Mluví se teď v souvislosti s uzávěrou okresů o namátkových kontrolách, tak se pojďme podívat, jak moc namátkové jsou ty v Norsku. Kdo vás může namátkově kontrolovat?

– Celníci při vjezdu do Norska

– Statens Vegvesen kdekoliv po Norsku (orgán kombinující náš Registr vozidel, Registr řidičů a Ředitelství silnic a dálnic)

– Policie na vjezdu do Norska (teď kvůli covidu kontrolují každého)

Norsko využívá několik sofistikovaných systémů pro zefektivnění kontrol vozidel a jejich posádek tak, aby se zbytečně neobtěžovali lidé, kteří nedělají nic špatně (a aby se na ně neplýtvalo časem), ale aby se zachytilo co nejvíc těch, kteří budou znamenat problém.

Většina aut do Norska přijede buď lodí nebo po zemi, a když je to po zemi, je to zpravidla přes dva přechody: Svinesund na dálnici E6 mezi Göteborgem a Oslo a E18 mezi Stockholmem a Oslo. Samozřejmě se dá přijet po spoustě malých silniček, které přes hranici se Švédskem a Finskem vedou, ale i to má svá specifika.

Pokud jedete lodí, policie o vás ví. Má vaše osobní údaje a má vaši registrační značku. Má k dispozici software, který tyto údaje, zatímco jste na lodi, porovná s celou řadou databází včetně Schengenského informačního systému, údajů od leteckých společností kam jste kdy letěli za poslední dobu a na základě toho sestaví váš profil a rizikovou kategorii, díky které policisté v každém spoji najdou ty nejrizikovější pasažéry a v jakém autě jedou. Při checkinu v Dánsku, Švédsku nebo Německu si musíte na zpětné zrcátko pověsit ceduli s počtem lidí ve vozidle, kterou dostanete a po příjezdu do Norska musíte pomalu projíždět kolem policejní a celní kontroly, která (když není covid) kromě předem vytipovaných zastavuje tak každé šesté až desáté vozidlo na stručný pohovor (odkud jedete, co vezete, proč to vezete, nebyli jste někde opravovat auto, nevezete náhodou brambory, atd.), a když se jim něco nezdá, odstaví vás na důkladnou kontrolu.

Pokud jedete po zemi, na velkých hraničních přechodech (E6/E18) se v náhodné doby svádí provoz z dálnice na kontrolní stanoviště, kde probíhá podobná kontrola, přičemž hned na samotné hranici je kamera čtoucí registrační značky, která také vytipuje, jestli s vámi něco není úplně košer. Tyhle kamery jsou i na drobných silnicích co vedou přes hranice s tím, že nejbližší křižovatka v Norsku bývá od hranice běžně kolem dvaceti kilometrů daleko, což dává, v případě podezření, hlídce dost času na to vám jet naproti.

Napříč Norskem jsou pak umístěné kamery označené níže ukázanou dopravní značkou, které rutinně kontrolují, jestli nemáte propadlou technickou kontrolu, propadlé povinné ručení, jestli auto není kradené a také po dobu jedné hodiny ukládají záznam o průjezdu každého vozidla, kdyby to policie k něčemu mezitím potřebovala. K čemu to může potřebovat může dosvědčit jeden můj kamarád, který jel po nočním letu z Prahy z letiště Gardermoen do Sandefjordu po dálnici E18 a jak byl unavený, jelo mu to trochu šejdrem. Někdo si toho všiml, upozornil policii a policie díky těmto kamerám vysledovala, kam jel – a upozorňuji, že měl tehdy auto s českou registrační značkou. Sotva dojel domů, přijela hlídka s tím, že bylo oznámeno, že mohl být pod vlivem alkoholu, a po negativním testu se ho ptali, proč tak jel, a když říkal, že byl akorát hrozně unavený, poučili ho, že si radši měl v autě na dvacet minut zdřímnout a popřáli mu dobrou noc.

Není tedy tak úplně jednoduché se na silnicích schovat; silnice v Norsku nejsou úplně anonymní prostředí a kontroly, které vypadají namátkově, tak úplně namátkové být nemusí – a registrační značka vás snadno prozradí.

