Myslíte, že se láska koupit nedá? Ale ano, a dokonce opravdová. I s oddaností a věrností. Pravda… lidskou lásku si skutečně ještě nekoupíte, ale naštěstí tu existují tvorové, které nám sem ten nahoře poslal, abychom nikdy nebyli úplně sami, když už to ostatní selže. Je to láska zabalená do psích a kočičích kožichů:))
Už jsem to zažila pětkrát, naposledy s Ari. Taková právě přinesená láska s oddaností se umí smát celým tělem, a s nekonečnou důvěrou v dobré konce zkoumá svět. Většinou tak, že ho okusuje. A nechává za sebou loužičky. A bobky. A zdánlivě nekončící sérii rozkousaných věcí. Ano, do našich životů vstoupilo štěně.
Dívala jsem se na malou Ari a neviděla jen náznak vlčího obličeje, silné packy a huňatý bílý kožíšek, zvoucí k pohlazení. Když ke mně zdvihla oči, viděla jsem v nich především obrovskou důvěru. „Ty mě povedeš, ty mě ochráníš, ty se o mě postaráš. A já tě budu milovat a nikdy tě neopustím. Eh, ten okousanej smeták se nepočítá, že ne?“
S důvěrou se řítím nevím kam!
Ta důvěra hřeje, až bolí, protože zavazuje. Není v tom ale žádná tíže, protože tohle je závazek, za který pes platí láskou. Můžete se s tím chlupatým prevítem něco nazlobit a občas mu slibovat, že ho roztrhnete jako hada, ale on ve své oddanosti nezakolísá, byť by vám právě rozžvýkal nové boty. Když se člověk občas zadívá na křivolakou cestičku svých životních bojů, úspěchů i proher, tak ta psí víra a láska umějí dát velmi příjemnou náplast na oboulovanou duši.
Rozhodně se s tímto citovým kapitálem v ruce pes vychovává líp než jiní tvorové, a proti snaze vychovat děti to je relax – minimálně pro to, že pes by neměl být v pubertě déle než rok, většinou se s vámi nehádá, a v konečné fázi si nepůjčuje vašeho auto – maximálně vám ho zamoří svými chlupy.
A tak se mohlo stát, že mě předevčírem načapal můj muž, jak si čtu na válendě v hostinském pokoji, s blaženě chrápajícím štěnětem přitisknutým k mému boku. Pozvedl pobaveně obočí: „A to má znamenat co? Výchovu strašlivého vlčáka?“ „Jistě,“ odvětila jsem, zatímco probuzené štěně hlasitě zívlo. „Nevidíš, že stavíme základ spolehlivého přivolání?“
Zadumané štěně…
PS: Pokud si plánujete pořídit zvíře a vzájemná láska s oddaností nejsou to, co vám přijde rovnou na mysl, radši si ho nepořizujte. Z celé té akce vám zbydou jen škody, nepříjemnosti a nešťastné nevychované zvíře. Nový mobil, kabelka nebo trekové boty jsou v takovém případě lepší – a opravdu to nemyslím zle.
PPS: Takovou lásku si můžete dokonce i sebrat na ulici nebo vyzdvihnout v útulku… ale aby to fungovalo, vždy to chce dávat i přijímat. Titulek ovšem nechávám, budí zvědavost:))
A tak se dnes ptám – jak přišla chlupatá láska k vám? 🙂
Dede, to je táák krásná sada fotek Ari (ano jak připoměla JJ – male bile katastrofy 🙂 ) Neuvěřitelné, že už je jí osm let !
Všechny naše kočky jsou „z venku“ a Trixie byla „zapomenutá“ fenka na zahradě sousedů, kteří se odstěhovali. Každá kočka je jiná, nezapomenutelná, stejně jako nezapomenutelná byla Trixie. Jejich lásku jsme si opravdu koupili tím, že jsme si je všechny zadarmo vzali z venku domů a „zaplatili za ně veterináři“ 😀 . Nelitujeme jediného dne, kdy k nám ta která kočka či Trixie přišly. Kočičí oči se neumí dívat tak oddaně, jako psí a neumí ocasem dělat radostné otočky. Jenže pes zase neumí – jako kočky spokojeně a hlasitě příst, až skoro škytají.
