Když se začala plánovat dceřina svatba, těšili jsme se s manželem, že se zbavíme financování jednoho z členů rodiny. Namísto toho si dcera s nastávajícím manželem – považte, bez dovolení rodičů! – pořídili dalšího. Čtyřnohého, jak jinak.
Prý se jim hříbě tak nějak… přihodilo. Narodilo se v naší stáji, stejně jako ostatní hříbata pobylo půl roku s maminkou a po odstavení šlo do ohrady a do společného boxu s vrstevníky, časem došlo k oddělení klisniček a hřebečků. Za úkol měli jen růst, sílit, zjišťovat, co s těma dlouhýma nohama, a naučit se spolu navzájem vycházet. Když se blížilo obsedání, začal chovatel hledat nového majitele a přišel s nabídkou, která se prý nedala odmítnout.
Poprvé venku
A prý, „stejně se pořád přetahujeme o koně, tak se další hodí, ti naši budou stárnout, tak ať pak nemusíme čekat na dalšího, nic se pro vás nezmění, budu dál přispívat na naše koně a nového si budu financovat sama“. Tedy s nastávajícím. Mám podezření, že náš (tehdy budoucí) zeť byl poněkud balamucen ohledně toho, co to všechno znamená vlastnit koně. Ale nese to statečně a své místo si našel za hledáčkem fotoaparátu.
Kamarádky
První jezdecké krůčky Quibellka dělala bez svých nových majitelů, protože ti na jaře 2020 uvízli na studijním pobytu v Rakousku, takže pokroky sledovali jen prostřednictvím telefonu a videí. Ale neučila se jen Quibella. I pro mě to bylo něco nového, nikdy jsem zblízka obsedání nepozorovala, vlastně mě ani moc nezajímalo.
Lonžování
Dodnes se dává k lepšímu historka, jak jsem běžela na jízdárnu fotit, zatímco na ní jezdec seděl možná potřetí – celkem ošemetná chvilka, kdy se mladý kůň může kdykoliv splašit a zachovat se zcela neovladatelně, jak jsem byla poté poučena, takže je třeba se vyvarovat rychlých pohybů a všeho rušivého.
První kroky s jezdcem
Další zkušeností jsem se ani moc nechlubila – jak jsem Quibellku plácla po zadku, aby se pohnula, tak, jak to běžně dělám u našich koní. Pohnula se, ale trochu jinak, než jsem čekala. Naštěstí jsem stála o kousek mimo trajektorii letících zadních nohou. To je také něco, co se teprve musí učit.
Takže, co vlastně hříbě naučí matka příroda a co ho musí naučit člověk?
Cvičení na kavaletách
(V této chvíli jsem si myslela, že se pera chopí majitelka a všechno to odborně popíše. Ale zbylo to na mně, takže tady máte laický pohled.)
Ještě pod dohledem maminky se učí nechat si nasadit ohlávku, nechat si zvednout nohy, přejet kartáčem. Maminka je v klidu – tak asi je to v pořádku, nemusím se bát.
První pád
Pak se učí reagovat na hlas, na zamlaskání, to při práci na lonži. Učí se nebýt vázáno na jiného koně nebo stádo, aby zvládlo ošetřování i trénink samo, stejně jako s ostatními. Koně jsou stádová zvířata, a když se cítí ohrožení nebo jen nejistí v neznámé situaci, volají stádo nebo se za ním snaží dostat. I když zrovna neutečou, nesoustředí se na svou práci, jsou napjatí, lekaví. Samozřejmě to záleží na každém jednom koni, každý má jinou povahu, je více bojácný nebo naopak kurážný. Není ale také každému člověku kolem koní automaticky dáno, že mu kůň bude důvěřovat a uznávat jeho autoritu.
