„A zvoněno má Heda R… na koni Esprit FFH, jezdecký oddíl …“ „Tak ještě pozdrav rozhodčím a, Spíťo, jdeme na to! Jednička, hop, po dvojce doprava, hop, držet vnější otěž napnutou, hop, čtverka hop, pohlídat si ho na ten barevný oxer, zavlnil se, ale skočil, hop, pod věží doleva, vnější otěž, vnější otěž! Hop!
A teď to dlouhé cválání, nerozjíždět, počkat si na něj, hop, uf, teď jsme přišli až pod skok, díky Spíťo, zachránil jsi to, ale bylo to o fous. Co to kleplo, nespadla kláda? Teď se neohlížet, najet si oblouk až k hrazení, osmička hop a druhá fáze, tak jdeme závodit jo? Ten obrat na pětníku se nám povedl a parádně jsi skočil skoro z místa, hop, procválat oblouk, Spíťo, už nemůžu, zaber, hop, a teď ten strašlivý triple bar, hop, a hele nebyl hrozný, cíl, máme to za sebou, Spíťo, díky, jsi hvězda!“
Tak tenhle podivný monolog znamená, že jsem právě odjela parkurový závod. Co vlastně všechno předchází tomu úvodnímu zvonci, kterým se dvojici jezdec-kůň povoluje start?
Prohlídka parkuru s trenérem
Jezdecké závody (parkurové a drezurní) bývají jedno i vícedenní. Obvykle se začíná nejnižší soutěží a postupně pokračují soutěže vyšší obtížnosti. Do místa závodů se snažíme přijet aspoň hodinu před startem té naší soutěže. Pokud jedeme celá oddílová výprava, přesouváme se většinou společně, třeba deset koní už na první soutěž někoho z týmu, takže vyjíždíme nekřesťansky brzy. Přibližně jednou za měsíc se konají závody „doma“, což je samozřejmě pohodlnější, ale zase to není taková událost.
Prohlídka parkuru
Po příjezdu je třeba odevzdat průkaz koně a zaplatit startovné a před začátkem soutěže si zajít na prohlídku parkuru. S trenérem procházíme dráhu neboli kurz, trenér nás upozorňuje na místa, kde musíme mezi skoky zkrátit nebo prodloužit cválání, aby to vyšlo na pět cvalových (kroků), kam až si udělat nájezd před skokem a kde se dá krátit (dráha a tím i čas) v druhé fázi nebo soutěži na čas.
Prohlídka parkuru připomíná procházku s paní učitelkou: „Dávejte pozor, kolikrát to mám opakovat? Víš, kudy máš jet?! Tak mi to teď zopakuj! A tady si to nadjeďte, ne, že ho necháte spadnout dovnitř!“
Před vstupem do parkuru
Pak máme chvilku na občerstvení a je čas složit koně z vozíku, pokud už naše oška, neboli ošetřovatelka, prostě pomocník, koně nezavedla do pronajatých boxů, trochu je přejet, tedy překartáčovat, pak nauzdit, nasedlat a vyrazit na oprácko. Oprácko neboli opracoviště slouží k opracování koní, zahřátí a rozhýbání před soutěží, k několika zkušebním skokům. Oprácko je zajímavý prostor a často je velmi inspirativní sledovat tamní dění.
Pozdrav rozhodčím
Na oprácku se potkávají jezdci dané soutěže a trenéři různých svěřenců. A protože i mladí koně musí někde začínat, můžu se já jako rekreační jezdec ve své soutěži do nějakých směšných 80 cm (to je výška překážek) klidně potkat s pravidelným účastníkem nejvyšších soutěží oficiálního českého seriálu, který si připravuje začínajícího koně. A sledovat tyto jezdce je vždy poučné.
Přihlížející také rádi srovnávají přístupy různých trenérů, kteří staví, tj. upravují výšku zkušebních skoků, a přitom udílejí pokyny dle naturelu svého a svých svěřenců, jež je třeba uklidnit nebo naopak vyhecovat. Nervy pracují na obou stranách.