Zvířecí láska neumí být pokrytecká, je nefalšovaná, dobrovolná a když už jimi darovaná, přetrvává až do konce. Kočku nepřinutíte, aby předla, stejně jako smutný pes nebude vrtět ocasem. Takže si myslím, že zvířecí láska se nedá koupit, ani prodat. Ale lze jí vyhandlovat – lidskou za zvířecí a naopak 🙂
Maričko, to je moc hezká myšlenka! Že si prostě vyměňujeme lásku mezi sebou:)) (inlove)
Když je „handlování“ vzájemně vyvážené, blaho pro obě strany 🙂 (osobně si myslím, že pro nás lidi blaho větší!)
Myslím si to taky, a trochu jsem na vážkách, protože jsem přece opatrovnice v záchranné stanici, ač to spíš vypadá, že mám okřídlené mazlíky 😀
🙂 hlavně že „mazlík“ přilne k srdci (u tebe přesněji pod mikinu) 🙂
Netušila jsem, že lidi zapomínají i psy!
Kamarádka takhle získala „zapomenutou“ kočku… když jsem se s ní potkala, vzala jsem ji do náruče, pomazlila a dozvěděla jsem se, že kočka je divoká a lidí se bojí.
Zjevně pomohlo, že jsem to nevěděla 😀
Bude to možná znít přehnaně, ale ve skutečnosti je Denis nejlepší investice mého života! (inlove) Tolik lásky, oddanosti a radosti nikde jinde za žádné peníze nelze získat. Vůbec nevím, co bude, až jednou…..
Jo a pes na klíně je u nás běžná záležitost, dokonce poslední dobou prakticky každodenní. Po dopolední procházce jsem zvyklá uvařit si kávu a vypít si ji pohodlně usazená s nohama položenýma na sedačce. Dřív i po sebedelší túře měl Denis zájem pokračovat doma v nějaké zajímavé pohybové aktivitě, jako je třeba honička a přetahování se o plyšáky. Teď ale, jak je starší, sotva dojdeme domů, dohlíží na to, abych s vařením kávy neotálela, stepuje u sedačky anebo mě pronásleduje na každém kroku, dokud si nesednu (a já už se kolikrát omlouvám, že jsem ještě zapomněla brejle třeba (chuckle) ), aby mohl vyskočit, dát si hlavu do klína, polovinou těla mi zatížit nohy a blaženě usnout! Prostě idyla! (inlove)
Hančo, věřím ti… a určitě i spousta dalších lidí. Člověk sice s koťaty a štěňaty úplně neví, do čeho jde, ale když do toho jde se srdcem otevřených a ochotou milovat, obvykle je to tak krásné, jak píšeš (inlove)
Hančo u nás zase stepuje Woody. Také už zná správný čas, kdy mi chodí v patách a nelíbi se jí moje otálení, kdy už konečně usednu. Jen ne na kanape, ale do vany 🙂 A ona si konečně mohla v koupelně lehnout na kobereček a hlídat mě 🙂
Posílám Denosovi pohlazení (nebo klidně víc, kolik má rád)!
To je hezký, Maričko, že si Woody sama dala za úkol doprovázet tě do koupelny! 🙂
Denis děkuje za pohlazení a ano, rád si jich dá víc.
Mně přiděluje zvířata CD a nic s tím nenadělám. (h)
Taky jsem si u tebe jednou zahrála na CD a jsem ti doteď vděčná, žes řekla ano. Pro čtenáře, kteří se mnou na netu nejsou od roku 2006 🙂
Měli jsme tenkrát dva psy a dvě odrostlá koťata, když jsme se v podstatě z měsíce na měsíc jako rodina stěhovali od nás z domu do Norska. Martina tam asi opravdu chtěli, protože nám tam zajistili ubytování vhodné i pro lidi s dvěma relativně velkými psy, ale kočky do tohoto kontraktu jaksi nezapočítali.
