HOSTÉ DEDENÍKU – Tora, JJ, Regi, KattyV: Statek je rodu ženského – kniha, která vznikla tak nějak mimochodem

Už několik let jezdíme společně na tzv. „psací“ dovolenou, kdy každá něco svého píšeme a po večerech si to navzájem betujeme, tedy rozebíráme, kritizujeme, trháme text na cucky a zase skládáme dohromady. Kdo? Přece my čtyři – Jana Jurmanová (milaJJ), Dagmar Lachmanová (Regi), Radmila Tomšů (Tora) a Kateřina Vágnerová (KattyV).

 

A předminulé léto jsme takhle jednou relaxovaly, užívaly si letního večera, zabíjely komáry a k tomu popíjely víno, když vtom nás přepadl nápad. Napíšeme společně knihu! Co na tom, že jsme tomu po chvíli v podstatě žádná nevěřila, nápad tu byl a měl se čile k světu. Čím začneme? Přece postavami. Jsme čtyři, tak tam budou čtyři ženy. A vůbec, ale vůbec se nám nebudou podobat, jasné? (Ne, že by to tak úplně vyšlo…) Při odjezdu jsme už měly vytvořený soubor s charaktery postav, jejich vizáží, jmény, rodinnými příslušníky a hlavně – hlavně spoustou lehce načrtnutých více či méně šílených příhod.

Následující jaro všechno kvetlo a rozkvetly i ty naše nápady – a to v DMD, tedy zde již známé výzvě „Duben, měsíc drabble“. Založily jsme nový fandom „Statek je rodu ženského“ a nechaly se vést tématy, stejně šílenými jako námi vymyšlené zážitky našich hrdinek.

A přišlo další léto, další dovolená a kniha začala nabírat jasnější obrysy. Jak přibývala písmenka, bavilo nás psaní čím dál tím víc. Prvních několik kapitol vznikalo společně – Tora (zvaná TurboTora), zapisovala všemi deseti veškeré naše myšlenky, které jsme poté česaly, až učesaly. Následně jsme ale zjistily, že potřebujeme osnovu. I načrtly jsme jednotlivé scény a tím se dramaticky změnil styl našeho psaní.

 

„Tohle si napíšu já!“

„Ne, to jsem chtěla já!“

„Ale tohle je moje postava!“

„Jak, TVOJE postava?“

„Psa si píšu já!“

„A Karlíček je můj!“

 

Prostě jsme se – jako vždy – lehce a s klidem dohodly na tom, kdo bude kterou kapitolu psát. Pak jsme se rozešly po všech koutech našeho letního bytu, a když jsme se večer opět setkaly, knížka rázem poposkočila o čtyři kapitoly.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché – musely jsme vždy sladit detaily a také přizpůsobit konce a začátky kapitol, aby na sebe dobře navazovaly. Když jsme odjížděly domů, měly jsme cca půlku knihy a jasnou představu o tom, co bude následovat dál.

Středeční skype hovory, na kterých jsme si přečetly a upravily to, co každá z nás napsala v minulém týdnu, končily rozdělením úkolů na další týden. Pak, jednoho krásného dne, jsme dospěly k poslední, závěrečné kapitole – tu jsme opět psaly všechny společně, přes skype.

A kniha byla na světě. Jako pravá dáma se ještě přičísla, upravila, zbavila balastu, zálibně se obhlédla a vyrazila dobýt svět.

A světe div se, ono to vyšlo! Nakladatelství knihu už po týdnu přijalo a nám překvapením spadly brady. Poprvé se v nás zatetelila jiskřička naděje, že příběh opravdu vyjde. Trvalo ale ještě několik měsíců, než se události pohnuly dále. Prvně dorazily korektury, pak smlouva, návrhy obálek a nakonec termín vydání: 1. června 2021.

Ufff.

 

Co si o tom všem myslíme každá za sebe?

 

KattyV:

Vlastně se tomu sama divím, ale kniha vznikla překvapivě snadno. Asi nejdůležitější bylo, že každá z nás musela potlačit své ego a podřídit se celku. Všechny jsme měly věci, na kterých nám záleželo, a to byl okamžik, kdy se ostatní podřídily.  Třeba Punti měl být původně afgánský chrt (pořád ho tak napůl vidím). Jenže Regi, jediná pejskařka mezi námi, v určitém okamžiku prohlásila, že Punti musí být kolie, protože chrt by se nám na to, co prováděl Punti, prostě vykašlal. My ostatní sklaply a z afghánského chrta je nakonec dlouhosrstá trikolorní kolie (na tomto přesném popisu Regi trvá). Ostatně její border kolie Indy nám celou dobu funěla do klávesnic a byla živou předlohou.

