Jen na vteřinu z nich spustím oči a vzápětí se ozve „prásk prásk“ a já jen vzteky zatínám zuby – ty bestie se už zase válejí na zemi! Kruci! Někdy mám dojem, že francouzské berle jsou společným projektem nebe i pekla. Díky nebi se může jednonohý nějak pohybovat, kvůli peklu při tom obvykle nekřesťansky kleje 😛
Ke svým prvním berlím jsem se dopracovala až teď, tedy v poměrně… hm… zralém věku. Celý život mám kliku a kosti si nelámu, zato vazy a šlachy, ty by na mě mohly žalovat! Co jsem si nezranila na koních, to na horách, občas se mi podařil majstrštyk i ve městě, ale vždycky jsem od toho nějak odešla. Na současnou situaci však nic nemá – udělat si klasický lyžařský úraz (poškozený přední křížový vaz v koleni a meniskus k tomu) na rovném suchém dvorku, to už chce umění – a smůlu.
No co už. Když se ocitnete v situaci, kdy máte chuť řvát kdykoliv se vaše noha dotkne země, jsou berle požehnáním. Maličký kousek svobody, dovolující namáhavý přesun z místa A do místa B za podmínky, že úsečka AB není delší než pár metrů a neobsahuje schody.
Pokud totiž nejste odborník na chůzi s berlemi, učíte se onen pohyb v úplně blbej čas. Křečovitě staženi bolestí a zoufalou snahou na poškozenou nohu ani náhodou nedošlápnout, jen těžko zvládáte ten hezký houpavý pohyb s přenesením váhy, jaký vídáte u berlových expertů.
Když se ten první den dozvíte, že do schodů jde první zdravá noha, a vy tedy máte rozhodující vteřiny viset na berlích, zatímco se vám ruce třesou nervozitou, lezete do schodů radši vsedě. Ruce vám (zatím) slouží! Brzy zjistíte že chodit o berlích s mokrýma nebo čerstvě krémem namazanýma rukama není dobrý nápad. Pokud máte pud sebezáchovy, nepotřebujete nehodu, abyste si toto pravidlo zapamatovali.
No a pak plynou dny. Jak se zraněná noha uklidňuje, objevují se druhotné bolesti ramen a páteře. Nálada však stoupá. Pokud se soustředíte, jdete na berlích už docela hezky, pravidelně a správně přenášíte váhu, takže to začíná být celkem optimistické. Takže si začnete vymýšlet. Člověk potřebuje být samostatný!
Základní překážkou života na berlích je chybějící třetí ruka, takže přenášení potřebných věcí se stává strategickou úlohou. Základem je – aspoň u mě – výcviková vesta s mnoha velkými kapsami. Co se vejde do kapes, přenesu. Co se nevejde, dám do tašky přes rameno… a ouha, taška je jen na jedno rameno a padá! Po několika krizích dojdu k názoru, že ať to vypadá sebedebilněji, situaci vyřeší jen baťůžek.
Ovšem jsou věci, které do kapsy nestrčíte – třeba sklenici s vodou, hrnek s kafem nebo talíř s jídlem. Tam musí přijít na řadu takzvaná překládaná, což opět vyžaduje strategické myšlení. Dejme tomu, že potřebujete dostat hrnek z kuchyně ke křeslu, kde obvykle spočíváte.
Takže promyslíte sekvenci bodů [x1, x2,…xn] mezi výchozím místem A a cílovým místem B. Potom se na berlích umístíte vždy doprostřed mezi body xn a xn+1 a přendáte hrnek z jednoho bodu do druhého. Opakujete tak dlouho, až máte kafe v cílové destinaci. Pokud teprve potom zjistíte, že chce i vodu, máte dvě možnosti. Buď celou operaci zopakovat nebo radši nepít:))
Specifický problém u nás doma představuje psí miska na vodu – ta domácí. Je velká, s vodou těžká. Na to jsem musela mít lidi tak dlouho, dokud jsem se nedokázala na nemocnou nohu aspoň postavit. Teď ji už dokážu naplnit a vrátit na místo podobným způsobem, jakým přenáším hrnky. Naštěstí je nedaleko koupelny.