Zůstaly tehdy v Praze s Andym, který chodil na vysokou, ale pak se měl stěhovat za školou i on z republiky… a co teď? No a pak tu byla Jenny… (h) Jen díky ní jsem se nemusela stydět, že jsem kočky nechala na holičkách – každé zvíře vyhraje, když může být u Jenny 🙂
PS: Od té doby se bráním tomu, abych si naschvál pořídila kočku. Udělala jsem to dvakrát v životě a dvakrát jsem se do roka stěhovala do zahraničí. Té první kočce jsem sice také našla místo k životu, ale jako nekastrovaná kočka (rok 1986) asi po dvou letech podlehla následkům nepodařeného porodu. Tam si výčitky dělám…
Takže sleduju čilý společenský život sousedovic koček (je jich tu dost!) a čekám… Buď nějaká přijde sama nebo třeba… až jednou začnu žít opravdu jen na jednom místě… (blush)
Měla jsem je moc ráda obě Čitušku i Miu. Odešly obě v ten samý rok. Obě holky mi svým způsobem nahradily Áju I. No a pak to to zase začalo ubývat i přibývat. A zase jsem dvě kóče podědila,tenkrát po Karolíně. Ale varuju CD, u mně je stop stav,máme plno. (inlove)
Psem mého života byla nepochybně Asta, třebaže jsem ji původně odmítala. Dobu jsem se bránila vzít si fenečku ke dvěma psím klukům. Až u ní jsem poznala trvalé napojení mezi člověkem a zvířetem. Její odchod mě taky zasáhl nejvíc. Jednak proto, že nastal téměř na den přesně půl roku po smrti manžela Petra (který si ji prosadil), jednak proto, že jsem poprvé získala zkušenost, jak to vypadá, když se u sousedů nedovoláte pomoci. A pak, když jsem vyčerpala možnosti z nejbližšího okolí, bylo pozdě hledat u vzdálenějších.
Po Astě už žije jen její nejmladší syn, který slouží jako domácí mazel v Čáslavi. Před pár týdny jsem si poprosila o jeho fotečku: https://kolmapusi.rajce.idnes.cz/DAN/
Kouká velmi sebevědomě… řekla bych, že mu to tam všechno patří, nebo je o tom aspoň přesvědčen (inlove)
jestli za mostem z Duhy, nebudou zviřátka, tak s vrátím..a budu je hledat…..
Věřím, že za duhovým mostem jsou 🙂 Otázkou je, jestli je to stejné místo, jako ono klasické nebe…:)
Moje první chlupatá láska byl stř. knírač P+S bez papírů, protože jsem sice psy milovala, ale v podstatě jsem neměla zkušenost. Pak už jen labradoři s PP. Dva a ne najednou, a ač si jsou fyzicky velmi podobní, oba blonďáci, povahově každý jiný. S průkazem původu proto, aby mi z nich nevyrostla Pučálkovic Amina 😀 a abych měla alespoň trošku zaručené povahy. I když Darek není Majk, je stejně hodný ke psům i lidem, není hlídací ale vítací… 🙂
Kočka si nás vybrala sama, a mi volbu nedala, ale je to naše černý chlupatý štěstíčko.
Tuším, že vzhledem k našemu věku bude Darek náš poslední pes, ale stejně bych si nikdy nekupovala psa bez průkazu původu, protože tam nikdy není záruka povahy a i zdravotních komplikací. Psů v útulcích je mi líto, ale i když jsme o tom přemýšleli, zvítězila opatrnost. Co vyroste ze štěněte nevíš a starší pes – nikdy nevíš, co má chudák za sebou, jak bude reagovat na děti, prostě ho nemůžu mít „načtenýho“ jako psa od štěněte.
Alimo, chápu tvé rozhodování. Taky jsem si říkala, že příště zamířím do útulku (a sdílela jsem obrázek nejednoho psa, který mi drápl do srdce:)). Leč zatím mi přibývají vnoučata a já váhám… Ze stejného důvodu. Možná i proto, že nejsem cvičitel, jen vychovávám.
