BTW: Jiskřičky

Sedím před počítačem a na klíně mám čtyřletou vnučku Kačenku. Zcela nezvykle mlčí, protože fascinovaně sleduje objev svého mladého života – balet. Aktuálně je to Louskáček, a já vím, co bude následovat. „Babičko, teď holčičky!“

 

Zabavit děti v době předjaří, kdy nemůžete mezi lidi a v lesích je hlavně bláto, chce už trochu fantazie. Copak sedmiletému vnukovi stačilo nabídnou lekci šití na stroji. Jen samotné ovládání onoho stroje znamenalo dobrodružství, a navíc dokonce i něco ušil! Jenže Kačenka se mohla jen dívat, a to ji nebavilo. Takže co s ní?

 

 

Každá holčička by měla chodit na piano a do baletu… říkalo se, když jsem byla malá, takže jsem chodila na piano i do baletu. Hra na klavír mě neoslovila, zato tanec ano. I vzala jsem Kačenku a pomocí internetu jí otevřela taneční svět – zahrnula jsem tam i krasobruslení. Zvítězil klasický balet. Obzvlášť, když jsme našli záznam představení malých holčiček.

Nejdřív ji nadchly růžové sukýnky, ale pak zmlkla a napjatě sledovala tanec. A ještě jednou. A druhý den znovu. A znovu. Nezůstaly jsme jen u toho – v kuchyni jsme si daly základy. Pravda, ne na špičkách, ale postoje, gesta rukou a jednoduché kroky. Děvčátko zářilo a oči mělo plné tanečních snů. Bylo to skvělé.

 

 

Zajímalo by mě, jestli v ní tahle jiskřička zájmu vydrží. Jestli se rozhoří do plamínku nebo zhasne. V dětech je třeba zažehnout spoustu jiskřiček, aby měly šanci včas zjistit, jaké činnosti je oslovují, jaké cesty by chtěly následovat.

Vzpomínám na to, jak moje maminka občas lomila rukama nad mojí koňskou mánií, jak to nazývala. Nikdo v rodině neměl ke koním žádný extra vztah, zato já po nich toužila od chvíle, kdy jsem poznala, že TOHLE je kůň. Kde se ta jiskřička mohla vzít? Inu, maminka nakonec usoudila, že pokud chtěla mít normální dítě, neměla se celé těhotenství chodit dívat na xaverovské plnokrevníky…:))

 

A tak se dnes ptám – jaké jiskřičky byly zažíhány ve vašich duších – a které z nich skutečně vzplály plamínkem? Nebo dokonce plamenem? Podařilo se vám nějakým způsobem inspirovat vaše děti? Případně jste něco zkoušeli a ono to nefungovalo? 🙂

Aktualizováno: 11.4.2021 — 15:20

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já i můj ex máme výborný sluch, který po nás děti bohužel nezdědily. Po pár pokusech se zobcovou flétnou jsme usoudili, že už jsme příliš staří rodiče na to, abychom poslouchali něco, co nevydává čisté tóny. Teoreticky by přicházelo v úvahu piáno, ale to se nám nevešlo do bytu. A tak jsme Vílu i Hřívnatce od aktivního muzicírování odstřihli 🙂 Ale oba poslouchají téměř jakoukoliv hudbu, Víla si i nadšeně zpívá. Naštěstí jí nikdo (ani ve škole!) nikdy neřekl, že zpívá falešně.
    Obě děti ale podědily rodinné výtvarné nadání a manuální zručnost a různým výtvarkám se věnují. Sportují také oba odmalička, v současné době je favoritem tzv. lajna – v podstatě provazochodectví. To je výborné nejen na rovnováhu, ale hlavně na zpevnění těla.

      1. Lajna je tkaný popruh, cca 5 cm široký, různě dlouhý, nejkratší asi 7 metrů. Pomocí ráčny se vypne mezi dva stromy asi tak 70-90 cm vysoko (pro začátečníky). U Dalmatinova bývá jedna natažená přes rybník. Ta je o dost výš, protože při větší délce je samozřejmě větší i průhyb.