Nácvik drezurní úlohy pro Výkonnostní zkoušku klisen
Další úkol je přivyknout mladého koně na udidlo v hubě, zpočátku samozřejmě to nejměkčí a nejjemnější, a na váhu jezdce na zádech. To je ještě před položením sedla a jezdec si také nesedá, jen si hříběti lehne přes záda. Pak teprve přijde sedlo na zádech. Stále se ještě pracuje na lonži.
Výkonnostní zkouška klisen – předvedení
Hříbě už není žádný drobeček, jsou mu tři roky, lonžéra dokáže na lonži utáhnout, když se něčeho lekne a náhle uskočí. Ale současně se učí důvěřovat jezdci a nechat se jím vést, učí se znát pomůcky – co to znamená přitlačení nohy, povolení tlaku, vychýlení váhy jezdce do strany. Ovšem o napínavé situace není nouze, mladý kůň nemá brzdu, pokud se lekne nebo rozhodne utéci před tou divnou váhou na zádech, nepříjemnou věcí v hubě, cvakáním závěrky foťáku nebo strašidelnou červenou překážkou, prchá. A vyhazuje a staví se na zadní.
Naše Qéčko je ale mimořádně inteligentní zvíře, byť temperamentní, takže naštěstí k žádným nebezpečným situacím nedošlo.
Výkonnostní zkouška klisen – skoky ve volnosti
Hříbě přirozeně umí klusat, cválat, skákat. Společnou řeč – toto je pokyn pro naklusání, toto pro nacválání – se začne učit na lonži a pak se znalost použije při nácviku pod jezdcem. Cval je buď na pravou nebo levou nohu, velmi zjednodušeně řečeno, záleží na tom, která přední noha je při cvalovém skoku víc vepředu. Když kůň procválává oblouk, má víc vpředu přední vnitřní, jakoby se o ni opře. A teď odpovídám na otázku Maričce – jezdec neovlivňuje, kterou nohou se kůň před překážkou odráží (odráží se z obou zadních), ale na kterou přední má po překonání překážky doskočit. Protože jezdec ví (tedy, měl by vědět!), kam se po skoku bude točit, a musí to přenesením váhy a otěží sdělit koni, aby ten dopadl na správnou nohu.
Výkonnostní zkouška klisen – parkur
Skákání se u mladých koní procvičuje a podporuje bez jezdce, ve volnosti. Postaví se řada překážek za sebou v odměřených vzdálenostech, aby vycházely pěkně na cvalové skoky, ohradí se ze strany třeba řetízkem, za koněm se mávne bičem, na druhém konci se zachrastí kbelíkem s pamlsky a kůň sám přeskáče řadu, sám si odměří, kde se nejlépe odrazit. Když to neodhadne, klepne se do nohy a příště je zvedne víc.
(Toho se bohužel využívá při tzv. barování, zakázané tréninkové technice, kdy se schválně navodí situace, aby se kůň uhodil bolestivě a zvedal nohy opravdu hodně.)
Výkonnostní zkouška klisen – drezura
Až potom se to začne učit s jezdcem, který by mu ze začátku neměl příliš diktovat, kdy je třeba odskočit a jak dlouhými cvalovými skoky se má přibližovat k další překážce. To až při překážkách o něco vyšších, v obtížnějších kombinacích a o pár měsíců i roků později.
Ještě samá noha, ale už se nese
A protože je Quibelle chytrá a učenlivá (chovatel prý lituje, že nenasadil vyšší cenu), mohla se už na podzim zúčastnit Výkonnostních zkoušek klisen, to znamená, získala takový koňský výuční list. Přes zimu měla čas dál trénovat, ale také chodit ven na louky a vůbec dělat všechno proto, aby dál sílila a rozvíjela se. A až všechny současné složité okolnosti dovolí, zúčastní se prvních závodů. A to bude ovšem opět výzva a něco nového – i když to budou závody „doma“, přibydou noví koně, nové vjemy – jak se asi zachová?
Skokový trénink
Na vyjížďce se Spíťou
Trénink někdy bolí (Při pořizování fotografie nebylo zraněno žádné zvíře a jezdkyně to odnesla jen modřinami na sedací partii:))
Klisnička je moc krááásná a fotky taky. Obdivuji práci s koníky a všem kolem koní, přeji aby jim bylo s jejich zvířecími přáteli co nejlépe. Těžká práce ale radostná! (h) Já než bych dala dohromady všechny ty řemínky, skončila bych omotaná jako zločinec a koník by byl silně rozmrzelý. 🙂 (h)
Na uzdečce normálně rozepínáš jen jednu přezku, zbytek se navléká. Ještě teda některé nánosníky. Ale rozborka-sborka uzdečky je sranda proti různým tažným postrojům. A jednou za čas je to potřeba (zkontrolovat, vyčistit, namazat).
Na koňských táborech jsou občas děti týrány skládáním úplně rozebrané uzdečky 😀 Já bych to nedala! Když mažu uzdečku, dělám to po jednotlivých řemíncích – rozepnout, namazat a rychle zapnout.
Dyť je to logické a nezaměnitelné! Schválně si ji rozeber – nátylník nezaměníš, na něj čelenka. Jejími oky provlékáš řemínek nánosníku. Připneš lícnice, udidlo, otěže, máš hotovo a nemáš co řešit. Kompletní uzda není o nic těžší, když víš jak má vypadat výsledek.
Zajímavé. My jsme kdysi leštili uzdečky nerozdělané. Možná proto, že nebyly naše ale oddílu… 8)
No ale to přece zrovna ty nejnamáhanější části ošidíš!
Přiznávám se, že když si přepínám jinou otěž, připnu nejdřív podle stávající tu novou a až pak odepnu tu starou. A stejně jsem to tuhle udělala na jedné straně obráceně 😀
Klokanice a Báro, děkuji za velice poutavý článek o složité výchově hříběte a za přímou odpověď na můj dotaz, jak že je to s nohama při doskoku. Fotky jsou krásné – elegance sama, včetně té poslední. Předpokládám, že na všech je to povyrostlé hříbátko – Quibelle, je to krásavice (a jezdkyně též).
Jsem ráda, že se v komentářích rozvedlo udidlo, jinak bych se také ptala. Je mi jasné, že nějaký čas trvá, než si kůň zvykne na to, že musí stále něco v hubě žvýkat a jezdec mu s tím navíc manipuluje :). Kde kůň udidlo vlastně má – nad jazykem, nebo pod. Viděla jsem ho koni dávat do huby, ale vlastně mě nikdy nenapadlo (a nedívala jsem se) jak daleko a kam. Ale v obou případech jistě není snadné si zvyknout. Pod jazykem to musí nepříjemně(bolestivě) tlačit na žíly a jestli přes jazyk – může jím kůň dobře hýbat? Někdy jsou na pastvě vidět koně stále s ohlávkami – jak mohou s udidlem polykat – nevadí jim a nezachytává se jim pod(nad) nej tráva? Jak Bára zmínila, kůň si naštěstí časem na udidlo v koutcích vytvoří jakési mozoly a zvykne si. Měli jsme londýnského kamaráda (už nežije), který od mládí kouřil fajfku a i vyhaslou ji často měl v puse. A protože stále na stejném místě v ústech, měl v pravém spodní nejen mozol (spíše takovou dost nehezkou modravou sraženinu), ale ret tam byl od fajfky mírně, ale trvale promáčklý.
Myslím, že už jsem zde jednou doporučovala film „Harry & Snowman“. Dokumentárně zpracovaný příběh o slavném koni, zachráněném těsně před jatkami, z kterého se stal světoznámým parkůrovým šampion.
https://www.imdb.com/video/vi1536603673?playlistId=tt2898306&ref_=tt_ov_vi
A nedávno jsme viděli ještě jeden starší film o koni. Moc krásně zfilmovaný osud nejslavnější a nejrychlejší závodní klisny Ruffian. Žádný jiný kůň jí za její bohužel krátký život nepředběhl.