Mně zas záleží na faktických údajích. Přestože nikde nepíšeme, v kterých místech se kniha odehrává (měly jsme jen obecnou představu České Kanady), já to věděla přesně. Na google mapách jsem našla ten správný statek. A trvala jsem na úpravě všech časových a vzdálenostních údajů (odkud, kam, za jak dlouho), které se v knize vyskytly. Ostatním to bylo fuk, protože prý přece nikde nepíšeme, kde skutečně statek je, ale když viděly mou urputnost, rezignovaly.

Někdy docházelo i k legračním situacím. Tora pořád říkala: „Hlavně z toho nesmíme udělat červenou knihovnu!“ – a pak psala ty nejromantičtější scény, které jsme jí my tři k její lítosti drsně vyškrtaly. Nebo se milaJJ svěřila, jak se její synové, kteří nás průběžně četli, divili, že netušili, jaké to bude porno. Znejistěla jsem a pročetla si znovu onu inkriminovanou scénu. Jsou to asi čtyři odstavce a nedojde víc než na polibky, ale stejně. Spoluautorky nakonec prohlásily, že děti nejsou naše cílovka a že to opravdu není moc. Takže scéna zůstala, jak byla.

 

milaJJ:

Práci na knížce jsem si neskutečně užila. Byla to pro mne úplně nová zkušenost a začalo (i dopadlo) to opravdu skvěle. S děvčaty se mi dobře psalo, ale ke své hrůze jsem brzo zjistila, že do příběhu začínají mluvit i samy postavy. Nejvíc mi asi dala zabrat Alex. Její lpění na technických detailech dokáže dohnat k šílenství. Mě by přece v životě nenapadlo vložit plyšáka borderky Indy do košíčku podprsenky, abych si naživo vyzkoušela, jak funguje husitský vrhací prak!

Alexin manžel Antonín rozhořčeně odmítl hrát roli nesnesitelného knihomola (která mu byla od začátku přiřknuta), a také se odmítl se svou ženou kultivovaně (nebo i nekultivovaně) rozejít (jak bylo také původně v plánu). Prostě si ti dva dělali, co chtěli! A nejen ti dva, jak mi potvrdily ostatní spoluautorky! Kniha si začala žít vlastním životem a mně – i díky radě a pomoci těch zkušenějších – došlo, že tak je to správné a tak to má být.

 

Tora

Celou dobu, co kniha vznikala, a já sledovala, jak se vyvíjí charaktery postav, jsem po očku pokukovala, zda – a jak moc – se jednotlivé postavy podobají nám. Kolik je ve mně z Darji? Nebo jsem spíš Maruška? Vědátorka Alex nejsem ani náhodou (tam vidím podobu naprosto jasnou, ale my nesmíme ani naznačovat!). Nakonec jsem usoudila, že ano. Že každá z nás má v sobě něco z podnikavé Darji, potrhlé Bibi, starostlivé Marušky i praktické Alex – z některé víc, z některé míň. Ono by to ani jinak nešlo, protože v té knížce se odráží naše myšlení, postoje i životní zkušenosti. Bez toho by postavy nebyly živé a plastické.

Co mě ale opravdu fascinovalo, bylo to, jak jsme se shodly. Celý život pracuji v ženských kolektivech a dobře vím, co více žen pohromadě dokáže. A tady to šlo jako po másle. Nelíbí se vám tenhle kus? Opravdu? No, tak já ho předělám. Fakt si myslíš, že by Maruška řekla tohle? Já se obávám, že neřekla. Nechceš to upravit? Díky.

Prostě jsme si vycházely vstříc. Ani vzájemné přepisování a dopisování kapitol nás nerozzlobilo, nerozhodilo a nerozhádalo. Šlo nám totiž o společnou věc, takže vyšší zájem bere, tečka, hotovo.

Bylo to prostě super psaní a já si to užila stejně, jako ostatní.