Ostatně registrační značky jsou samy o sobě docela zajímavé téma. Nejprve ke značkám samotným – vypadají tak, jak vidíte na obrázku, v modrém rozlišovacím proužku je norská vlajka místo vlajky EU, protože Norsko není členský stát EU. Použité písmo je od roku 2004 Myriad, font používaný od roku 2002 do roku 2017 firmou Apple (ano, Norové jezdí se stylem!). Standardní formát jsou dvě písmena, mezera a pět čísel s tím, že od roku 2016 je možné mít registrační značku na přání s jakýmkoliv textem, který není vulgární, rasistický, atd., s tím, že není nutné, jako v Česku, tam mít tu mezeru. Cena za registrační značku na přání je 9000 NOK; za tuto cenu máte právo používat tuto značku deset let. To je opět o něco chytřejší model, než u nás, kde jednou použitá kombinace nemůže být nově registrovaná.

Pokud jde o materiál, dělají se buď plechové (standard) nebo plastové (na přání), ale ty plastové málokdo chce. Výrobu mají na starosti firmy vybrané Statens Vegvesen, orgánem, který kombinuje funkce Registru vozidel, Registru řidičů a Ředitelství silnic a dálnic v ČR. Není žádný problém za poplatek 100 NOK vyměnit registrační značku s tímtéž číslem na novou, například z důvodu poškození nebo opotřebení.

První dvě písmena standardně znamenají místo vydání registrační značky při první registraci vozidla, s tím, že logika těchto kódů je taková, že AA je Halden (u švédských hranic úplně na jihu) a ZZ je Lakselv (u ruských hranic úplně na severu) s tím, že všechna písmena mezitím jdou cca po linii pobřeží s přesahy do vnitrozemí. U obcí, kde se čeká větší počet aut je rezervováno více písmenných kombinací (třeba obce Asker a Bærum, hned vedle Oslo, mají písmenné kombinace BL, BN, BP, BR, BS, BT a aktuálně BU). Systém je navržen tak, aby první písmeno +- ctilo označení kraje (stoprocentně to funguje jen u D = Oslo), jinak tam mohou být určité přesahy, například Horten (dnes Vestfold og Telemark, dříve Vestfold) má KZ, zatímco Vestfold jinak má všechny registrační značky začínající na L a Telemark všechny na N, přičemž na K začínají jinak registrační značky kraje Buskerud.

Některé písmenné kombinace jsou vyhrazené speciálním případům, takže například když začínala jezdit v Norsku elektrická auta, dostala kombinaci EL, ale protože jich od té doby je hodně, je tam kromě toho EL i více kombinací, takže dnes je rozpoznávací znak pro elektrická auta pouze písmeno E. Na rozdíl od Česka dostávají tyhle registrační značky, které člověku dávají různé výhody, pouze čistě elektrická auta; plug-in hybridy mají jen ty normální.

Registrační značku nelze změnit; pouze v případě její krádeže, což je událost, která se ohlašuje na policii a policie ji oficiálně vyšetřuje. Na autě tak máte značku podle jeho místa první registrace, nikoliv podle místa bydliště.

A teď co se s takovou značkou dá dělat? Když pominu automatický systém sledování aut, o kterém jsem psal minule, tak to nejzajímavější je, že každý si může ověřit majitele a status vozidla. Třeba tuhle pěknou Teslu z ilustračního obrázku, kterou jsem sebral z Google Obrázků, vlastní firma DNB Bank ASA v Oslo, je koupená přes operativní leasing u společnosti RAC Norway AS v Askeru, příší technická kontrola je 30.9.2022 a chybí údaj o tom, zda byla zaplacena roční daň (a kdy), protože za elektrická auta se taková daň neplatí. Jak to vím? Poslal jsem na číslo 2282 SMS o formátu REGNR EV42299 ze svého norského telefonního čísla.

Pokud by to byla soukromá osoba, její kontaktní údaje, tedy nejen bydliště, ale i telefon, se pak dají dohledat na 1881.no, takže každé auto na silnici má jasně identifikovatelného majitele. Když mi takhle jednou někdo autem blokoval výjezd a já jsem potřeboval už rychle odjet, nevěděl jsem, co s tím, tak jsem volal policii, jestli by mohli zajistit odtah nebo tak něco, načež co jsem se doslechl? „Tak zkuste majiteli zavolat“. „Ale já ho neznám“, řekl jsem. No a policie mi dala tuhle dobrou radu.

Našel jsem, zavolal, majitel se omluvil a odjel.

Holt, taková transparentnost se někdy hodí!

Dede: přiznám se, že mě by taková míra transparentnosti kapku děsila. Jak to vidíte vy? Co z tohoto systému se vám líbí a co byste odmítli?