V souvislosti s iniciativou Suchej únor se v médiích rozproudila diskuse na téma alkoholu u nás, jako moc se pije, jak se alkohol kontroluje a k čemu to vede. Česká společnost je, pokud jde o alkohol, hodně různorodá, není možné tady úplně strčit celou společnost, nebo aspoň její většinu, do jednoho pytle. Pojďme se podívat na to, jak se alkohol dá na individuální i společenské úrovni řešit, a která cesta by pro nás z toho mohla vyplývat jako lepší.

Na spektru toho, co se dá nebo nedá dělat, jsou jako viditelné póly dva přístupy. Jeden můžeme pracovně označit za norský (ale týká se i Finska, Švédska, Islandu, Velké Británie, velké části USA, Estonska, Polska a určitě i mnohých dalších zemí), druhý můžeme pracovně označit za bavorský (ale týká se namátkou i Francie, Itálie, Chorvatska, Řecka, Španělska, Portugalska, Bádenska-Würtenberska nebo Porýní-Falce). Někde mezi oběma přístupy se pak pohybuje Česko, Dánsko nebo třeba Maďarsko.

V Norsku (stejně jako v mnoha jiných zemích uvedených vedle něj) byl v minulosti alkohol zejména problém. Pilo se strašně, mělo to destruktivní vliv na rodiny a pilo se zejména kvůli substanci C2H5OH, nikoliv kvůli chuti daného alkoholického nápoje. V zemích druhého typu se nepije alkohol, ale alkoholické nápoje – pivo, víno, likéry nebo i lihoviny – zejména jako součást jinak velmi bohaté gastronomické kultury. Jak se říká v Bavorsku – tři piva jsou vlastně řízek; půllitr Weißbieru se považuje za dodatek k jídlu, bez kterého by nechutnalo tak dobře, spíš než jako droga. A těmto dvěma způsobům myšlení o alkoholu pak odpovídají nastavené procesy.

V Norsku šlo především o to, omezit destruktivní pití. Jak se na to šlo? V 19. století byl alkohol v Norsku ještě větší problém než u nás teď. Norsko bylo chudé, žilo se těžko, ale samohonka (hjemmebrent) se našla vždycky. Tehdy vzniklo abstinenční hnutí zvané avholdsbevegelsen; které vedly dvě instituce: církev a odbory. Norsko je asi jediná země na světě, kde vám někdo odmítne i jenom kapku alkoholu s tím, že nepije, protože je věřící křesťan; protialkoholový zápal se v Den norske kirke, norské státní církvi, udržel dodnes a zejména pro Kristelig Folkeparti, Křesťanskou lidovou stranu (KrF) je to dodnes velké téma.

Přestože se norská protialkoholová politika ukázala jako ne zrovna funkční, je to podobné téma jako americká válka s drogami – všichni vědí, že to moc nefunguje, ale přes konzervativní křesťanské lidovce, kteří dlouhodobě jsou jazýčkem na vahách pro jakoukoliv případnou koalici, to neprojde i když mají sami pokaždé jednociferný volební zisk.

Jaká jsou v Norsku pravidla?

Formální a neformální. Mezi formální pravidla patří zákaz prodeje alkoholu po osmé večer v pracovní dny, po šesté večer v sobotu, všechny neděle, státní svátky a v den voleb. Veškerý alkohol nad 5 % se musí prodávat prostřednictvím státního podniku Vinmonopolet, který je velmi drahý (zejména pokud jde o lepší pivo) a na import existují přísné celní kvóty, jejichž dodržování se, navzdory masivnímu pašování, snaží Tollvesenet, tedy norská celní správa, vymáhat.

Alkohol v restauracích patří mezi nejdražší na světě, pivo dnes běžně stojí kolem 100 NOK (250 Kč; donedávna 350 Kč, ale v důsledku levné ropy došlo k prudkému pádu norské koruny proti všem měnám). Neformální pravidla jsou například ani kapka alkoholu, je-li další den pracovní, nebo jsou-li v domácnosti přítomny děti. Vymáhá se to prostřednictvím společenského tlaku – lidé si prostě moc nedovolí se nechat takhle vidět svým okolím.

Ano, per capita mají Norové nižší spotřebu než Češi, asi o polovinu. Jenže uvážíte-li, že místo českých sedmi dní v týdnu pijí jen jeden až dva, a statistiky neobsahují obří objem pašovaného a doma načerno páleného alkoholu, úplně dobrý obraz to nedává. Děti rodiče doma s alkoholem zpravidla nevidí a alkohol je pro ně naprosté tabu, o kterém se nemluví, nebo mluví jen v odsudcích. Jenže děti vidí pokrytectví a dřív nebo později se dozvědí, co se děje v pátek večer nebo na julebordu, předvánočním firemním večírku.

I Čech zvyklý na ledacos na obojí jenom kouká. Norské pití totiž tradičně znamená se co nejrychleji, co nejvíc zřídit. Když řeknu do bezvědomí, není to nadsázka. Takže děti to tajemno samozřejmě v dospívání láká, a jakmile se v přísně kontrolované společnosti dostanou poprvé legálně k alkoholu, což bývá kolem russ, maturitního veselí, zapadnou rovnou do užívání alkoholu způsobem, z něhož by na české propagátory Suchého únoru přišel dost určitě infarkt.

Je téměř nemožné Norům popsat, že alkohol nemusí být problém, pokud se používá pro svou chuť a nezneužívá. Tady se dostáváme k tomu, jak se pije pivo v Bavorsku nebo víno ve Francii – vidíte tam scény jako od nás nebo z libovolného norského města v pátek večer? Ne.

Proč vlastně norská omezení nefungují? Je to vlastně jednoduché. Co udělá člověk, kterému zákonem seberete možnost kupovat alkohol večer a v noci? Předzásobí se, aby mu alkohol náhodou nedošel. A kam je to blíž? Do obchodu, nebo do vlastního sklepa?

Oproti tomu v Bavorsku a v jiných částech Německa (ne ve všech) nebo ve Francii, Španělsku atd. je přístup jiný.

S alkoholem se děti seznamují odmala jako s užitečnou věcí, která ale má svá rizika, na která je potřeba dávat pozor. Není to žádné tabu. Rodiče v podobném seznamování podporuje i zákon: například v Německu smějí pít legálně pivo a víno děti v přítomnosti rodičů od čtrnácti let, samy od šestnácti a veškerý alkohol od osmnácti. Malé děti vcelku běžně dostávají „chmelovou limonádu“ zvanou Malz, a to ne místo piva, ale místo slazených nápojů. Je to také mnohem zdravější než slazené nápoje, obsahuje to jen pár přírodních surovin. Malz ostatně běžně pijí i těhotné a kojící ženy.

Pak se dětem ukáže nealkoholické pivo, což v německých, a zejména bavorských podmínkách znamená Hefe-Weißbier, který je v nealkoholické formě velmi dobrý a propagovaný jako zdravý, osvěžující izotonický nápoj, který není náhražkou piva, ale právě sladkých limonád. Ve Francii a dalších středomořských zemích je běžné dávat stolní víno nebo vinný střik dětem a nechat je zvyknout si na to, že to není nic, co by tady bylo pro náladu, ale prostě pro lepší chuť k jídlu.

Výsledek? Jak v Bavorsku, tak ve středomořských zemích alkoholismus a rutinní zneužívání alkoholu není ani zdaleka takový problém, jako u nás nebo v zemích severní Evropy či v USA a Kanadě, kde si na restrikcích zakládají.

S alkoholem je to, svým způsobem, jako s covidem: alkohol, stejně jako covid, trestá zejména pokrytce. Trestá tabuizaci, tajnůstkaření a – doslova – kázání vody a pití vína. Schválně, kterou cestou budeme na rozsáhlé zneužívání alkoholu u nás reagovat? Vydáme se na sever nebo na jih?

Dede: a já se zeptám – jakým způsobem poučili o alkoholu vaši rodiče vás a jak učíte vy vaše děti?  🙂