  2. Jsem pohybový antitalent – z gymnastiky mě vyrazili po dvou lekcích a na balet jsem byla pěkně rostlá, křivé nožky a navív nemehlo 😀
    Tak jsem se zažehla pro hudbu a housle…
    Od pěti let jsem vzorně fidlala skřipky a klepala loubky (za trest, když jsem necvičila – housličky držíte pod bradou a levou rukou – kde ty housle máte – klepete na každou čtvrtku těla houslí a učíte se tím mít volnou ruku na hmatník).
    Jenže pak se pan učitel oženil. Bylo mi dvanáct. Puberta zaúřadovala a housle letěly do kouta. (Od té doby neuznávám starší muže jako partnery, jsou nevděčný za ty oběti 😀 )
    A v té době jsem propadla trajdání po lesích a kopcích a lukách a stal se ze mne vyvrhel – tremp 😀

    PS: houslový koncert je pro mne dodnes mana pro uši 😉

    1. Tak zvládnuté housle je něco, co je u mě na vrcholku nepoznaného umění 🙂 Popravdě Markovy začátky s houslemi mě ubezpečily v tom, že hraní na ně je určitý druh magie:))
      Ovšem zase patříš mezi ty úspěšné případy, kdy si člověk našel to své 🙂

    2. Na housle jsem fidlala taky asi do sedmnácti, pak už ani náhodou. Byla to někdy muka. A když jsem byla malá tak jsem nejraději zatloukala hřebíky. Nikdy jsem neměla vyhraněné koníčky. Na hudbu jsem nezanevřela, ráda poslouchám. V rodině máme mistra houslaře.

  3. Pokud platí(platilo), že k holčičce patří balet a klavír, pak tedy jsem nebyla holčička. V našem starém pavlačovém baráku bylo dětí hodně, ale do baletu chodila jen Helenka, vnučka bývalých majitelů domu. My ostatní jsme vřeštěli na dvoře, kolem pasu švihadlo, v ruce balón a v zadní kapsičce trenek zavírací nůž. Vše používáno k tzv. školce.
    Pokud jde o hudbu, vždycky tvrdím, že ovládám dva hudební nástroje – rádio a gramofon. Ale bez poslechu hudby být nemůžu, a to téměř ze všech oborů, snad s výjimkou rapu, metalu a pod. A výtvarno šlo kolem mne velikánským obloukem – tedy vlastnoruční výtvarničení. Ovšem kochat se krásou obrazů atd. – to ano.
    A jako mnohé předpisatelky – čtení, čtení, čtení.

    1. Bylas svobodná holčička 😀 a takový dvůr nabízel taky veliké množství různorodých činností:))

  4. Do baletu a do hudebky jsem chodila taky, mně ovšem piano vydrželo podstatně déle než balet. 🙂 Taky jsme byli veskrze hudební rodina, ať už ze strany tatínka, který noty ovládal tak nějak přibližně, ale na klavír zahrál z hlavy všechno, nebo z maminčiny strany od dědy, který nám vnukům přezpívával operní árie odposlouchané u rádia, na kterém chytal milovanou Vídeň, až po strýčka, který hrával po kavárnách. To bylo nějakého zpěvu a hraní, když se rodina sešla! (music) Mně piano bavilo, ale když jsem se vdala, zůstal nástroj v rodném domě a já jsem léta nehrála. Až moje snacha znovu zažehla jiskřičku, dokonce mi aktivně sehnala starší, ale dobrý klavír a já se divím, proč mě to nenapdalo dřív?
    Oba synové sice chodili do hudebky, ale srdce v tom nebylo – starší vydržel déle, mladší se vzepřel už po roce, ačkoliv jsme celá rodina usilovně foukali do zobcových fléten s ním. 🙂 Oba se raději věnovali sportu. Štafetu tak převzala až nejstarší vnučka – má krásné dlouhé a štíhlé prsty pianistky, které by bylo škoda nechat ležet ladem, a naštěstí je šikovná a hraní ji baví. (h)

    1. Hančo, tu aktivně provozovanou hudbu ti moc přeju a kapku závidím:)) Museli jste být obdivuhodná rodina!
      Pokud jde o moje vnoučata, tak Patrick udatně píská na flétnu. Co z toho bude těžko říct, ale aspoň začal:))

  5. Plála jsem téměř pro všechno a dost mi toho šlo. Jenže matinka vždycky prohlásila, to tě neuživí a bylo po legraci. Nejvíc jsem ji dojala, když v místní společnosti v domácnosti u nás se ptali přítomných děvčátek čím by chtěla být, tak to bylo, prý komerční inženýrka a pod. Jen moje odpověď byla totální faux pas,páč jsem odpověděla, že úplně nejraději bych chtěla být šaškem v cirkusu. Matinka omdlívala. No ale to, co jsem chtěla nejvíc, zpěv, tak tady jsem na úrovni hýkajího velblouda i když sluch mám. Zpívám jen po dvou deci vína. 🙂 Nejlíp mi šel zpěv v koupelně a na schodech při jejich umývání. Obdivuji ty, co mají hlas.
    Dede, máš krásnýý vnoučata, užívejte si všechno, co to dá. (h) Žádný okamžik se nevrátí. (h)

