Když se tuhle našimi médii mihl návrh na povinnou otcovskou dovolenou, neodolala jsem a nahlédla do diskuzí pod články. Spektrum názorů bylo předvídatelné, ale jeden mě přece jen dostal. Jakási žena si tam totiž stěžovala, že muž přebalující své malé dítě pro ni není dostatečně mužem.
Hm. Jako první mě napadlo, že to pod ženským nickem napsal muž. Tomu bych se nedivila. Po tisíciletí existence patriarchátu byli synové odebíráni v určitém věku matkám a podrobováni všelijakým, často drsným praktikám, aby se zbavili ženského vlivu a vyrostli v opravdové muže.
A opravdový muž se v zásadě definoval tím, že není zženštilý. Muži tak museli aspoň navenek popřít část své lidské podstaty zahrnující city a emoce, což žádné duši nemůže dělat dobře. Není divu, že dospět od dětství, přes chlapectví až k mužnosti bylo kolikrát hodně tvrdé.
Čím oddělenější byla pohlaví, čím dál měl otec ke svým dětem – tedy i k synům, tím tvrdší tato „převýchova“ v muže musela být. Nemusíme si zrovna představovat zasvěcující indiánské rituály, stačí anglické internátní školství či ad absurdum dovedené povinné kolektivní sporty.
Už v 19. století se ve spojitosti s emancipačním hnutím začalo obšírně mluvit o krizi mužské identity. Ve svobodnějších a modernějších společnostech najednou začala být vysoce testosteronová, vůči ženám konfrontační mužnost podivná. Navíc se jí těžko dosahovalo, když muži byli kvůli práci celé dny pryč a děti vychovávaly převážně ženy.
Nikoho jako by tehdy nenapadlo, že k výchově zdravě mužných mužů většinou postačí milující otec, nejlépe doplněný nějakými dalšími mužskými vzory. Že není třeba potlačovat citový život chlapce, aby vyrostl v muže. A jestliže klíč k výchově mužů leží v otcovské náruči, co je přirozenějšího, než jeho přítomnost a péče?
Nemyslím si, že by byl nějaký problém v mužnosti přebalujících otců. Spíš jde o to, aby ten otec u rodiny vůbec byl.
Takže se ptám – myslíte si, že péče o děti, zejména o malé děti, není záležitost pro muže?
V poslední době tu v TV běží takhle pěkná reklama na plenky. S různými přebalujícími tatínky je těch reklam víc, ale mě se tahle moc líbí. Tak trochu k tématu, že?
https://www.youtube.com/watch?v=TTuXujQijvE
MLP běžně jezdil s kočárkem, koupal, přebaloval, ale chodil do práce, takže to ve většině stejně bylo na mně. Syn běžně jezdí/jezdil s kočárkem, koupal, přebaloval a bral a bere to jako naprostou samozřejmost. Ale zase – chodí do práce. Ale je běžné – nebo bylo, když se to smělo, že přijel s dětmi sám, aby si Lucka odpočinula, nebo hlídal o víkend, aby mohla na pokec s kámoškama. A když přijel k nám, tak se staral, je fakt, že jsem navařila a hrála si s dětma, ale jinak to bylo na něm.
Andy s Aniou se také ve všem střídají a snaží si navzájem dát soukromý volný čas. Možná jen díky tomu zatím přežili všechny ty lockdowny a distanční výuku v jednom bytě. Malého Davídka Andy pravda nenakojí, ale jinak dělá všechno:))
Myslím, že přístup otců k péči o malé děti se hodně mění, k lepšímu. Vidím to nejen u našich mladých, ale i v rodinách jejich kamarádů. Za našeho mlada, například, byl MLP věšící na balkoně pleny, terčem poznámek sousedů – prý kazí morálku. Naštěstí se tím nenechal vyvést z rovnováhy. 🙂
Pokud jde o otcovskou dovolenou, je skvělé, že tady ta možnost je. Ovšem povinná otcovská dovolená mi zavání sociálním inženýrstvím.