Venkovní misku plním jiným způsobem. Starou vodu vyleju do trávy a novou nosím v plastové lahvi v kapse u vesty. Jak prosté! Pravda, než misku naplním, musím jít na třikrát. Jistě, mám doma pomoc, ale člověk se má snažit až tam, kam to jde, ne?
Takže dny utíkají a situace se zlepšuje. Ovšem ať děláte cokoliv a kdykoliv, je tu stálá potřeba berle někde opřít, pokud potřebujete mít volné ruce. A tady přichází ke slovu jejich pekelný koncept – francouzské berle jsou nesmírně odolné vůči spolehlivému opření!
Možná tvar područky a loketní opěrky je ve skutečnosti ďábelské znamení odegra, protože ať hole opíráte jakkoliv sofistikovaně, vždy hledají cestu k zemi. Vyzkoušela jsem x různých způsobů, zkoušela jsem peklo přelstít zaklesnutím berlí proti sobě, ale přesto moje snažení zatím nemá stoprocentní účinnost.
Pamatuju si, jak jsem seděla na záchodě a pozorovala berle opřené o pračku. Opravdu jsem si s jejich umístěním dala záležet. Chvilku se zdálo, že to funguje, ale potom pekelník nejspíš našel slabý bod, foukl do místa potenciální nestability a já se jen dívala, jak se berle dávají do pohybu, zrychlují… a prásk, prásk… byly na zemi.
Dívala jsem se na ně a řekla si – co jsem já proti vesmírným zákonům? Déšť padá k zemi, sníh padá k zemi, berle padají k zemi. Díkybohu, že se pro ně pořád ještě dokážu ohnout! 😀
PS: V první, ty nejhorší dny, se mi nesmírně osvědčila rada od Bubu – vezmi si do kuchyně židli na kolečkách a jezdi na ní. Fungovalo to skvěle, už první dny mi to do značné míry vrátilo samostatnost aspoň v takových úkonech, jako udělat si jídlo a kafe 🙂 Ovšem velmi brzy proti této formě pohybu protestovala moje bederní páteř. Já ji mám ovšem poškozenou, pro lidi se zdravou páteří je to skvělé řešení.
A tak vás dnes vyzývám k berlové diskuzi! Jaké jsou vaše zkušenosti? I vám berle padaly? Jak jste zvládali schody? A co přenášení věcí? Dobré rady i veselé příhody jsou vítány:))
Dobrý den, jsem na berlích již 4 týden od operace, před tím 6 týdnů po úrazu doma 2 děti, a celá domácnost. Takže jsrm měla 2 moznosti-buď plakat, naříkat a zase plakat, a to hladem, žízní, nepořádkem doma a nezabezpečenými základními životními potřebami, nebo se vzchopit a zapojit vynalézavost a sílu. Tedy;
1. Kafe, čaj v hrnku, sklenice vody-přenášet v kapsáři na cílené místo-zvlášť hrnek-zvlášť nápoj v uzavřené nadobě-termosce, pět flašce a pak na cílené místě u stolu, na gauči si to v sedě v klidu nalít..
2. Pořídit-půjčit si jezdící kancelářskou židli-sedíte, zdravou nohou se odrážíte a dovezete si cokoliv kamkoliv-i talíř s obědem, i prádlo z pračky-nutno odmontovat prahy u dveří a dalšípřekážky, které by mohly volnému průjezdu vadit-za mě perfektní a bezpečná varianta jak pohodlně zvládnout celou domácnost-včetně vaření a úklidu.
3. Pořídit nebo si ušít látkovou velkou tašku-s dlouhýma ušima-např. z Kauflandu-na boky našít pásky,krejčovství gumu-dát si jí dopředu přes krk a zavázat kolem pasu- s touhle takovou vychytávkou přenesete bezpečně cokoliv kamkoliv.
4. Koupit si plastovou židličku do sprchy a dopřát si tak příjemnou hygienu a pohodlný a bezpečný relax.
5. Pořídit držák na berle-min k posteli, pásku, širokou krejčovskou gumu-a berle si po odložení kamkoliv svázat-jinak berle neustále padají-kdykoliv kdekoliv.
