Druhý díl seriálu by měl pokračovat přesně tam, kde předchozí skončil. Hádejte, jak dopadlo moje krmení na etapy!

Sobota večer. Krmím. Tedy snažím se. Jednoho červa Velká pomalu, pomaličku souká do sebe. Dva do ní musím vymačkat jako zubní pastu.

V neděli se zdá, že pipoušky zase zapomněly, že je červ k jídlu.

Malá dobaští třetího. Měla by sníst minimálně pět. Když už zoufale volám zkušenějším, malá dobaští šestého červa. Už ji dál nebudu trápit. Pipouši jsou hodně nároční na péči. Zítra zkusím nácvik na misku.

S velkou to bude složitější. Červy jsem jí musela vymačkávat a měla by jich sníst tak deset, ale jsem ráda, když do ní dostanu tři vymačkané. A tak připravuji rekonvalescenční kaši. Kousek otřu Velké o tlamku. Po dlouhé době slíže polovinu. Nespokojeně se vrtí. Myslím, že se nohama nedokázala zachytit o flís.

Je maličká, přes ten flís se špatně drží. Beru ji do holé ruky. Okamžitě se nožičkami zahákuje o můj prst a… otevře tlamu a ochotně zbaští mililitr kaše. A návdavkem ještě jednoho červa.

Drží se…

V pondělí odpočítávám patnáct červů pro Velkou a deset pro malou. Beru je do látkového pytlíku a vkládám na hruď za župan, aby se rychleji zahřály.

Velká se chvíli vrtí a když se mi uvelebí v ruce, zbaští jedenáct červů. Je zahřátá a docela zvědavá, ale jídlo už ji nezajímá. Putuje zpátky do pytlíku a střídá ji Malá.

Malá ještě pořád není rozehřátá. Zahřívám ji v ruce. Trvá to nějak dlouho. Prohlížím ji a při pečlivějším pohledu pod ocásek zjišťuji, že je to kluk. Takže Malý.

Jenže pořád nejeví zájem o okolí a je studený. Vypadá a dýchá jinak než netopýr v torporu, vůbec se nesnaží nožičkami chytit mé ruky. Co je s ním? Dýchá nepravidelně a čím dál pomaleji…

Pokládám ho na látku. Třeba upadl zpátky do torporu. Teď už nedýchá vůbec, ale chytám se čehokoliv. Beru telefon, volám zkušenějším. První není na telefonu, druhé se konečně dovolám. Pipouši jsou velmi křehcí a v zimě umírají často; nejvíc na následky stresu z probuzení uprostřed zimy. Že do včerejška nejevil žádné příznaky a byl aktivní, nemusí znamenat, že mu nic nebylo.

Ukládám ho do boxu. Dám mu čas do rána. Kdyby náhodou…

Ještě spím!

Ráno dělám cokoliv, abych nemusela jít zkontrolovat box. Malý je na místě, kde jsem ho nechala. Zapisuji údaje o místě a datu nálezu a datu úmrtí. Ne každé zvíře přijaté do záchranné stanice má příběh se šťastným koncem. Dobrovolničím už téměř dva roky. Jednou to přijít muselo.

S obavami sahám do chomáčku chlupů visícího pod víkem boxu. Pohladím srst. Hlavička uhne, křídlo mě odstrčí. Nejradši bych Velkou opusinkovala, ale nadšená by z toho vůbec nebyla. Místo toho ji stavím na váhu. Devět gramů! Jeden gram přibrala.

Večer Velká zbaští ochotně sedm červů a další čtyři do ní dostanu s velkou dávkou času a trpělivosti. Minimální dívku už snědla. Na víc nemám kapacitu; oči mám rudé jako králík a víčka mě příšerně pálí. Možná jsem pohladila Velkou po huňaté, spoustou netopýřích spolubydlících počůrané srsti, a sáhla si do oka. Důkladně si myju ruce a hledám na internetu ordinační hodiny mé oční doktorky.

Drobí…

Ve středu trávím dopoledne v čekárně u oční. Stejně bych moc práce neudělala. Sotva se zvládám podívat na monitor. Po rychlém vyšetření v mezeře mezi dvěma objednanými pacienty se doktorky zeptám, jestli jsem nemohla chytit zoonózu, protože mám doma divoké netopýry od záchranné stanice. Doktorce přijde zachraňování zvířat milé a představa nákazy zánětem očí od netopýra zábavná.

Přesto jsem večer opatrná a pozorně sleduji, jak se cítí moje oči.

Kdykoliv Vekou podeberu rukou, pohotově přenožkuje z boxu na moji ruku a nečekaně pevně se zachytí. Dnes už zvládám po pár vteřinách udělat ze své ruky vhodný spacák, ve kterém se Velká nebude vrtět. Velká ochotně sežere deset moučňáků a pak už nechce. Byla bych radši, kdyby jedla víc a přibrala další gram. Připravuji rekonvalescenční kaši. Chvíli musím vysvětlovat, ale pak už tlačím kaši ze stříkačky a Velká baští.

Dám jí pusu do kožíšku a uložím ji do boxu. Umyju si ruce a prohlížím oči. Žádné zhoršení.

Prekérka

Ve čtvrtek dopoledne vážím Velkou. Stále devět gramů. Je ještě ztuhlá, ale otáčí hlavičku a zpomaleně se snaží utéct z váhy. Mám dojem, že se probouzí, kdykoliv vstanu a začnu chodit po bytě.

Beru ji pod tričko. Hebká huňatá záda se ohřívají o moji kůži. Pak jdu pracovat. Nezvládám číst déle než čtvrt hodiny v kuse; mezitím se Velká rozehřeje a začne šmejdit pod tričkem. Odpočítám jí deset červů na snídani. Kupodivu hladově zbaští všechny a ještě chce nášup. Mám radost.

Dostáváme se obě do prekérní situace. Velké se natočil červ v tlamě, drží ho zprostředka a neví, jak dál. Mně se velmi chce navštívit koupelnu, ale Velká je zrovna uvelebená v pohodlném úchopu. A tak jdeme spolu. Zatímco se snažím pravačkou utrhnout toaletní papír zavěšený po levé straně, Velká upustí červa a začne spokojeně příst.

Ona přede!

Je tak roztomilá, a ještě krásná…

Šestnáctého červa už nechce. Ukládám ji do boxu. Den bude zase trávit v ložnici, kde má klid a stín. V podvečer se odstěhuje do obýváku, aby se v hluku domácnosti probudila a mohla najíst.

Rozcuchaná

Tento večer ovšem bude odlišný. Mám přes dvě hodiny pracovních videokonferencí. V mezeře mezi první a druhou beru Velkou z boxu, přichytím ji drápky nohou za látku trička zevnitř, pro jistotu utáhnu stahovačku pod prsy a připojuji se k videokonferenci. Odpočítávám patnáct červů do misky a beru s sebou stříkačku s vodou a pinzetu.

„Nebude vám vadit, když přitom budu krmit?” ptám se kolegyněk.

„Nám nebude vadit, i kdybys přitom kojila,” odpovídají kolegyňky.

Po chvíli cítím, jak huňatý hebký kožíšek zametá moji kůži a sune se k rameni. Velká je vzhůru.

Beru ji do ruky. Nastoupí do ruky, obtočí se kolem palce — už jsme sladěné — a začne příst. Pak si vzpomene, že je divoká a navíc ještě nevečeřela, a příst přestane. Během videohovoru krmím. Když už Velká nechce, zbývá jen pár červů. Za celý den musela sníst tak třicet. Vracím ji do boxu, aby mohla v klidu trávit. Sestupuje z ruky a upaluje do úkrytu. Při pohledu zboku a v běhu trochu vypadá jako velký chlupatý pavouk. Začínám chápat, proč se lidi netopýrů bojí.

Večer

Velká se ještě aktivně vykrmuje. N zazimování je pro ji ještě brzy. Odjede příští týden. Bude spát v zimovišti do března a pak ji čeká vypuštění.

Jen doufám, že se jí po těch desítkách červů, pusinek do kožichu a pohlazení ještě bude chtít odletět.