 

Regi

A co na psaní společné knížky bavilo mě? Vážně úplně všechno. Ale nejvíc to, jak jsme se naladily na stejnou vlnu. Co tím myslím? Z pohledu čtenářů (ano, pár kamarádek i našich mužů jsme požádaly o názory a připomínky, takže už příběh znají) prý nejde vůbec poznat, že se v psaní střídaly čtyři osoby. To je přece úžasné!

Samozřejmě jsme ty jednotlivé kousky musely vždycky nakonec provázat a sladit detaily. Ale dělo se to i průběžně:

„No teda, víte, co mi právě Bibi provedla?” (Následoval barvitý popis prohřešku dané postavy.)

„Ale to je dobré! Tak já v předchozí kapitole upravím její repliku v dialogu, aby to ladilo.”

„Já už to ale v tom, co právě píšu, vymyslela jinak…  I když… vždyť je to vlastně v pořádku. Stačí, když změním jednu drobnost.”

„Super! Na tohle navážu! Parádně se mi to hodí k tomu, co napadlo mě.”

Časem to souznění začalo fungovat i tak nějak samovolně, téměř bez domluvy. Často jsme při „sešívání“ našich textů s údivem zjistily, že některý nápad snad musel „poletoval vzduchem“ a my ho jen každá svým způsobem použila. Takže kapitoly pak navazovaly tak splavně, že bylo většinou zapotřebí dořešit jen pár maličkostí.

 

Závěrem:

Dostaly jsme několik dotazů – třeba, jestli bude pokračování.

Řekněme to takhle – další společná dovolená (doufejme) bude. Zda z ní vznikne polotovar nové knížky, to je ve hvězdách, ale v každém případě na brány DMD nyní buší jedna postarší energická dáma, která ve „Statku“ napřed jen několikrát prošla kolem plotu, aby se posléze stala tchýní jedné z hrdinek. A literární sláva jí natolik stoupla do hlavy, že se rozhodla, že další díl bude její.  Co s tím uděláme my, jako autorky, je jí vcelku jedno – ona je rozhodnutá setrvat až do závěrečné tečky.

Další dotaz zněl, co prý budeme dělat s těmi miliony, co na knížce vyrejžujeme.

Tak na to se zeptejte naší zmocněnkyně přes smlouvy, finance a jiné prebendy. Proslýchá se, že budeme mít cílové dotace za napsané kapitoly. Také prý si počká, co s knihou (a potažmo námi) vyvede neviditelná ruka trhu. Dostaly jsme školení o cenové elasticitě a také o přerozdělování, obchodní přirážce, ceně obvyklé (ba i neobvyklé), bazickém bodu a bulharském koeficientu… Kromě zmocněnkyně nikdo z nás ostatních netuší, co to znamená. My doufáme, že dostaneme za každou dopsanou kapitolu aspoň malou tabulku čokolády (nicméně podle posledních zpráv z kuloárů zastává zmocněnkyně názor, že tabulka = čtvereček!).

Prostě prý máme psát jak mourovaté, jinak si na nás vyzkouší své hardskill komunikační dovednosti.

Jak to tak vypadá, naše příští kniha bude skropena čokoládou potem a slzami.

Ale abychom pořád nemluvily jen my, tady je malá knižní ochutnávka.

 

 

Ukázka z kapitoly Koza, jaké to požehnání:

 

V neděli seděla Bibi na terase, cosi datlila do mobilu a řehtala se na celé kolo.

„Co píšeš?” zeptala se Alex.

„Kozí deníček. Poslouchej:

Pondělí – dotlačili jsme kozu domů. Pak se ukázalo, že umí nejen chodit, ale i běhat.

Úterý – Maruška tvrdí, že ty muškáty stejně neladily s barvou omítky.

Středa – den klidu. Koza slezla ze střechy dřevníku až večer.

Čtvrtek – koza zjistila, že se z dřevníku dá přeskočit na plechovou střechu kůlny. Maruška utíká uklízet prádlo, že hřmí.

Pátek – Maruška už nemusí prádlo uklízet, musí ho znovu přeprat.

Sobota – Alex se shání po praseti. Teda po praseti, co jí okousalo přípravy do školy. Navrhuje kozu přejmenovat z Lidušky na Kalamity Jane.

Neděle – zatím nic, ale já si počkám.”