Po startu
„Cválej! No tak cválej! Prokopni ho. Udělej si kruh a nacválej znovu!“ „Ale já se snažím…“ „Kdybys ses snažil, tak ho zmáčkneš, až z něj budou padat koblihy!“ „Tak pojď na kolmák!“ „Já si to tu ještě jednou…“ „Kam jedeš, na kolmák! Prosím vás, nevidíte, že najíždí skok? Že vjel do cesty vám? Ale to se musíte rozhlížet kolem sebe přece!“
Zvláštní pocit uznání amatér pocítí, když někdo z Jezdců s velkým J, ke kterým jen tiše vzhlížíme, pro odlehčení situace a v žertu některý z těch pokynů zopakuje.
Kolmák
A abychom nezapomněli na koně. Ti samozřejmě také cítí závodní atmosféru, jsou vzrušení, frkají, řehtají na kolegy nebo se naopak těch cizích bojí a trochu zoufale volají své stájové kamarády. Někdy dá plno práce je zklidnit a soustředit, protože je třeba zklidnit a soustředit nejdříve sebe, což pro jezdce amatéra je mnohdy ještě těžší úkol.
Vzrušení vrcholí, jde se do parkuru. Dotáhnuté sedlo – mám. Zapnutý límeček stojáčku – mám. Sako – mám. Natočí mě někdo? Ještě napít, kde je ta oška s vodou?! A vyčurat… no tak to už nestihnu.
Otočka
Pak už přichází ono „A zvoněno má…“ a vlastní závod. Je odjeto, jak se tváří trenér? Na většině závodů závodím především „sama proti sobě“. Abych korektně vedla koně, při odskoku mu nepřekážela, ale šla s pohybem, měli jsme dobré tempo a pokud možno neshodili žádnou překážku. Ale někdy koně i mě strhne závodní atmosféra a v druhé fázi začneme závodit, něco vyjde se štěstím, něco zachrání kůň.
Oxer
Pokud se ještě nechystám na další závod, mohu odsedlat koně, dát mu něco k snědku, zajít se podívat na další soutěže. Také se pozdravit se známými, se kterými se na závodech potkáváme celou sezonu, a probrat s nimi příšerný styl právě závodícího jezdce. Je třeba také ještě v bílých rajtkách, saku a přilbou pod paží zajít na tribunu jakože pozdravit rodinu, která se přišla podívat, a užívat si ty kradmé pohledy nejezdících diváků „ó, tahle paní že sedá na ta veliká zvířata?!“ Lépe je ale zdržet se všech hlasitých komentářů, protože někdy mezi diváky, zcela nenápadně, sedí pán v klobouku či dáma s hůlkou, nestor jezdeckého sporu a jen se tiše směje našim rádoby zkušeným poznámkám.
Oprava shozeného skoku
„Kde jsi, pojď honem do sedla! Jdeš na dekorko!“ Na dekorko, to znamená třešničku na dortu, umístění na dekorovaném místě. Dekorované místo, tj. zpravidla 1.-6. někdy třeba 8. (záleží na počtu účastníků) v soutěžích mojí úrovně znamená stužku a věcnou cenu. Ve vyšších soutěžích se jezdí za finanční odměnu, což je velmi příjemné pro nás amatéry, kterým to pokryje část nákladů na cestu, ustájení, startovné. Samozřejmě, pro ty, kteří se koňmi živí, je dobré umístění nutnost – buď finanční zisk, anebo prezentace koně, kterého je pak možné nabídnout k prodeji.
Po soutěži
Vlastní dekorování, to je takový pěkný ceremoniál, užívají si nejen jezdci, ale i koně. Oni moc dobře vědí, o co se jedná. Do prostoru parkuru pod věž rozhodčích jsou sezvány dekorované dvojice, od posledního místa pak vyvoláváni jezdci v sedlech svých koní, aby obdrželi stužku, která se připichuje na rukáv, a třeba i nějaký ten pohár. Všechno trvá hrozně dlouho, někteří koně jsou netrpěliví, protože vědí, že přijde to nejlepší, a to čestné kolo! A už začíná hrát známá hudba a „prosíme vítěznou dvojici, aby zavedla ostatní dekorované do čestného kola“. A jede se kolo kolem hrazení, hudba hraje, diváci tleskají, první kolo v klusu nebo pracovním cvalu, pod věží rozhodčích pozdravit, a druhé kolo je takový malý dostih, koně můžou cválat naplno, ale je věcí cti i v tom divokém cvalu udržet pořadí a nepředjet vítěze.
Dekorování
A trenér září, všechny prohřešky jsou pro tuto chvíli zapomenuty, protože „historie se neptá“. Nakládáme koně a vyrážíme domů. Všechny parkury po cestě zevrubně probereme, a když si konečně po obstarání koní ve stáji a uklizení všech věcí doma na videu ještě pustím svoji jízdu, snažím se pro tu chvíli nevidět chyby, ale znovu si vrátit všechny ty báječné pocity, se kterými jsme si s mým čtyřnohým parťákem dojeli pro stužku.
Čestné kolo s pohárem
Šampaňské na stupních vítězů
Móc zajímavá reportáž o závodění (plus fotky). A což ta „koňácká hantýrka“ jako u každého jiného sportu (vlastně i řemesla) ..“No tak cválej! Prokopni ho…. Kdybys ses snažil, tak ho zmáčkneš, až z něj budou padat koblihy!“
Jak se projevuje koňská nervozita, když ..“cizích bojí a trochu zoufale volají své stájové kamarády“?
Holčiny běžící nasadit spadlou kládu jsou určitě na svoji práci stejně pyšné, jako při tenisu sběrači míčků.
Komentáře od YGy se zřjemě vztahují na tenhle celý odstavec: “ Také se pozdravit se známými, se kterými se na závodech potkáváme celou sezonu, a probrat s nimi příšerný styl právě závodícího jezdce….“ 😀
Asi jeden z velmi důležitých nácviků bych hádala to „zkrátit nebo prodloužit cválání, aby to vyšlo na pět cvalových (kroků)“. Já tedy dostihy nesleduji, ale samozřejmě různé jejich části a záběry občas v TV či filmech vidím. A právě u skoků žasnu, jak kůň (jezdec) ví, že mu v tom kalupu před překážkou „vyjdou nohy“? MMCH může být kůň levák a pravák? Já jsem levák a tak když něco přeskakuji, levá noha musí být první (extra jsem teď vstala ze židle a šla se ujistit 🙂 ). Takže, kdybych chtěla přeskočit potok, strouhu, příkop a při rozběhu mi vyšla „na skok“ natáhout pravá noha, určitě bych se zastavila s vědomím, že nedoskočím a šla to zkusit znovu. Nenapadlo mě, že i to si jezdec musí předem s koňem natrénovat, myslela jsem, že si to kůň nějak sám vypočítá. Pak se tedy za tyhle chyby platí kotrmelcem jezdce ze sedla (nebo bohužel i smrtí koně – přikop Taxis), protože kůň „najel šptanou nohou, ne? (tedy kromě toho přeneseného „bojím, bojím“ v komentáři 🙂 ).
A ještě dotaz. Proč jsou chrániče na předních nártech koní nasazené vzadu (dobře vidět na 2 fotkách)? Přeci kdyby kůň brnknul o kládu (i když jsou lehké), nebo nějak narazil, zakopl, tak se praští právě do (nechráněné) holeně zepředu.
Milá Maričko, ty máš takové krásné komentáře a tolik dotazů, že nevím, jestli to nenechat na další článek, abych tady nezahlcovala diskusi. A taky budu k odpovědím přizvat dceru, abych tady netrousila moudra a někdo se mi pak za bukem nesmál 😀 Ale určitě vše zodpovím! A směju se při představě, jak sis šla vyzkoušet doskokovou nohu 🙂
Jinak ty chrániče v tomto případě chrání šlachy (jsou podobně umístěné jako naše achilovky).
Velmi ráda si počkám na odpovědi formou dalšího článku! Jako u Netopýrky, čím víc článků (s obrázky, třeba i „mini-videjka“), tím víc se dozvím(e) zajímavých věcích. Budu se těšit.
Moc hezké čtení a fotky, které skvěle ilustrují atmosféru a dění kolem závodu. Bezvadná je ta předposlední, pohárová, a pak pozdrav před rozhodčím – to je náhoda nebo je koník naučený, že má na pozdrav sklonit hlavu? Krásný sport, elegantní, přeji, ať ještě nějaké ty poháry přibudou! 🙂
Děkuji 🙂 Ten postoj je „správný“, takže naučený. Je to, jako když člověk má stát vzpřímeně, ramena dozadu a dolů, podsazená pánev, hlava zvednutá. Všichni to známe, ale často povolíme svaly, záda, břicho. Zrovna tak koně mají mít vyklenutý krk, nos kolmo k zemi (tady už je to zbytečně moc), podsazenou záď, taky všechno proto, aby si nepřetěžovali páteř, svalstvo na krku a zádech – ale to popisuji jako laik! No a z toho vzešel i ten „ideál krásy“, jak by to mělo vypadat, když se kůň někde předvádí. „Zastavení“ je jeden z hodnocených cviků v drezurní úloze a není to vůbec jednoduché!