Život bez psa si nechci představovat, obávám se, že by byl o mnoho chudší. I když i tak bych ho musela žít. A po smrti? Volný překlad vyznání Willa Rogerse:
Pokud v nebi nejsou psi, pak, až zemřu, chci jít tam, kam oni šli.
Já taky!
Jo, pokud do nebe psi nesmí, co bych tam dělala já? (inlove)
Přesně, naprostý souhlas (h)
Psi do nebe smí, tvrdí to můj švagr. A ten to musí vědět, protože je arcibiskup 😀
To se mi ulevilo! A to má jako švagr přímo od Něho?
Ne vážně. Bylo by divukrásný, kdybysme se všichni někde sešli! Potom.
Sím Tě, o tom vůbec nepochybuj. (h)
Když to říkáš ty, Jenny! 🙂
Ach, vzkaž mu, že děkujeme! (inlove)
No a taky jsem uvažovala nad heslem – nekupuj, adoptuj, které se mi pravidelně objevuje na FB.
Je to heslo, které ve mě budí rozpaky. Znamená to, že se máme vzdát čistokrevných plemen, že dobře živená s láskou odchovaná koťata a štěňata jsou špatná – ne-li nečestná – volba?
Útulky jsou potřeba a skláním se před prací všech, kdo zvířata zachraňují – už na Zvířetníku jsem se snažila útulkům pomáhat, jak jen to šlo. Znám lidi, kteří v péči o potřebné nechali spoustu peněz a často se jim na to konto rozpadlo manželství, protože tohle je nekončící řehole, kdy jeden šťastný konec znamená deset nešťastných začátků.
Co mě chybí (kromě pořádných pravidel opravdu postihujících množírny) je narativ:
Je normální, že v rodině není žádné zvíře.
Je normální nemít na zvíře čas, takže si ho nepořizujte!
Ani kočka ani fena nemusí mít v životě potomky, aby mohla prožít kvalitní život – kastrujte!
To, že dítě chce zvíře, neznamená, že ho musí dostat – pokud ho vy, jako rodiče, opravdu nechcete.
Prostě důsledná snaha předejít tomu, aby útulky praskaly ve švech.
Mám dojem, že je to dozvuk dichotomie pejsek s PP – pejsek z útulku z dětských časopisů o zvířátkách. Stejná sorta informací, jako že morčátku nebude vadit zanedbávání, a tak jej kupte dítěti na zkoušku, než mu koupíte pejska, a že kdo nemá doma pejska, to je určitě zlý podivín, co dává do parku otrávené klobásy.
Když tohle napíše mladší školní dítě, je to na jedničku a pochvalu, ale u kohokoliv staršího už je to poněkud zvláštní. Svět není černobílý.
Jo, pořídit dítěti zvíře na zkoušku může být dobrý nápad – pokud to znamená, že se rodiče postarají, když to dítě nedá. Ovšem přemýšlení typu – vždyť je to „jen“ křeček, morče, potkan… je zásadně špatné (odolávám nutkání napsat zrůdné).
Je to živý tvor, má své potřeby a pokud jsme si ho pořídili, jsme zodpovědní za jeho blaho. jediné, co bych uznala je přemýšlení typu – nežije tak dlouho, to se zvládne i kdyby to drhlo.
Ostatně u koní je to ještě mnohem těžší – kůň je proti psům dlouhověký a pokud si ho člověk pořídí jako partnera na závody, dřív nebo později ho čeká těžká volba – co s ním, když už závodit nemůže? Ne každý má podmínky pro koňského důchodce. A někdy – třeba po zranění – to ani důchodce být nemusí. Nezávidím koňským lidem tyto volby a snažím se věřit, že svým parťákům většina z nich hledá nový život svědomitě.
U takových lidí mě děsí i fakt, že mají děti. Zvířata bych jim do ruky nedala, tak proč děti? 🙂
Ono zvíře může onemocnět a určitě zestárne – na to by lidé měli myslet, než si to zvíře pořídí.
Znám spoustu lidí, co nesnáší zvířata a mají děti. Prý není normální mít zvíře v domě. Je třeba oddělovat zvířata a lidi. No, krávu bych si do kuchyně nenastěhovala, ale zvíře jako společníka ano. Je mnoho staletí vyzkoušené, že to funguje dobře a máme na to spešl druhy 🙂
Tady nejde o to, mít nebo nemít rád zvířata, ale o bagatelizování zanedbávání a týrání zvířat.