    1. Jenny, škoda, že maminka neměla pochopení – kdo ví, v čem bys dnes excelovala! 😀
      Eh s tím šaškem… to je něco, co mi odjakživa šlo. Až na to, že to není sexy, zjistila jsem v onom citlivém věku plus mínus čtrnáct 😀
      Pokud jde o zpěv, jsme na tom podobně. Já nejradši zpívám v autě – s rádiem. Psice to na mě neřeknou a jiní se mnou ve všední dny nejezdí:))

  6. Tak já se přidám:)) Kromě koňské mánie, kterou jsem ale mohla realizovat až od dvanácti (jen jako posluha ve stájích, jezdit jsem směla až od třinácti), jsem vyzkoušela ledacos. začalo to tím piánem. To nebyl velký úspěch! Jednak tenkrát zakazovali hraní písniček a musely se hrát donekonečna hlavně etudy a stupnice – otrava. Dále – ačkoliv mám hudebně nadané předky po meči i po přeslici, mě to nějak přeskočilo. Nechtěla jsem chodit hrát, ale naši se snažili věřit, že jak toho budu umět víc, začne mě to bavit. No… pak zjistili, že místo hodin klavíru radši venčím psa paní profesorky a konečně mě odhlásili. 😛 Na výtvarku jsem chodila od třetí třídy málem až do maturity – ale kromě keramiky šlo hlavně o kreslení a malování, ruční práce nebyly nic moc. Ale složila jsem i závěrečné zkoušky z Lidušky, to je po osmi letech docházky a tvoření.
    No a mezi tím jsem tancovala – nejdřív jazzgymnastika (to bylo tehdy populární, v podstatě to byl moderní tanec), pak balet, pak taneční od základních přes pokračovačky až ke speciálkám.
    Mezi tím jsem neustále četla 😀
    Děti jsem se tedy také snažila inspirovat pro hudební nástroje (Andy klavír, Marek housle (šiš, to bylo drsný:)), ale zase nic. Všichni máme rádi hudbu, na mě má obrovský vliv, ale její aktivní provozování včetně zpěvu prostě není úspěšným rodinným rysem 😛

  7. Bal jsme pohybový antitalent- nikoho nenapadlo, co se dnes ví, že moje oční vada způsobuje neobratnost. Baletka jsem chtěla být asi v 5 letech- ale všichni kolem mě mi laskavě vysvětlili, že s pěti dioptriema asi ne… taky blbě zpívám, takže jsme chodila roky na výtvarku. Celý život bojuju s váhou. Dtto Mušketýr (akorát není přisleplej). Tudíž naše děto chodily cvičit. Oba Sokol, pak u Kuby karate, u Kačky balet a pak orientální tance. Kačka dokonce ve škole zpívala ve sboru. Nechali jsme je vyzkoušet kde co, ovšem do hry na hudební nástroj se nehrnul ani jeden 🙂 zato oba s potěšením chodí do divadla i na operu, Kačka samozřejmě na balet. Mozartovu Malou noční hudbu milovali kolem šesti- osmi let, pak byla éra Verdiho a hudby z baletů. K tomu třeba i metal 🙂 V pubertě byla mimo jiné éra Apokalyptiky a hudby z představení Michaela Flatleyho.
    Aspoň si prošli kdečím 🙂

    1. Myslím, že ta různorodost je velmi důležitá. Co já vím, tak Martin vyzkoušel spoustu sportů, než pak dělal závodně volejbal. Taky je rád, že toho zkusil tolik – i když rodiče reptali, že u ničeho nevydrží:))

  8. U nás byly na prvních místech turistika, lyžování a četba, to všechno mi zůstalo a bylo předáno dál. Co se naopak vůbec nevedlo, byl zpěv a provozování hudby – dědictví babičky nucené v dětství do klavíru spolu s rodinným hluchem 🙂 Tak moc mě mrzelo, že jsem nemohla v pubertě oslňovat kouzelným zpěvem, ba ani zahrát na kytaru nejednodušší písničku, že jsem svoje děti, které naštěstí podědily po tatínkovi hudební sluch, celé dětství vodila nejdříve do sboru a potom do hudebky. Celkem mi to nemají za zlé, i když housle byly vyměněny za koně a na klarinet na dlouho zapomenuto. Nicméně něco tam bylo zaseto – synek si k maturitě přeje elektrickou kytaru :O a občas i zpívá. Tak se raduji a těším, hudební vkus máme podobný.
    Ještě vzpomínka na trudné dětství: hudba se sice v rodině neprovozovala, o to vášnivěji poslouchala, od Beatles po operu. K desátým narozeninám jsem od dědy dostala Rusalku, gramofonovou desku z jeho sbírky v nějakém exkluzivním pěveckém obsazení. Obrečela jsem to. Přála jsem si panenku 😀