„Pojďte radši čekat do kuchyně!” ozvala se za nimi Darja. „Zmrzka pro tu, která nejpřesněji uhádne, co bude dnes k obědu!”

Bibi začichala: „Bramboračka, vepřo, knedlo, zelo! Vepřové na česneku se už peče a slyšíte? Maruška krouhá zelí.”

Z kuchyně se ozývalo pravidelné křupání.

„Jak, krouhá zelí?” promluvila za jejich zády Maruška se svazkem čerstvě natrhané petrželky v ruce. „Já už mám nakrouháno, osoleno a čekám, až zkřehne!”

„Co ty tady?” podivila se Darja. „Ty přece v kuchyni krouháš to zeli?”

„Říkám, že je nakrouhané,” zopakovala Maruška.

„Tak ho asi někdo překrouhává,” nedala se Bibi.

„Proč? ” naštvala se trochu Maruška. „Je dost najemno!”

„Že by zloděj?”

„Jo, zloděj si k nám přinese vlastní hlávku a bude ji tady krouhat!” uťala diskuzi Alex. „Jdem to očíhnout.”

Velmi opatrně otevřely dveře do kuchyně. Na stole stála Liduška a dokřoupávala poslední zbyteček zelí.

„Vepřové bude s bramborem a knedlíky s borůvkama,” pokusila se situaci zachránit Maruška.

„Nebude!” zařvala Darja. „Ale kolem zahrady bude do tří dnů plot! Jinak bude koza s brusinkama!”

 

Aktualizováno: 5.4.2021 — 16:06

66 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Obdivuju každého, kdo je schopen něco pěkného napsat a to, že to zvládáte ve čtyřech je úžasné. Z ukázky dýchá pohoda, to člověk potřebuje jako sůl, tak se taky těším

  2. Netopýří OT:
    (protože jsem jsem pochopila, podle zdejších zvyklostí se píše pod aktuální článek:)
    Ptala jsem se ještě odborníků, co přesně dělají netopýři, když se na pár dní ochladí. Přesně jak jsem si myslela – někam zalezou a na chvilku si zahibernují. Jako když jeden mrazivý víkend ještě u mě pipouška sabotovala vstávání na jídlo.
    Možná bude na I. P. Pavlova nebo v okolí, kde nejspíš zimovala a kde ji v lednu našli, ale může už být v jiném úkrytu na cestě na letní bydliště. Pipouši cestují i tisíce kilometrů! Můžete ji mít za humny kdokoliv, ale teď je zalezlá. 🙂

      1. Žila v přírodě předtím, ví nejlépe, jak na to.
        My lidi ani netušíme, jak to dělají.

    1. Má to důvod, protože nic není tak mrtvé jako včerejší diskuze. 🙂
      Držím jí palce, aby to chladno netrvalo dlouho.

  3. Děvčata autorky, moc děkuji za článek jak se knížka psala a závěrečné osobními postřehy.

    Proslýchalo se, že Dick Francis při psaní spolupracoval se synem Felixem. Teď už píše jen Felix, ale tatíkova stylu (a napětí) se drží perfektně, tak na předešlé spolupráci asi něco pravdy bude. Ale otec a syn je úplně něco jiného, než 4 autorky s rozdílným stylem psaní a promýšlení děje. Dovedu si to trochu přirovnat třeba ke skládání básně dvěma autory, nebo její zhudebnění. Sem tam jeden, nebo druhý souhlasí se změnou slova,aby šlo lépe do rýmu. Nebo přizpůsobit délku noty slovu či naopak. Ve vašem případě jste asi každá přidala do osnovy děje nějaký svůj nápad, úsměvnou situaci, zápletku, sem tam třeba i postavy navíc. ALE kapitoly pospojovat do plynulého děje knížky, kde čtyři autorky čtenářům splynou v jednu a dokončit jí v takovém souladu, že společně uvažujete o další – to je vskutku umění zvládnout.

    Kdo navrhl a nakreslil tu překrásnou obláku?

    Přeji knížce obrovský úspěch a hromadu tabulek čokolády !!!

