vztahují, tak to chce poměrně velký teologický strečing, aby člověk došel k něčemu jinému.

Některé církve to – jak už jsem výše řekl – udělaly, daly na stůl nějaké vážné teologické argumenty vycházející i z jiných hledisek, někoho přesvědčily, někoho ne. To je celkem přirozené, takhle to v teologii prostě funguje. Patří k tomu samozřejmě i nějaké to vzájemné kacéřováníčko, zaklínání se nezměnitelným božským právem, nadávání do zaostalých opic nebo naopak ničitelů odvěké tradice a tak dále a tak podobně. Budiž. Ale to je všechno náš, když to tak řeknu, vnitrokřesťanský byznys. Past ale přichází v okamžiku, kdy křesťané nebo církve začnou chtít používat své páky a svůj, často nemalý, společenský vliv, aby své chápání – nebo přesněji řečeno chápání jisté části křesťanů – prostřednictvím legislativy vnutili úplně všem. Pro jejich dobro, přirozeně…

Jak jsem říkal, že mám pochopení pro křesťany, kteří na základě Bible a tradice dochází k – z dnešního pohledu konzervativnímu – pochopení různých věcí (což teda ještě neznamená, že třeba sám pro sebe docházím vždy k tomu samému), tak pro tyhle snahy tohle pochopení silou vnutit celé populaci mám pochopení přesně nula. Dokonce si myslím, že je v tom velká míra lenosti, slabé víry a rezignace na skutečnou křesťanskou misii.

Kristus sám říká, že jeho království není z tohoto světa. Proč by tedy křesťané měli mít hrůzu z toho, že o některých věcech smýšlejí jinak, než jak to dělá tento svět? Vždyť to je naopak podle všeho biblického svědectví správně! A bude–li to či ono křesťanské pojetí objektivně pod zorným úhlem věčnosti lepší, pak se to jistě časem jasně prokáže a přitáhne to zástupy věrných. No a pokud ne, tak je asi po čase třeba si připustit, že to možná Pán Bůh přeci jen myslel trochu jinak, než jak jsme mu to my lidé nalinkovali.

Takže shrnuto a podtrženo – mrzí mě velmi, když křesťané sahají po obušku sekulární státní moci, aby za ně dělal to, co by měli dělat sami. Nebo když k tomu hledají všelijaké účelové pseudoobjektivní argumenty, jako že manželství nemůže být stejnopohlavní, protože je to slovo praslovansky etymologicky složeno ze slov muž a žena (což je mimochodem nejspíš mýtus). Mrzí mě, když se směšují hlediska teologická s hledisky občanskými a lidskoprávními. A taky mě mrzí, když se místo dialogu akorát poštěkává (a to prosím platí jak z toho tábora takzvaně konzervativního, tak z tábora takzvaně liberálního).

Jak dopadne aktuální diskuze v parlamentu o civilním stejnopohlavním manželství nevím. Mám ve svém okolí pár lidí, kterým by taková zákonná úprava jednoznačně zlepšila a usnadnila život. Nenapadá mě mnoho stávajících, řádně různopohlavních manželských párů, pro jejichž svazek by taková změna byla nějakým ohrožením. A jsem si dost jistý, že případná změna Občanského zákoníku s mým křesťanským a teologickým chápáním manželství nepohne ani o píď. A jestli to otevře pole k širší teologické diskuzi, tak za mě jenom dobře – ať už její výsledek bude jakýkoli.

–––

DISCLAIMER: Výše uvedené názory jsou pouze mé vlastní a nepředstavují oficiální pozici žádného z církevních úřadů, které zastávám.

O autorovi: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Jan_Vin%C5%A1

Děkuji autorovi za možnost publikovat jeho skvělý text.

A vás se ptám – jak pohlížíte vy na manželství pro všechny – tedy i pro lidi stejného pohlaví?

(Za sebe mluvím o sňatku podle civilního práva (tedy podle onoho ďábelského § 666 Občanského zákoníku). Za církev samozřejmě názor nemám, nepatřím do žádné.)