    1. Byli jsme na dovolené, synovi bylo asi 10 a ve Vysokém Mýtě nás donutil koupit mu na deskách Prodanou nevěstu. Desky byly dvě nebo tři? už nevím. Z jiných bytů na sídlišti se při otevřených oknech ozývala populární hudba v patřičných decibelech, od nás řvala árie – znám jednu dívku ta má dukáty, má dukáty a chalupu a chalupu dostane od táty 😀 😀

      1. 😀 A vydržela mu láska k opeře?
        Já jsem si k ní přesto nakonec našla cestu a lockdown si zpestřujeme záznamy přenosů z newyorské Metropolitní opery.

        1. Docela jo, ale hlavně k vážné hudbě. Ne, že by neposlouchal nic jiného, to fakt nehrozí, ale dobrým koncertem vážné hudby nepohrdne. Nikdy se na nic hrát neučil, na to neměl dost trpělivosti 🙂 , ale je „sluchař“, takže zahraje na klávesy, kytaru nebo na flétnu, vlastně cokoliv. A hezky zpívá, takhle navečer při posezení venku, ale to musí mít náladu, když nechce, tak ho nedonutím.

    2. já zase bulela, když jsem dostala tu panenku…já tak chtěla Merkur a jiný takový ty klučičí stavebnice..a pásáka na 9V baterku…co tak krásně brněla do jazyku….k Rusalce mám jedno,pamatuju si to obrovský zklamání,když ji tančila Marta Drotnerová, já si představovala mladičkou Rusalku,tohle byla Rusalka v letech, skvělá, ale bohužel stará…..co já se v dospělosti Martičce naomlouvala…

      1. Ale Drottnerová byla i v pětatřiceti éterická! O něco horší to bylo v opeře, ale tam jde primárně o zpěv a člověk nemůže očekávat šestnáctiletou elévku s postavičkou víly, která by měla hlasovou virtuozitu Šubrtové nebo Beňačkové. V tom mají dospělé pěvkyně určitý, ehm, handicap. Nekritizuji, jenom konstatuji.

        1. Jani, byla jsem v ND s vnučkou na Rusalce před covidem a byla nádherná, dokonce éterická a prince si vnučka hned zamilovala. Taky jsme viděli Traviatu a totéž,krásná kurtizána i Albert. Dnes už to není takový problém. I když…. některé. V mém mládí jsem si taky zkazila dojem, zpěv kráása ale vizáž, to jsem někdy žasla.

          1. A mě ještě fascinuje, když sledujeme tu Metropolitní, jak si dejme tomu Desdemona lehne na záda na zem a zpívá vleže! Nebo Leporelo si sedne do hlubokého křesla, hodí nohy na stůl a vystřihne árii. Když si tak vzpomenu na obtloustleho Jeníka mého mládí, jak jakože sedí vedle Mařenky, ale ve skutečnosti napůl toporně klečí, aby byl vzpřímený 😀

    3. S tou Rusalkou jsi mě rozesmála:)) Chápu dědu, ale v těch deseti to bylo moc brzo, si myslím:))

      1. Dede, já viděla Rusalku poprvé jako pětiletá holka. Byla jsem vždy strašně neposedná a divoká, avšak Rusalka mne doslova uchvátila ,chytla mne za osrdí a já skoro celou dobu představení trávila zabořená v sedadle.Bylo to v Janáčkovš brněnském divadle a já se ze sedadla nehnula ani o přestávce,protože jsem nechtěla přijít ani o vteřinku z dalších dějství. Seděla jsem bez dechu a jako očarovaná Dvořákovou krásnou hudbou a zpěvem interpretů. Naši jen udiveně zírali na mou přeměnu nezkrotné divošky v klidnou , nedočkavou a ukázněnou holčičku . Zkrátka dodneška ten zážitek ve mně je.V 10 letech není vůbec pozdě na operu. Musí se však patřičně dítě k poslechu opery naladit. Moje mami v tomhle dokázala dobře chodit a měla silného spojence v mé zlaté babičce. Mívali jsme doma opravdu krásnoum knížku Povídky a pohádky paní hudby, kde bylo možné poznat všemožná libreta oper nejen českých. Moje zlatá babička nám z této knížky čítávala. Když jsme si pak si sestrou ještě mohly poslechnout patřičnou hudbu, mnohokrát jsme poslouchaly zcela ohromeně.

