Že stačí jen pilně trénovat a pak už jen odjet závod? Omyl a chyba lávky! Výprava na závody je akce vyžadující promyšlenou přípravu a čím větší amatér a rekreační jezdec, tím je celá událost náročnější.
Takže především je třeba vyčistit cajky. To znamená sedlo a uzdečku. Jen málokdo z nás rekreačních jezdců má jednak tréninkové a jednak závodní vybavení. Takže většinou večer před závody probíhá velké čištění a leštění všeho koženého. V létě u stájí, což mívá atmosféru příjemného večírku, v horším počasí doma. My jsme naštěstí koňská domácnost, takže nás sedlo v obýváku nemůže rozházet. Jak to dělají koňáci, jejichž drahé polovičce koňské věci nejdou pod nos, netuším.
Uzdečka je už nachystaná
Dál je třeba pohledat a nachystat výbavu pro koně – chrániče, podsedlovky, odpocky, přepraváky, vodítka, ohlávky. Naplnit senem síťky do vozíku. Síťka se senem není jen zdrojem potravy pro koně, ale i zábavy během cesty. Síťka se dá rozhoupat, dá se o ni přetahovat se spolucestujícím, protože samozřejmě v sousedově je mnohem lepší seno. Dá se pěkně poškubávat zuby, aby se zvětšila oka a seno vypadávalo většími sousty.
Načesat hřívu
A hlavně, hlavně nezapomenout průkaz koně! Bez toho by nás nenechali startovat. Když se to přece jen stane, pak buď vyrazí oška na riskantní jízdu s překračováním rychlostních limitů zpátky do stáje a zpět, nebo prostě MUSÍ sehnat nějaký průkaz na místě (třeba rozhodčím nepřijde divné, že v průkaze je ryzák, ale startuje vraník). A kdo je to oška?
Zaplést hřívu
Oška neboli ošetřovatelka je skoro nejdůležitější člen výpravy, bez ní (nebo bez něho) by kůň s jezdcem na závodech byli málem ztraceni. Domluvení ošky je další úkol jezdce před odjezdem na závody. Některé šikovné, a hlavně samostatné ošky jsou jezdci upláceny, aby jely pomáhat právě jim.
Večer před odjezdem nebo brzy ráno je třeba ještě co nejlépe vyčistit koně. Majitelé tmavých koní to mají snazší (viděno očima majitele šimla neboli bělouše). Těm stačí koně pořádně vyhřebelcovat, vyčesat a případně zaplést hřívu a ocas, nastříkat nějakým tím kondicionérem nebo leskem na srst a dá se vyrazit.
Už se uzdí
Majitel bílého nebo světlého koně se ho pokusí den předem vykoupat a vyšamponovat. V chladnějším počasí pak udržet pod soláriem, aby uschnul a nenachladl. Nastele box vysoko slámou, koně obleče do deky. A ráno před odjezdem zjistí, že si kůň stáhnul deku a vyválel se v kobylincích. Takže to ke slovu přijdou všelijaké speciální bělicí přípravky. A na závodech přemítání nad tím, proč zrovna já musím mít takového špindíru, zatímco všichni ostatní mají koně jako padlý sníh.
Poslední úpravy
Zaplétání hřívy a ocasu se také dělá až ráno. Někteří koně si užívají jako u kadeřníka, některé se podaří zabavit, takže klidně stojí aspoň chvíli a záleží jen na jezdci nebo ošce, jestli jsou dost rychlí a s obratnými prsty. Ale někteří v ranním předzávodním vzrušení nepostojí. Tak co, je třeba udělat z nouze ctnost – tak krásnou dlouhou a rozevlátou hřívu přece nebudeme zaplétat, tou se musíme pochlubit.
Ještě tady je flek!
Další těžká volba jezdce je, co na sebe. To zase není tak jednoduché, jak ukládají pravidla: světlé rajtky, sako a košile se stojáčkem nebo vázankou. Podle statistik České jezdecké federace je mezi jezdci 80 % žen a dívek, ve světě je to asi podobné. Toho si nemohl nevšimnout oděvní průmysl a nebohá jezdkyně je zaplavována katalogy a nabídkami různobarevných rajtek, sak, trik, samozřejmě sladěných s doplňky na koně, dečkou pod sedlo počínaje a ohlávkou a vodítkem konče.
Naleštit kopyta
Pod vánočním stromečkem se většinou scházejí dárky v podobném duchu, takže večer stojí jezdkyně před plnou skříní s obvyklou otázkou „Co si mám vzít?! To růžové tričko mi ohromně sluší, ale copak můžu dát valachovi růžovou dečku? …“ (A když zrovna druhý den neprší a my neodcházíme z parkuru s blátivou skvrnou na zádech a na pozadí našich bělostných rajtek, tak se o nás aspoň náš koňský miláček otřel hubou zelenou od trávy. Vyprat nejde ani jedno.)
Obětavá oška aneb jezdí se za každého počasí
Máme nachystáno, bedny se všemi náležitostmi jsou uloženy v autě, kůň má nasazeny přepraváky neboli přepravní kamaše na nohy, tu parádní ohlávku sladěnou s tričkem a sakem a na parádním vodítku stejné barvy je odveden k vozíku a naložen. Tato procedura zabere buď zlomek času, kdy kůň jako profík nakráčí do vozíku, nebo třeba půl hodiny, kdy koně pomáhá s košťaty v rukou nakládat osazenstvo celé stáje, kůň se třikrát z vozíku vrátí zpět, nakopne pomocníka, utrhne karabinu na ohlávce a na závěr kousne svého spolucestujícího, který spořádaně stojí ve vozíku a čeká, až se náš dáreček uráčí nastoupit. A pak, mírně zpocení, uválení a s kletbami na rtech můžeme vyjet vstříc našim dvakrát dvěma minutám slávy.
Před startem je třeba dotáhnout sedlo
Vysvětlivka: podle pravidel parkuru smí jeden kůň v jednom závodním dni startovat maximálně dvakrát. Jedna závodní jízda trvá jednu až dvě minuty.
Dede: Děkuju za článek, který mi přinesl plno vzpomínek! Taky jsem občas doprovázela na závody a jeden čas jsem měla na starost bělouše, takže vím, o čem je řeč:))
Diskuze je pro koňské lidi jasná – jak se chystáte vy? Co bývá největší problém? A pro nekoňské? Ptejte se na všechno, co vás zajímá:)) Jinak psí lidé znají podobné chystání pokud chodí na výstavy nebo soutěže nejrůznějších druhů – neváhejte se svěřit se svými zážitky! 🙂
Je to moooooc hezké. MĚ SE TO OBZVLÁŠŤ LÍBÍ, PROTOŽE KŮŇ JE MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ ZVÍŘE!!!!! A TEN TVŮJ JE STRAŠNĚ CCCCUUUUTTTTEEEEE!!!!! MÁŠ MOC KRÁSNÉ FOTKY!!!!! MOC KRÁSNÉ! TAKY BYCH CHTĚLA CHODIT NA KONĚ!!! ALE NEVÍM KAM!!!! MŮŽU SE ZEPTAT KAM CHODÍŠ A OD KOLIKA TO JE? NEBO SE UČÍŠ JEZDIT NA KONI SAMA? Jestli ano tak seš fakt dobrá!!!!A JAK SE JMENUJE TVŮJ KUŇ? Určitě má krásné jméno. Tak ahoj. PS: ODEPIŠ MI CO NEJRICHLEJI
Tak s přípravou na závody u koní zkušenost nemám, ale na psí výstavy hodně a je to velmi podobné. Já tedy jezdila jenom s knírači a tam ta příprava začíná několik týdnů před akcí sestřihem, pak další úprava tak týden deset dní před výstavou a den před výstavou se prostě nejde spát. Pravda, nejvíc jsem.jezdila v devadesátých letech, peníze žádné, auto staré a zlobivé, ale psi krásní a to nadšení a mládí, myslím u nás…takže v noci se balilo úplně stejně, jen více dek a piškotů a pískacích hraček než u koní 🙂 Atmosféra nervózní, očekávání velké. Po půlnoci se šlo vyvenčit a pak nastalo hlavní koupání, bělení bílých znaků, poslední střihy a foukání a česání…A pak vyrazit. Přejímky začínaly třeba v šest ráno, než se člověk dohrabal do Brna, Budějovic nebo do Nitry, to trvalo…natož do Budapešti, Norimberka, Katowic nebo Ljubljany, i tam jsme jeli na otočku na výstavu…obvykle dvě ženské, které sebou měly dvě malé děti, čtyři až šest psů různého věku a pohlaví a nulovou znalost jazyků. Na místě pročítat katalog, jaká je konkurence a kdo posuzuje a podle toho nasadit strategii, obsadit výhodné místo mezi kruhy, protože obvykle jsme měli stejnou dobu nástupu v různých kruzích, opatrně vyvenčit, protože je ostuda když pes znečistí výstavní plochu a pak zjistit, že některá z našich načančanych hvězd našla někde pod keřem lidské enono a přišla s voňavým hnědým pruhem od čumáku až po ocásek…nebo jedno z dítek nacpe budoucího šampióna piškoty, takže rozhodčí vidí jenom hubu plnou drobečků piškotů a není schopen spočítat zuby pod drobečky…Jo byla to radost a zábava a stres a taky dojetí na bedně a vztek, když zákulisní intriky převážily nad objektivním oceněním…nakonec se dvěma ze tří svých psů jsem vyběhala interšampiony a pak jsem toho nechala, už jsem.neměla chuť se toho účastnit. Jezdila jsem ještě pár let jako divák, ale nelitovala jsem, když jsem viděla, kam se pomalu sune hodnocení kníračů, jak z pracovních psů přechází na chlupaté gaučáky, z drsnosrstých lovců potkanů na salónní pejsky amerického typu, jak určití porotci mají své oblíbence a protlačí je všude…Je to hodnocení u parkuru spravedlivější? U dostihů je to jasné, časomíra se neošidí. Na výstavách se proti verdiktu rozhodčího nejde odvolat, pouze z formálních důvodů. Je to jako v krasobruslení, když se hodnotí krása, nikdy to není objektivní.
Díky za podrobný popis, to je pro mě úplně neznámý svět! A co psi, taky to některé baví, některé ne? Někteří spolupracují, jiní ne?
Parkur je velmi spravedlivý – rozhoduje počet trestných bodů za shozené překážky a čas při rovnosti trestných bodů. Vyhraje ten, kdo má na kontě nejlépe nulu a nejrychlejší čas (a při jednom typu soutěží, kdo se nejvíc přiblíží stanovenému času).
Bodování rozhodčími je v drezuře. To se hodně blíží krasobruslení, jsou tam „povinné sestavy“ i „volné jízdy“ s předepsanými cviky. A tam jsou stejné problémy – subjektivní pohled, oblíbenci a ještě teď zuří tichý boj mezi dvěma „školami“ s rozdílným náhledem na to, jaký by kůň měl zaujímat postoj, jaké by měl mít chody (tj. jak by měl kráčet).
Takže je to všude stejné…u psů určitě platí, že jsou ti které výstavy baví a jsou ti kteří jsou z toho otrávení. Můj první papírový pes byl příklad toho prvního. Já v osmnácti nezkušené tele, měla jsem kliku na chovatelku a padly jsme si hned do oka. Já chtěla psa jako mazlíka, nikdy jsem nechtěla výstavního psa. Jenže na čtyřech měsících mi ho poprvé upravila a z té černé chlupaté koule se vyloupla postavička jako lusk. Tak mě ukecala, že zkusíme jednu výstavu jak nám to půjde. No a protože nejsme troškaři, byla to v devadesátém první světová výstava v Brně. Největší svátek pro vystavovatele, půl roku po sametovce, úžasná událost. No a náš šmudla vyhrál třídu, v sedmi měsících. Dostal diplom, pohár a pochvalu, já se nafukovala pýchou a už jsem byla chycená. Navíc pes si to úplně užíval, bylo to na něm vidět, dělalo mu radost se předvádět. A ani s věkem to nepřešlo. Pravda je, že mi ho předváděla chovatelka, já jsem na to dřevo. S ní šlapal tak, že ho mohla vést na malíčku, já bych jim to zkazila. Ji poslouchal víc než mě, já ho rozmazlovala a pacholek toho zneužíval. Kdyby byl sebeúžasnejší a sebekrásnější, ale nebavilo ho to, nikdy bych s ním nejezdila. I pes velmi dobře pozná jestli vyhrál nebo nevyhrál, že to pána mrzí, ale nikdy se to nesmí dát psovi najevo. I když jsme byli druhý, třetí, vždycky byl pochválený. Zažila jsem, že se cizímu psovi nechtělo chodit, neměl svůj den, skončil někde vzadu a pán ho tam seřezal hned jak vylezli z kruhu. Myslím že ho tam pak diskvalifikovali a měl i popotahovani na klubu. To bylo ubohé, pánovi prostě selhaly nervy. Samozřejmě jsou v tom emoce, jde kolikrát o spoustu peněz, uchovnění psa, získání titulů, ale to podle mě není omluva pro takové chování.
Oni ti koně (přinejmenším ti tři naši, o nichž tu moje drahá žena-Klokanice píše) se opravdu moc neliší od naší kočky – jen že jsou snad trochu těžší a silnější a nacpat je do vozíku-bedýnky není tak snadné. Ale kdo zná kočičí rozmary, žárlivost, závislost na rituálech (ne, nejprve se čistí obě pravá kopyta, ne obě přední!) asi pochopí, že ti mazlíčci jsou všichni stejní. Kůň má tu výhodu, že to není šelma, ale poklidný býložravec. Být ke všemu ještě predátor, při své síle a váze, to už pak šlo do tuhého 🙂
Poklidný? 😀
Jinak perfektní srovnání, díky!
Zajímavé čtení (a moc hezké fotky). Jiný, mnohem podrobnější pohled předzávodní přípravy, než jaký znám z knih Dicka Francise (vlastně jedný zdroj informací ze života koní).
Detailnější přípravu na výstavy – ovšem perských koček – skvěle popisuje Marie Formáčková v knize „Kočka se špatnou povahou“. Kdysi mi jí sem přivezla maminka a společně jsme si četly po částech nahlas. Střídaly jsme se tak, že když maminka už smíchem nemohla dál číst, dala knížku do mých rukou a já a zase později maminka většinou ze stejného důvodu (protože, když má člověk před očima vtipný text, směje se nějak víc, než ten, kdo čtení poslouchá). 😀
Dlouho jsem měla dva čtvercové polštáře z křesla. Rám křesla dosloužil, byl vyhozen. Polštáře jsem vyhodit nedokázala, protože byly plněné koňskými žíněmi a stále držely fazonu, neproseděly se. Bylo mi líto se té kvality zbavit. Používali jsme je jako podsedáky na zem k TV, když se nás sešlo víc. Pak se začala poroučet i kůže, tak jsem žíněnou náplň vyndala s tím, že ji nacpu do něčeho jiného. No nestalo se a nakonec jsem celý pytel žíní vyhodila. Jen teď nevím a ráda bych věděla, odkud vlastně žíně jsou – z ocasu koně, hřívy, obého, nebo odkud! Ve škole jsme při hodině tělocviku používaly řádně těžké „žíněnky“. Ty asi také musely být plněné žíněmi, ne? Nepamatuji se, že bychom kdy dostaly nové, protože ty staré se moc „slehly“.
Zrovna tuhle mi Terčin přítel povídal, že když byl učněm, tak prodávali vytrhané žíně z hřívy. Ocas ne neprotrháva, tak do sedáků by se dostaly žíně z něj až posmrtně
Také ještě mám žíněné podsedaky, tak až je budu nechávat přečalounit, zjistím podle délky, odkud žíně jsou. Nad tím mě nikdy nenapadlo přemýšlet. A pamatuji si ještě, že si moje babička velmi cenila svých matrací v posteli, že jsou z bílých žíní. Tak nevím, čím mohly být kvalitnější.
YGo a Klokanice děkuji za odpovědi. Křeslo jsme kdysi dostali v Německu od starších sousedů, kteří se stěhovali, už ho nechtěli a my si ho rádi vzali. Takže žíně už musely mít svá léta. Když jsem je z polštářů dolovala, byly dlouhé a černé (nevím, jestli původní barva, nebo stářím). Už to byly spíše drsné stočené chuchvalce, které šlo jen velice špatně cupovat. Ale žíně byly stále pružné, nelámaly se, proto jsem je ještě pár let nedokázala vyhodit.
Bezva článek, díky! Mám koníky ráda,jako děcko jsem chodila s tatínkem na jízdárnu. No a teď budu informovaná veřejnost. Je to prostě krása,starost a práce a to je na tom všem moc pěkné. (h)
Moc pěkné, čtení o koních a dění kolem mě hodně baví! A zeptám se – někteří koně (nevím, jestli parkuroví, ale dostihoví ano) mívají na zádi zvláštní ozdobu, něco jako šachovnici. Zajímalo by mě, jak se to dělá – srst se stříhá nebo češe …?
Pokud jde o nastupování do vozu, to pes provádí s nelíčeným nadšením, mnohdy i dříve, než je k tomu vyzván. Aby se na něj náhodou nezapomnělo! 🙂
To se strojkem vystřihují různé ornamenty. Nebo naopak je vyholený celý kůň a nechá se mu jen ten ornament.
Hm, vyholený kůň… není to tak nějak proti přírodě? Vždyť mu ta srst musí chybět! Nebo se srst jen zkracuje? 🙂
My holíme teď v zimě na nějaký ten milimetr dva koně v tréninku. Protože při tréninku se zpotí a dokud neuschnou, nemůžou ven. A to schnou třeba hodinu, i když měníme odpocovací deky, které to mají nasáknout. Oholení jsou sušší rychleji, dostanou deku na ven (takovou bundu na zachumlání, že jim ji závidím) a hajdy do ohrady.
Rozsah holení je různý, většinou se zarostlé nechají nohy a „dečka“ pod sedlem, někomu „deka“ na zádi, záleží, jak moc se potí.
Ty, co nepracují tolik, na zimu neholíme. A ano, taky z toho nemám úplně radost.
Souhlasím s Dede!
Nevím, jak u parkurových koní, ale u dostihových se šachovnice či jméno vykartáčovává podle šablony. Mafin má šablonu na své jméno, Finize ji musíme letos taky udělat.
Aha, tak to jsem nevěděla, že to jde vykartáčovat! A jak to drží? To se nějak přestříkne nějakým fixátorem?Já jsem vždycky viděla jen stříhané.
Ne – vykartáčuje se to proti srsti mokrým kartéčem a tu chvíli před dostihem to vydrží. A je-li dostih rychlý, i po něm (rofl) .
Já viděla poprvé šachovnici na stehně u cirkusového koně, tak jsem se pak ptala cirkusáka co se o ně staral a on říkal že to natuží cukrovou vodou a pak vyčesává do šachovnice. Je fakt, že pod šapitó nefouká ani neprší, tak jim to.asi vydrží…
Koně mě zajímali kdysi dávno jako dítě, protože zajímali moji sestru. Ona u toho vydržela pár let, poté přesedlala na psy velikosti menšího poníka 😀 V závodní výbavě se nevyznám, ale koně vyváleného v kdovíčem už jsem viděla kolikrát. To se vám takhle vrátí z pastviny koule bláta a pomalu abyste na ni vzali wapku.
Co se týče výstav – sestra si před časem přivezla z USA fén na velké psy. Zabralo to celý kufr a vypadlo jako menší vysavač.
Už dlouho jsem domluvené, že mi tím vyfouká klávesnici na notebooku…
(rofl) … vyfouká klávesnici na notebooku… (rofl)
Abys pak nehonila notebook po pokoji! 😀
Bak velkokapacitní fén na psy bych brala, protože mokrá Berry je prostě normálním fénem (a že mám dobrej, ale lidskej) k nevysušení. A čuně je taky! 😛
Teda kromě toho, že by kůň před fénem asi utekl, je nádherná představa, jak foukám koni hřívu nebo ocas přes kartáč, aby měl podtočené konečky 😀
😀
Prima článek, krásní koně i lidičky. Je tam vidět ta veliká láska… oboustranná (h)
Já jsem lásku ke koním tak nějak vyvdala. Koně se mi vždycky líbili, ale tak trochu jsem se jich bála. Přece jen jsou o hodně větší, než já 😀 Ale manžel byl velký milovník koní, jako zootechnik k nim měl blízko. A protože jsem ho milovala, milovala jsem i koně. A po přestěhování sem na statek jsme měli i pěkné stádečko shetlandských poníků. Těch už jsem se nebála!
A nastupování do přepravního vozíku byl někdy pěkný oříšek i u těch prcků. Jednou jsme prodávali odrostlé hříbě a to ne a ne nastoupit. Zavolali jsme zdejšího dřevorubce (léta dělal s pilou v lese a pak i přibližoval s koňmi, velkými). Měl velkou sílu a tak kobylku popadl do náruče a donesl do přepravníku 😀 Jak jednoduché!! (clap)
Díky za prosvětlení dne, vylíčením předzávodního maratonu. Takhle v teple za stolem se skoro těším na ten závodní maraton této sezóny – jestli tedy nějaká bude.. 🙁 Vzhledem k tomu, že jsem oška svému závodícímu synovi a v majetku dvou poniček, tak se mám zas na co těšit. Jedna je bohužel bílá – teda bílá je jen tak zhruba 10minut po vyprání vybělujícím šamponem. :-):-). Bělouši jsou největší čuňata, ty to mají prostě v genetické výbavě… 🙂
Já bych k té bílé dodala – psi nejsou lepší! Něco o tom vím 8)
Nastupování do přepravníků, to bývají scénky hodné komediálních hororů. Většinou končívaly kapucí na koňské hlavě … a byl klid.
Ano, nastupování by klidně vydalo na samostatnou kapitolu. Znám koně, co vlezou do vozíku na mávnutí rukou nebo naopak ty, co se dlouho vzpouzejí, dokud nepřijde jedna konkrétní osoba a nezakřičí „Tak už konečně nastup, ty šmejde“ a kůň je ve vozíku natotata. Pak jsou jiní nadšenci, co je člověk musí vší silou držet, dokud není vše nachystáno, jak už moc do vozíku touží naběhnout. Dceři se docela vyplatilo věnovat několik odpolední nástupům do vozíku nanečisto, kdy koně lákala na kbelík s ovsem.