Souznění,napětí,stres, uvolnění,radost,jezdec,jezdkyně, kůň, jedno jsou a to je ta největší nááádhera! Díky za nahlédnutí do té krásy, odpovědnosti za sebe i koně a přeji moc a moc zážitků a pentlování. (h)
Koně se mi líbí, ale mám k nim zdravý respekt. Obdivuju jezdce i koně, je to určitě pro celou rodinu styl života. Jako konec konců i pro pejskaře, taky se spousta věcí řeší s tím – co na to pes ? A naprosto souhlasím s Dede, oni ti pacholci vládnou nějakým x tým smyslem nebo jsou to telepati. My žádný výcvik jako Dede se psem nepodnikáme, ale chodíme za ves na velikou louku. Tam si lítá na volno, vím, že nikam neuteče, kdyby před ním zajíc dělal veletoče 😀 Někdy jdeme přes louku, pak kousek přes pole k rybníku a pak dál, někdy na druhou stranu. Já fakt předem nejsem rozhodnutá kam, pes běží doprava a když si řeknu (v duchu), že bych ho mohla přivolat než si smočí tlapky, otočí se a běží ke mně. Je to cca 400 m….
Mají nás přečtené 😀 Jeden náš expert přesně pozná, kdy jdeme do ohrady jen tak, pohladit, a kdy si jdeme vzít koně, abychom šli na trénink. V tom případě se rozvážným krokem vydá směrem pryč a pečlivě si udržuje třímetrový odstup. Když se člověk rozběhne, poodběhne. Takhle by si pacholek vydržel hrát až do večera. Naštěstí mrkvi většinou neodolá.
A vzkaz pro Dede: ten článek o kočkách si teda za rámeček nedáš, abys věděla!
Ty jo, to by mě zajímalo, co se u vás stalo! 8)
Podle všeho budeme mít napínavé čtení a nejspíš se zasmějeme… my 😀
Ještě nahledám fotky a pošlu 😀
Těším se! 🙂
Já se tak těším na článek o kočkách! Teď zrovna dočítám druhý „Hotel“. A jsem moc ráda, že je tam můj oblíbenec Silver 🙂
díky moc, potěšilo!
Parádní článek a parádní komentáře. Jo, na koni jsem párkrát seděla, taky jsem jela klusem a cvalem, ale to bylo asi vše, můj šálek čaje to není, pořád mám pocit, že to zvíře uzurpuju (a oni to dobře poznají a dělaj a choděj si kam chtějí). Holt já jsem spíš na ty kočky, než na zvířata, co mají mít pevnou ruku.
Ale četlo se to parádně a opravdu napínavě, moc dobře napsané. A ty komentáře tomu daly korunu, ano, s pány co „tuto problematiku přednáší celý život, ale s takovou interpretace se ještě nesetkali“ je radost potkat, to pak jeden neví, zda prchat nebo se jít rovnou utopit 😀
Eh, milá Klokanice, tenhle článek jsem si užila od prvního písmenka po poslední! 🙂
Je to skvěle napsané, prostě jsem jela s tebou! (inlove)
Vzhledem k tomu, že jsem na koni nikdy nezávodila, nemohu přispět do koňské diskuze, ale mám za sebou x stopařských zkoušek, takže ono „hlavně, abych mu to nezkazila“ v mém případě platí o psovi:)) A stopařská šňůra zjevně dokonale přenáší nejen emoce, ale i myšlenky! Někdy by člověk nevěřil, co všechno dokáže psovi říct, aniž by otevřel pusu. Proto je třeba trénovat na slepých stopách – psovod taky nesmí vědět! A pro zkoušky se někdy používá double blind, kdy neví ani doprovod (který dnes má pro jistotu GPS:))
Vést psa na stopě vyžaduje zenový stav mysli, aby člověk psa nerušil, leč s jedním oddílem vnímání nastraženým na to, jestli pes opravdu stopuje koho má, nebo si vyšel za srnkou 😛 Tohle dvojí myšlení nemyšlení je fakt dřina:))
Moudra si už radši říkám jen ve své hlavě – už si musím být sakra jistá, abych něco řekla nahlas! 🙂
Párkrát se nám na louce stalo, že nás jakýsi zvláštní človíček, co za sebou tahal odrbaný pytel nebo co, prosil, jestli bychom mu stopu s koňmi nemohli obejít, nekřížit. Až tady jsem pak pochopila, o co se asi jednalo.