Tak u nás potkávám jednu paní, která mi vždy a to znamená 20 let,neopomene sdělit, že pes nepatří do bytu. Její jediný pes byla fenka dobrmana,celý život přikurtovaná k boudě a procházka až po přinucení asi tak 2x za rok. Takovou bych babu bych si do bytu zas nevzala já.
Paní byla asi z Grónska, místní lidé prý byli zděšení, že Dánové jsou prasata a mají psy v domech 😀
Jinak popravdě nevím, co jí po tom bylo.
Čéče,je to docela možný neb se docela podobá zmrzlé tresce. 🙂
😀 To bude ono.
ALe svět není černobílý, a vím o psech zavřených 23,5 hodiny denně v malém bytě, podle majitelů je to pro ně největší blaho… no nevím.
Mě tedy spíš fascinuje, jak se spousta lidí považuje za manažery cizí domácnosti. Pokud sousedovic ratlík celý den a noc neňafá a nechodí nehlídaný do cizích bytů (zažila jsem taky), tak nějak nevím, proč to řešit.
U koní je bohužel běžné, že vymění několik majitelů. Oni sice jsou spíš vázaní na stádo, ale viděli jsme rozdíl, jestli jsme byli druhým majitelem nebo čtvrtým.
Ale za sebe si nedovedu představit, že bychom koně, který už není v kondici, poslali dál. Ani tomu „do dobrých rukou“ bych nevěřila.
A děkuji koňskému bohu, že když jsme poslali na Vysočinu koně astmatika, který by u nás opravdu přežíval, že jsme stále v kontaktu s jeho majitelkou a víme, že je v nejlepších rukou.
A nechtěla jsem to psát… ale kam už jinam než sem. Minulý čtvrtek nám na koliku umřel náš veliký belgický ryzák Spíťa. Nedalo se nic dělat, jen mu zkrátit trápení.
Klokanice, to je mi moc líto… Takový nádherný kůň. Koliky jsou hnusné zákeřné záležitosti, řekla bych, jako pyometra nebo třeba torze žaludku a sleziny u psů.
Bude vám chybět… moc ti to na něm slušelo!
Pokud chceš, až se na to budeš cítit, napiš o něm něco, třeba i pár jeho osobních příhod, přihoď fotky a povzpomínej na něj s námi… (inlove)
Nojo, aspoň tady mu budu moci postavit pomníček. Ale teď se nemůžu ani podívat na fotku…
To chápu, dej tomu čas. Ale někdy takové psaní pomáhá, i když u toho brečíš jako želva. (h)
To je mi moc líto.
Drž se…
(h)
Ach milá Klokanice, při prvním komentáři jsem zapomněla komentovat tady ! Tak honem napravuji. Je mi velice líto, že jste museli nechat odejít Spíťu 🙁 Ve všech westernech (ale i jíných filmech s koňmi) jsem vždy obrečela, když v nich umíral kůň. Milosrdná rána pro věrného zraněného koně, nebo trpícího pod zřícenýcm dostavníkem apod. A to jsou jen filmy, skutečnost musí být tisíckrát větší bolest!!! Ano, ráda si později přečtu „pomníček pro Spíťu“ Upřímnou soustrast.
nove stene?
(inlove)
Ne, ale včera jsem vedla na FB debatu nad nabídkou jednoho kouzelného vlčounka – bavilo se nás víc, včetně Ptakopyska, a já jsem si uvědomila, jakou mám momentálně kliku, že tu svoji chlupatou lásku pořád ještě mám. Štěňátka a koťátka srší roztomilostí, ale ty začátky jsou proti soužití se starším zvířetem takové hodně… akční. 😛 No a pak jsem dávala ty obrázky k článku o Berry, což mě přimělo po letech projít fotky… a téma bylo tady .
