Víte, já mám Dede opravdu ráda, i když jsem ji nikdy nepoznala osobně (a fakt doufám, že třeba jednou na to dojde). Jenže mám s ní takový maličký problém. Nejsem si však jistá, jestli o této stránce své povahy ví, nebo jestli se to děje mimovolně jen silou její vůle (čemuž bych věřila spíš).
O čem to tady vlastně píšu? To máte tak. Ano, máme už skoro dva roky doma trojčata. A samozřejmě Rozárku. Za poslední rok se poměrně slušně sžili, dokážou spolu jakž takž vycházet. I když, pravda, občas nějaké to syčení zaslechneme a někdy padne i facka na sále. Nicméně doma se rozhostilo poměrně příjemno, klidno a dalo by se říci, až radostno. Užívám si pohodu a vůbec netruchlím, že nemám o čem psát, protože knížky o kočkách stačily dvě a ty, co mám rozepsané, mě zaměstnávají až nad hlavu, a to i bez koček.
A pak přijde taková nenápadná zmínka někde na facebooku nebo Dedeníku. Dede netlačí, kdepak. Jen se tak lehce zmíní – „Hele, co článek o kočkách? Na Dedeníku je kočkoprosto, co ty na to?“
Usměju se a v duchu zavrtím hlavou – kdepak, milá zlatá, co bych tam asi tak psala? Že s námi spí spořádaně v posteli, žerou jak nezavření a na zahradě se začínají vyhřívat na jarním sluníčku? To by tak určitě čtenáře zajímalo, pomyslím si ještě a usedám znovu k práci, neboť opět pracuji doma.
Máme se rádi
Ad home office – už jsem si zvykla. Nejen na to, jak vést na dálku pracovní kolektiv, rozhozený do všech koutů našeho kraje, ale i na to, že chodím otevírat a zavírat dveře každou chvíli, protože hlídka na zahradě potřebuje nutně domů ohřát pacenky a samozřejmě musí být vystřídaná hlídkou, odpočívající doma.
O tom ale tento můj článek být nemá. Má být o tom, co se dělo vzápětí poté, co klidný běh naší domácnosti rozbouřil Dedein požadavek na kočičí článek. Nemyslím si, že by naše kočky uměly číst, proto věřím na Dedeinu silnou vůli, která naše hodné, milé kočičky poňoukla k akcím, ke kterým by určitě bez jejího přičinění nedošlo.
Větrám
Dobře. Tu blátivou stezku, která vede z předsíně do kuchyně a musí se každý den smývat, za tu, myslím, Dede nemůže. Za to můžou myši a rejsci v naší zahradě, protože kočičí junioři – koťata už psát nemůžu, i když jim pořád tak říkáme – neznají lepší zábavu než sedět hodiny u díry v zemi, čučet do ní a strkat do ní postupně všechny packy. Pak, když je to konečně přestane bavit, dostanou hlad, zebou je nohy, zachvátí je nuda (co se nehodí, škrtněte), jdou (i s nánosem bahna na tlapkách) domů. I přes naši snahu si packy prostě neutřou a neutřou. A, ehm, kdyby chodili jen dveřmi. Snaží se proniknout i okny (ale to už jsme se poučili a okny je fakt domů nepouštíme).
Takže:
Přestože máme v předsíni na zemi vedle rohožek hozenou starou deku, máme denně hezkou blátivou stezku, vedoucí od konce deky kolem lednice, stolu a kuchyňské linky.
Přesto, že kuchyňskou linku myjeme každých pět minut a kočky od ní ženeme pryč, jakmile je tam vidíme přicházet, neustále mám otisky blátivých tlapek na indukční desce a jejím okolí. Kdo je tam dělá, netuším, neb tam nikdy žádnou kočku nenačapám.
Zuzi na škrabadle
Přesto, že kočky pouštíme domů jen dveřmi, máme pod každým oknem, vedoucím do zahrady, černý flek. To proto, že kočky vyskočí na okno a číhají, zda půjde někdo uvnitř domu kolem okna. V té chvíli se žalostně posadí, otevřou tlamičky a začnou se plačtivým mňoukáním dožadovat tepla domova. A jakmile se dveře otevřou, seskočí z okna, ale samozřejmě s odrazem o naši nebohou, kdysi téměř bílou stěnu.
Další radosti, jako třeba poťapané papíry, které mám u počítače, netřeba popisovat.
Tohle všechno ale fakt není Dedeina práce, tomu věřím.
Rozárka
Ale! Vysvětlí mi někdo, jak se dostal Goliáš na střechu našeho domu, když tam nikdy, ale opravdu nikdy neměl spády lézt?
Popíšu situaci. Francouzské okno v patře v ložnici. Pod oknem kočičí schody. Vedle stěna zarostlá břečťanem, který už dávno o kus přerostl nad její hranu. A tam, za tím břečťanem, v podstatě na sousedovic střeše, jsme nedávno, když jsme po našem lehce přehlédnutelném a dvorku a zahradě hledali Goliáše, uslyšeli žalostné mňoukání.
„On je tam nahoře,“ vyděsila jsem se.
„Ale kudy by se tam dostal?“ přemýšlel můj muž.
„Na to kašli, musíme ho dostat dolů!“
„Jak asi? Po tom břečťanu nesleze!“
Ještě chvíli jsme se dohadovali, ale pak můj muž přinesl hliníkový žebřík, přistavil ho ke stěně a vylezl nahoru, aby nebohého kocoura snesl. Jenže ouha. Žebřík byl i přes svou výšku krátký a můj muž, byť stál na téměř poslední příčce, přes porost břečťanu ani nedosáhl, ani neviděl.
Schody
Co teď?
Muž nelenil. Slezl dolů, přenesl žebřík o kus dál a opřel o střechu naší kuchyně. Náš domek je nízký, žebřík tam už stačil. I vylezl na střechu, po čtyřech se přesunul k jejímu hřebenu a začal lákat nebohého kocoura od sousedů k sobě. Po chvíli se mu to podařilo, ale než se vyděšený Goliáš nechal chytit, nějakou dobu to trvalo. Pak se konečně zadařilo, můj muž se opět po zadku přešoupal až k žebříku, podal mi útěkáře a já ho snesla dolů.
Uf.
Jenže co teď? Kudy se tam dostal? Ať jsme přemýšleli, jak chtěli, nic jiného, než kočičí schody nás prostě nenapadly. Zřejmě se odrazil z toho nejvyššího, a buď skočil přímo za ten břečťan, nebo se zachytil o hustý porost a vyšplhal se nahoru.
Nevíme. Jiná možnost nás ale nenapadla (kromě toho, že by se naučil létat, a tomu fakt nevěříme) a tak jsme udělali jedinou věc, která byla v daném okamžiku možná. Schody šly pryč. Ano, bylo nám to líto, ale než riskovat, že nám Goliáš zdrhne po střechách až kdoví kam… Ne ne. Doma bude. Takže schody, které jsme s takovou radostí budovali, jsou snesené. Na jaře přijde na řadu střihání přerostlého břečťanu a uvidíme. Buď nahoru nainstalujeme nějakou zábranu – nejspíš síť, nebo holt už schody nebudou…
Moucha, koukej
Sotva jsme si oddechli po této anabázi, nedostavila se Sára na pravidelný večerní sedánek, kdy před spaním dostanou všichni nějakou dobrotu – tyčinku, nebo v lepším případě mrazem sušené kuřecí maso. Trojčata to milují. Stačí zachřestit plechovkou a letí jak smyslu zbavená, naskáčou na stůl a kde? Kde? Kde je ta dobrota?
Ten večer jsem chřestila jak o život, Zuzi a Goliáš netrpělivě poskakovali kolem mne, Rozárka svou tyčinku už dávno zbaštila – a Sára nikde.
Vyděsila jsem se. Určitě jsem ji viděla doma, tak kde je?
Prohledala jsem obývák, kuchyň, ložnici, nakoukla do koupelny, na podestu, ba i WC otevřela – a nic. Jediné místo, kde mohla být, byla půda. Tam je přístup pro nás lidi poměrně komplikovaný, ale co bych pro kočky neudělala, že. Takže jsem s asistencí Zuzi a Goliáše, kteří se lehce přehoupli z podesty na půdu – proč to taky nepřeskočíš? – vyhrabala na půdu a tam jsem pohřešovanou našla. Spala tak tvrdě, že jsem se vyděsila podruhé. Je mrtvá! Ne, dýchá, uf. Tak je nemocná! Otrávená! Něco ji kouslo! Něco si udělala!
Co se ti nelíbí?
Než jsem domyslela všechny hrůzné věci, které se mohly u nás na zahradě stát, Sára se zvedla, protáhla, a než jsem se otočila, zaslechla jsem buch – buch – buch – to přeskočili všichni tři z půdy zpět na podestu, pak dup – dup – dup – to letěli dolů do kuchyně, a nakonec velké křách.
Než jsem se dostala z půdy dolů já, bylo hotovo.
Plechovka s lyofilizovaným kuřecím se válela na podlaze. Tedy, po podlaze se válela plechovka BEZ lyofilizovaného kuřecího. Prázdná. Kolem ní se válely tři přecpané kočky, které během té chvilky stihly sežrat celou téměř třetinu obsahu, co tam předtím ještě zbýval.
A tak jsme prosím jen jeden jediný den poté, co se Dede tak nevinně zeptala, zda se třeba u nás něco neděje, přišli nejen o zbytek drahé kuřecí pochoutky, ale i o kočičí schody.
Dede, prosím, příště važ slova, ano? Děkuji předem. Zeptej se třeba ve smyslu, zda jsou naše kočičky stále tak hodné, nebo že tě těší, že máme doma klid, ano? Určitě na něco přijdeš, já ti věřím.
Naše čtyřka
Už jsem si myslela, že z bývalého hotelu u devíti koček si po přečtení Koček, kam se podíváš už nebudou přicházet žádné informace a ejhle! Udělala jste mi neskutečnou radost a veselou chvilku po sobotní obědě!
Bezvadné čtení,kočky blbnou jak mají. Rostou a sílí do krásy. Přeji všem zdraví,lásku a spoustu dobrodružství.❤❤.
Plechovka mě odrovnala!
Ale co ta střecha, kudy tam leze? :-O
Toro, jsou to zlatíčka, já ty svoje zaké ven nepuštím, dvorek máme zasíťovaný,
Toro, nevím, kdo u vás fotí, má můj obdiv. Na fotky je radost koukat, jsou téměř 3D. Rostou z nich překrásné číči. Tím, že junioři jsou sourozenci, máš všechny jejich radosti rovnou trojmo – stejně rychle rostou, jsou stejně zvídaví, stejně hraví. My měli vždy mezi kočkami alespoň rok odstup a tohle trojité svorné sourozenecké rošťačení, jsme nikdy nezažili. Je moc fajn, že Rozárka se nakonec s juniory sžila a možná je i koutkem jednoho oka ráda pozoruje.
Naše garážová kočka Indy také ráda lezla po střeše, jenže tady byl hlavně strach, že nám spadne do komína. Jinak naše tři kočky ze zadní zahrady utéci nemohou (honem klepu), ale hlavně Woody se podle mne schválně venku „nechává hledat“. Kočky volám domů, než je tma. Jenže tady se stmívá velice krátce, doba mezi světlem a tmou je pár minut a někdy padne tma dřív, než volám kočky domů. Dvě přiběhnou, nebo je přinesu, Woody nikde. Pak venku číčám do tmy, nakonec si vezmu baterku a jdu ji hledat. Sice vím, že tam někde určitě je, ale srdce přeci jen rychleji buší. Když nakonec kužel světla padne na kočku někde přirčenou, ona jen zavrká „našlas mě“, zvedne ocas a peláší domů. Vsadím se, že to dělá schvlálně, hraje si se mnou na pikolu.
Škoda, že jste museli sundat kočičí schody, byly úžasné, kočkami jasně oblíbené. Ale chápu ten strach. Třeba něco proti-útěkové vymyslíte a schody zase vrátíte (nějakou hladkou, klouzací plexi desku?). Díky za moc krásné povídání.
Maričko,děkuji za poklonu, fotím já, ale jsou to jen rychlé cvaky mobilem, žádné velké umění. No můj muž teď ostříhal vršek toho břečťanu, nakoupili jsme drátěný plot a bude tam instalována nějaká zábrana, protože jinak bych se utrápila. Přesně to popisuješ, vždycky trnu a oddychnu si, jen když je vidím všechny tři. O Rozárku mít strach nemusím, ta má rozum a nedělá takové vylomeniny jak ty tři.
OT – Volala Alex. Trochu se zhoršila, Jura je na tom pořád stejně. Pozdravuje (h)
Prosím ty palce nepouštějte!
držím co to jde, pořád na ni myslím
Držíme pevně (h)
Držíme co zvládáme. (h)
(h) (h)
Nepouštím a myslím na ně na oba!
Stále na oba myslím (mám je skoro za rohem) a držím pilně.
Jejdamane, držím!
Držíme palce i tlapky stále.
Při pohledu na běloskvoucí tlapky nevěřím tvým pomlouvačným řečem o jakýchsi blátivých cestičkách… je mi jasné, že se jedná o spisovatelskou licenci (rofl) .
No to jsi je neviděla zespodu, drahá Ygo. Tam už tak běloskvoucí nejsou 😀
Mě fascinuje, jak moc si užívají vzájemné doteky – ty kočičí propletence, jak se navzájem myjí, ta touha po těsné blízkosti…
Občas dá Tora video na FB a musím říct, že je to relaxační záležitost 🙂
díky 🙂 je to prima pozorovat to, i když to většinou končí buď bitkou nebo útěkem 🙂
No, to už obvykle nenatočíš! 😀
no ono to docela dlouho trvá, a pak už je to nuda, a taky bohužel to vypukne vždycky ve chvíli, kdy skončím natáčení. Jsou to hérečky, co si budem povídat.
Dovedeš si, Toro, vůbec představit, jaké to bylo pro Sáru sebeovládání, aby vydržela spát na půdě, když v kuchyni chrastí plechovka, ty pochyby, jestli plán vylákat tě na půdu a tak se zmocnit celé zásoby masíčka vyjde?! 😀
Krásné čtení. To člověk až závidí při pohledu na naši kočku, která prospí celý den u kamen.
Já jsem tak vděčná za Rozárku, která prospí dny na okně a vždycky vím, kde je 😀 aspoň za tu jednu jedinou hodnou kočičku. I když ona má za sebou taky řádku zlobení… Ale teď už má rozum. Naštěstí.
A nejlepší je, když člověk stoprocentně ví, že je kočka doma, a stejně ji nemůže najít, protože kočka všem na očích splývá po vzoru chameleona s podložkou a se zájmem přihlíží, jak ji celá domácnost usilovně hledá.
to mi povídej 😀
Tohle znám taky, někdy docela infarktová záležitost.
Tuhle jsem hledala našeho Čerta. Někdy dopoledne jsem se hrabala v peřiňáku postele. Při zavírání jsem si nevšimla,že tam nepozorovaně vlezl prcek. Blížil se podvečer a dávám tou dobou kočkám pamlsky. Zachrastím plechovkou- Viki už byla u mne,zato Čertík nikde,to bxlo neobvyklé. Začala jsem ho hledat. Napadlo mne,že mohl vypadnout z okna(2.patro),tak jsem ho hledala venku v křovi,ve stromech atd…. Už jsem bxla zoufalá. Až pak mi svitlo,že bude v peřiňáku. Jsem to otevřela,prcek mžoural očima a vyskočil. Nepochopím,že ani nezamňoukal,když jsme ho volali.
Krásně jsem si početla Toro.
A fotky mého oblíbence Goliáška, tak to nemá chybu.
I když holkám to tam také sluší.
Děkuji, Míšo. Jo, jsou to miláčci, zvlášť, když spí.
Po nedávném dočtení tvých kočkoknížek beru toto jako malo třešničku na dortu. Mňam.
Prostě je vidět, že tě tví junioři nenechají usnout na vavřínech či snad zcela zlenivět.
A z těch skrýší a vrcholů jsme se taky nahledali a nasnášeli.
Přeborníkem je náš kapitán Kurk, který coby z města nastěhovaný (syn se posouval ku Praze a kocourek s ním nemohl) tak ten se rozhodl machrovat a vylezl na strom.
Strom, pro kočku běžná záležitost. Jenže tenhle, tehdy městský floutek, vylezl na strom v rače, ve svahu a neuměl slézt. Hasiči se mi vysmáli, že až uzraje, spadne 😮
Nakonec pro něj šplhal mladý soused. A náš drahoušek od té doby obímá kmeny maximálně do výše jednoho metru.
Co kdyby… nikdo nepřišel???
😀
No ten aspoň na rozdíl od toho našeho pitomce dostal rozum…
Nalezení tvrdě spícího zvířete mi taky málem způsobí infarkt, nejsi sama.
U nás si obvykle pomyslím- ty psice byly ale dneska hodný- a ještě ten den k něčemu dojde. Asi telepatie nebo co.
Jo, prostě se na to vůbec nesmí pomyslet.
Milá Toro, ne… nedělám to naschvál, aspoň ne vědomě:))
každopádně o tvé články velmi stojím, ráda tě čtu a nejsem sama. (inlove) Takže to ber jako službu lidstvu:))
Kocour na střeše… to bývala naše Mia jako kotě. Poté, co ji Marek dvakrát snesl zpoza komína dolů a ona tam vylezla potřetí, pravil, že toho má dost a pokud umí nahoru, bude umět i dolů – uměla:)) Ale ty nervy!
Pak začaly kočky provozovat jiný sport – sedávaly na střešních oknech a čuměly dovnitř. Ještě někde mám zajímavé fotky jejich pacek (a zadků:)) focených zespodu 😛
Podívej, nikomu se nic nestalo (až na to sežrané kuřecí a zrušené schody), takže dobrý, ne? 😀 😀
Víš co, kdyby náš dům stál o samotě a jeho střecha nenavazovala na další střechy, tak ať si lozí po střechách, co je mu libo. Ale tady v ulici navazuje jedna střecha na druhou, takže kdyby se po nich vydal, netušíme, kde sleze. A z jedné strany je frekventovaná ulice, z druhé frekventovaná trať. Nerada bych zas další kočku sbírala z pod kol vlaku. Není to hezký pohled, věř mi. A jo, nestalo se vlastně nic, to máš pravdu.
Vidíš, milá Toro, střechy více domů tak u sebe, aby po nich utekla kočka, jsem si nějak nedokázala představit, i když u městských domů tvořících ulici se to vlastně stát může.
No a vzhledem k tomu, kolik koček je bohužel přejetých i v naší vísce, kde ty silnice zase tak frekventované nejsou, chápu i tuhle hrůzu. O vlaku radši neuvažuju.
Kočky jsou akorát strašně těžko udržitelné na místě. pružné tělo a nezávislé myšlení, to je dost děsná kombinace, pokud je chceš chránit před důsledky jejich vlastní zvědavosti a sklony k dobrodružstvím.
No právě. TAdy navazuje jeden dům na druhý v celé ulici, od křižovatky až k nádraží. Jako Barbucha i squatteři po střechách chodili, ale ti tu vyrostli a znali to tu (a stejně dva squtteři skončili pod vlakem :(). No a tenhle truhlík nezná nic, než dvůr. Nemůžem je nechat proniknout ven, to se fakt nedá.
Naprosto chápu. Ty střechy jsem si prostě neuměla představit.
Pěkné, Toro. 😉
Díky.
Dede za nic nemůže. To už tak bývá, že jen si pomyslíš, že se nic zvláštního neděje, začnou se dít věci. Jediná rada je nemyslet 😀 . A další kočičí knížka není vůbec špatný nápad (y)
Naše hodná a klidná Čerťa si našla novou zábavu. Jakmile se v telce začne něco hýbat – např. se hraje hokej, jde hrát taky. Loví puk jak o život a jsou to takový pecky, že mám strach, že shodí celou televizi. Bývá odstraněna a když to nepomáhá, jakože nepomáhá, vypnem telku. Zaujme pozici naštvaný kočky a asi hodinu s námi nemluví, ale to jenom v případě, že nezachrastím mňamkama. To mluví hned 😀
Hodná a klidná… nedráždíš, alimo, kočku bosou nohou? 😀
No, kdyby to byla ještě CRT televize, tak to bych se o ni nebála, takový kusanec bylo těžké shodit. Ale ty dnešní placky nic nevydržej. 🙂
Děkuji. Televize je nechává v klidu, zatím. Protože chodí z venku tak utahaný že vždycky padnou a chrápou :), televize netelevize.
Čerťa je polovenkovka, která se letos rozhodla, že v zimě nikam chodit nebude a do sněhu už ani náhodou. A když, tak jenom na chvilku, než stihne dojít od dveří ke kuchyňskému oknu nebo naopak 😀 Na okně ji vidíme, u dveří signalizuje Darek. A jak se nevyřádí venku, tak řádí doma. Ale jinak je fakt hodná a klidná, je to už cca 7 letá dáma (možná i starší), k nám přišla jako hubená, hladová a vyděšená kočka i s dvěma koťatama. Ty doby, když všichni tři viseli na zácloně, jsou už naštěstí pryč 😀 .
Protože bydlíme u poměrně frekventované silnice, naprosto chápu Toru. Na auto doplatil Mrouk jako kotě a Pepina jako 4 letá. Čerťa se silnici dost vyhýbá, asi ví proč 🙁
Je fakt že Silver a Jája, když se zabydleli, tak chodili max na zápraží, pak po nějakém čase, když zjistili, že opravdu můžou kdykoliv dovnitř, tak se vyvalovali na dvoře. Ale vůbec už ho neopouštěli.
Promiň, Toro, ale jestli se zamýšlíš nad motivací tvého drahého kocourka, pak věř, že platí klasická hláška „dělá to kvůli mně, abych měla o čem psát!“ A sestřičky mu samozřejmě pomáhají. Dede je v tom přece úúúplně nevinně. Jen díky její vydavatelské laskavosti jsme si tak hezky početli (díky i tobě, umíš po ránu vylepšit den (h) ).
Něco (nebo někdo? 🙂 ) mi říká, že tenhle článek bude mít nejspíš pokračování. A dvě kapitoly, to už je základ knížky. Teď už jen dopsat a název… 😀
Díky JJ, ale do další knížky je hodně daleko. Zatím nemám skoro nic, o čem bych psala 😀