Naráz se probudím z hlubokého spánku. Zamrkám do tmy ložnice ve snaze se nějak zorientovat a najednou mám co dělat, abych úlekem nevykřikla. Ve tmě na mě tiše zírá velký černý pes!

Na okamžik zavřu oči a pak tiše vydechnu: „Berry, jestli tohle budeš dělat častěji, přijdeš o paničku!“ Snažím se probudit větší část mozkových buněk a kontroluju čas. Půl čtvrté! Ve chvíli, kdy Berry zjistí, že vnímám, otáčí se a míří z ložnice do chodby. Ve slaboučkém světle stropní wifi vidím, že se netrpělivě ohlíží. „Tak jo, už jdu,“ mumlám rozespale a vylézám z postele.

Mám za sebou celé roky nočního buzení, ostatně jako každá matka. Bylo jedno, jak hluboce jsem spala, když děti něco potřebovaly, byla jsem vzhůru. Aktivní a vnímavá. Po víceleté pauze jsem zjistila, že pokud mám doma vnoučata, ona schopnost okamžitě se vzbudit a reagovat se vrací. U psů je to trochu jinak – budí mě málokdy, ve většině případů se spíš snažím zaspat mohutné mlaskání, když se naše bílá fenka Ari uprostřed noci rozhodne, že potřebuje manikúru.

Jdu ke schodům. Berry se opět otáčí a pohledem mě popohání. „Však jdu,“ ujišťuju ji, když se kolem mě protáhne bílý stín – Ari chce taky ven! Otvírám dveře na zahradu, venku je mrazivá mlha. Zachvěju se a dávám pozor, kam psice běží. Noční poplach obvykle znamená trable a já potřebuju vědět jaké. A pak vydechnu překvapením. Zatímco Berry rozvážně vychází na terasu a v klidu si užívá noc, je to Ari, kdo pádí dál od domu, aby si mohla ulevit. Konečně.

Teprve potom mi dochází, jak absurdní to celé je. Ari přece spala se mnou v ložnici… pokud ona potřebovala ven, proč mě nevzbudila sama? A jak Berry věděla, že má zasáhnout? V tu chvíli se velká černá fena vrátila z terasy a otřela se mi hlavou o bok. Pohladila jsem ji: „Proč jsi musela přijít ty?“ Odpověděla mi pohledem: „Vždyť to, paničko, znáš. Na ty mladý se prostě musí dohlédnout.“

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021

Řeknu vám, že to bylo zvláštní. Ne proto, že mě probudil pes – to nám zvířata dělají co chvíli, když od nás něco chtějí. Ale mě budil ten nesprávný pes! 🙂 Zatímco Berry spí dole v Domě (její volba, může kamkoliv, pokud tu není návštěva, která si zavře dveře:)), Ari spí se mnou v ložnici. No a Berry musela vyjít nahoru po schodech, aby mě vzbudila, protože Ari, která spala se mnou v jedné místnosti, musela ven!

Tak za prvé – proč si mě neprobudila Ari? Za druhé – jak Berry dole věděla, že Ari nahoře potřebuje? Za třetí – jak věděla, že mě musí jít vzbudit právě ona? 🙂 Prostě divné, no.

Ale je fakt, že už jsem zažila podobnou situaci a byla možná ještě divnější. Jeli jsme autem, děti byly ještě malé, Markovi mohly být tak čtyři. V té době se mu v autě dělalo často špatně, před delší cestou obvykle dostával kinedryl. Jel s námi tehdy nás jezevčík Max, kterému také v autě umělo být špatně. Projížděli jsme zrovna klikatou silnicí směr Hořice, když Max začal kňučet a dával najevo, že musí ven. Zastavili jsme co nejdřív, nechtěla jsem mít pozvracené boty – Max cestoval pod mýma nohama.

Hned jsem mu otevřela dveře, aby mohl ven. Vyběhl a vesele vrtěl ocasem – načež se vzbudil do té doby spící Marek, jen hekl, jak spěchal z auta ven a velice brzy jasné, že špatně je jemu a ne Maxovi! A jsme zase u toho – jak to Max věděl? 🙂

Takže se dnes ptám na vše zkušenosti s tím, jak si zvířata říkají o vaši pozornost, pokud ji potřebují. Mimochodem strašidelné čumění zblízka je Beruščin majstrštyk – ta nemusí ani zafunět, budí pouhým pohledem! 🙂