Ano ano – láska se dá koupit, najít, zdědit, půjčit, zachránit… mne by bez chlupaté lásky bylo taky jenom půl. Půl? V momentální situaci jedna čtvrtina (rofl)
Jsi dobře chlupatě zabezpečená – jen počkej, až u tebe skončí i Fram… (wasntme)
😀
OT: Ygo, jak dopadly nedělní dostihy?
Jo, to nevím, nejsa vědma (rofl) – pojedou až tuto neděli v Praze (minulý týden byl tuším Most). Předposlední a poslední dostih – Mafin možná do pátého místa, ale s Finigou jedou moc dobří koně. Jdou se v podstatě provětrat a nachystat na sezónu. Uvidím – doufám, že i na vlastní oči 😉
Aha, tak to jsem předběhla dobu. Jak tak sleduju, jak se pomalu rozjíždějí závody, tak jsem myslela, že už se také účastnili. Budu držet palce!
Ne, to by nešlo, Frama bych nezvládla. Nyní to je devatenácti kilové mimí (něco přes pět měsíců), ale já u něj nemám šanci – zatímco Terku poslouchá téměř na slovo, na mne kašle zcela. To třebas u Brooke nebylo – já byla hned ta druhá po Terezce. Ale jinak je to opravdu zlatíčko – v jeho věku nás venku Brooke přehlížela jak lán a žila si tam vlastním životem, kdežto Framíto se od Terezy nehne :O
Tady jsou Framovi fotky z předminulého týdne
https://yga.rajce.idnes.cz/2021_Duben_5_-_a_zase_ten_Fram/
Ygo, v pěti měsících se ode mě nehnula ani Ari 😀 Dokonce ani v šesti měsících… ale potom to byl fofr:)) Ale věřím, že Terka je jiný psovod než já
Nevím, jestli je lepší psovod, ale snaží se. Platí si lektorku, protože touží po metách v obedience 😉 a taky doufá, že se rozběhá, ale na to je ještě čas. Zatím je to takový mámin ťunta (rofl)
No jo, já na chlupatou lásku pořád ještě čekám – ale opeřenci se taky počítají, ne?
Dede, kolik už je Ari? To je jako včera, když sis vyzvedávala Malou Bílou Katastrofu. 🙂
Počítají! Ale nehodili se mi do článku, kdybych se jistila všemi směry, byla by to sága 😛
Ari bylo osm…
Děti si vyprosily psa. Pak odešly studovat a pes zůstal mně, pak jsem Borůvce pořídila kamarádku a od té doby jedeme v módu dvojpsa 🙂 Každá z nich byla a je jiná, ale mám je všechny moc ráda a to, jak mě vítají, hlídají a věnují se mi, mi už mockrát dodalo radost do života.
Řekla bych, že je to častý mód – tedy ta šťastnější verze. Děti chtějí psa a teprve pak rodiče zjistí, že ho potřebovali právě oni (inlove)
Stalo se u nás. Nejprve si sestra vyprosila psa, pak si na střední pořídila první papírově štěně a pustila se do chovu a chovatelské komunity… když si pořizovala druhého, mamka si paralelně sehnala štěně (jiného plemene). Když jí pak pes umřel stářím, vzala si jednoho z útulku. Byl to pořádný rozdíl, pes měl ukázkovou separační úzkost a vyskákaly tam další problémy, i zdravotní.
Sestra si domů přitáhla i kočku, tajně 🙂 tu zdědil táta.
Netopýři? Dva jsou málo, radši čtyři! 🙂 Ty máš taky nedostatek přítulných kožíšků?
To patřilo pod Netopýrku.
Přítulný kožíšek je jen jeden, a to jen když má matlací náladičku 🙂 trpím nějakou podmazleností, co jsem vypustila pipoušku
Ze záchranné stanice. Nenápadně jsem se ptala, jestli už mazlivé hendikepky Fany a Rebeka mají domov. Měly, ale jiní dva netopýři neměli 🙂
:O – bude další ochočování?!
Myslím, že ti jiní dva jsou bystrá jednokřídlá Mariella a truhlík Julek, ze kterého se začíná stávat spokojený netopýr:))
anoano 🙂
Určitě bude, chceme v tom pokračovat 🙂