    1. Zkus si to představit jako brainstorming. Jdeme si takhle na procházku (neseděly jsme celý týden v chalupě, zařadily jsme i pohyb na čerstvém vzduchu, ostatně Indy procházky vyžaduje) a řešíme další děj.
      Co kdybychom…
      Ne, to ne, to se mi nezdá.
      A co kdyby…
      Tak to jo, to by šlo.
      A pokud jde obálku, to bylo na nakladatelství, i když jsme do toho trochu kecaly. (Budu se chlubit, kozu jsem navrhla já. 🙂 )

  4. Už se těším, to se zase nevyspím. Protože když je pěkná knížka tak čtu a čtu … (h) (h) (h) (h). Už můžete začít psát další aby bylo taky co číst o vánocích

    1. Do Vánoc to asi nestihneme (tedy my ano, ale jsou určité nakladatelské lhůty), ale s trochou štěstí do dalšího léta. 🙂

  5. Obálku i anotaci jsem už obdivovala a jsem moc ráda, že i ukázka je tak milá, vtipná, duši hladící. A stejný je i článek o tom, jak přišla kniha na svět. 🙂 Z toho všeho na mě dýchá pohoda, klídek (tabáček ani být nemusí), letní idylka, ach, ach! Stejně mám pořád slabost pro ženské autorky. (inlove) Takže i když mi knihovna téměř přetéká, Statek musím mít, to je jasná věc. Koneckonců mám v létě narozeniny a tohle by byl super dárek (ačli ovšem vydržím a nekoupím si ho dřív sama (chuckle) )!

    1. Hmm – na rožku našeho řádku žil byl dědák Knápkuj a ten měl tři vnučky, které oslovoval takto: Barča (jinak Jarmila), Verunka (jinak Věra), Lida, tá koza stará (jinak Ludmila). Schválně, jaký vztah měl k té které vnučce (rofl) …

  6. Sem se urazila. Prej koza Liduška (rofl) (rofl)
    Ale na knížku se moc těším a jsem zvědavá jak si čtyři autorky poradily s jednou knihou! Jste fakt dobrý, že jste se nehádaly (y)

  7. Děvčata – smekám a gratuluji a hlavně „se těším“ 🙂
    Už jen povídání o kozence (a že mám s potvorama vlastní zkušenosti) pootevřelo kouzelná dvířka do Vašeho statku.
    Držím palečky, ať je těch čokolád hódně.
    Pst… A víte, že Lind dělá čokoládu, která je jen jediná velká tabulka? Kdyby náhodou to zmocněnkyně myslela vážně 😉

  8. Díky vám už vím, že je skvělá – ta knížka:)) A vy všechny taky! Dovedu si představit tu legraci, jakou jste zažily s tvořením.
    Přesto si myslím, že to šlo jen díky tomu, že jste byly v příběhu naladěné na jednu vlnu. Kdyby to byla myšlenka jen jedné z vás, mohlo by to hodně skřípat!
    Každopádně jste skvělé a věřím, že kniha bude mít u čtenářů úspěch. (inlove)

    1. Naštěstí to opravdu vzniklo jako společný nápad, který jsme pak společně a s velkou chutí rozvíjely. Naladění na stejnou vlnu? To asi ano, ale stejně jsme každá jiná. Ale to vlastně bylo ku prospěchu. Každá z nás knihu ovlivňovala jiným způsobem, má jiné životní zkušenosti a jiné vidění světa. Díky tomu jsou i naše postavy každá jiná. Nevím, zda bych sama dokázala napsat čtyři tak odlišné ženské dostatečně věrohodně.

      1. Celý den jsem se nedostala k počítači, až teď večer. To je báječné, že se na naši knížku těšíte s námi.
        My čtyři se teda těšíme jako malé děti. Asi proto Statek vyjde zrovna na náš svátek. (Den dětí) 🙂

  9. Mám ráda ženský humor,ironii i smutek a třeba i zlost,páč je to takový ryzí a umí mi to něco říct. Takže za mně, moc se těším a už vím,že opět marně si budu říkat neotvírej tu knížku,nechej si to na léto. Nebo aspoň na dva dny. (h) 🙂

    1. Tak ona skoro v létě vyjde. Když ji nekoupíš hned první den po vydání, bude to tak akorát.

  10. Prostě jsme se – jako vždy – lehce a s klidem dohodly… dámy, vám musí nad hlavou zářit svatozář! Je fakt skvělé, že se povedlo a gratuluji k úspěšně dokončenému projektu. Jestli se covid někdy umoudří a dostanu se do Prahy, určitě se do té dlouhé fronty na vaši knížku zařadím. Palec nahoru!