Povinná by opravdu být neměla, ale bylo by fajn, kdyby byla nabídnuta a poskytnuta bez blbých řečí 😛
Je to práce pro oba rodiče. vždyť i na „výrobě“ se podíleli oba :-).
Ale co mi hlava nebere je takové to vynucování: muž po noční dvanástihodinové směně usínjící nad kočárkem v parku a jiné podobné lahůdky.
I když už jsem byla svědkem situace kdy se OBA rodiče dohadovali, kdo půjde pofoukat kolínko dceři spadnuvší z kolotoče. Běž Ty, ne běž Ty já byl minule. Nakonec dítko utěšila úplně cizí paní…
Jarmila
Tady se naskýtá otázka, proč to dítě vlastně mají. Normálně bych čekala, že se tam vrhnou oba:))
To já si myslela taky. A přitom to bylo vytoužené dítě…
Jarmila
Měli tak velký problém v oblasti kompetencí, že to v nich zahlušilo jejich základní instinkt 😛
Dede, otázka na konci článku je tendenční. Nikdo v dedeníkovém společenství ti neodpoví, že si to myslí. Já si to nemyslím a ty dostaneš pětatřicet stejných odpovědí. Asi bych dneska otázku nekladla, sama nevím, jak bych se na tohle zeptala.
Tohle ber jenom jako poznámku, ne hodnocení. 🙂
Možná jo. Každopádně znám ženy (mé generace), které muže k dětem radši samy moc nepouštěly. Pod heslem „ať je to udělané po mém, tedy pořádně“ v podstatě muže od práce kolem malých dětí odstavily. Oni ani muži moc neprotestovali, však je to nekonečná práce! Ovšem teprve později jim došlo, že byli vlastně odstaveni do pozice domácího bankomatu 😛 To trochu přeháním, ale ne moc. Bylo celkem běžné, že dítě do třech, někdy čtyřech let brečelo, když muselo někam jen s tatínkem a maminka u toho nebyla. Ženy na sebe děti vlastně zcela fixovaly…
Což jim nebránilo si stěžovat, že toho mají moc. Měly… ale z vlastního rozhodnutí.
Můj bývalý muž neměl problém jet na procházku s kočárkem a nakrmit syny. Do přebalovaní se nehrnul, ale bylo to těmi látkovými plínami. Ty se špatně balily, chtělo to grif.
Mladší syn vnuka přebaloval a i krmil. Postaral se.
A teď když přijede 10 letý vnuk na víkend, kompletně se postará. Udělá snídani, vymyslí program.
A já myslím, že se otec má zapojovat. Je to jen dobře.
No, je fajn, když to ten otec udělá. Abych se nemusela zvedat utahaná péčí o dvě malé děti. Nebo když jsem byla v nemocnici,. No a nejvíc jsem ocenila, když vymluvenej z práce si dokázal povíat i se mnou, i když by radši mlčel, jenže já jsem jela v koloběhu kašiček a plínek a používala aktivně asi 30 vět, takže mi připadalo, že mi hnije mozek.
je fajn, když se muž umí postarat nejen o svou ženu, ale i o dítě…a to nejen tak,že finančně..to pouto mezi mužem a dítětem, je mnohem pevnější,když se naváže i tak, že muž umí dítě vykoupat,přebalit,nakrmit…což neznamená,že to bude dělat několikrát denně, pokud tedy není na to dítě sám.. v mých očích to toho muže činí mužem ještě víc….
A proč by to nemohl dělat několikrát denně, když dítko to několikrát denně potřebuje?
bože Ege, no protože je třeba v práci a žena je OK, když bude na to dítě sám (žena bude v práci nebo z nějaké příčiny nebude s dítětem), bude to dělat ,jak bude potřeba…
a taky proto,že to třeba udělá dobrovolně, bez říkání a prošení..protože to chce udělat..
Chce… pořád to tu je. 🙂 Někdo to udělat musí a on by to měl dělat stejně, jako jeho žena, když je doma, dokonce i když se mu nechce 😛
Pamatuju doby, kdy si lidi ukazovali na chlapa, který jen šel venku s kočárkem! No a vše pokakané a poblinkané bylo vždy bez řečí ženina záležitost.
no horší je, když mu to musí říct nebo ho prosit…to chtění je dobrý….protože on to udělá i když bude muset, protože nenechá dítě v posraný plíně půl dne, jako ten, co mu to je jedno nebo proto, že se mu to ekluje……..
Viz „umyl jsem Ti nádobí“
Přesně! To je příšerná formulace, za to bych vraždila (u nás v rodině se naštěstí nepoužívá). Ale nejhorší je, když samy matky říkají – nemám MI kdo pohlídat dítě. Podle mě, když to takhle mají nastaveno, tak už to brání společné spravedlivé péči. Ve všech takových případech v mém okolí se tatínek do péče moc nezapojoval a byla otázka, co je příčina a co důsledek. Aneb… jak si manžela vychovám 😀
O výchově dětí mluvit nemůžu, ale manžela, v této věci naštěstí dost vnímavého, jsem vychovala jednou pro vždy. To mi po nějaké podobné větičce, jak píše Inka, bleskově zapálilo, pěkně jsem poděkovala a dodala: „A já jsem SI zatím vyžehlila tvoje trenky.“
Věřte nebo ne, stačilo…
Já myslím, že i když je maminka OK a je přítomna, tak není důvod, aby dítě nepřebalil i několikrát za sebou tatínek. Přece kdo je blíž, ten to udělá. Protože nakrmit, přebalit, vykoupat či pochovat není jen o chtění, ale i o nutnosti a je jedno, který z rodičů to udělá.
Jsem šťastná, když vidím některé dnešní mladé otce jak pečují o své potomky a nestydí se za to. Byly doby, kdy se na takové otce pohlíželo skrz prsty. A ty doby nejsou až tak daleko.
Bimbo se staral o první dceru hodně, takže každé další dítko dostávalo od otce maximální péči. Navíc já jsem po prvním porodu stále padala, takže pár dní jsem ani nekoupala, protože jak jsem se nahnula nad vaničkou, šla jsem k zemi. A otec všechno zvládal s přehledem a já byla neskonale vděčná. Na druhou stranu musím ale říct, že venčení kočárku nebylo a není nic pro něj.
Když se narodila první vnučka, tenhle superotec se bál vzít miminko do náručí.
Nevím jak jiné matky, ale já byla a jsem vděčná za každou chvilku, kdy mne vystřídal otec ( a dneska dědeček) v péči o potomstvo. Každá práce se dělá rychleji bez pomocníčka
Inko, taky to ráda sleduju, máme to v rodině:)) Ale je fakt, že už jsem slyšela i komentáře stylu: „no jo, je takovej tátamáma“ a kupodivu to neznělo nijak uznale. Ačkoliv mě to přijde velmi přirozené, pořád tu existuje představa, že tohle mužný muž nedělá. Nebo aspoň ne pořád (i když dítě je jeho pořád, že jo)
Dede, to je krásnej pohled, když ty velký, osvalený hrdinovy ruce, berou ten řvoucí uzlíček a opatrně ho přebalej…to je větší hrdinství,než useknout drakovi hlavu….
To rozhodně:))
Navíc já jsem zcela zásadně proti sekání dračích hlav! 😛 😀
Ne ne, dračí hlavy nechat, protože draci jsou naši kamarádi! (rofl)
Řekla bych, že tohle pohrdavé konstatování souvisí ve většině s vlastní nespokojeností: chtěla bych, ale nemám (žena), chtěl bych, ale nedokážu to (muž).