Celý film je na yotube, ale ne moc jasná kopie a navíc u DVD jsou bezva dokumentární bonusy. Oba filmy mohu doporučit. Tady je na youbue.
https://www.youtube.com/watch?v=dUzMZ_Axl2E
Maričko – ohlávka NENÍ uzda, tudíž nemá udidlo. Prostě je to něco na způsob obojku u psů – aby se mohly vodit.
YGo mco díky, vida, co já všechno o koních nevím. Nějak jsem myslela, že do „postroje na koňskou hlavu“ patří i udidlo. Teď už vím a jsem ráda, že se koně pasou bez něj 🙂
A ještě jsem zapomněla napsat, že se mi moc líbila tahle věta : „cvalové skoky…za koněm se mávne bičem, na druhém konci se zachrastí kbelíkem s pamlsky a kůň sám přeskáče řadu, sám si odměří, kde se nejlépe odrazit“. Který kůň odolal takové sladké motivaci 🙂
Maričko, moc děkujeme za chválu! Ano, na všech fotkách je Quibelle 😀
Jinak co se ohlávky týče, to už odpověděla YGA a k udidlu: Udidlo je na jazyku a správně nastavené tam vlastně jen leží, úplně volně. Má tedy celkem velkou možnost pohybu a netlačí na jazyk, nebo aspoň ne příliš 😉
Děkujeme za tip na film!
Báro, děkuji za doplnění. A teď jsem si znovu prohlédla všechny fotky (pochvala choti!!!) a je až neuvěřitelné, jak (asi rychle) z toho nohatého hříbátka vyrostla taková krásná, velice schopná, nadaná krasavice k „blaze“ na čele. Fotka Quibelle s maminkou je dojemná. Jak vůbec koňská maminka snáší oddělení svého potomka(a opačně) – stýská se jí (jim)? Půl roku ne sice dlouhá doba, ale zase bych čekala, že tam ta vazba „matka-dítě“ je silnější, než třeba u štěňat a koťat“.
Maričko, na první fotce je hříbátku pár dní, na poslední (aktuální) fotce má 4 roky a nějaký týden.
No jo, těch pár dní je asi těžkých pro kobylku i hříbě. Hříbata řehtají, kobylky jim odpovídají, když je zaslechnou. Ale trvá to opravdu pár dní. V tom půl roce se hříbata sice pořád občas přijdou napít, ale jinak už jsou to samostatné jednotky, klisny jsou často v tu dobu často připuštěné.
Milá Klokanice,
připomněla jsi mi mé časy v třeboňské dostihovce. Tedy, aby bylo jasno, já jsem nikdy nebyla žádný pořádný jezdec. Myslím, že bych dodnes s koněm zaklusala, zacválala, možná přelezla půlmetrový klacek a při troše štěstí vyseděla nějaký nenáročný hrb (neutíkající do strany). Myslím, že se tyhle nejzákladnější věci nezapomínají.
Tenkrát jsem se ale účastnila první fáze obsedání, tedy jen dávání prvního obřišníku. To aby roček (u dostiháků se obsedá už cca v 18-20 měsících) si zvykl na „tygra za krkem“. Bylo to ve výběhu, pak jsme je pouštěli do prostoru. Většina si dala říci a v klidu vyběhla, pak si párkrát vyhodili zadkem a už se s tím začali smiřovat. Ale malá kobylka Moca (Crapom-Mormona – starodávný rodokmen) se rozhodla, že toho tygra za krkem nechce. Držela jsem ji, podobně jako u ostatních, za kroužky od udidla oběma rukama. Moca udělala svíčku, vytáhla mě do vzduchu, pak šla do kleku, já s ní, pak se zase postavila na všechny čtyři, ale já se nestíhala zvednout. Tedy nakonec ano, ale trvalo mi to. Prostě jsme si tak zápasily, obě pitomé. Pořád jsem té chuděře visela za ty kroužky. Když se mi ji pak povedlo uvést do kroku, tak jsem ji pomalu pustila a skoro jsem nestíhala uskočit, jak vypálila oběma zadníma. Naštěstí mě netrefila, bylo mi tak 16-17 let. Jo, to byly časy.