Tak to jsou mé vychytávky-bez nich bych to asi nedala. A nejdůležitější je to brát pozitivně-jako výzvu. Po měsíci s berlema dojde k posílení horní části těla-krásné pevné paže jak modelka, zpevní se břišní svaly a odlehčí se bederní části páteře. Prostě samé benefity, když k tomu přidám tu nápaditost a tvořivost, co musíte zapojit, aby jste přežila-tak je to prostě paráda. A to už nemluvím o tom, že zažijete úžasnou ohleduplnost, kdy vás poušti sednout v autobuse, v obchodě vás pustí dopředu do fronty, bylo zo jedno z nejlepších období v životě a podporuju všechny „berličkáře“ ať si v tom najdou spoustu skvělých věcí .
Máte pravdu – i s těmi padajícími berlemi:))
A díky za sdílení, takhle máme spoustu dobrých rad na jednom místě. Protože nikdo nevíme, kdy budeme na berle odkázaní 🙂
Za mlada jsem měla několik kolenních úrazů, všechno to byly natažené či natržené vazy a noha šla do sádry. Ale pokaždé to byla sádra na celou nohu, od stehna po kotník, a chodit jsem s ní jakžtakž mohla. Když jsem byla v Praze na koleji, tak mě do schodů kamarádi nosili. 😀 S berlemi neporadím, aspoň tedy popřeju, milá Dede, ať tvoje berlové období uteče jako voda a kolena ať po vhodné rehabilitaci nebo zásahu slouží dál.
No jejej Hančo, takhle skončil kdysi můj úraz právě tohoto (pravého) kolena – blbě jsem spadla z koně (chytila se mi půjčená příliš velká bota ve třmenu) a 3. července jsem tak dostala sádru od kyčle až po kotník :p Byly to nezapomenutelné prázniny, ale berle mi k tomu nikdo nenabízel. Popravdě nejvíc jsem je potřebovala ve chvíli, kdy mi po 6 týdnech sádru sundali – ta noha vůbec nefungovala. Přesto jsem se musela dostat tramvají domů:)) Jenže to mi bylo sedmnáct, že jo, to je člověk takovej zdatnější:))
Jinak zasádrované koleno se zotavilo dokonale, neměla jsem už žádné potíže (až teď). To levé v sádře nikdy nebylo, většinu úrazů řešila jen pružná obinadla… Z dnešního pohledu bych řekla, že to byla chyba. Už nikdy nebylo doopravdy plně funkční.
Berle znám dost důvěrně, jen je to už hodně dlouho (honem zaklepat, abych si je nepřivolala !!!) Vždycky to byly kotníky, nechodící sádra na 6 týdnů a berle klasické dřevěné klacky. Měla jsem takovou zástěrku s kapsama, kterou jsem nikdy nenosila, jak byla dobrá ! Nosila jsem všechno v těch kapsách jak klokan, jen s kafem a jídlem to byl problém. Jedla jsem stojíc na jedné noze a kafe pila, až když mi je MLP odpoledne uvařil a odnesl. Bolely mě ruce – podpaží, tak jsem doma skákala po jedný, no pravda, bylo mi o 35 let míň, to bych dneska asi nedala 😀 A pamatuju, že jsem si posléze na jednu sádru přidělala podpatek – dvě placaté baterie umně připevněné obinadlem. Kotník přežil.
Alimo, ty dvě placaté baterie mě fakt dostaly! 😀
pamatuju si, jak jsem si sádru (co o ní píšu pod Hančou) nad kotníkem sama řezala pilou na železo s tím, že jsem pod ni zastrčila tenounké dřevěné polínko, nebo spíš plochou „třísku“, abych se pilou nedostala až na nohu. Sádra mě tam nohu otlačila až do krve, musela jsem něco udělat, ne? 🙂
Pak jsem tam dala vatu zamotanou v obvazu a dalším obvazem to upevnila k té sádře. Pravda nejdřív ta úprava zářila do daleka (bylo to asi po měsíci nošení, takže sádra byla ušmudlaná, obvaz čistě bílý), ale pak se ušpinil i obvaz, takže když mi to pak sundavali, nikdo moji svévolnou úpravu nekomentoval:))
Před dvaceti lety jsem si na lyžích zrakvila koleno podobně jako ty (akorát to vyšlo dráž, protože to bylo ve Švýcarsku 😛 ). Na druhé straně – všichni mi tvrdili, že je to určitě výron a já ráda souhlasila (sháněj v cizině doktora, navíc jsem tam byla s pubertálním synkem). Takže jsem skoro týden rozcházela zlomený kotník (kupodivu skoro nebolel, akorát to bylo oteklé). Po návratu domů jsem nicméně uznala, že by to toho doktora asi chtělo, protože otok nějak nemizel…
Dostala jsem klasické dřevěné berle (jak jsem s nimi víc chodila, nějak jsem si zmasila zápěstí, takže mi prstíky podivně trčely do stran, ale to přešlo samo), posléze jsem upgradovala na frhole, s těma už jsem i do toho autobusu nastoupila.