  9. Já jsem byla a jsem sportovní antitalent, ale chodila jsem do dramaťáku hodně dlouho, to mě bavilo, a jak jsem se naučila číst, už jsem nepřestala. Bavily mě všechny ruční práce, moje panenky byly oblečené od noční košile přes tepláky až k bundě, včetně pletených a háčkovaných svetrů a čepic 🙂 , pak jsem pletla a háčkovala na sebe, posléze na rodinu.
    Syn jako kluk „dělal“ atletiku, běhal, ale bylo to moc časově náročné, protože ještě k tomu chodil do chlapeckého pěveckého sboru a na výtvarku. Ta výtvarka mu zůstala až do maturity. Anička má po něm to zpívání (teď teda toho moc nenazpívá) a Matěj? Kdo ví? Ale už v roce a půl držel správně tužku a dělal klubíčka 🙂

    1. Tak ty ruční práce ti závidím, tam mě talent taky přeskočil 😀
      A syn to taky vzal zeširoka! 🙂

  10. Já jsem měla hodně zájmů, ale u ničeho jsem nevydržela. Hnala jsem se pořád jinam. Slušně jsem zpívala, recitovala, špatně hrála na harmoniku, chodila do rytmiky. K zoufalství mé maminky jsem vše s lehkostí opouštěla, nedoučená. Nebavil mě dril a bez toho…, chtěla jsem umět všechno hned. Tak umím od všeho trochu, ale zato si nevzpomínám si, že bych se nudila. Hodně jsem četla, to jediné mi zůstalo.

    Dášo, ty tu Kačenku opravdu, ale opravdu nezapřeš! Palec nahoru!

    1. Jano, zkusit od všeho něco je dobrý koncept – nakonec víš co chceš i nechceš:))
      Jinak… já ti s tou Kačenkou nevím. Jen ty vlasy, to je dědičné prokletí, které skutečně jde v rodině ode mne (já to mám po taťkovi:))

  11. Dede máš krásná vnoučátka.

    Mě moje maminka nabídla knížky a já u nich vydržela dodnes. V dětství jsem vášnivě četla, co se dalo. S kamarádkou Hankou jsme chodily do školní knihovny a po jejím přečtení, jsme začaly chodit do knihovny městské.

    I mého staršího syna jsem vedla ke čtení a vyplatilo se.
    On od malička nebyl moc na sport, tak jsem ho nenutila. Až teď, jako dospělý, začal jezdit na kole a moc ho to baví.

    Mladší těžký dyslektik se čtení bránil zuby nehty. Tak jsem vymyslela alternativu a zakoupila mu namluvené kazety do kazeťáku. On takhle poslouchal celé dětství a díky tomu znal knížky. Jinak zkoušel různé sporty, až zakotvil na čas u florbalu.

    1. Míšo, pro dyslektika je poslech zásadní, takže jsi pro něj udělala to nejlepší (inlove) Jo, čtení mi taky zůstalo. Zajímavé je, že mě nebaví filmy, dívám se velmi zřídkakdy.

  12. Myslím, že u mne to bylo čtení – vzpomínám si, jak mi to v první třídě zoufale nešlo a potom, jako mávnutím kouzelného proutku jsem tomu přes prázdniny došla na kloub a pak jsem z okouzlení čtením nevyšla a trvá to dodnes.

    Terka zkoušela ledacos – dramatický kroužek ji přestal bavit okamžitě, konec skautu byl v tom okamžiku, kdy odjela na skautský tábor, výtvarný kroužek a klávesy jí vydržely roky, ale ta pravá láska byla právě ty koně. Ta se jí drží už jedenadvacátý rok (rofl) , kdežto klávesy jsou dávno zapadané prachem kdesi ve sklepě…

  13. Také u nás platilo, že by holčičky měly chodit na piano a do baletu. Obojí mne též postihlo, ale protože talent nebyl opravdu žádný, tak mne na doporučení učitelů uvolnili z hodin, které bohužel pro mne neměly naprosto žádnou hodnotu a přínos….. Sokol to nahradil a bylo to fajn!!

    1. Je to vždycky skvělé, když se podaří najít to pravé. jen to někdy chce od rodičů dost výdrž:))

  14. Tohle vypraveni mi pripomnelo moment, kdy se ucitelka piana ptala moji dcery, tehdy asi sedmi nebo osmilete, cim bych chtela byt, az bude velka. Okamzite se ji dostalo odpovedi, ze baletkou, co hraje na piano. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN