Péče o divoké netopýry je souhrn pravidelných denních úkonů: čištění ubikace, probouzení a zahřívání netopýrů, napájení, krmení, trpělivé vysvětlování, že červ se jí a že se dá jíst i z misky, kontroly stavu, prohlídky tukových valů za krkem. A občasných střípků.

Střípek první: Mám videokonferenci. Bavíme se o zásobárnách příjemných senzorických vjemů. V pauze jdu pro pipoušku. Omotávám si krk tunelovým šátkem, který jí poskytuje spoustu teplých úkrytů. Usadí se v záhybu. Když ji ukazuji na webkameru, vztekle upaluje zpátky do úkrytu. Když ji chci vrátit do boxu, drží se šátku zuby nehty.

En face

Střípek druhý: Krmím. V ruce mi přede pipouška. Po jídle jí musím očistit upatlanou lysinku pod bradou. Beru vatovou tyčinku, jednu půlku navlhčím vodou pro mokré otření, druhou nechávám suchou pro vysušení. Když začnu čistit, předení přestane, a dokonce se objeví zoubky. Pipouška má spoustu výrazových prostředků. Když ji držím špatně, nespokojeně se vrtí. Když ji držím správně, spokojeně se zachytí nožkama a nechá se napojit a nakrmit. Když je velmi spokojená, přede. Když už spokojená není, příst přestane. Když je naštvaná, začne se vrtět a někdy dokonce vycení zoubky.

Střípek třetí: Krmím kluky. Ne že by se nedokázali najíst sami, musím je ale držet ve visu nad plnou miskou, jinak je zajímá všechno, jen ne jídlo. Někteří jedí pomalu nebo dělají dlouhé pauzy. Případně obojí. Čekání si zkracuji koukáním na video. Po chvíli mě něco lechtá na ruce. Rukavice, moje rukávy i netopýr jsou poseté červy. Držela jsem netopýra příliš nízko nad miskou a červi se rozhodli vzít roha. Pro nezúčastněné scéna z hororu.

Nemocnice

Střípek čtvrtý: Mám na návštěvě kamaráda a nemůžu se mu nepochlubit s netopýry. Náhodně vybraný rezoun je studený a ztuhlý a tváří se připitoměle. Pipouška je zcela vzhůru a aktivní. To zklamání, když zjistí, že jsme ji přišli omatlat a ne nakrmit!

Občas přijde větší střep nebo přesněji řečeno komplikace.

Kluky mám u sebe dva týdny. Už by měli jít spát. Jeden je ale pořád zpomalený a hubený a moc se mu nechce jíst. Ostatní dva baští, mají valy za krkem a na pohlazení jsou nejen hebcí, ale i měkcí. A tak odvážím jen ty dva, nejpomalejší a nejhubenější zatím zůstává na dokrmení. Přivezu si další červy. Protože jsem si zapomněla vzít tašku, cestují stylově v látkovém pouzdře na tablet.

Červi cestují stylově

Večer zahřívám pipoušku pod mikinou, krmím ji. Sní jen tři červy a pak už jíst nechce. Zvážím ji. Zhubla jeden nebo dva gramy. Jeden den nejezení ještě nic neznamená. Kdyby to trvalo déle, bylo by to už na pováženou. Vypadá spokojeně, přede. Ukládám ji a beru rezouna.

Rozehřívá se skoro hodinu. Obrňuji se trpělivostí. Nastává čas pro krmičskou hlášku: „Žer, debile!”

V pátek pipouška sní jen pět červů a pak už je jen ožužlává a pouští. Musím jí je zase vymačkávat, jako kdyby úplně zapomněla, jak jedla poslední dva týdny. Počkám ještě do konce víkendu. Pro jistotu jí dávám láhev s teplou vodou v ponožce, aby se mohla ohřát.

Rezoun je pěkný, žádná kost a kůže, naopak je hladký a měkký. Ale pořád nemá val za krkem. Blíží se konec února, na pár týdnů spaní nepotřebuje velké zásoby. Padá rozhodnutí, že při nejbližší příležitosti odjede na zimoviště.

O víkendu mě čeká delší cesta tramvají. Vkládám tablet do pouzdra. Když jej v tramvaji vytáhnu, je posetý nějakými černými tečkami. Vypadají jako červí výměšky… Nevypadají. Je toho plné pouzdro! Já věděla, proč jsem tu krabičku jen tak nedala do kabelky – netěsnila!

Světlé bříško

Pipouška večer sní sotva jednoho červa. Dávám jí ze stříkačky rekonvalescenční kaši a přemýšlím, zda červi netopýrům nesmrdí, protože možná okousali plato na vajíčka, co jsem jim dala do krabice. Nakrmím červy mrkví a pro jistotu je znovu přeberu. Nevypadá to na špatnou várku. Takže kde je problém?

V pondělí dopoledne zkouším nakrmit pipoušku mimo běžný čas. Zbaští polovinu denní dávky a rozpřede se. Snad bude v pořádku. Bezmyšlenkovitě ji schovám do tepla pod tričkem. Při jídle drobila. Pod tričkem se očistí a nadrobí mi ukousané červí hlavičky přímo do podprsenky. Drobení pod tričko už totiž není in.

Po xté konzultuji se zkušenějšími. Pipouška pět dní po sobě nechce jíst. Jedu pro topný kámen a léky. Rovnou přitom odvážím rezouna. Doma svleču ponožku z láhve s vodou a obleču ji na kámen. Vypadá stylově.

Příprava na večer

Večer se pipouška kupodivu nají, ač ji chvílemi musím přemlouvat. Dám jí chvíli na oddech a pak dostane léky.

A jak řeknu, tak nebude.

V jedné ruce držím netopýra a v druhé stříkačku s léky. Zjevně má ucpanou jehlu. Schovávám netopýra pod tričko. Odlomím jehlu a zkusím, zda už jde vytlačit kapka. Vytlačím jich asi pět a všechny mi skončí na ruce. Takže budu přeléčená taky. Nic nového pod sluncem; mnoho let jsem měla potkany a dostat do nich léky je asi tak stejně snadné, jako dostat prášek do kočky. Protože kočka přede a netopýr taky, psychicky se připravuji na boj.

Zase se nestihla učesat

Pootevřu netopýří tlamku, vhodím do ní kapku léků. Pipouška se olízne a prskne, protože léky jsou hořký hnus a pro ni za ni si je můžu strčit někam. Pořádně si oddechnu.

Ráno nacházím v podprsence něco tmavého. Zaostřuji. Je to jen žmolek, žádná červí hlava.

Ještě nás čekají zajímavé časy. Myslete na nás.

Zblízka