Se svým manželem jsem se seznámila na studiích v Praze. Nejprve byl mým spolužákem, potom kamarádem a teprve později jsme spolu začali chodit. Věděla jsem, že na víkendy jezdí domů do nějaké vesnice u Pelhřimova. V Pelhřimově jsem do té doby nikdy nebyla, a pokud mám říct pravdu, ani mě bydliště mého spolužáka nijak zvlášť nezajímalo.
Potom jsme spolu začali chodit a dozvěděla jsem se více. Rodná víska mého přítele, ano dá se říci víska, protože měla v té době necelých 300 obyvatel, leží mezi Jihlavou a Pelhřimovem na úpatí poutního kopce Křemešníka. O svém působení na křemešnické faře napsal působivou knihu pozdější pelhřimovský děkan, páter F. B. Vaněk. A ještě se mi dostalo informace, že Pelhřimov je vstupní branou Vysočiny. Fakta jsem vzala na vědomí a to bylo asi tak vše.
Když jsme spolu už nějaký čas chodili, pozvali mě rodiče mého přítele na víkend na návštěvu. Jeli jsme autobusem, tenkrát ještě po staré silnici, protože dálnice na Brno v té době neexistovala. Zvědavě jsem vyhlížela z okénka. Bylo předjaří, a jak jsme se blížili ke Košeticím, začaly se objevovat zbytky sněhu, cesty vedoucí do polí byly rozblácené a celkově na mne krajina působila dost pesimistickým dojmem. V Pelhřimově jsme přestupovali na další autobus, a protože jsme měli ještě čas, prošli jsme se městem. Městské renesanční domy byly neopravené a oprýskané, tak jak v sedmdesátých letech bylo zvykem ve všech našich městech a městečkách. V tom nevlídném počasí mě dokonce nenadchla ani Městská, dříve a nyní již zase, Děkanská zahrada.
Když jsme stoupali od Pelhřimova autobusem k rodišti mého manžela, začal padat mokrý sníh s deštěm. Pohled z okénka tedy optimismu nepřidal. Do cílové stanice jsme dorazili až za tmy a já jsem usoudila, že je to ves jako každá jiná, to znamená nic moc. Dojem na mne udělalo až poutní místo Křemešník s lesní křížovou cestou a barokním kostelem, kde se před trojbokým oltářem sloužívaly i tři mše najednou.
Celkově vzato jsem usoudila, že můj přítel je na své bydliště přehnaně hrdý. Já jsem pocit sounáležitosti k nějakému koutu naší země neznala, protože moje rodina se vzhledem k otcově povolání cukrovarníka, stěhovala z Prahy přes východní Čechy do Čech severních a já jsem vlastně doma nebyla nikde. A taky jsem byla mladá a moc jsem toho o životě ještě nevěděla.
Pak jsme se s manželem vzali, narodila se nám dcera, a protože jsem ještě studovala, pomáhala nám s její výchovou velkou měrou manželova maminka. Na Vysočině jsme tedy pobývali velice často, i když jsme s manželem oba pracovali v Praze. Zvlněný kraj Pelhřimovska i Horácko v okolí Jihlavy jsem poznala i v příznivějších ročních obdobích, než tomu bylo při mé první návštěvě. Začínalo se mi tady líbit. Zvlněná krajina se samotami a vesničkami, kterou jsme brázdili křížem krážem na kolech nebo na běžkách, ve mně vzbuzovala mile nostalgický dojem. V místních lesích jsem dokonce přišla na chuť houbaření, které jsem předtím nijak zvlášť nevyhledávala.
Ale stále to pro mne bylo jen místo, kde je dobré občas pobýt, ale co si budeme povídat, jinde je taky pěkně, tak co! Mentalitě místních lidí jsem stejně moc nerozuměla a na vesnický život jsem nebyla zvyklá. Na zahradě mě sice bavilo sedět pod slunečníkem a pít chlazené nápoje, ale hrabat se v půdě, tak to tedy ani náhodou.
Po sametové revoluci se nám všem naskytly nové možnosti a zpočátku to vypadalo, že skončila éra chalupaření, za socialismu v naší zemi tak oblíbeného. Začaly se dokonce objevovat inzeráty na prodej chalup. Naše rodina přestala na Vysočinu jezdit pravidelně a oba s manželem jsme se začali věnovat kariéře. Dovolenou jsme nejraději trávili někde v cizině, kromě některých evropských zemí jsme v těch prvních porevolučních letech zavítali i dál, do Izraele, Spojených států a Kanady.
A pak roky utíkaly a nám léta přibývala. Velké zatížení v zaměstnání nás čím dál více unavovalo. Ve volném čase jsme začali vyhledávat více klidu. Víkend strávený na chalupě se stával pro mne zásobárnou pohody na celý příští týden. Symbolem spokojenosti pro mne byla místní zvonice, kterou jsem při příjezdu vyhlížela nedočkavě z okénka auta.
Jednou na jaře jsem dostala od kolegyně sazenice rudbekií s tím, ať si je na chalupě zasadím. Neměla jsem ale kam, protože v předchozích letech jsme všechny záhony na zahradě zatravnili, aby ubylo práce a povinností. Tak nezbylo, než aby mi manžel kousek trávníku zryl. Rudbekie jsem zasadila, a když mi krásně žlutooranžově vykvetly, nadchlo mě to. Začala jsem shánět další sazenice, ať už v zahradních centrech, nebo po sousedech. Nemusím připomínat, že se musely z trávníku odkrajovat další díly na nové záhony.
Zpočátku mi je ryl manžel, ale časem se začal bouřit, že má svoji práci. Tak jsem si koupila v Baumaxu šikovný menší rýč a teprve teď je to ta pravá radost. Zahrada je celé léto krásně barevná a já sázím, přesazuji a rozsazuji. Nikdy bych nevěřila, že práce se zemí mě začne někdy bavit. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem – ono nejen, že mě to baví, ale zároveň je to pro mne i báječná relaxace.
Dříve jsem jezdila vždy v červnu do lázní. Jakmile jsem začala zahradničit, zjistila jsem, že v červnu mě zahrada nejvíc potřebuje. Změnila jsem proto termín lázeňské léčby na září. No jo, ale v září to všechno u nás nejlépe kvete! Začínám uvažovat o tom, že snad budu muset v souladu s potřebami zahrady znovu termín odjezdu přehodnotit.
Jak jsem psala, sazeničky měním i se sousedy. A při tom výměnném obchodu slovo dá slovo a ejhle, oni ti místní lidé jsou fajn! Dá se s nimi krásně popovídat a to nejen o zahradě. Kdo by to byl řekl? Začínám se dokonce docela dobře orientovat i v rodinných vztazích obyvatel naší vesnice. Ano, mohu klidně napsat naší vesnice, protože já už ji vlastně také považuji za svou. A pokud nevím, kdo je čí dcera, syn, matka, babička? Zajdu ke své švagrové, ta ví za sedmdesát let života v obci a za dobu dlouholetého učitelování v místní škole vše o jejích obyvatelích, současných i těch minulých.
A teď očekávám každým dnem radostnou zprávu, soused z vesnice má dva velšteriéry, psa a fenku. Jak už to v takovém případě bývá, fenka čeká štěňata. A já mám příslib, že pokud všechno dobře dopadne, jedno dostanu. To už pak budu opravdu skoro místní!
http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/
Pretty nice post. I just stumbled upon your weblog and wanted to say that I have really enjoyed browsing your blogposts. After all I’ll be subscribing to your feed and I hope you write again soon https://thesilentchief.com/top-five-questions-to-ask-your-seo-agency-before-hiring-them/
S chutí jsem si přečetla článek a pokochala se fotkami. Ta zahrada se záplavou květin je krásná – říkáte, že to původně byla samá tráva? Tak to potom klobouk dolů, povedla se náramně!
Na Vysočině je hezky, byli jsme tam několikrát na dovolené. Já jako děvče ze širé Hané jsem byla (dobrovolně) přesazena do podhůří Lužických hor a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla. Krajina je to úplně jiná, ale dnes už na ty pískovcové skály a borové lesy nedám dopustit. (h)
To je krásný popis toho, jak se člověk stává zahradníkem 🙂 Zahrada je na fotkách nádherně rozkvetlá.
Zcela OT – včera jsem konečně odeslala to svoje pracovní veledílo (snad 130 stran), dneska dcera odeslala svou diplomku (se kterou jsem jí pomáhala s formátováním a korekturami), takže mám na chvíli klid, můžu si dát nohy nahoru a konečně si přečíst Dedeník. Takže zdravím po čase, milé dámy. Co je nového? Všichni zdrávi? A máte se? My dneska s dcerou fakt euforicky, protože to byl boj (hlavně s vedoucím práce, ale on je to hodný člověk). A navíc – stejně jako v bakalářce přišla na docela průlomovou věc, takže jsem zvědavá na další dění. Posledně to byl docela frkot, několik konferencí, řada přednášek, články v impaktovaných časopisech apod. No, uvidíme.
Obě jste šikovné holky, ty nohy na stole si plně zasloužíte!
Však už jsem si říkala, kam ses ztratila! 🙂 Eh… nějaké receptíky by nebyly? (blush) Pátek je stále volný!:))
Jejda, já teď skoro vůbec nevařila, ale něco vymyslím. Ovšem neslibuju, že to bude do pátku – ale pokusím se.
Jinak se pokochejte stránkami dceřina vedoucího práce, on je fakt řízek, mám ho moc ráda. Legrace je, že jsme se s ním znali celá rodina o dost dřív, než dcera vůbec tušila, že na tu školu půjde a že bude studovat na ústavu, kde on působí. Když jim prvně přednášel, bylo to veselé. Oba se na sebe podívali a zároveň řekli – Jejda, co ty tady děláš? A spolužáci se divili, že si tykají.
Toť on, náš Miloň: http://milon.modry.cz/ – on je fakt renesanční člověk, šikovný, chytrý, sympatický, pohledný a sbírá staré foťáky, auta (má třeba Velorex) a motorky a všecko si sám opravuje.
Paní Marcelo, tu vaši vesničku dobře znám. Léta jsme tam jezdívali za naším přítelem, žije tam ve statku pod kostelem s rodinou dodnes. Kus srdce mi tam u Křemešníku zůstalo.
Tak to vidím buď na Honzu Litomyského, nebo Pavla Vytisku. Ten ale už dávno bydlí v bytovce a statek mají jeho potomci. To jsou na světě náhody, co?
Jj, Honza! V letech pohnutých azyl pro všechny duše zpřízněné. Pelhřimov jest mi také nezapomenutelným, hlavně tehdejší služebna SNB. 😀
Ano, my s manželem jsme v té době hodně kamarádili s Honzovým bratrem Vláďou. Ten byl mladší, než Honza a žil v jejich vile v Podolí. Můj manžel se s ním znal z dětství, kdy Vláďa jezdil do Vyskytné na prázdniny.
Takže jsme také poznali služebnu SNB, ovšem v Bartolomějské.
Ta zahrada je přesně taková, jakou toužím mít, šmrncnutá Anglií. Ovšem můj muž by radši ty francouzské pravé úhly 🙂
40 let jsem žila v Brně a pak jsme se odstěhovali na jih od Brna. Když jsme hledali dům, tak jsme přijela do naší dědiny a věděla jsme, že to je ono. Slunko, kytky ve všech předzahrádkách a na obzoru Pálava. To, že můj pradědeček byl z vedlejší dědiny (dneska jsou to dvě dědiny těsně u sebe), jsem zjistila až po dvou letech náhodou při prohrabování starých dokumentů u mých rodičů. Takže jsme se vlastně vrátila tam, odkud jsme jako rodina vyšli.
Můj muž se jako dítě hodně stěhoval, ale jeho srdcovka bylo pak Brno za vysokoškolských studií a našeho bydlení. Ale na dědině je rád.
Tak to je opravdu velká náhoda, asi to tak opravdu mělo být! A moc vám to přeji. Minulé léto jsme jižní Moravu procestovali, bydleli jsme v Brně u kamaráda a vyjížděli jsme dolů na jih. Ta Pálava je skvělá, všude jsme ochutnávali vínečko, byla to náhradní dovolená za zrušené zahraničí a musím říct, že naprosto nelitujeme!
Matyldo, to jsme na tom vlastně podobně! 🙂 Naši se seznámili v Praze (v menze:)), odkud přišli k hor (taťka) a podhůří (maminka). No a já jsem žila v Praze osmatřicet let, abych pak konečně vypadla – zpátky do mamčina podhůří, páč na hory je z Prahy dál a je tam pořád zima:)) Nelituju, a ty hory mám za rohem, když po nich zatoužím 🙂
Je vidět, že srdeční kraj nemusí být ten, kde jest člověk odkojen 😉 .