    1. Opravdu to tak fungovalo. Nepohádaly jsme se ani jednou. Jen jestli to vydrží i letos. Boj o čokoládu bude nejspíš tvrdý. 🙂

  11. To bude bezvadný čtení, už se strašně těším, jak si udělám kávičku, sednu v létě pod pergolu a budu děsit sousedy výbuchy smíchu 😀 . A budu si ji šetřit, dávkovat po kapitolách, abych si ji co nejvíc užila, jinak já jsem schopná knihu přečíst na jedem zátah.

  12. Ježíši, jak já se na tuhle knížku těším!! Už podle anonce to bude bezvadné a pohodové čtení.

      1. Tak trochu znám vaše styly z drabblat, které tu v létě jsou prezentovány a fakt jsem zvědavá, jak jste to skloubily dohromady, protože co autorka to originál! Každá píšete skvěle, ale úplně jinak… jsem opravdu natěšená na to, až budu Statek číst.

        Jo, a jsem ráda, že už přemýšlíte nad další knížkou!

  13. Tak to bude pěkné počtení, jak je vidět z ukázky.
    Už se těším a knihu si koupím.

  14. No dámy, jste úžasné. Už se těším!!!
    Co se týče knížek z Tořina pera. K Vánocům jsem dostala Hotel u devíti koček. Já ho už měla, tak jsem byla bez dárku. Potom dárkyně dodělávala státnice v době covidové, potom jsme s manželem bojovali o život s covidem a na Velikonoční pondělí jsem dostala vánoční, růžový dárek, Kočka kam se podíváš.Ještě, že nebyl čas, abych si koupila svoji knížku, byla by zase duplicitně. Statek je rodu ženského koupím rovnou dvakrát. Jednou pro sebe a jednou jako dárek.

    1. Děkujeme moc, Alex. Naštěstí žádná z nás není na příjmu z psaní závislá, ale i tak to potěší, bude (možná? zmocněnko, co ty na to?) na čokoládu. 🙂

      Jo, Kočky léčí. Přeji příjemnou rehabilitaci s nimi, my je zrovna dočítáme jako čtení na dobrou noc. Opatrujte se s Jurou.

    2. Ano, ano, snad bude i větší čtvereček čokolády, začíná se nám to nadějně rýsovat.

  15. Jak jednoduše to vypadá, když se to takhle popíše! Prostě jsme se sešly a sepsaly to a jen to trochu doladily a je to… Ne, ani po tomhle vysvětlení nechápu. Jste skvělé, všechny 4 a dohromady jste báječné.

  16. Hluboce smekám před všemi čtyřmi dámami a přeji jim, aby co dovolená to další knížka. Protože v dnešní době je vřelý humor strašně potřeba.

    1. Děkujeme, Inko. Už jsme zachytily pár dotazů, jestli bude případné pokračování obsahovat narážky na současnou situaci. Shodli jsme se, že ne. Že o ní vyjde tolik knih, až všechny bude hlava bolet. Tak se zkusíme vydělit z proudu. 😀

    2. Taky si myslíme, že vážných knih na vážná témata je dost a dost. My se bavily a doufáme, že se budou bavit i čtenáři.

  17. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak knížku píše víc autorů- ani dva ne. Viz třeba Dračí kopí- to psal dokonce chlap a ženská. Tak tady jste mi to aspoň trochu objasnily. Na příhody ze statku se těším, jelikož publikovaný příběh naznačuje jistou podobnost s naší domácností- taky vím, kdo sežral tu mističku oříšků! Mušketýr se vyděsil, že tam byly i uzené mandle, co když bude Karamel špatně? Uklidnila jsem ho, že ty jsem večer předtím poctivě vyzobala já 🙂

    1. Chlap a ženská mohou být zajímavá kombinace, protože to je jako oheň a voda. 🙂
      Ale no tak, sama přece říkáš, že z kradeného nikdy nic není. (Taky jí říkáš: Slez ze stolu, ty kozo? 😀 )
      Díky za milý komentář.

    2. Upřímně, já si původně taky neuměla představit, že by to vůbec mohlo jít. Ale překvapivě to šlo opravdu snadno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN