Je sobota dopoledne. Krmím pipoušku. Tlamička hezky kmitá, se zájmem se rozhlíží, když se opozdím v podávání červů. Brada je růžová… Růžová?

Podívám se blíž a skutečně. Pod bradou je vidět růžová kůže. Pipouška pelichá.

Otevírám nové vydání příručky péče o netopýry, hledám část o zdravotních problémech. Netopýři obvykle línají na bradě a na břiše. Brada souhlasí. Pokud to není běžné línání, pak je to patrně nějaký dlouhodobý problém. Víc nic. A tak volám zkušenějším. Během hovoru pipoušku zvážím. Deset gramů. Takže dva gramy přibrala. Na první pohled to není moc. Na druhý čtvrtina její váhy.

Výsledek: Pipouška potřebuje živiny. Přibrat už naopak nepotřebuje.

Jedu pro speciální výživu. Rovnou přitom vyzvednu zásoby červů a tři nové strávníky.

Pipouška – lysina

Mí tři noví svěřenci jsou netopýři rezaví. Do včerejška nespořádaně hibernovali v umělém zimovišti, byli vzhůru, šmejdili po boxu, převraceli misky a hubli.

Přebírám je v rychlosti mezi domovními dveřmi. Zuří koronavirus a pořádná zima. Mám pocit, že během mojí dvacetiminutové cesty MHD se venku ochladilo tak o deset stupňů. Cestou na autobus jsem stihla hezky zapadat sněhem a z vlasů jsem vytáhla něco, co podezřele vypadalo jako ledové krystalky.

Když doma rozmrznu, vytáhnu z boxu tři další rampouchy a přendám je do látkového pytlíku na rýži. Připravuji další pytlík, pinzetu, červy, misku a rukavice. Sahám do pytlíku, beru nejteplejšího netopýra. Nadzvednu ocásek, cudně zakrývající… rodinné klenoty. Samec.

Omotávám kolem něj ruku, aby se mohl přidržet nožkami. Nějak mi nestačí ruka. Rezouni jsou tak velcí! Ta hlava, ta tlama! Ten nezvyk!

Velká tlama se otevře a zbaští večeři. Tím hladký průběh končí.

Ostatní dva kluky vytahuji z pytle na střídačku. Nezahřívají se a nezahřívají a jen na mě zpitoměle koukají.

Poněkolikáté stáhnu z ruky rukavici, abych mohla z tabletu spustit další podcast.

Vzápětí mám netopýra schovaného pod paží.

Konečně vzhůru!

Beru ho a krmím. Jde to ztuha, ale povede se.

Třetí je největší oříšek. Dlouho předlouho se nezahřívá. Mohla bych ho posadit na stůl a na půl hodiny odejít, našla bych ho tam, kde jsem ho nechala.

Pak konečně, KONEČNĚ ukáže zuby a začne se rozhlížet. Sáhnu mu na záda, na břicho. Zahřátý. Vypadá to dobře.

Podávám mu červa. Netopýr zavře tlamku. Červ z tlamky vycouvá a upaluje pryč. Má to marné, mně neuteče.

Další červy pro jistotu přidržuji.

Je načase vysypat druhý látkový pytel do boxu. Netopýři se drží zuby nehty. Možná doslova. Sahám do pytle rukavicí. Trpělivě každému odháčkuju z látky deset nožiček a osm křídel, přičemž vždycky jedna nožička zůstává přichycená. Boj je to úporný. V přestávkách si nadávám, proč jsem použila takhle malý pytlík. Sotva do něj strčím ruku, natož s ním nějak manévrovat.

První večer jsme zvládli.

Tři rampouchy – rezouni

Rozbíhám rozkrmovací plán: večer dostali kluci každý pět červů, ráno dostanou deset, večer patnáct a další den jim vysvětlím, jak se jí z misky, aby mohli mít jídla, kolik hladový netopýří žaludek ráčí.

Ráno dávám kluky do látkového pytlíku a vkládám pod mikinu, aby se rychleji probudili. Mohla bych je dát k topení, ale to se snažím nezapínat, jak je rok dlouhý. Moje dýchací cesty nemají rády topení ani klimatizaci.

Za chvíli mi pod tričkem šmejdí maličká pipouška. První fáze krmení. Ta snazší. Pipouška jí jako nezavřená a docela drobí. Než ji dokrmím, látkový pytel začíná šmejdit a prskat značky.