Tyjo, to teda byl zážitek!
Tady u těch tříletých teplokrevníků to většinou takové drama nebývá, přece jen jsou už zvyklí na lidi a nějakou tu základní péči. Ale nějaké poskakování a uskakování, bezhlavý úprk, to se občas stane.
No Apino, však se tady marně neříká o nějakém kůzleti, psu, ale i děcku, které nadměrně hopsá „skotačí“, že vyvádí jako „bucking bronco“ (podle rodea):)
Fotografie Kamarádky, je bezvadná! Netušila jsem, že vychovat z hříběte koně, je taková fuška. Navíc rozdělená do mnoha let! A s tolika nuancema! Přimáčknout, naklonit, přitáhnout, nenaklonit, pane jo! Ale zvířata jsou to krásná, impozantní.
Dotaz na něco, co mi nedělá dobře, ale jsem jen laik a trochu nekritický obdivovatel zvířat. Proč se jim dává ta hnusná věc do tlamy? Je divné, že se za ta dlouhá léta nepřišlo na něco víc koněmilného. Ovládá se to velké, krásné zvíře citlivými koutky?
Doufám, že to dcera rozvede, já odpovím jen tak, že od trenéra to schytáváme nejvíc za to, když „jezdíme rukou“ nebo „máme tvrdou ruku“. Ovládat koně bychom především měli váhou, sedem a nohama.
A ano, existuje bezudidlové ježdění, ale není moc rozšířené a moc podrobností o něm, přiznám se, nevím.
A ještě, na té poslední fotce mi nejvíc ze všeho vadí to zatažení za otěže 😀 Ale ono to není lehké, když člověk pád nečeká, se hned pustit.
Tak ono se taky dá jezdit bez sedla či podkov, ale moc s tím nenazávodíš.
Jani, naprosto chápu, jak to myslíte 😉 Samozřejmě nezkušený jezdec může „ostrým“ udidlem napáchat nějakou škodu. Ne tedy takovou, že by se koutky snad roztrhly nebo dodřely do krve, to jsem nikdy neviděla. Spíše na tom místě kůže zesílí a kůň už tam pak není tolik citlivý, říká se pak, že je „tvrdý v hubě“, to znamená, že na udidlo nereaguje. Špatný postup je pak ten, dávat stále „ostřejší“ udidla, aby začal reagovat.
Vysvětlím, co znamená jemné a ostré udidlo: Jemné udidlo je většinou tlusté a několikrát lomené (jednou, dvakrát), takže to není jednolitá tyčka. Tím, že je tlusté, ani neřeže, moc netlačí v koutcích. Taková udidla mají mladí koně nebo nezkušení jezdci, já třeba právě tady na mladé Quibelle mám takovéto udidlo, navíc gumové, ne kovové.
Naopak ostré udidlo je takové, které vyvolá větší tlak, a to nejen na koutky, ale spojenými řemínky třeba i na nos koně. Jsou to udidla pro dobré jezdce a zkušené koně. Jde o to, aby kůň, který má 400-600 kilo, zareagoval v okamžiku. Při skákání potřebujete na závodech rychle otočit koně téměř na místě a podobně. Ale přesně jak píše Klokanice, to by se nemělo právě dělat jen přes udidlo, ale spíše sedem a nohou, takže udidlo je pro koně jen takové upozornění, ukázání směru.