Podvědomí je prevít. Pokud jedu na překážku a říkám si „bojím, bojím“, tak některý kůň taky raději neskočí. A letět přes překážku bez koně končí tvrdým dopadem 😉
Jo jo, co se v mládí naučíš, to i s jezdcem ustojíš. 🙂 Prostě příprava je důležitá pro každého.
K těm zábranám – v mládí jsem byla dobře vychovaná holčička, co si netroufla mluvit, když mluví dospělí. Teď už mám zábrany proto, že tuším, kolik toho ještě nevím. 🙂 Asi už to lepší nebude.
Joj, to patřilo dolů…
OTéčko – konec minulého měsíce byl u nás velmi, velmi teplý. Byli jsme v lednickém parku a na Pohansku:
https://yga.rajce.idnes.cz/2021_Unor_9_V_parku_a_na_Pohansku
Ygo, určitě máš zase nádherné fotky, ale máš je zamčené. 🙂
Aha, tož včil by to už šlo! Fotky nahrávám hned ten den, ale ke komentářům se dostávám později, proto album zamykám. A pak je někdy zapomenu odemknout (rofl) – ale chlubit, to bych se chtěla (headbang)
To bylo moc hezké – takhle popsat den závodů!
Co se mi na dostihové společnosti líbí je ta pospolitost. On je to takový velký cirkus, který se týden co týden přelévá z jednoho závodiště na druhý a všichni se tam navzájem znají. Teda ne že by tam byly všechny vztahy zalité sluncem, ale vždy je třeba při setkání si podat ruce, poptat se dnešní akvizice, popřát úspěch a poblahopřát vítězi! A být uctivý ke starým bardům!! A samosebou taky podrbat ty, co tu zrovna nejsou (chuckle) … Je docela běžné, že si jezdci mezi sebou zapůjčují různé propriety (Terka si často od známých žokejů půjčuje sedlo s nízkou váhou, ale stalo se, že na jednom mítinku v Bratislavě si zapůjčila celou výzbroj, neb tam původně jela jako divák a pak byla požádána o to, aby si sedla na koně – jo, vyhrála!). Ještě pořád je to galantní sport, i když při závodech se častují velmi hrubými výrazy! (rofl) Ale do večera vše zapomenuto a za týden se jede dál močálem černým kolem skal.
Ad na tribuně sedí starší pán či paní: tohle klademe na srdce hlavně Jeníkovi! „Prosím tě, nic nekomentuj kromě počasí, nevíš, kdo stojí vedle tebe!“ On totiž Jeník není moc… hmm… politicky korektní co se týká ostatních jezdců, koní, stájí, trenérů a majitelů a při jeho hlasitě šeptaných poznámkách by se člověk raději viděl sto kilometrů daleko! (rofl) (rofl)
Ano, pospolitost, přesně. Když soupeř, který je zároveň taky kovář, překove večer místo relaxace naší kobylce všechny 4 podkovy, protože s těmi, co přijela, se na rozmoklém travnatém povrchu jet nedá. O půjčování věcí ani nemluvě. I když v jiných patrech soutěží to asi taková selanka nebude 🙂
Nevíš, kdo tě poslouchá, jojo. Na druhou stranu je zase legrace sednout si za dvanáctileté odbornice 😀
AD „I když v jiných patrech soutěží to asi taková selanka nebude.“ Já ti nevím – možná si někteří pamatujete, jak při jedné Velké ztratil starý Váňa bičík a soupeř mu podal svůj…
No, zrovna o tom bičíku jsem to slyšela tak, že pan Váňa byl dost autoritativní, ale ono se drbe, že 😀
Já myslím, že nejhorší vztahy jsou tak uprostřed – kde už o něco jde, ne jen o tu stužku, ale není to to nejvyšší patro, kde už se lidé chovají profesionálně. Ale to jen spekuluji. Na to je opravdu zajímavé okukovat na tom opracovišti, i na mezinárodních závodech se tam snažíme dostat.
