To jsem zase procházela svojí oblíbenou prodejnou v Miletíně na náměstí, když jsem už skoro před pokladnou zahlédla dole v polici lentilky. „Jo! To je ono!“ napadlo mě. „Potřebuju benzín!“
Tedy ne pro sebe, že ano. Jenže měly přijet děti. V lese bylo plno sněhu a Kačenka má tendenci spolu se ztrátou motivace ztrácet i nožičky. Zvlášť, když ji nemohu nalákat na muchomůrky. Lentilky jsou bezvadná prémie pro cíle postupné i ten hlavní. Navíc teď v zimě mohu bez problému dát několik krabiček do auta i coby železnou zásobu kalorií pro případ nouze. Pravda, za tím účelem tam mívám proteinovou tyčinku, ale mezi námi – lentilky chutnají líp (aspoň mně:))
Potom mě napadlo, jak moc se mi vytratily bonbóny ze života. Pokud už něco cumlám, jsou to pastilky na hlasivky – ty potřebuju několikrát do roka, hlavně před nahráváním. Ale bonbóny? Ty ne… Dokonce až do teď jsem je nekupovala ani pro děti. Jsem sice babička rozmazlovací, ale sladkosti se u nás doma vyskytují v podstatě jen v podobě smetánků nebo Krajanek (Znáte Moji chvilku? Ty kakaové s příchutěmi? Tak na těch ujíždíme všichni:)). A pak tu je večerní krupicová kaše – tu si děti nedají vzít a já jim ji ráda udělám.
Když jsem byla malá já, byly bonbóny celkem běžnou sladkostí. Některé jsem měla ráda, jiné ne. Doteď nemusím nic s mentolem ani s lékořicí. Naopak jsem milovala Atlasky. Pamatujete? Byly plněné něčím čokoládovým. Nebo Slavie, ty také nebyly špatné. Potom jsem měla ráda takové ty hodně kyselé věci – ať už malé tvrdé barevné bonbóny (netuším, jak se jmenovaly) nebo kyselé želé sypané cukrem. Jen na to pomyslím, sliním! Ne proto, že bych to toužila jíst, to jen je ta chuťová vzpomínka tak jasná:))
Ve škole se obvykle jedlo o přestávkách Lipo nebo takové pecky, co chutnaly jako Lipo. Patrně proto, že se daly rychle rozkousat – učitelé rozhodně při hodinách nějaké cumlání netrpěli:)) Docela mi jeden čas chutnaly bonbóny Bon Pari, když se o hodně později objevily – ty jsme vozili na cesty, když byli kluci malí. Pomáhaly nám přežít dlouhé jízdy autem:))
Gumoví medvídci nebyli špatní, ale vášeň ve mně nezažehly – jak se stalo mnoha mým kamarádkám:)) Jo a měla jsem ráda karamely, navzdory tomu, jak strašně zalepené zuby z nich byly. Nemívala jsem je nijak často, ale uměla jsem si je užít – hlavně ty karamelové. Tuším byly i nějaké růžové… ty měly neuvěřitelně umělou chuť! Ale jako dítěti mi nijak extra nevadilo:))
Teď už mi bonbóny vlastně nic neříkají, po mnoho a mnoho let mě nenapadlo žádné koupit – tedy mimo ty proti kašli. Dobrá, na cesty jsem si občas kupovala „tic tac“, třeba do letadla byly fajn – pro mě jakékoliv, kromě mentolových. Ale to je koupě spíš účelná než mlsací. Má to ovšem jednu výjimku a tou jsou M&M – arašídové. Ty miluju natolik, že si je radši nekupuju! 😀
A tak se dnes jen tak vesele a pátečně ptám – které bonbóny jste jako děti měli nejradši a které jste naopak nemuseli? Míváte na nějaké chuť i dnes? Víte někdo, jaké bonbóny dnes letí mezi dětmi? 🙂
A jednu z jiné kapsy – znáte Krajanky Moje chvilka? Co mají příchuť čokoládovou, karamelovou, višňovou a pomerančovou? Pokud ano, která z příchutí je ta vaše nej? 🙂
Teda dievčence,jeden by klamal,keby nás označil za mladice!!.všetky tieto cukríky/bonbony/ si pamätám a bola som šťastná,ke´d smme niektoré z nmich dostali.Peňazí nebolo.
U babičky sme dostávali „hromy“.sama ich robila,myslím,že to karamel/alebo griliáš/,tvrdé to bolo-s orechami,ale výborné.A potom rýchlovku do servítky kryšt.cukor a buď cintrošág-vtedy to bolo ako kysle cukríky,alebo kakao-jasne čokoládové.Mydielka boli tiež,ale volali sa krumpli cukor-za 20 halierov jeden kúsok-celá tabliíčka za korunu.Ružové boli hnusné.
Eh, Verenko, tady je to samá mladice 🙂 Podívej s jakou radostí si vybavujeme mlsání. To jsou ty děti v nás, ty se nikam neztratily
(inlove)
mejdlíčka..ojojoj..takový už nedělaj..ty co občas někdo zkusí, to není ono….
No jo mejdlíčka-ty milovala moje sestra. Dokázala jich zkonzumovat opravdu hodně – žlutý, zelený, modrý, růžový, bože jak já jsem to nesnášela! Vždyť to chutnalo vážně jak mejdlo. Já jsem zase měla ráda fialky, ty už se taky nedělají.
Skoro nic z toho o čem píšete neznám. Jednak jsem už moc stará a pak z Čech jsem přes půl století.
A asi nám naši moc sladkostï nekupovali. Jen když přijeli z tanečních hodin (mamínka byla učitelka tance a tatínek zlatník ji dělal partnera) tak někdy přivezli zákusky. A když jsme náhodou dostaly bonbonieru čokoládových bonbónů tak jsme každý bonbon rozdělily spravedlivě na čtyři dily, neb jsme byly čtyři děti.
Po valce si pamatuji bylo něco, čemu jsme říkali „šumák“.Asi to bylo něco, co se mělo rozpouštět ve vodě k ochucení nápoje. Ale my to blizali a krásně to na jazyku šumělo. A taky byla „mejdlička“. Nemám ponětí co to bylo, jen se to ukusovalo z většího kousku a mělo to různé barvy. A vážně to chutnalo jako mýdlo. Tedy spíš jak si dítě predstavuje že mýdlo chutná.
no štolverky a sekanej cukrovej špalek z pouti a tureckej med, pamatovat musíš 😀
Jenom ten tureckej med si pamatuji. To ostatní jsem nikdy neochutnala.
A pamatujete takový ty ovocný dia bonbóny? Byly v takovým silným igelitovým pytlíku, bez potisku, různé barvy, citrusove příchutě, tvar jako malý široký kužel? Myslím že to byl nějaký import z DDR, nebyly skoro vůbec sladký, ale já je milovala. A rumové pralinky, ocucat čokoladu az na ten průsvitný vnitřek a pak křupnout 🙂 Teď jsem je dostala snad po dvaceti letech jako prezent, a ono se to vůbec ocucat nedalo, je ta vrstva tak slabá že hned praskne, zklamání hrozný… Ač jinak na sladký nejsem vůbec, ani jako dítě ne, ani domů se to vůbec nekupovalo, žádný krabice plný pišingrů, jak říkala naše babička sušenkám, bonbonů nebo čokolád. Maximálně nanuk nebo zmrzku, nebo máma upekla něco s ovocem na plech nebo udělala puding s ovocem. Jedna babička byla, jak to říct, opatrná na peníze, nepamatuju že bych od ní někdy něco dostala, ani tu korunu na lipo. Druhá byla strašně hodná, rozdala by se, ale zase bydlela 150 km daleko a jezdili jsme za ní třikrát za rok. Ta měla v kredenci ty barevný cukrový máčky,ve flaštičce, co vypadala jako dětská flaška s dudlíkem, pamatujete na ni?
Na tu flaštičku jo 🙂
taky jsem měla ráda rumové pralinky, asi ze stejného důvodu. Před pár lety jsem si jedny z nostalgie koupila a myslím, že jsem jich většinu vyhodila. Buď nebyly dobré z principu, nebo byly zkažené. No, další pokus jsem neudělala, sladkému se snažím vyhnout. 🙂
flaštičku i máčky….jednou jsem se tím málem zadusila, protože jsem to nedočkavě nasypala do húst a chtěla něco říct a vdechla je….
Jo, ty flaštičky si pamatuju 🙂
Níže sleduju, jak si lidi stěžují na brigády v potravinářských provozech. Nás škola nahnala do Lachemy, makali jsme hlavně venku, kde jsme rozebíraly několik let zapomenuté sklenice na výrobky plné staré dešťové vody a zdechlých zvířat. Dost často to tam smrdělo z výroby hořkými mandlemi a to nám v chemiii říkali, že je všechno jedovaté… šla bych radši i do Fruty 🙂
My jsme měli dva obchůdky s bonbony v dosahu a tak jako dítě jsem si občas za pár desetníků koupila barevné půlměsíčky s příchutí maliny,jahody,citronu atd. Pak velké tzv. špalky , krásné barevné, ovšem pro zuby hrob. Taky měli ještě za méně peněz cukrkandl,průhledné sladké křištálky,no když nebylo nic jiného. Na náměstí byla prodejna ,kde ve skleněných dózách měli fialky,lesněnky,hašlerky a já nevím co ještě, vypadalo to lákavě ale penízky nebyly. Jinak mi bonbony nijak zvlášť nechutnaly ale vloni mi byly nabídnuty ty z TV reklamy Werthers a kupodivu mi docela šmakovaly.Mám ráda klasické gumáky,medvídky,tady občas,velmi občas zhřeším,předstírajíc,že to mám pro vnučku. 🙂
občas zhřeším,předstírajíc,že to mám pro vnučku. (rofl)
Tenhle přístup se mi moc líbí!
Jako malá jsem měla nejradši bari mandle nebo ledovky, cucala jsem je intenzivně, abych se co nejdřív dostala k lahodné náplni, bez ohledu na rozdrásání patra! 🙂 Později byly mým favoritem pepermintky v čokoládě anebo mandle či oříšky, taktéž v čokoládě. Dnes si bonbony nekupuji vůbec, dokonce ani pro vnoučata ne, taková jsem babička! 😛 Jediné, co u mě najdou, jsou mentosky anebo v plechových krabičkách různé energity, nejčastěji s luteinem pro oči. Oboje zobou rády. Někdy, když společně s dětmi nakupujeme, mají dovoleno vybrat si nějakou (jakoukoliv) sladkost – tak i na ty lentilky pak dojde. I když většinou spolehlivě hodí do košíku ten nejhorší – s prominutím – humus, co je v regále k mání. Posledně to byl jakýsi žvýkací plátek zatočený do ruličky posypaný krystalky cukru. V apartní krabičce ovšem! 😀 Ze zvědavosti jsem ochutnala – jakmile to ztratilo sladkou chuť, což bylo prakticky ihned, zbyl pocit, že žvýkám plast. Takže na bonbony si u nás nepřijdou, ale jinak společně s dětmi ujíždíme třeba na karamelových sušenkách Lotus, co si kupuji ke kávě. 😛
Tak jsem ti uvažovala nad tím, co vlastně s dětmi mlsáme, a fakt mi vyšla jen ta Krajanka… a občasné lentilky. Taková jsem babička! 😀
Napadla mě související otázka – které z normálních i „léčivých“ bonbónů (cumlacích pastilek) se vám osvědčily při bolesti v krku a zlobících hlasivkách? 🙂
Panthenol … blahé paměti. Ten fungoval. Ale asi už neexistuje.
Takže jsem své bacily přecvičila na strepsilsíky 😀
Existuje, mám ho zrovna tady před sebou, Panthenol forte, pomerančová příchuť, 30 tablet rozpustných v ústech, výrobce FAVEA a.s., Kopřivnice , ČR, cena v naší lékárně 149,- Kč
A hele! Díky moc 🙂
Já jsem měla slušnou zkušenost s vincentkovými pastilkami (ale jsou no… ne moc dobré:)) a naposled to byl Voice angin. Akorát to beru jako když už je extra zle. Na běžnou údržbu hlasivek mi to přijde moc, za tím už nevím, kam bych při potížích ustoupila, takže to šetřím na bacily jako překvápko:))
Na běžnou údržbu Halls.
Anticol nejlépe citron a med (žlutej).
Panthenol existuje, je to bezva věc. U nás je
v zásobě cumlací Islandský lišejník. Moc pomáhal v té hnusné nemoci.
zase jsem se nepodepsala
Islandský lišejník taky kupuju. Asi i pomáhá, ale hlavně mi chutná:))
https://www.zbozi.cz/vyrobek/fishermans-friend-bonbony-dia-eukalypt-25g-modre/
Kdysi jsme dostávali od bratra tuto značku, byly hrozně pálivé.
Teď mám nějaké bonbony (jsou na blistru, z lékárny) s islandským lišejníkem. Super.
Ano, to jsou ony
Isla mint a Isla cassis (na radu lékárníka a fakt to funguje na ty hlasivky teda fest)
Vše, o čem zde mluvili předřečníci velmi dobře znám a pamatuju. Naši nám příliš sladkostí nekupovali. Spíšjsme na střídaku e vystáli veledlouhou frontu na ovoce. Banána jsem nemusela, ale pomeranči) i kubánskými) jsem nepohrdla nikdy. má milovaná byla taky jablíčka Jonathan. Na ty se stála zcela stejně dlouhá fronta a byly taky vzácností. co se vyskytovala na pultech jen sporadicky. hodně toho pamatuju, bo jsem ročník 53, avšak má nejzamilovanější sladkost byly fialky. Stávaly 1,90 a opravdu byly jen na váhu. Nikdy jsem je nezažila v jiném, nežli pouze papírovém kornoutku. Fialky jsem občas vymámila na své zlaté babičce. Sáček jsem vždy doprovázela obrovskou horou slibů toho, jak po fialkách vždy dobře, bez vymlouvání se, bez odmluv a bez tátova nářezu pořádně sním vše, co dostanu na talíř. no, sliby byly vždy zcela ztapomenuty a jen se vše stále dokola opakovalo. babička na mne však brzy vyzrála. Fialky jsem nedostal hned a celý pytlíček. babičky mi je uschovala u sebe ve skříni a vydávala mi je pouze po jedné. tak mi fialky mohly vydržet i hodně dlouho. Moje babička neměla skoro žádné peníze. Důchod jí byl vyměřen na celých 68 korun měsíčně. Takto se komunisti oodvděčovali zejména ženám, které nechodily nikdy do zaměstnání, jelikož se plně věnovaly svým ratolestem a veškeré výdělky musel obstarávat manžel a otac rodiny. Tehdy to bylo zcela běžné. Má matka ani její bratr nepoznali, co je vracet se ze školy do prázdného bytu. Ani my se sestrou jsme to neznaly. A taky jsme nikdy nepoznaly jesle .Do mateřské školky jsem chodila pouze já, jen na dopoledne a jen asi půlrok před povinnou školní docházkou. A blafy ze školní jídelny jsem poznala, až když babička přesně tu noc před mými 10. narozkami náhle umřela.Na sladkosti se penězmi ani v mé vlastní rodině neplýtvalo,protože bylo peněz fakt mjálo a bylo jich třeba na ovoce a zeleninu.ani mé dcery moc sladkotí nemívaly. pribináčky jsem nekupovala, protože dva by pro obě bylo málo)starší dcera byxla jako otesánek a 1 pribináček byl na sváču málo. To jsem raději koupila dva měkké 250g tvarohy( polotučný stával 1 korunu dvacet či třicet a plnotučný byl za tři kačky ) smíchala a ušlehala jsem je s jakýmkoli doma udělaným kompotem, marmeládou nebo s troškou vanilky a výtečný pribinák bez chemie byl na světě.Holky se nadlábly manžel dostal pár soust taky.Když jsem musela zůstat 5 let doma, z čehož va roky jsem nedostala ani korunu od státu, muselo se sakramentsky šetři, tbycho se najedli dobře, kvalitně, i když levně, všichni.Sladkosti jsem já nekupovala. Ty dcerky občas dostaly od mé maminky.Byla to třeba rolička tvrdých bonbónů, která stála jednu kačku. Každá dcera měla svoji a jak rychle ji zbaštila, byla jejich věc.
Lenko, domácí smetánky jsem dělávala taky a někdy jsem je kombinovala s pudinkem – to jsem tomu pak říkala pohár:))
Jinak máš pravdu v tom, že být ženou v domácnosti je sice skvělé pro děti a patrně i pro rodinu, ale ve výsledky ne vždy pro tu ženu. Je to hodně nebezpečné, zůstat bez vlastního příjmu…
Nádherné doprovodné fotky! Pavlov by měl ze mne radost.
Měla jsem a mám ráda bonbóny. S přibývajícími léty musím pečlivě zvažovat množství. Samozřejmě, že vedou čokoládové pralinky (ach těch kalorií), z kyselých BonPari, nerozeškrábou jazyk a v létě v autě osvěží. Na chrapot jsou osvědčené Hašlerky, doma jsou stále v zásobě. Ty oceňuje i Ajvinka. „Vonný dech Vašeho psa zajistí Hašlerkýýý…. „
„Vonný dech Vašeho psa zajistí Hašlerkýýý…. „ (rofl)
Alex, neumím si představit, že by to moje psiny vzaly do huby:)) Ale možná je to i tím, že jim to nenabídnu – i když chrapot řeším často, musí to jít bez mentolu:))
Hašlerky jsem nezkusila psům nabídnoutt, myslím, že by si Luxík pověsil čumák až za ucho abych mu je nevnucovala. Legy by znechuceně odešel, ale hned to zkusím až budou otravovat.
Já to teda riskovat nebudu, zaprvé to náš diabetik nesmí a za druhé mám obavu, že by to slupnul zabalený v těch papírkách i s pytlíkem 😀
U nás doma se moc bonbonů nevedlo, babička měla vždycky hašlerky a mentolky ve skleněné dóze, ani jedny ráda nemám. Ze všeho nejradši jsem měla šumivé bonbony, dalo se to sehnat i jako dlouhá tyčinka, byly pruhované zelenými a červenými proužky myslím. Ty bych si ráda dala, ale nepamatuju se jak se jmenovaly. A jinak lentilky jsou jediné bonbony co občas kupuju
Asi roksy.
Ano roksy! Zajímalo by mě jestli se ještě prodávají
prodávají….
Jednoznačně barry mandle, to jsem nejprve ocucala kakaovy prášek a pak rozkousla a jazykem se snažila vydolovat kakaovou náplň. U nás byla vždy zásoba různých bonbóny, protože taťka byl velký mlsoun. Jak on si je uměl vychutnat a nám nadával, že je necuckame, ale hned pokřápeme (rofl) .
Tak tyhle jsem taky měla ráda, ale naprosto jsem zapomněla, jak se jmenovaly:))
Jo a naši nám taky říkali, že jestli budeme bonbóny hned kousat, zničíme si zuby (ještě dřív než tím cukrem:)) 😛
jen s to psalo jinak – bari mandle
Atlasky, ledovky, jahůdky a fialky a potom takový malý hnědý bonbonky, říkalo se jim kafíčka – vevnitř měly náplň jako kafíčko a ty samé v zelené barvě, tam ta náplň chutnala jinak. Na náměstí v rohu byla cukrárna, kolem které jsem chodila do a ze školy a ještě si pamatuju, že se tam bonbony vážily, nabíraly lopatkou z takového skleněného válce šikmo seříznutého…koukám, že už toho fakt hodně pamatuju 😀 . Čokoládu moc nemusím ani dneska, ale nugát jsem mohla :-). Na průmce jsem na praxi chodila ob týden v pátek do Orionky v Modřanech a tam tenkrát začínala výroba Bon-Pari, tak na těch jsem ujížděla. Měli jsme být v dílně, ale různě si nás půjčovali z provozu, když někdo chyběl u pasu a pod., tak jsme měli zmáklou celou fabriku :-). Mohli jsme sníst co jsme chtěli, to nikdo nekontroloval, dobře věděli, že se to za prvé neuhlídá a za druhé hodně brzo přejí. Nejradši jsem měla v kantýně kyselý okurky 😀 .
Jo a Krajanky mám občas ráda, ale výhradně s ovocnou příchutí, nejradši višňový. Já fakt moc čokoládu nemusím. I když – tak jednou za dva roky, mě popadne mlsná, koupím si velkou Studentskou pečeť a sežeru ji na posezení. A mám zas na dva roky klid 😀
Studentská pečeť není čokoláda, tam je tolik jiných věcí, že to s čokoládou nemá nic společného.
(jsem čokoholik)
Ale to já vím, právě proto mi to chutná :D. MLP si potrpí na opravdu dobrou čokoládu, nejlépe 70-80%, občas i s čili. Tak ta mu zůstane, dokud si ji nesní, na tu mu nechodím ani náhodou.
Já fakt nejsem čokoholik, ale mám potravinářskou průmyslovku obor cukr, cukrovinky a kvasná technologie 😀
Mě studentská pečeť taky nechutá (ale švagrová mi ji vždycky přiveze ): )
Maruško, mně chutná jenom hořká Pečeť.
Alimo, asi jsme studovaly ve stejnou dobu (rofl) My jsme na gymplu (tehdy SVVŠ) chodily(holky) do Pražských pečiváren v Karlíně. Kluci chodili do ČKD a děsně nám záviděli. Byly jsme přímo ve výrobě a hodně rychle se nám ty sladkosti přejedly. Takže jóó, jistily to chlebíčky a okurky v kantýně 😀 A já si pamatuju, že jako jedna z nejotravnějších prací bylo balení perníků do celofánu. Kdo si pamatuje ty perníky, polité čokoládou a spojené švestkovými povidly. Stály asi 2,-Kčs, tak ty se balily ručně!! A dokonce se ta výrobní praxe (tak se tomu říkalo) i známkovala mimo jiné i podle počtu zabalených perníků (rofl) Jo a kafíčka jsem taky milovala a Bari mandle a…a…
My měli tu čokoládovnu dá se říct „v náplni práce“, byli jsme rozděleni do skupin a další chodili do cukrovaru v Modřanech, v Čakovicích a do pivovaru na Smíchově. A taky nám záviděli 😀 . Holek nás tam bylo pět a půl, tak se to podle toho nedělilo. Kde ty loňský sněhy jsou, teda hlavně ty cukrovary… 🙁
My, v Liberci, jsme chodili na výrobní praxi samozřejmě do textilky, do Lipa nás nikdy nedali. (Lipo- čtverečky v papírovém komínku)
Takhle já jsem byla na vysoké na „praxi“ v lahůdkách hned u nádraží Střed (Masaryčky). Byly to velké a dobře zásobené pražské lahůdky… a já mám dojem, že jsem většinu času krájela salámy nebo umývala podlahy 😛
(Obsluhovat zákazníky nás nepustili, protože jako úplně blbí vysokoškoláci jsme byli nedůvěryhodní – určitě bychom neuměli odečíst zálohu na flašky a váhu kelímku na saláty:))
No a už po prvním týdnu mi všechny ty lahůdky páchly stejně (já jsem nikdy nebyla moc salámová a uzené vysloveně nemám ráda:)) a jedla jsem tak zásadně ve vedlejším pekařství 😀
Moje chvilka moc ne, ale Krajanka a la Mozart!
Z bonbónů v mládí vzpomínám na „maliny“ – ty byly skutečně ve tvaru malin. A pak byly nějaké… oplatkou obalené růžové (asi jahodové) malé kousky. Vůbec nevím jak se to jmenovalo a už se to zřejmě nedělá. Vzdáleně jsou tomu podobné oplatkové velikonoční vajíčka, ale ta náplň „vajíček“ je chuťově někde úplně jinde.
Na Ledové Kaštany jsem šlapala dogtreky i maraton. Výborné byly nedávné pokusy s příchutí brandy a irského likéru, bohužel to byla pouze krátkodobá výroba.
Vidíš Petro, a mě a la Mozart nijak nenadchl – ještěže mají tak široký sortiment:))
Holky, děláte mě chutě, čokoláda (dobrá) mě nechutnala jen když jsem měla hnusotu covid. Myslela jsem, že mi ta nechuť zůstane, a ono ne. Chuť se mi pomalu ale jistě navrátila. 🙁
tak aby se ti v přihrádce když topíš v autě, ty lentilky nerozpustily 😀
já teda původní Atlasky milovala, teď už to není ono, nemají tam všechny druhy a jsou šizený….
u TIC TAC jsem konzervativní – buď bílé nebo oranžové,ty barevný další mixy mi nechutnají…
Li-po ano, dávala jsem si ho do takovýho šuplíkovýho zviřátka..PEZ bonbony se tam dávaly a lipa se tam taky vešla….jo a poctivě jsem pěstoval asilnou vůli – jedno Li-po denně, ne to celé balení,jeden kousek.
Krajanky znám a nejím..ten rychlej krok mi za to nestojí….ale oikos se slaným karamelem…to můžu…
Sharko, ony zrychlí krok i mně, ale sem tam mi to stojí za to:)) Zbytek rodiny je jí bez potíží 😀
já je nejím ale žeru bez potíží, nejradši mám čokoládové a Floriany s vaječným likérem.
Ty s vaječným likérem jsou taky moc dobré! 🙂
Tak si říkám, že do té nostalgie patří přidat experiment 🙂 . Pomůcky: talířek, voda, barevné bonbóny (lentilky, M&M apod.), děti (není nutné) a zabavovadlo pro děti (dtto). Provedení: na talířek nalijeme vodu, stačí tenkou vrstvu, a do ní naklademe bonbóny. Počkáme, až bonbóny začnou barvit vodu a hranice barev se rozšíří natolik, až se setkají (v mezičase zabavujeme děti). Po době, kdy se rozhodneme, že je experiment skončený, v rámci akce Nic nepříjde nazmar vyzobeme bonbóny a vypijeme vodu (a vyslechneme si od dětí, že kvůli takové blbosti nestojí za to ničit bonbóny).
Co mi není jasné, je to, proč se při kontaktu barvy nesmísí, ale vytvoří ohraničené oblasti… nevíte někdo vysvětlení?
JJ, na tebe se jeden může spolehnout:)) Příště to zkusíme!
Eh… na sněhu by taky mohly zajímavě reagovat, ne? 😀
To určitě, Dede. Voda jako voda… ale hledej je v tom bílém nadělení, když ti kolem procválají nadšení psi a děti. 😀
Asi tady budu mezi váma výjimka, ale já jako dítě nejedla bonbony vůbec a nejím je dodnes,snad kromě Tic-Tacu občas, nějak jsem se na ně prostě nenaučila, i děti tomu celkem ušly (nebýt „iniciativy“ babiček, které chtěly chudáčkům malým, ošizeným „dopřát“). Fakt nemám žádné ty vzpomínky typu, které bonbony byly nejlepší, jak se lízal Vitacit, atd., atp., prostě to, co se v podobných diskusích většinou objeví. Máti mi bonbony prostě nekupovala, tak mi nepřišlo, že mi něco chybí, protože jsem to prostě neznala (i MLP se diví, on jako malý bonbony apod. jedl běžně).
Čokoládu jsem jako malá jedla – buď u babičky a dědečka, když prodávali v obchodě, tak mi sem tam nějaký jejich známý donesl kočičí jazýčky. Doma mi máti po výplatě vždycky koupila jednu oříškovou, a to bylo na celý měsíc všechno. Necítím se odstrčená, prostě to tak bylo a dřív mě ani nenapadlo, že by to bylo něco divného.
Ale pište dál, je moc zajímavé číst o něčem, co vůbec neznám.
U nás doma se také bonbony nekupovaly, takže přehled jsem neměla…. ale fialky a nugátové kostky si pamatuji 🙂
Jo, na nugát bych úplně zapomněla, díky za připomenutí. Když jsme občas šly s máti o víkendu do města, kupovala mi v jedné cukrárně na dnešní Masarykově ulici (místní pamětnice si na tu cukrárnu jistě vzpomenou – jeden vchod byl z Masaryčky, druhý z Orlí, ani nevím, co je tam teď) 10 deka nugátových kostek, měla jsem je moc ráda.
Neprodávali v té cukrárně brněnské draky? Byl to krokodýl asi z mandlového těsta velký cca 20cm.Když jsme byli v Brně,tak jsme od nádraží šli kolem na náměstí Svobody,bylo to na pravé straně. Ale možná je měli i u Mamlasů.
U nás byla v centru města cukrárna, kde taky prodávali na váhu.Kupovali jsme si tam italskou směs a krásně to tam vonělo.
Oni ty draky měli ve víc cukrárnách, ještě i na Josefské (Minoritské?, mně se ty ulice doteď pletou – tam je cukrárna doteď) a na Náměstí Svobody (tam byl z cukrárny později Bonton a teď je tam snad nějaký mini pivovar). Do cukrárny na tom Svoboďáku jsem na gymplu několik let chodila na brigádu a potom, když jsem viděla, z čeho se to dělá, už bych si takového draka nikdy nekoupila. A taky jsem se tam na hromadu let odnaučila jíst sladké, ne že bych ho předtím nějak moc jedla.
Tak to moje bývalá kolegyně po brigádě v Olmě přestala jíst ovocné jogurty.Byla jsem kdysi na brigádě v mrazírnách, no z čeho se dělal jahodový protlak-to byste fakt nechtěli vidět.
To říkají všichni, kteří takhle někde brigádničili (Fruta apod.). Mně stačilo, když jsme ve škole chodili na praxi tady na jatky (na ty staré, co už jsou skoro zbourané), hodně dlouho jsem nejedla maso a masné výrobky, fakt to nešlo.
Jo, já chodila o prázdninách na brigádu do Fruty….takže vím z čeho se dělal ovocný protlak, šťávy a spol., navíc tam podíl těch „jahod“ byl tak max 15%, ostatní byly jablka, ve stejném stavu. Proto DO DNEŠKA jím pouze vlastnoručně udělané opravdu jednodruhové marmelády nebo džemy nebo jak se to má správně jmenovat a šťávy to samé.
Já jako dítě milovala ruličky Drops. A letní a zimní směs v plechovce.
http://3.bp.blogspot.com/-zkrTlktLEWU/VWHRRlcN-9I/AAAAAAAASUI/UCFvIfL9xBI/s1600/11264836_1577711655836389_1411075395386701177_n.jpg
Vnukovi, když už kupuju bonbony, tak tvrdé cucavé v plechově krabičce. Ty má nejradši.
já teda ty bonbony ne, ale ty plechovky jo…
Míšo, ty si taky pamatuju 🙂 Mám dojem, že něco podobného kdysi Martin nosíval z letištních duty free obchodů – ty plechovky byly moc fajn a bonbóny dobré 🙂
Letní směs v plechovce vždycky mívala moje babička, milovala jsem ty bonbónky a chodila jsem na ně tak nějak v jednom kuse. Myslím, že když babička umřela, což není tak dávno, tak se tam ještě nějaká plechovka našla. Jinak jako děti jsme braly cokoliv, hlavně že to byl bonbón, a vždycky jsme si kupovali pytlík bonbónů do kina, to byl takový rituál. Dneska bonbóny nekupuju. Čokoládu jo
http://retro.mnoho.info/a-c/bonbony-smes
Ty letní mi chutnaly víc.
Milovala jsem oskarky,klokanky a takové červené třešňové bonbóny v černozlatém pytlíku-že by griotkové? A švestkové,co měly uvnitř něco jako povidla. A černý pendrek. A mléčné karamely,ale nechutnaly mi,když se netáhly a drobily-jenže to nešlo dopředu poznat!
tak ty černé s griotkou, ty taky – ty si kupovávala máti, občas jsem jí nějakou na tajňačku uzmula 😀
Na švestkové si matně vzpomínám, přišly mi divné. Pendrek byl u mě mimo – stejně jako lékořice:))
A máš pravdu, některé karamely se drobily. Že by byly staré?
Oskarky,angrešty,jahůdky,špalek za korunu-vydržel dlouho,citronové a pomerančové půlměsíčky,lesněnky a spoustu dalších. Co nemám ráda dodnes je pendrek a bonbony s lékořicí.Bon pari přišly později a mě moc nechutnaly-myslím,že jenom červená barva. Gumové medvídky jsme si dovezli z NDR v době kdy tady nebyly (v roce 1978 v našem městě tyto neprodávali).
Sladké dezerty moc nejím, vnoučatům kupuji Lipánky.Krajanku zkusím.
Kdo si ještě pamatujete pravou Margotku a kokosové špičky? Byly v žluté podlouhlé krabičce.A bonboniéru z Maryši v bílé tvrdé krabičce-byl tam nějaký bonbon v celofánu a měl hořkou chuť.
Dneska budeme retro.
Ještě jsem si vzpomněla na bari mandle.
Oskarky… jo. Půlměsíčky si pamatuju – myslíš ty želé s čokoládou? Mám ráda spojení citrusů s čokoládou… a když jsem jednou dostala luxusní variantu opravdové extra hořké čokolády s pomerančovým krémem, byl to zážitek, na jaký jsem nezapomněla:))
Želé bylo taky,ale ne s čokoládou-mělo to bílý okraj s posypané cukrem,ale tyto byly cucavé-jako když se oloupe a rozdělá pomeranč.
Citronové a pomerančové půlměsíčky jsem měla taky ráda, ty s bílou jakoby slupkou. Když jsem byla malá a to už je opravdu hooodně dávno tak jsme měli ve sklenici fialky a nebo maliny. Dneska bych si je nedala. Nejradši mám mořské plody – čokoládové. Opravdické ne.
Věděli jste, že v Česku končí výroba Lentilek? https://www.irozhlas.cz/ekonomika/lentilky-nestle-smarties-cokolada-hamburk_2010111747_pj
Mně příjde,že ty lentilky už taky nechutnají jako kdysi.
no, nestle, to už dávno nejsou ty naše lentilky….
Já vím. Ale pořád jsou barevné a inspirují děti:))
Nenaříkejte předčasně. Už se budou vyrábět v Hamburku…….. a to bude kvalita co nám dovezou.
Lentilky! Atlasky! Hašlerky! Sparty, Slavie, Klokanky! Bon Pari! Ledovky! A všechny ostatní tvrdé bonbony – pozdravy mého rodného města. V době mého dětství byly Kneislovka (Sfinx) spolu s Kohnovkou (TON) téměř výhradními zaměstnavateli v Holešově a okolí. Kapku se na tyto dvě fabriky dotahovala LOANA, dříve Moravskoslezské pletárny. Když jsem pak už jako dospělá jezdila kolem Sfinxu autobusem do práce, už zdaleka to příjemně vonělo – většinou. Někdy ovšem byla „vůně“ taková, že by si člověk nejradši zacpal nos – už si ale nepamatuju, která výroba měla na svědomí snahu dýchat co nejméně. Je to taky už více než 30 let, co tudy pravidelně nejezdím.
Ledovky byly spolu s ledovými kaštany a gumovými hady (podle momentální chuti) mými pravidelnými společníky při návštěvě kina Svět. To všechno vodnééés čas…
Ledovky si pamatuju název, ale vůbec ne chuť.
Gumové hady měli rádi moji kluci:))
To je sladké téma 🙂
Ty lipopecky asi byly Čočky, nebyly tolik slisované jako Lipo. Růžové karamelky byly Sisinky. Zvláštní pozornost si zaslouží Slavie a další fotbalové značky. Až dodnes jsem myslela, že jsou jen Sparty, Slavie a Klokanky (Bohemians). Zapátrala jsem – a ony jsou i Baníčky, dokonce v několika variantách https://banicky.cz/!
Při bloumání po webech fotbalových klubů jsem narazila taky na velmi povedené roušky https://store.fcbarcelona.com/en/c/0_3_7.
Z bonbónů jsem měla ráda ovocné Campino (patrně předloha k BonPari), jeden druh bonbónů v kulaté plechovce – ty nám vozila teta z Anglie a měla jsem je v autě. Fialky mám ráda dodnes a když chci opravdu hřešit, tak ovocné žvýkací karamely Maoam (můj zubař to naštěstí nečte).
zkus žvýkací sladké fazole z Lidlu, mají je když je Americkej tejden a to je teď….
a Dukla měla sušenky 😀
Spíš oplatky 😀 takový hnědožlutý obal. Ty jsem moc nemusela, raději jsem měla Vesny (pravda, nebyly žádného klubu, ale byly dobrý (rofl)
a kromě čoček, dělali pod názvem akce Besip – taková kolečka, jako volant to mělo bejt..
Renato! Mě doteď nenapadlo, že bonbóny Slavie mají opravdu souvislost s fotbalem:))) Fotbal se v mém životě prostě nějak nevyskytoval, takže mi nic neřekly ano barvy 😛
Jako děti jsme chodívali k babičce „na bonbon“. Myslím, že nám rozdávala hašlerky a pak nějaké bonbony s čokoládou uvnitř. Časem mě mrzelo, na kolik věcí jsem se jí nezeptala, dokud ještě žila. Na něco jsem se stihla zeptat dědy, ale nebylo toho dost. Asi proto dnes pracovně (pokud není koronavejrus) obcházím pamětníky a ptám se je na věci, na které se neptají jejich vnoučata, protože je to nenapadne.
Zajímavé je, že až jsem narozená v 80. letech, pamatuji stejné věci, jako uvádí Dede. Možná protože na maloměsta a vesnice přišly později.
Co dnes letí mezi dětmi? Viděla jsem Birelly, ale taky hezky barevné láhve na obyčejnou vodu z kvalitního plastu nebo rovnou kovu. U učitelů Keepcupy s kávou 🙂 a u jedné fajn třídy základní školy různé melty a jiné decafy, které začaly děti vytahovat, když přišla laborka na měření výkonu varné konvice 🙂
Hašlerky si dával můj tatínek na cestu do práce. Já si na cestu do autobusu beru bonbony s eukalyptem.
Obcházení pamětníků – doufám, že nám o tom někdy napíšeš! (inlove)