Zano, ty jsi na sebe prostě tvrďák:))
A k tomu Švýcarsku… ty sis před tím úrazem aspoň něco užila! 😀
Jo, berle, naštěstí jsme je schovala a teď se hodily MLP a byly mu oporou, když spadly, což bylo furt, nechaly jsme je ležet, jen jsme je trochu odsunuli z cesty. Včera jsem je opět uklidila, už je nepotřebuje! Berle mám doma od zramovaného kotnïku a jsou vytuněné! Mají elegantní odrazky!
Tak to je úžasné, když už Jura potřebuje jako jedinou oporu jen tebe! Tak se držte a ať je čím dál tím líp.
Alex, mám takovou radost, jak se lepšíte! Vydržte u toho (inlove)
děláte mi radost, to si nedovedeš ani představit (h) (h)
Berle jsou součástí naší domácnosti už mnoho let.Pořád něco je.Občas berle půjčujeme, zrovna teď jsou na vejletě ve vedlejší dědině.Doufám,že je jim tam dobře. To vybavení postižené osoby přenášející předměty je mi dobře známa a mám to v paži.Akorát kafe jsem nedala jinak než posunováím na tácku po kolenou neb postižen byl jen kotník a podruhé zánártní kůstky. Vše už doladěno téměř k dokonalosti ale ráda bych se do budoucna obešla.Stačila mi předloni ta zlomená paže se šrouby na furt.
Jo, berlím a spol. je nejlíp na výletě. 🙂
Jak je, Jenny?
Jenny, na tu tvoji zlomenou paži so dobře vzpomínám. Brr. Berlím se vyhýbej! 🙂
Jak ti jinak je? A co přednosta? (inlove)
Jj a Dede, je to mnohem lepší ale nechci to zakřiknout. Jen ta únava je děsná ale tak to mají všichni. Myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí,že jsem vyvázla. (inlove)
Jenny, mám velkou radost a palce radši nepouštím (inlove)
Ta únava je prý normální a dlouho trvá. Můžete dát řeč s Alex:)) Ta ví! A myslím, že Matylda taky.
A jak to tak čtu, tak tady každá jdete s módou – že FRANCOUZSKÉ hole! To mně MUDr. Kašpar napařil klasické dřevěné podpažáky – asi jak mne tak viděl, tak mu bylo hnedle jasné, že lehké francky pro mne nejsou to pravé ořechové. Takže většinou jsem na těch klackách jen visela… dobré na nich bylo to, že až tak často nepadaly. Halt dřevo je dřevo.
Jistě, jedině z dovozu
Ty dřevěné nemají začarovaný tvar rukojetí 8) 😀
Upřímně lituju.
„Blaha“ fr. holí si užívám téměř nepřetržitě bezmála osm let. Padání (holí!) je každodenní zkušenost, často se stréčkem Čáskem říkám: Když si tam oletěl, tož si tam boď. Zásadně je po pádu zvedám, až když potřebuju odejít – když leží, už nespadnou.
Vůbec nejlepší bylo, když jsem si tak jednou vykračovala a jedna z holí byla znenadání poloviční. Nečekaně se do plastového nebe odporoučel plastový kolíček zajišťující správnou výšku hole. Naštěstí se to obešlo bez pádu.
MaRi! Naráz poloviční hůl je šeredné překvapení, mělas opravdu kliku, že to neskončilo špatně.
Berle, tedy ty francouzské – eště je mám schovaný! Taky si je schovej. Houpala jsem se na nich čtyřikrát. Zlomená fibula, to je taková tenká kost od kotníku ke koleni, paralelně s hlavní lýtkovou, operace natrženého menisku, natržená a zašitá achilovka a šest šroubů v páteři. K té jsem dokonce vyfasovala tzv. kazatelnu.Takže padající a všude překážející berle jsem docela zvládala, ale už radši nechci.
