V dubnu 2019 mi naprosto nečekaně zemřela kamarádka z dětství. Jedna z těch, co vás zásadně formuje, protože je to právě ona, kdo si s vámi v pubertě povídá dlouho do noci o životě. A takových není moc. A přestože se naše cesty časem rozdělily, její odchod mě naprosto šokoval. Bylo jí 38 let. Mladí lidé přece neumírají, co je to za blbost? Bylo jaro a všude kvetly stromy, nejkrásnější dny v roce a my stojíme nad rakví, třesou se nám ruce a brečíme za zpěvu Zuzany Navarové. Jsme v šoku z faktu, že existuje smrt.

O několik měsíců později tento šok zažívám znovu. Vše začalo větou: „Vy na tom snímku máte nějakou šílenost.“ Ona „šílenost“ se jmenovala Non-Hodgkinův lymfom a k jeho léčbě bylo potřeba chodit na chemoterapie. Nic, co by člověk chtěl o letních prázdninách slyšet. A pak to začalo.

„Povzbudivé“ poznámky okolí o tom, že už nejsme nejmladší, že už se kácí v našem lese a že to je sice hodně blbý, že musím na léčbu, ale jestli mě to uklidní, tak jim zrovna umřel pes a taky to nemají lehké… Nezbývalo nic jiného, než se smířit s faktem, že jste na to opravdu sami a že budete potřebovat kamaráda, kterému můžete říct všechno a který vám bude naprosto rozumět.

V pubertě k tomu účelu sloužily deníčky, mně bylo 37 let a deníček už byl na můj vkus příliš infantilní. Ono vůbec nádorové onemocnění není žádná poezie v pastelových deskách. Jelikož jsem vystudovala malbu, tak mě nenapadlo nic lepšího, než vzít do ruky skicák, pero, tuš a štětce. A kreslit. Všechno, co mi zaměstnávalo hlavu, se na papíře začalo zhmotňovat, pokud se během léčby stalo něco pro mě zásadního, už jsem si dělala poznámky. A nakonec mě to natolik vtáhlo, že už jsem se skoro začala těšit do nemocnice a čekat, kdy někdo z okolí pronese nějakou perlu, kterou bych mohla přetavit v komiksové okénko. A tak se začal rodit můj temný komiksový zápisník.

Když jsem na chemoterapii přišla poprvé, byla to pro mě čirá hrůza, měla jsem vyděšený výraz, protože ta obří místnost plná lidí a paní, co zvrací do igelitového sáčku a ta přeplněná čekárna a ten hnusnej výhled z okna na panelákovou zástavbu 70. let. A… Co tady proboha dělám? Ale člověk si zvykne. Dostane Neurol, pustí se mu telka a za pár hodin je konec. A všichni okolo jsou vlastně docela milí a chtějí vám pomoct. Podruhé už jsem se nebála a potřetí už tam jdete naprosto bez obav. Protože teď už stejně přestat nemůžete, a tak je lepší to přijmout a zbytečně se nestresovat.

Komiks byl mým věrným kamarádem po celou dobu léčby, která je prozatím u konce. A u konce je i můj komiks, ve kterém si můžete přečíst, co se může lidem odehrávat v hlavě během náročného období. V současné době probíhá kampaň na podporu jeho vzniku na platformě Hithit. Budu nesmírně ráda, když projekt podpoříte a komiks se dostane k lidem, kterým má co říct a kterým by mohl pomoct. Děkuji.

Odkaz na Hithit najdete zde:

https://www.hithit.com/cs/project/9823/lymfom-city-sitkomiks-o-tanci-mezi-kapkami-toxickeho-deste/news