Počasí je skutečně aprílové. Po ránu někdy sněží. Jindy to vypadá, že co nevidět budou padat třicítky.

Koncem března se netopýři probudili ze zimního spánku a začali lovit první otužilý hmyz. Po pár dnech krásného tepla však nastalo počasí akorát pro zimování. Netopýři udělají, co jim příroda v takové zimě káže: někam zalezou, upadnou do zimní strnulosti a počkají, až bude zase hezky. Maximálně tak šetří energii, aby vydrželi několik dní bez jídla.

Co když je ale netopýr po zimě vyhublý a neměl od lidí vykrmovací servis?

Takového netopýra můžete najít na zemi. Když se netopýr nehýbe a je studený, neznamená to, že je mrtvý. Někdy to nepozná ani odborník.

Pokud najdete teď v dubnu netopýra mimo úkryt, určitě potřebuje lidskou pomoc. Zavolejte do záchranné stanici a pro jistotu jej ani nezahřívejte. Vysílený netopýr totiž nemusí mít ani dost energie, aby se bezpečně probudil. V záchranné stanici dostane nejprve kapačku a pak se teprve budou konat nějaké pokusy o buzení a krmení.

Copak asi dělají

Na moje dva svěřence bych mohla namontovat teploměr. Když spí Mariella na zemi, venku se určitě ochladilo. Když tam spí i Julián, je buď opravdu chlad, nebo se mu stýskalo. Když oba visí v úkrytu pod dekou, venku je hezky.

Dnes je tepleji a netopýři zase spí na jedné hromadě — tedy, pokud spí. Blíž to nezkoumám. Dede před časem vyjádřila obavu, že při soustavné sexuální aktivitě se jí ten stroupek asi ještě dlouho nezahojí. Kupodivu se mi vrátila z hlídání už bez stroupku na zádech (Mariella, ne Dede). Stále ještě má lysinku.

Vytahuji z lednice vychlazené cvrčky. Mariella chňapne po prvním, půlku ztratí, nechá si ji podat a seskočí dolů na podlážku. Juliána slyším poletovat. Když se vracím s druhým cvrčkem, zjišťuji, že jsem zapomněla zavřít strop. Julián šustí někde v úkrytu. Odkrývám první deku. Julián najednou přistane těsně vedle mojí ruky a mlsně se rozhlíží. Popadne cvrčka, kterého jsem mu podala, a mizí v úkrytu.

O dva dny později zase sahám do šuplíku, na krabičku se cvrčky.

Julián si najednou začne protahovat křídla, to kdybych na něj náhodou zapomněla. Když držím v pinzetě cvrčka a druhou rukou nadzvedávám přikrývku nebo úkrytu, už je připravený chňapnout.

Když jednoho večera vytáhnu Juliána z ohrádky na focení, nezapomene mě počůrat.

Určitě se učí od Marielly.

O pár dní později si beru netopýry pod mikinu. Oba.

Je dopoledne a hlídám finále jedné odborné soutěže pro středoškoláky. Většinu znám od vidění z dřívějších ročníků. Třetinu jsem viděla minulý týden na soutěži vyšší kategorie, které se mohli zúčastnit i mladší studenti. Všichni jsou poctiví a pracovití. To znamená klídek, pohodu a čtyři hodiny nebetyčné nudy. S občasnou spiritistickou seancí, pokud se některý účastník dlouho nehýbe nebo nevydává žádné zvuky.

Dodělávám resty, které se dají zvládnout s jedním okem na finalistech. Píše Dede a ptá se, kdy budou netopýří novinky. Což mi připomíná, že jsem chtěla na Juliánovi vyzkoušet mikinovou metodu pro ochočování drobných zvířátek.

Potkany jsem doma měla téměř patnáct let. Vymazlené s průkazem původu, polodivoké s divokými rodiči nebo prarodiči, neochočené z laboratorních chovů, nalezené, nechtěné z inzerátů… Nejčastěji však adoptované. Zvíře se do určitého věku dokáže snadno socializovat s vlastním druhem i s jinými druhy živočichů. V dospělosti už je to mnohem horší. Záleží pak dost na povaze a na společnících dotyčného zvířete. Netopýři se dokážou dobře učit od sebe. Při nácviku na misku mnohdy stačí zaškolit netopýra, kterému to zapaluje nejrychleji. Jeho spolubydlící to pak často odkoukají od něj.

To je důvod, proč si beru pod mikinu oba netopýry.

Teď zbývá vysvětlit, proč pod mikinu.