A poslední postřeh, než komentář bude delší než článek 😀 Já třeba mám klisnu, která venku na vyjížďce má tendenci jet opravdu rychle. Měla jsem na ni tupé, tlusté udidlo, ale trenér mi poradil, že ven si mám brát ostřejší. Když bych jela s tupým udidlem, celou cestu ji budu „rvát“ za hubu, aby zpomalila a jen ji tím ztupím. Kdežto ostřejším stačí jednou dvakrát trochu zatáhnout a kůň pochopí, co se po něm chce, zareaguje a já nemusím tahat.
Uf, je to věda, že?
A ještě bych možná dodala, že správně používané udidlo nepůsobí právě díky uzdečce – té spleti řemínků – tolik na koutky, jako spíš na nos, na týl…
Báro, děkuji za nahlédnutí do světa udidel a vůbec. Máte pravdu, je to věda a pro koně štěstí, když vyfasuje citlivého jezdce.
Kdybych uměla, asi bych nejradši jezdila podle malůvek. Dívka, většinou krásná cikánka s rozevlátými černočernými vlasy, bez sedla, držící svého stejně krásného hnědáka s divokýma očima jen za vlající hřívu a letící s větrem o závod do… no někam. To je, co?! 🙂
🙂
A klasické OTéčko – fotky z minulého týdne. A je tam všecko (až na koně 😉 ) – kytky, zvířata, slunko, chumelenice – prostě klasický apríl (rofl)
https://yga.rajce.idnes.cz/2021_Duben_3_-_jaro_v_parku_a_okolo_Najhufa/
Tak nejprve pochválím úžasné fotky – ta padající je super, takhle hezky se to podaří málokdy (rofl) . A za další bezvadný popis práce s hříbětem!
Nevěděla jsem, že drezúrní koně začínají s prvotním tréninkem až ve třech letech. To u dostihových koní už na konci druhého roku běží klisničky Zimní královnu a na jaře třetího roku běží v podstatě životní závod Oaks – klasický dostih, kvůli kterému si majitelé kupuji ročky, i když to je vždy sázka do loterie. Ale vyhrát v Oaks je sen každého majitele, trenéra i jezdce…
A ještě k obsedání ročků – i Terku používali jako závaží, kdy si na ročky lehala. Ovšem první obsednutí Luďka odnesla naraženými žebry, otřesem mozku a pěti dny v nemocnici a pronesla, že ročka nikdy více! Ale kamarádka, která u toho byla mi pak s očima na vrch hlavy hlásila: „Teto, to bylo lepší než v kině – Terka nasedla, Luďa vyhodil všemi čtyřmi a Tereza letěla výýýýýsokým obloukem a pak se zabořila do pilin. Takové ródeo se hned tak nevidí…“ (chuckle)
Byla jsem jeden týden v dostihové stáji v Německu a oni ti plňasi jsou úplně jinak stavění, než tady naši teplokrevníci 😀 Plnokrevník v jednom roce je asi tak velký a silný jako teplokrevník (naši drezurácci, parkuráci…) ve třech, čtyřech letech.
Klisny se obsedají „už“ ve třech letech právě kvůli podzimním zkouškám tříletých klisen a také kvůli tomu, že se často už ve třech letech připouštějí, takže aby předtím už byly obsednuté.
Valaši/hřebci se pak obsedají až ve čtyřech letech na jaře nebo ve třech letech na podzim, není u nich kam spěchat – pokud je (hřebce) nechce majitel zapsat k připouštění, neplní zkoušky.
A na závody můžou drezurní i parkuroví koně až ve čtyřech letech, to je taky obrovský rozdíl s dostiháky. Tam má kůň kolikrát vrchol mezi třemi a šesti (?) lety, v parkuru tak od deseti, dvanácti let.
*žádný Anonym 😀
Rovinoví koně se většinou už kolem pátého roku převexlovávají na překážky, protože už nemají tu rychlost – akorát Terčiny budou stále běhat rovinu. Až budou už moc pomalí, tak se z nich stanou vyjížďkoví koníci.
Který je Luděk?? Já vím, který je králíček Mafínek, znám smolařku Finigu i s celou její dvouletou „nekariérou“. Doufám, že už si svou smůlu vybrala a že teď už to budou jen a jen úspěchy. Terka je borec, z povzdálí sleduji dostihy, tak vím, co všechno dokázala.
Luděk byl kůň v dávnověku, kdy Terka ještě ani nepomýšlela na to, že by jezdila dostihy – byl to koník ve stáji BORS, která úmrtím majitele tak nějak skončila, ačkoli ve své době byla poměrně úspěšná. Ehm – ani Luděk se tak papírově nejmenoval…
Jinak Finiga a Makfi museli letos téměř ze dne na den změnit ustájení, protože Černý les skončil, a protože ani jeden nemá moc rád změnu, kdo ví, jak letošní sezóna začne – měli by startovat příští neděli v Praze, tak uvidíme.
Tak to budu držet palce, takové změny a ještě v tak nevhodnou dobu na pohodě nepřidají.
Milá Klokanice, klobouk dolů před dcerou (eh, řekla bych, že i před zetěm:)), že si na něco takového troufli! Já mám za sebou výchovu pěti štěňat a pokud má člověk odvést dobrou práci, aby měl šťastného, poslušného a socializovaného psa, není to žádná legrace – jak ostatně podotkla Matylda. Ovšem výchova hříběte včetně obsedání… to je o třídu výš.
Ze svého života mám osobní zkušenost s hříbětem jen jednu a nedlouhou. Copak, hřebeček byl kouzelný, roztomilý kukuč, ty dlouhatánské nohy začínající někde u uší… a mozek, kterým se zdálo vše protékalo jen nadšenou bystřinou – ulpělo máloco! A když se potom ten drobeček, který už byl stejně vysoký jako já, k člověku nadšeně rozeběhl a pak jednoduše zapomněl včas brzdit… to byly modřiny! 😀
No, zkrátka, od té doby mi pokud jde o hříbata stačí obdivné vzdychání hezky zdálky:))
Jinak perfektní článek a úžasné fotky! Pozdrav fotografům – počítám to budeš ty a pan zeť 🙂
Ta padací je skvělá momentka, ale skvělých jich je víc. Už jen za ze zkoušek z drezury, s tím zrcadlem…
Takže díky a těším se na pokračování 🙂
Fotky, kromě mojí první, jsou všechny focené zetěm. Skvělý fotograf. Nejdřív fotí, až pak se ptá (inlove)
Já se malých hříbat raději trochu bojím, člověk nikdy neví, co se jim v hlavě vylíhne. Quibellka už je rozumnější, ale stejně ještě pár let počkám, než na ni případně sednu.
A to jsem si myslela, že zodpovědně vychovávat štěně není jednoduché… koně si teda určitě pořizovat nebudu 🙂
Tedy, piplat hříbě je snad horší než vychovávat dítě. 🙂 Ale povedla se jim, krasavice.
Na mladém koni je něco strašně krásného, je lehounký a pružný jako mladý stromek. A nejhezčí asi je, když se to nohaté třeštidlo začne nosit jako dáma. 🙂
Ta poslední fotka je dokonalá!
Ještě že u mých začátků žádný škodolibý fotograf nestál…
Klisna je krásná, mladým se první „dítě“ fakt povedlo. Přeji ať si s jezdkyní sednou a ať jim to spolu dobře skáče.
Děkujeme za pochvalu a přání.
Co se fotek pádů týče, u zvlášť povedených je naší první starostí, jestli to někdo stihl vyfotit 😀
Loňský první dostih s Mafinem v Brně – Makfi si z mašin vyběhl sám a fotografka místo toho, aby fotila odbíhající koně, udělala celou sérii padající Terky – ten výraz v tváři SKORO stál za to, že se dostihu nezúčastnili (rofl)
Hm, fotografka šla na jistotu! 😀 To se muselo líbit (nevím, jestli Terce:))
Nakonec se tomu smála taky…