Prvního kluka mám nakrmeného hned. Je to patrně ten, kterého jsem jako prvního krmila i večer. Ti další dva jsou zase zpomalení; druhého ještě rozehřívám v dlani a třetího mám pod mikinou hodně dlouho, aniž by jevil známky probouzení. Nakonec ho zahřívám v ruce a po krmení pro jistotu ještě chvíli nechávám v pytlíku pod mikinou. Jeho zimní programování je poměrně silné. Být v zimě vzhůru a hubený je pro netopýra téměř rozsudek smrti. Ani se mu nedivím, že se nechce probouzet.

Při krmení mu zase jeden červ uteče z tlamy.

Jsou netopýři v zimě všichni tak zpitomělí? ptám se kamarádky netopýrařky.

Kdepak. Zrovna před pár dny přijala netopýra pestrého. Nálezce zavolal policii, přijeli státní, zavolali na netopýří linku a s odborníkem na telefonu netopýra odchytili. Dovezli ho kamarádce až domů, protože radši pomáhají zvířatům. Lidi jim akorát vynadají. Zvířata taky, ale člověk bez větších zkušeností to nepozná. Do netopýra kamarádka vymačkala dva červy a dala mu misku s dalšími do boxu; kdyby náhodou měl hlad a chtěl se zkusit najíst sám. Netopýr šel k misce najisto a pustil se do jídla. Patrně hotelový štamgast.

Bude jídlo!

Pondělí večer. Venku je asi mínus sedm stupňů a patnáct centimetrů sněhu, což v případě Prahy je prakticky nevídaná kalamita. Když se procházím venku, kapitulují nejprve sluchátka, pak mobil a pak se baterie mobilu začne tvářit vybitě.

Stmívá se. Na stole se líně nadouvá a převaluje látkový pytlík, v záhybu mého županu se schovává malý hřejivý chomáček chlupů s křídly. Vařím čaj a odpočítávám porce červů. Přichází čas večerního krmení a pohodového nácviku na misku, po kterém se kluci symetricky rozestaví a společně navečeří.

A jak to dopadlo?

Po prvním červovi si uvědomuji, že pipouška by měla dostat vitamíny. Takže kápnu na červy trochu speciálního oleje a zasypu je vitamínovým práškem. Dvojobal. Pipouška nadšeně baští, když už nechce, putuje do boxu.

Beru jediného rozehřátého kluka. To je ten, kterému to zapaluje nejrychleji. Podám mu dva červy, pak ho otočím tlamkou k misce a podám mu z ní červa. Než stihnu chytit druhého, vezme si z misky sám. Já věděla, že mu to zapaluje rychle.

Druhého zavěsím na ruku, přistrčím k misce a… cože?

Protože červů ubývá a na jedné ruce mi visí netopýr, snažím se druhou otevřít krabičku s červy, abych mohla přisypat. Třetina krabičky končí na klávesnici.

O několik akrobatických kousků a jednu vyklepanou klávesnici později přenáším kluka do boxu, kde má připravenou misku pro samoobslužné pokračování večeře. Je načase zaučit toho třetího, a ten má vedení nejdelší. Nejen to tepelné.

Situace se opakuje jako podle kopíráku. Až na to, že mám dostatečně nacvičeno otevírání krabičky a neztratí se ani červík.

Takže pánové nejsou natvrdlí, ale líní?

Zoubky!

Pondělí, noc.

Půl druhé ráno. Šramot, křupání zoubků prokusujících červí kutikulu. „Poslouchej, člověče, jak umím jíst!”

Tři ráno. „Já taky umím jíst!”

Půl páté ráno. „Vy už jste se najedli? Tak to já jdu taky!”

Ráno nacházím čtyři červy pod klávesnicí.

Jazýček… 🙂

Večer krmím pipoušku. Nácvik na misku u ní zatím nepřichází v úvahu, nehledá červy aktivně, naopak čeká, až jí je přistrčím k nosu. Snad časem. Zůstane u mě určitě pár týdnů na pozorování a rozmazlování.

Když dojí, začne příst.

Kluky pro jistotu vytahám a nakrmím. Kdoví, kolik toho v noci snědli. Ten nejrychlejší už je vzhůru. Přidržím jej nad velkou plnou miskou. Milý chlapec skočí po hlavě do misky jako do bazénku a pár červů vyhází okolo.

Ještě s nimi bude veselo.

Pipouška