Drobná zvířata mají spoustu predátorů, a tak často vyhledávají úkryty. Mnoho druhů navíc vychází z úkrytů až za tmy, kdy je hůř vidět. Špatnou viditelnost kompenzují jinými smysly; netopýři se díky vynikajícímu sluchu a echolokaci dokážou dobře orientovat, i kdyby byla taková tma, že i sovy potřebují čelovky. Navíc patří mezi takzvaná štěrbinová zvířata, to znamená, že obývají přirozeně a lidskou činností vzniklé štěrbiny. Ideálním úkrytem je pro ně mezírka mezi kůrou stromu a stromem, vypouklina ve střeše starého domu, mezera mezi vrstvami fleecu nebo třeba taky mezi žehlicím prknem a jeho potahem.

U netopýrů dostanu bod navíc za fleecovou mikinu. Fleece na dotek připomíná netopýři srst a netopýři jej mají velmi rádi. Pokud si můžou vybrat různé materiály, vždy dají přednost fleecu.

Protože je dopoledne, jsou oba netopýři v torporu. Ztuhlí a studení. Mariellu nacházím v dece na podlážce (což znamená, že dneska bude venku pěkná kosa), Julián visí na své oblíbené postranici. Mariella ze spánku natahuje zadní nožky, chce se něčeho chytit. Poskytuji jí tričko a zakrývám ji mikinou. Julián okamžitě vystaví na odiv své krásné ostré zoubky. Na tričku se promptně otočí hlavou nahoru a vyčůrá se.

Pak se trochu rozehřeje a začne popolézat. Skončí u Marielly. Natlačí se k ní, pak na ni.

Mariella začne frfňat a přeleze mi na druhé rameno.

Julián už za ní nejde.

Mám tak na každém rameni jednoho netopýra.

Že by se dohodli, že mě budou svými omračujícími třiceti gramy zatěžovat rovnoměrně?

Mariella zalezlá

Snažím se nehýbat, protože kdykoliv trochu pootočím levé rameno, Julián se začne vrtět. Kdykoliv sáhnu na to pravé, Mariella brebentí.

Došlo kafe. Jdu si uvařit čaj. To jsem ale neměla dovoleno. Mariella začne nadávat, povyleze z úkrytu, šplhá mi po krku a chmatá křídlem. Protože oko je poslední objekt na hlavě, do které mi ještě nedokázala vrazit křídlo, radši podeberu její nožky prstem, když se přichytí, vezmu ji do ruky a vrátím do ohrádky.

Julián celou dobu brebentí taky. Když Mariella zaleze do deky, rozhovor utichne.

Julián sedí na rameni.

Pokouším se o fotodokumentaci. Když nadzvednu mikinu, Julián mi přeleze za krk a pro jistotu na záda, přesně tam, kam si ani nedosáhnete, natož abyste tam dokázali fotit.

Dokončuji práci. Jsou tři odpoledne. Julián mi tiše seděl na zádech asi čtyři hodiny.

Jak ho sundat?

Sedám si na postel a opatrně svlékám mikinu. Na ní by měl být… není nic. Sahám si na záda. Kde je?

Zahlédnu stín na rameni a pak už slyším znechucené nadávání a pleskot křídel. Chvilku jej zkouším sebrat rukou. Nakonec si dojdu pro jeho oblíbenou plyšovou dečku a sahám jí pod stolek. Nadávání se zostřuje. Šmátrám dál. Netopýr si naskočí na dečku. Je zmuchlaná, takže ho do ní nemůžu schovat. Rychle vytáhnu ruku a přitáhnu si dečku s netopýrem k tělu, aby nemohl odletět. Pouštím ho až nad ohrádkou. S nadáváním zalétne do svého úkrytu.

Večer se koná oficiální vyhlášení výsledků soutěže. Dávám vychladit víno a cvrčky. Julián slyší klapnout šuplík a lednici a začíná aktivovat. Když s pinzetou v ruce nadzvednu přikrývku jeho úkrytu a chystám se mu jednoho cvrčka podat, chytí si drápkem na křídle moji ruku, aby si to náhodou nerozmyslela.

Mariella už nemá stroupek

Je to velký pokrok. Chlubím se jeho bývalé opatrovatelce. Máme obě radost. Manželství Juliánovi zjevně velmi svědčí!

Netopýři na fotografiích jsou ochočení a v trvalé nebo dlouhodobé péči školené členky záchranné stanice. Nikdy nesahejte na netopýra holýma rukama. Najdete-li netopýra v nouzi, zavolejte do záchranné stanice nebo na netopýří linku 731 523 599 a postupujte dle instrukcí odborníka. Více o netopýrech se dozvíte na webu České společnosti pro ochranu netopýrů http://ceson.org/ a záchranné stanice pro pražské netopýry Nyctalus http://www.nyctalus.cz/cz/ .