Mám ráda Vysočinu – kdysi dávno, ještě za svobodna, jsem jezdívala ke kamarádům do Světlé nad Sázavou – pátečních rychlík 16.05 směr Brno – Tišnov – Ždár nad Sázavou – Havl. Brod – Světlá … až Praha byl ten můj. Už za Havl.Brodem jsem stála u okýnka a kochala se tou krásou vysočinskou.
Ale marný platný, nad můj kousíček Moravy není – konec Kyjovské pahorkatiny a Dolnomoravský úval s mystickou Pálovou v dohledu – nene, tomu se nic nevyrovná. Jenže já to měla dobré, já jsem se do téhle krásy narodila, já jsem se hledat nemusela. Ale kdyby mi někdo řekl, že se musím odtud vystěhovat, tak by mi nejprve puklo srdce a pak s tím zbytkem bych šla za Brno, k Alex…
Ygo, tvoje srdce je tvé země plné – jsi do ní zabořena tak, že nemůžeš odejít (inlove)
Marcelo, ve svém přijatém kraji jste vytvořila kouzelnou zahradu, láká k pobytí. Psík u večeře na terase vypadá, že řeší problém napít se vina teď, nebo až potom, neb si není jistý, jestli je to jeho oblíbená značka. 🙂 Se mi zdá.
Vyjádřila jste to velice vtipně! Náš Buddy by si určitě dal rád i to víno, je chtivý všeho dobrého! Kromě Buddyho máme také fenku Mimi.
Dnes tady na Vysočině hustě sněží, takže s Mimi a Buddym vyrazím nad vesnici na louku, kde to milují a nadšeně ve sněhu lítají.
Vlastně mě napadlo, že takhle přišel ke Krkonoším a Podkrkonoší můj muž – se mnou! 🙂
Jeho rodná krajina je maximálně lehce zvlněná, teplá, takřka bez lesů (a pokud nějaké jsou, jsou listnaté) a jsou na ní vinohrady. Docela změna v životě, ale vím, že mu to tady vrostlo pod kůži a má to tu rád.
Tak schválně – kdo z vás takhle přišel ke svému novému kraji, kde je jeho srdci dobře? 🙂
Mně se to bohužel nepovedlo a je mi z toho děsně smutno. Přes půl století žiji někde kde žit nechci. Domov mám jen jediný a pro mne nepřístupný. Cestovat už dávno nemohu a tak se nemohu potěšit ani na malou chviličku. Všem vám kdo žijete doma prachsprostě závidím.
Tak to je moc smutný komentář, není někdo, kdo by vás do vašeho původního domova odvezl?
Bohužel, Velká Kočka žije ve Švédsku… (h)
Tak to je opravdu daleko, byli jsme tam a je tam také krásně. Ale souhlasím: Doma je doma. A čím je člověk starší, tím více to pociťuje.
Ano, příroda je tu krásná. Jinak nic moc. Jenom mobbning (šikana) ďábelských cizinců.
my /manzel a ja/ jsme pred nekolika lety koupili domek v malicke vesnicce, kde konci cesta, Habri /u Moraveckych Pavlovic/. Je tam krasne, 15 stalych obyvatel, prijemni a ochotni sousedi, ze kterych se stali kamaradi. Uz se moc tesim na podzim, kdy se vracime….
(inlove)
Milá Marcelo.
Tvé povídání je balzám na duši.
Krásně v něm nacházíš ve svém srdci kraj, který si tě vybral.
Přeji tobě i tvé vesničce, všem lidem okolo tebe, ať najdete spoustu společných krásných vzpomínek.
A držím palečky za pejska. To teprve bude objevování při toulkách 🙂
Moc hezky a pravdivě jsi to vyjádřila – je to kraj, který si mě vybral. V dětství jsme se několikrát stěhovali, můj táta byl zkušený cukrovarník, vždy když bylo potřeba nějaký cukrovar zachránit, tak jsme se stěhovali. Táta po vystudování VŠCHT měl nastoupit v cukrovaru v Modřanech. Ale byl před únorem předsedou skupiny mladých národních socialistů, tak neprošel kádrováním. Začínali jsme v cukrovaru v Cerekvici nad Loučnou, pak Chrudim, Ústí nad Labem a nakonec ty původně ztracené Modřany. Takže hezké dětství, ale žádný rodný kraj. Ten jsem postupně získala se svým manželem – ano, je to kraj, který si mě vybral
Někdy člověk s partnerem najde i vlastní kraj:)) Moc krásně jste napsala své vyznání, je to u nás moc pěkně. Já znám Vysočinu hlavně ze stopování:)) To jsem tam jezdila pravidelně.
Fotky jsou báječné, musím uznat, že jsem se nejvíc zadívala do těch kytek… to slunce, barvy a zjevné teplo!
U nás už je zase nasněženo, no.
U nás zase taky sněží a je bílo, jako uprostřed zimy. Ale mě už to táhne na zahradu, snad se to zlepší!
Paní Marcelo, je tam u Vás moc hezky. Měla jsem dávnou kamarádku z Vyskytné, Plandry? Asi tak ve Vašem věku. Už je to hodně dlouho a nějak jsme se navzájem ztratily, učila v MŠ. Díky za vyznání tomu kraji a přeji Vám radostného pejska. (h)
Milá Jenny, jedná se o Vyskytnou u Jihlavy, původně Německou Vyskytnou. Naše Vyskytná je několik km vzdálená od Německé Vyskytné, jsme blíže Pelhřimovu – dříve tzv. Česká Vyskytná. Po vaší kamarádce se poptám své švagrové, celoživotní učitelce na zdejší škole. Znala učitelky široko daleko. V manželově rodině je učitelování ve Vyskytné tradicí. Jeho maminka zde učila celý učitelský život, její dcera rovněž a vnučka je zde ve škole ředitelkou.
Eh, Marcelo, začínám mít dojem, že ještě chvilku počkáte… a budete sepisovat zdejší paměti:))
Nebo kroniku – tak jako Matylda…
To se klidně může stát, vždyť jsem se sem přivdala před 50ti lety – přesně 17. 4. 1971. Sice jsme žili v Praze, ale všechny víkendy a jsme sem jezdili. No a teď už víc než 10 let jsme tu v podstatě trvale.
Tak ve stejném roce jsem se také vdávala, jen trochu později – v září. Měli jsme na svatevním oznámení slova:“Jsi s tím, kdo Tě má ráda“ a tak jsem se svým americkým manželem (ode)šla. Těch „domovů“, jsme spolu měli tolik, že na ně nestačí prsty obou rukou. Ale nakonec jsem (jsme) své trvalé místo na slunci našla a to doslovně, na horém Jihu Alabamy. Od pražského domova vskutku hodně daleko, ale vzpomínky na něj mi nikdo nevymaže a tady žiji velmi ráda.
Marcelo, zahradu máte nádhernou a moc vám ten krásný kout země přeji. Sice Vysočinu osobně neznám, ale i z jiných zmínek je mi jasné, že tam musí být krásně – podle fotek v každé roční době. Jestli se mi tu po něčem stýská, jsou to právě evropské provzdušněné lesy, kterými se dá jen tak křížem krážem chodit. To ve zdejší divočině nejde. Krásná fotka je les plný bledulí. Dodnes mám před očima jarní anglický les, posetý jejich kytičkymi bluebells. Nevím, jestli rostou v českých lesích, jsou trochu jako modré konvalinky, ale tenkrát jich byly v lese celé husté koberce – nezapomenutelné ! A fotky sušených hub!!!
Píšete, že budete mít „přírůstek do rodiny“ – štěně velšteriéra. Tak ať se zadaří a budete tedy mít tři pejsky?
Maričko, s bluebells jsme se seznámili právě v Anglii – v Surrey jich byly lesy plné. Je to nádherný pohled! 🙂
Pokud jde o tvůj současný domov, tak jsem ráda, že nás s ním prostřednictvím svých článků a komentářů seznamuješ – kdo z nás se jen tak zatoulá do Alabamy? (inlove)
Ne, to moje vyprávění je trochu starší, pejsek, o kterém v ní píši je naše Mimi a k ní máme nyní ještě Buddyho.