Když to mám takhle sesumírovaný, měla jsem nakročeno k Lazarovi. Naštěstí se všechno srovnalo a všechno jsem si přivodila na cestách za zdravím. Tedy se psem. Až na záda, to byla vlastní blbost, lezla jsem kam jsem neměla a vono se to utrhlo. Tady byl pes z obliga, leč přesto se mně všichni ptali, kde jsme spolu zase byli.
Dede, srovnáš se také a vpáduli operace, ta není náročná. Vysvětlím vpáduli, automaticky naskočilo. Říkával tatínek, když bylo něco nejisté. Vpáduli se husy nezadusí… a já jsem si lámala hlavu, co je vpáduli.
Je na pováženou, jak já se vždycky rozkecám.Tak omluva!
Jano, to víš, že je schovám – ono toho je tu vůbec už plno schovaného:))
O operaci pandr nemluvil, mám se přijít ukázat zase za týden.
Fibula JE lýtková kost, ta silnější je tibia, kost holenní.
Haha, berle, vděčné téma!
Také už jsem měla tu čest, příčinou byly lyže i koně.
Největší oříšek bylo to přenášení předmětů, ranní čaj jsem pila vestoje u kuchyňské linky. V práci to bylo lepší, firma plná mladých sportovců, takže zkušenost s berlemi měl leckdo 😀 a hned ochotně přiskočil, hrnek přenesl, tác s obědem přinesl, dveře podržel. A propos dveře – těžké dveře s branem, to byla také solidní překážka, než jsem se naučila, jak dveře berlou zašprajcovat, abych mohla projít a nesmetly mě.
Veselých historek mnoho – pan ředitel nevěřícně shlížející na oberlené podřízené, jak se hrabou do schodů (sešlo se nás zrovna několik), zakopávající spolucestující ve starších vagónech metra, kde se sedí proti sobě s nohama do uličky – těch lidí mi bylo líto, bylo jim hrozně trapně, když mi zakopli o nohu v ortéze, ale já jsem fakt nepřišla na to, kam ji uskladnit ani jak ji zvýraznit ať už položenými nebo vztyčenými berlemi.
Také se berle hodí na pošťouchnutí neslyšícího (= s ušima ucpanýma sluchátky) potomka.
Nicméně, Dede, přeji rychlé odhození berlí!
„pan ředitel nevěřícně shlížející na oberlené podřízené, jak se hrabou do schodů…“ (rofl)
No jo, sportem k trvalé invaliditě! 😀
A s těmi dveřmi se silným „branem“ máš pravdu – dnes na poliklinice jsem si je ráda nechala otevřít (a podržet) ochotným mládencem:))
Já po dvou operacích artroskopiích kolen jsem také vyfasovala francouzské hole.
Naučila jsem se s nimi chodit. Ale problém bylo se s nimi dostat do MHD autobusu nebo tramvaje. A pokud to nebylo nízkopodlažní vozidlo, tak jsem se pořádně zapotila. A výstup také stál za to. Jednou rukou se držíc tyče v MHD a v druhé držíc berle a snažit se vystoupit, aniž bych vypadla a spadla, bylo umění.
Od té doby jsem také přestala nosit kabelku, protože to dohromady s berlemi fakt nešlo. Takže od té doby už nosím jenom batůžek.