Váňa a autoritativní?!!! (rofl) Ona se někdy i pravda tváří jako drb… 😉
Mně někdy přijde, že čím větší soutěž, tím lepší je ta pospolitost. Samozřejmě těžko říct, jak je to na mezinárodních závodech a scéně, když už fakt o něco jde. Ale nejlepší nálada a vtipkování vždycky panuje v nějakých „nedůležitých“ velkých soutěžích, kdy těm top jezdcům o moc nejde a o to víc si můžou dovolit dělat si ze sebe a ostatních legraci a nebrat sebe a závod moc vážně 😉
Naopak občas to hrozně vážně berou takoví ti amatéři, co jezdí jen pro „mašle – mluvím z vlastní zkušenosti A co teprve v roli ošky a trenéra svých rodičů (Klokanice)! To jsou teprve nervy a každý závod je pro mě olympiáda („Mami, musíš být závodit, rozumíš, ať se umístíš! Ne si jet jen tak pro radost.“)
Ach ty překlepy…
Závodit, žádná vyhlídková jízda! 😀
„Nekomentuj nic kromě počasí!“ je absolutně dokonalý pokyn. 😀
JJ, přesně! (rofl)
To já bych zase vedle Jeníka sedět chtěla 😛
To jistě – kdyby nebyl můj muž, tak bych si to taky užívala (rofl)
Milá Klokanice,
krásný článek, dokonalé fotky (jak ten kůň může takhle zatáčku vybrat?). Jo, taky by se mi líbilo na koňském hřbetu, ale na zem je to rok od roku dál. Navíc při mé váze připadají do úvahy jedině plemena jako cob, shirský nebo fríský kůň. Ti mají navíc skvělou povahu flegmatika a chápavě by hleděli, co se to válí u jejich vznešených nohou. 😀
Takže trochu posunu dva skvělé momenty článku:
abych mu to nepokazila – ano, znám pocity, ne jezdce, ale trenéra – no, trenéra… Na některé svěřence musíš s cukrem, na jiné s cukrem a pobídku, u jiných prudce toužíš po malém dvoru a tomu, co k němu v přísloví patří. Ale občas se najde někdo, komu je dáno a nespravedlivě dostane do vínku i píli. A tam se střežíš nešetrně šlápnout vedle. Když se to povede, u obhajob máte oba pět minut slávy.
na tribuně sedí starší pán či paní: tak v našem případě to bývá většinou pán a nesedí, ale přichází v doprovodu vnoučete, které nastrčí před sebe s výrazem „poučte ho“. A zatímco se chudák student, který byl nalákán na popularizační akci s tím, že tu zažije něco, co jinde ne (a pomalu si s hrůzou uvědomuje, že je to pravda), snaží dítku objasnit, co se děje, pán rozvážně naslouchá a nakonec rozšafně praví: „Zajímavé. Přednáším tuto problematiku celý život, ale s takovou interpretací jsem se ještě nesetkal.“ A vy povzbudivě pomrkáváte na studenta, jaká je to pochvala (a vnitřně sami sebe přesvědčujete, že to BYLA pochvala).
Ještě jednou díky za krásný začátek dne.
Přednáším tuto problematiku celý život 🙂 Lidé se nezdají. S věkem mám čím dál tím větší zábrany – nebo obezřetnost – pronášet nějaká moudra.
Taky se u některých fotek divím, jak jsme to mohli vybrat. Průšvih je, když koně ty 4 nohy na mokrém nebo namrzlém zradí, pády s koněm jsou nejhorší. Ale tak často se to nestává, trénují to od hříběte – při dovádění v ohradě spadnou, protože jim podjely nohy, dost často, vypadá to příšerně, oni vstanou a běží dál.
JJ, tohle není komentář, to je vlastně perfektní článek! 😀
Smála jsem se nahlas už ráno, když jsem to četla na mobilu
„Zajímavé. Přednáším tuto problematiku celý život, ale s takovou interpretací jsem se ještě nesetkal.“ je věta, která opravdu dokáže vyděsit 😛 😀
Tohle mi připomnělo situaci z plavání, kdy se nějaký mladý trenér velmi hádal o výklad pravidel s vrchním rozhodčím (VR), protože on to přece ví, on to studuje na výšce. A nedošlo mu to ani když se ho VR klidně zeptal kde že to studuje. Výraz onoho studenta, když pak naklusal na přednášku a přednášejícím nebyl nikdo jiný, než dotyčný VR, byl prý k nezaplacení (chuckle).
😀