Dnešní téma o tom, jak se co dělá v Norsku asi leckomu vyrazí dech, ale o to zajímavější bude, ho rozebrat. A tím tématem je život na dluh.

Průměrný Nor má zadlužení ve výši 338 % svého hrubého ročního výdělku (v ČR 55 %, v EU 96 %) – když jsem tohle factcheckoval, to číslo mi, i při vědomí toho, jak moc se v Norsku žilo na dluh ještě když jsme tam žili, nesedělo, ale je to tak. Před covidem to bylo 232 %; na úroveň nad 200 % se to dostalo ze 140 % v roce 2000 cca v roce 2007. Strmý nárůst zadlužení domácností za poslední rok jde na vrub dílem covidu a ropné krizi (o níž v Česku nic nevíme, protože pro nás je levná ropa naopak fajn), dílem umožnění stoprocentní hypotéky, pokud se dá zástavní právo na jinou nemovitost, což výrazně zvedlo poptávku po nemovitostech na přehřátém trhu. Norský nemovitostní trh je velmi podobný jako český; je minimum nájemního bydlení, většina lidí chce bydlet a bydlí ve vlastním, k čemuž se ovšem jinak, než hypotékou, zpravidla nedostanou.

Od roku 2012 se v Norsku muselo mít 15 % vlastního kapitálu, na což dost lidí nedosáhlo (tehdy to postihlo nás, byli jsme první populační ročník, co na stoprocentní hypotéku nedosáhl a byli jsme odkázáni na život v drahém nájmu). Povinnost mít 15 % vlastního kapitálu byla zavedena právě kvůli strmému růstu zadlužení mezi lety 2000 a 2007 a velmi rychlému růstu cen nemovitostí po roce 2010; norská centrální banka k opatření přistoupila ze stejného důvodu, jako ČNB o pár let později.

V Norsku je také spousta spotřebitelských úvěrů, přestože během covidu se jejich podíl snížil – nejistota v krizi způsobila, že si lidé začali dávat větší pozor. Dvě třetiny Norů měly v životě nějakou formu spotřebitelských úvěrů (aktuálně je má 13 % Norů), z nich necelá třetina není schopna tyto úvěry splácet, a tato třetina jsou lidé, kteří stojí za 60 % spotřebitelských úvěrů v Norsku, jinými slovy, je to menší skupina lidí, která ale zato má pořádné dluhy. K tomu zhruba 28 % Norů není schopno splácet každý měsíc do plna kreditní karty, které ovšem má prakticky každý. 32 % Norů je pravidelně v kontokorentu a zhruba polovina Norů je každý měsíc na nule poté, co zaplatí všechny splátky, ke kterým jsou každý měsíc zavázáni.

Tahle dluhová párty je něco, co stojí za velkou částí norského okázalého luxusu, který tam vidíte, když tam přijedete – domy, auta, spotřebiče a kolikrát i třeba dovolené. Jak se jistě snadno domyslíte, takový život nemůže končit dobře, a taky nekončí.

Norsko má pro dlužníky tvrdé podmínky. Jak to už v Norsku bývá, trh je oligopol mezi několika velkými aktéry, takže místo toho, aby tam byla spousta nezávislých exekutorů jako u nás, je tam několik velkých exekutorských firem, které dluhy vymáhají.

Zákon jim sice dává limit, kolik si mohou vzít za jednu pohledávku (lehce přes 5000 NOK, tedy zhruba 13 000 Kč), ale ďábel se schovává v tom, že je to za jednu pohledávku, takže praxe je pak taková, že se snaží rozsekat dlužníkům dluhy do více menších pohledávek. Ignorujete upomínku na fakturu za 500 NOK, nebo na ni zapomenete? Jde to k exekutorovi a kromě faktury platíte i těch něco přes pět tisíc. Ignorujete jinou upomínku? Dalších pět tisíc. A tak dále, takže člověk, který do dluhové pasti spadne, do ní spadne velmi snadno.

V Norsku pak existují možnosti oddlužení. Jednak je to nucená správa, kdy exekutor samozřejmě přijde a začne dražit váš majetek (jako známe i od nás), může si zasednout na váš měsíční příjem, nebo, zejména pokud jste nějakým způsobem nízkopříjmoví, můžete požádat obec o oddlužení. Obec vám vyměří splátkový kalendář, který je, na rozdíl od exekutorů, oproštěn od odměn a úroků (exekutoři si berou lehce přes osm procent RPSN), s tím, že vám nechá nějaké to životní minimum a po pěti letech budete považováni za osoby bez dluhu. Jenže… má to háček.

V Norsku, na rozdíl od Česka, existuje kreditní rating, který každý člověk má, a ten kreditní rating je potřeba na daleko víc věcí, než jen půjčky. Bez něj nedostanete ani paušál na telefon, ani do domu na internet, na kreditní karty samozřejmě můžete rovnou zapomenout no a hypotéka? Ani omylem. A žít v Norsku bez hypotéky a jenom na nájemním trhu je velmi drahé a bez pořádné jistoty, že budete mít za rok kde bydlet, nemluvě o úrovni nájemního bydlení; ty byty nebývají v nejlepším stavu. A i když jste oficiálně po tomhle řízeném bankrotu bez dluhu, ten rating už dobrý nedostanete.

Stejně jako v Česku vznikají i v Norsku exekuce dětem. Za jízdu načerno, za nevrácené knížky do knihovny, a samozřejmě jdou za dítětem, ne za rodiči, takže když je dítěti osmnáct, čeká ho velmi nepříjemné překvapení, protože na něj hned zaklekne exekutor. Podle zákona nesmí po čerstvě plnoletých požadovat odměny za dluhy vzniklé během neplnoletosti, ale těch 8 % RPSN, za něco, co dítě provedlo, když mu bylo třeba šest… to se nasčítá.

Takže jinými slovy: snažte se v Norsku nemít dluhy. To se snadno řekne, ale těžko udělá, protože jednak vám je doslova na každém rohu někdo cpe do chřtánu (kreditky vydává jako na běžícím pásu kdekdo, včetně supermarketů, benzinových pump a tak), čemuž dost lidí podlehne, a pak taky… norská mentalita je problém. Protože pokud jde o ‚keeping up with the Joneses‘, Norové jsou ještě větší Američané, než sami Američané. Hodně lidí nedokáže nemít nové auto, nemít novou televizi, nemít vylepšený dům, nemít pro děti značkovou bundu, když to mají sousedé. A samozřejmě, když tohle dělá většina lidí, kdo se směje naposled a nejlíp?

Exekutorské firmy.