Dívám se na fotku novorozeňátka a srdce mi jihne – další člen rodiny je na světě! Zkoumám maličký obličejík. Na prvních fotkách je ještě znát jisté rozladění, však se mu od maminky vůbec nechtělo. Ale za pár dní už vidím spokojené miminko, které na první pohled vypadá úplně jako můj děda! Nebo jeho starší bráška v tomtéž věku.

Usmívám se, protože tuhle hru už důvěrně znám. Začíná to zkoumáním, zda je nový přírůstek víc po mamince nebo tatínkovi, přestože všechna miminka v naší rodině jsou nenápaditě modrooká a blond – tedy, jakmile jim nějaké vlásky vyraší. Potom už to jde samospádem. Všichni se zájmem sledujeme výskyt nápadnějších rodinných rysů a talentů, aby to někdy za pár let obvykle vrcholilo zvoláním: „To mi teda řekni, po kom to dítě je! Já jsem nikdy nic podobnýho neprováděl!“

Když se ovšem zamyslím nad podstatou rodiny, dostávají se všechny tyhle dědičné záležitosti někam na zadní sedadla. Na těch předních totiž sedí mnohem důležitější věci! Především to jsou vzájemná důvěra, láska a přijetí. To je něco tak základního a nezbytného, že bez toho opravdová rodina vzniknout nemůže – i kdyby jinak všichni její členové vypadali jako naklonovaní.

Potom je to vůle pracovat na vzájemné pospolitosti, snaha hledat a nacházet společný čas. Moderní technologie dokážou ohromně pomoci, ale osobní setkání s nejbližšími členy rodiny nahradit nesvedou. A víte co? Pokud máte občas pocit, že ze svých příbuzných vyskočíte z kůže, ale zároveň víte, že vás nikdy nenechají na holičkách, pak vaše rodina funguje.

A je úplně jedno, jestli ta rodina je nebo není svázaná pokrevními pouty. Podstatou rodiny je totiž ve skutečnosti srdečný láskyplný prostor, kde se všichni cítí vítaní a v bezpečí. A pokud se sobě i podobáte, je to bonus navíc.

PS: Ty kudrnaté vlasy mají všechny děti po mně! 😀

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021

Dnes si odpustím osobní otázky, které by se nabízely, a zeptám se trochu jinak – která místa pro vás signalizovaly rodinu, domov a bezpečí?  (inlove)