Dívám se na fotku novorozeňátka a srdce mi jihne – další člen rodiny je na světě! Zkoumám maličký obličejík. Na prvních fotkách je ještě znát jisté rozladění, však se mu od maminky vůbec nechtělo. Ale za pár dní už vidím spokojené miminko, které na první pohled vypadá úplně jako můj děda! Nebo jeho starší bráška v tomtéž věku.
Usmívám se, protože tuhle hru už důvěrně znám. Začíná to zkoumáním, zda je nový přírůstek víc po mamince nebo tatínkovi, přestože všechna miminka v naší rodině jsou nenápaditě modrooká a blond – tedy, jakmile jim nějaké vlásky vyraší. Potom už to jde samospádem. Všichni se zájmem sledujeme výskyt nápadnějších rodinných rysů a talentů, aby to někdy za pár let obvykle vrcholilo zvoláním: „To mi teda řekni, po kom to dítě je! Já jsem nikdy nic podobnýho neprováděl!“
Když se ovšem zamyslím nad podstatou rodiny, dostávají se všechny tyhle dědičné záležitosti někam na zadní sedadla. Na těch předních totiž sedí mnohem důležitější věci! Především to jsou vzájemná důvěra, láska a přijetí. To je něco tak základního a nezbytného, že bez toho opravdová rodina vzniknout nemůže – i kdyby jinak všichni její členové vypadali jako naklonovaní.
Potom je to vůle pracovat na vzájemné pospolitosti, snaha hledat a nacházet společný čas. Moderní technologie dokážou ohromně pomoci, ale osobní setkání s nejbližšími členy rodiny nahradit nesvedou. A víte co? Pokud máte občas pocit, že ze svých příbuzných vyskočíte z kůže, ale zároveň víte, že vás nikdy nenechají na holičkách, pak vaše rodina funguje.
A je úplně jedno, jestli ta rodina je nebo není svázaná pokrevními pouty. Podstatou rodiny je totiž ve skutečnosti srdečný láskyplný prostor, kde se všichni cítí vítaní a v bezpečí. A pokud se sobě i podobáte, je to bonus navíc.
PS: Ty kudrnaté vlasy mají všechny děti po mně! 😀
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
Dnes si odpustím osobní otázky, které by se nabízely, a zeptám se trochu jinak – která místa pro vás signalizovaly rodinu, domov a bezpečí? (inlove)
Doma jsem tam, kde mám svou milovanou rodinu a odkud je vidět Ještěd.
Domov je místo, kde je bezpečno, teplo, milo, kam se těším, když pobývám někde jinde. Hodně dlouho, už jako vdaná, jsem jezdívala na návštěvy k rodičům s pocitem, že jedu domů. (h)
Pokud je tvůj původní domov takový, jaký má být, nikdy si nevytrhneš všechny kořeny, i když se přesadíš jinam (inlove)
Mně zůstal kořínek i na naší chalupě i v bytě u babičky ve Dvoře, kde už po mnoho let bydlí cizí lidé. Občas se mi o něm i zdá:))
Měla jsem krásné dětství a mládí, bezpečné zázemí, krásné vztahy s příbuzenstvem. Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že jednou trvale skončím „mimo domov“ a těch dalších krátkodobých domovů bude tolik. Na všechno hezké, co bylo v životě první se myslím nezapomíná. Takže pražský domov s rodiči a bratrem pro mne byl a bude vždy ten první, plný krásných vzpomínek. Ale v našem současném domově jsem také velice ráda a šťastná.
Mám někde železnou podložku (pod horké hrnce) z domova manželových rodičů. Je na ní známý rým, co je to domov (snad můj překlad dostatečně odpovídá).
„Home is where the heart is and friendship is a quest.
A book, a fire, a handsclap, a place where souls can rest“.
„Domov je kde srdce dlí, kde přátelsktví je host.
Kniha, krb a ruky stisk, pro klid duše místa dost“.
Tahle podložka vypadá, snad se správně ukáže:
https://www.pinterest.com/pin/31032684902326806/
Když jsme žili v Evropě, jezdili jsme hodně na výlety, často přes noc či dvě. Z Bavorska pak každý víkend přes české hranice, které nebyly daleko. Do Čech jsem někdy nocování předem zamluvila, někdy třeba jen první noc, nebo jsme jeli jen tak, když jsme neměli přesné body výletů. Dostkrát se pak stalo, že penziony byly plné, zavřené, nebo se pokazilo počasí a my věděli, že další den bychom stejně jeli rovnou domů. Místo hledání ubytování jsme se rozhodli jet raději zpět. Většinou už pozdě, stmívalo se, nebo už byla tma, někdy ve sněhu či deští a před námi hodiny jízdy. Když jsme unavení, udrncaní, ale v pořádku konečně vešli do našeho domu a přiběhla nás radostně uvítat naše kočka Kotě – tak ten pocit, že „JSME DOMA“, ten byl přímo slastný !!!
První odkaz nefunguje, zkusím tenhle, jestli taky ne, tak nevadí, podložka není nic extra.
https://www.etsy.com/listing/644965086/1960s-vintage-metal-trivet-wall-hanging
Maričko, i já znám tohle „posouvání domovů“ a taky jsem jich měla víc. Pocit domova jsem dokázala mít i v Norsku a v Anglii 🙂
A ty verše jsou pravdivé (inlove)
Jsem na tom víceméně jako Matylda a Yga. Nijak nebazíruju na místě, ale musím tam mít své blízké a do toho počítám i psa a kočku. Mám ráda náš domek se zahrádkou, ale nevadil by mi ani panelák, však jsem v něm bydlela většinu života. A někdy si říkám, jestli by nám na stará kolena nebylo v tom paneláku líp, ale to bych nemohla Darkovi a Čertě udělat, ti by to asi nerozdýchali. Čerťa je polovenkovní a zavřít ji v bytě, zblázním se já nebo ona (nebo obě 😀 ) a Darek je zvyklý, že ho na štěknutí pustím ven, aby za 3 minuty štěkal, že chce domů. A to není jen jednou denně, navíc v létě táboří mezi otevřenými vchodovými dveřmi. Při představě, že tohle praktikuju v paneláku, mě chytá fantas 😀 . Navíc není zvyklý na velký provoz a hodně chodí na volno, to by ve městě nešlo.
Ano, zvířata jsou důležitá. Já jsem poměřovala každou zemi, kde jsem byla, optikou – jak by se tu chodilo se psem? (blush)
Doma jsem tam, kde jsou mí lidi.
Ano 🙂 Právě tohle jsem zjistila při svých pobytech v zahraničí. Do té doby jsem důležitost konkrétního místa tak trochu… přeceňovala.
Doma jsem tam, kde si pověsím klobouk – teda tam, kde mám své místečko. Totiž nijak nebazíruju na budově – myslím, že já jediná byla docela smířená s prodejem rodného domu. Když už tam nebyli naši… Měla jsem to docela ráda v Lednici, ale po přestěhování mne tam nic moc netáhne – už tam nejsem doma. Domov a bezpečí je pro mne kus země v dosahu vrbeckého kostela, srozumitelná řeč a moji blízcí a kamarádi.
Ygo (inlove)
Věř, že ani já už nemůžu vidět vrbický kostel, aniž by mě napadlo – tam je to Ygino! 🙂 (h)
Milá Dede, dovolím si být osobní a gratuluji k narození vnoučátka.
A teď k tvojí otázce, která místa pro mě signalizovaly rodinu, domov a bezpečí.
Jak už jsem tu psala, vyrůstala jsem jen s maminkou a babičkou a o pár let starší tetou ( sestrou mé mami ).
Bydlely jsme nejprve u babičky ve společném bytě a poté obě rodiny dostaly každá svůj byt ve stejném sídlišti v Plzni. Rodina a bezpečí pro mě byl nejen náš domov s maminkou, ale i byt u mé milované babičky. Babička šila doma pro Styl šatičky a botičky pro panenky a já k ní po škole mohla kdykoliv zaběhnout, protože byla doma.
Chodila jsem k ní ráda a moc jsem jí milovala.
Vlastně mě společně s mojí mami vychovala.
Ostatní děti měly tátu a já svojí babičku.
Maminku jsem samozřejmě také milovala a miluju a cítila u ní bezpečí. My jsme s maminkou o 20 let a jak jsme spolu žily samy, tak máme takový skoro až sesterský vztah. I když jí samozřejmě ctím.
Děkuju, Míšo, napsalas to moc hezky (inlove)