Míšo, lezení v berlemi do klasického autobusu nebo tramvaje si radši nepředstavuju…:)
S berlemi do autobusu je horor. Já to musela kdysi absolvovat na rehabilitaci, to už jsem neměla sádru, ale ta noha bolela jako čerstvě zlomená, o to hůř, že jsem se bála, aby mě někdo nepraštil do té nohy, no hrůza. Chodit to nešlo, tak berle. Pěšky to bylo přes celé město, takže autobus. Ještě teď, když na to vzpomínám, se orosím (sweat)
Berle jsem měla jednou a přerazila jsem se o ně. Posledně mi je ke kotníku sice naordinovali, ale nešlo mi to s nimi a při skákání do schodů jsem z těch schodů spadla a dotřískala se ještě víc. Doufám, že je dlouho potřebovat nebudu…
Dokud jsem se nemohla o nohu opřít, lezla jsem po schodech vsedě. Jsou dřevěné, relativně vysoké a do zatáčky. 😛 Netroufla jsem si…
Před pár lety, v půlce listopadu, nechodící sádra na levé noze na šest týdnů plus dva týdny rehabilitace. Joj, to byly Vánoce! Žádné uklízení, žádné pečení, jediné co jsem zařídila byly dárky – samozřejmě přes internet. Stejně jsem sebou několikrát málem práskla a jednou se mi podařilo s berlí sjet tak blbě, že sem si natáhla vazy v rameni a tři dny jsem navíc nemohla pohnout ani pravou rukou, šílená bolest, už jsem se viděla, jak mě zas sádrují. Naštěstí to časem přešlo, ale uf teda. Drž se, Dede, koleno je prevít, znám to moc dobře. Pokud ti doporučí operaci, ber to – dneska je to fakt docela jednoduchý zákrok a koleno pak drží hned lépe. Jenže covid a nemocnice, já vím… tak časem třeba.
Uvidíme. Právě čekám na ortopedii asi to bude a dlouho…
Držím palce na co nejlepší výsledek a operace bych se také nebála, o zoperovaném koleni ani nevím, hned další sezonu už jsem zase lyžovala.
Já a berle – neexistuje. Naštěstí jsem je měla jen tři dny, než mi pan dochtor naordinoval skvělou chodící sádru. Takže ty tři dny jsem na krátké vzdálenosti skákala o jedné noze, na delší jsem se je snažila použít, ovšem jak nejsem technický typ a navíc neobratná, tak o zhoupnutí nemohlo být ani řeči – navíc jsem VŽDY šla souběžně levá noha-levá berla. O schody jsem se ani nepokoušela – teda byl jeden výstup, ale potupně po zadku.
Ještě k berlím – a víš, že už je máš nadoživotí? Aspoň tak to říkal doktor Terce – veškeré orotpedické pomůcky sice zdarma, ale pouze jednou za život. Tak si ty berličky schovej (rofl) – já mám doma už berlárium (a k tomu ještě efektní Terčin zádový postroj).
A ještě k té chodící sádře – vůbec jsem netušila, že může mít člověk klaustrofobii z poměrně malé (zlomená kůstka v záprstí levé nohy) pevné bandáže. A ono jo – opravdu jsem místy měla dojem, že se dusím… i když já se dusím i v ponožkách, ani je nemusím mít natažené na hlavě (rofl) .
Ygo, taky se mi povedlo zakopnout o vlastní berli! A to neležela na zemi, ale já si ní pokoušela jít:))
Ovšem s nožní klaustrofobií jednoznačně vedeš! 😀
Jé, já jsem taky skupina bez ponožek, pokud možno celý rok! Nesnáším je.
No jo, děvčata z jihu Moravy (inlove)
Mám tu staré chodítko. Bylo pro tátu, když špatně chodil. Jemu se nelíbilo a když si pořídil nové, elegantnější, tohle mi vrátil.
Když jsem měla počochněný kotník, jezdila jsem na něm po celém spodním patře i s nákladem.
Když tu táta byl na návštěvě naposledy, nechal mi tu vozík. Aby ho sem příště nemusel vozit. Doma měl nový, lepší. Táta už nepřijede, ale vozík je uložený na půdě.
Nedám, nechám si ho.
Pro všechny případy.
Ale můžu půjčit 😉
No, vozík zatím doma nemám 😛
Je mi líto, že tvůj tatínek už vozík nepotřebuje… (h)
Téměř se neodvažuji napsat, že jsem si berle také ještě nevyzkoušela. A NECHCI!
Přeju ať můžeš berle brzy zahodit v dál a tam ať na ně už navždy sedá prach.
Přeju ti, ať zůstaneš o tento zážitek ochuzena:))
Já mám ještě jeden problém – zranila jsem si pravé koleno, do této doby známé jako to zdravé 😛 Takže to levé, kvůli kterému jsem kromě jiného přestala jezdit i na normálním kole, už teď úpí, protože hrát zdravé a jediné je na něj moc. Opravdu doufám, že vydrží… jinak budu i Ri shánět ten vozík 🙁