No a pak jsou takoví experti, co doma nastoupí v klidu a a při odjezdu ze závodů udělají divadlo pro všechny přihlížející, takže nebohý jezdec si připadá jako úplný pitomec, co neumí naložit koně 😀
V podstatě chystání na závody je stejné i dostihových koní… i když mi připadá přece jen jednodušší. Tak za prvé – se zaplétáním hřívy se už dělá málo kdo. Většinou se hříva přetrhá (u nás) anebo se najdou stáje, kde trvají na vojenském střihu – dohola (rofl) . Teda nevím jak u běloušů, ale koupat koně před dostihem nemá cenu – stejnak se do rána vyválí v kobylincích. Takže hlavní frizúra se dělá až ráno – pořádně vyčistit, hlava vyleštit hadrou, pročesat hřívu i ocas, namazat kopyta.
Za druhé – cajky se chystají taky den předem, takže tady je to nastejno. Pasport koně má na starosti trenér. Jinak u dostihových jezdců – i amatérů – je běžné, že mají sedel více. Tréninkové sedlo je jiné než dostihové (tvarem a hlavně váhou), a i ta dostihová jsou různá. Myslím, že Terka má celkem pět sedel, a je-li třeba se dostat vahou hodně dolů, půjčuje si od žokejů ta jejich „papírová“ čtyřistagramová.
Za třetí – Co se týká módy, tak tady jsou úplně mimo mísu – rajtky vždy bílé, jezdecké boty vždy černé, podvlíkací triko se stojáčkem bílé. V čem se můžou barevně vyřádit – tak to jedině štulpny a rukavice (rofl) . Barvy dresů jsou barvy stáje a tak i chlap jak jedle … no spíš kosodřevina (chuckle) … musí jezdit v růžovém se zajíčkem na prsou i zádech (dres musí být ze všech stran stejný). Teda naše stáj je růžovo-modrá…
Za čtvrté – u dostihů není důležitá oška, ale vodič. Ten přivede nasedlaného koně (v naší stáji koně sedlá vždy trenér) do padoku, tam ho vodí, posléze vyprovodí na dráhu a po dokončení dostihu odvádí mimo dráhu, odsedlá a vykrokuje…
A za páté – ad „Jak to dělají koňáci, jejichž drahé polovičce koňské věci nejdou pod nos, netuším.“ Tak to snad ani neexistuje (rofl)
No jo, dostihákům se musí parkury jevit jako procházka dívenek z nedělní školy 😀 Podobně zase koukají parkuráci na drezuristy.
Váhu řešit nemusíme, jedno velké plus. A klidně se v jednom závodě sejde slečna, která váží 40kg i s postelí s řádně urostým chlapem, žádnou kosodřevinou (chuckle)
A několik dvojic, kde partner nebo partnerka koním neholdovala, jsme tu měli. Někdy se dotyčný nebo dotyčná tak či onak zapojila, ale několikrát došlo i na nebezpečné ultimátum „buď koně, nebo já“, což vždy dopadlo ve prospěch koní. To je jedna z vět, kterou koňákovi není radno říkat.
Ať si říká kdo chce, co chce, největší frajeři od koní jsou stejnak vozatajové!
Když jedou vozatajský parkur se čtyřspřežím, to je co? Na centimetr přesně zatáčejí kolem kuželů, aby neshodili míček položený na špičce!
Přesně!
Zajímavé čtení, hodně jsem dozvěděla.
O koních toho vím málo, tak jsem přivítala informace.
S tím nastupováním do vozíku, je to skoro jako s kočkami a přepravkou. Některá tam jde skoro sama a s druhou probíhal lítý boj.
Koně jsou krásní. Pro mě jsou jen trochu velcí.
Hi, hi, Míšo. Také cpu horko-těžko Darečka do přepravky, ale je tu malý, nepodstatný rozdíl.Kocour 7 kilíček, zarputilý koňský cestující kolem půl tuny….
To mě nikdy nenapadlo, že je tam podobnost. Ale vlastně ano – zapřené nohy a uskakování stranou, kopyta nebo drápy. Jenom jsem nikdy nezažila, že by kůň nechtěl vystoupit, zato jsem zažila u veterináře vytřepávání kočky namáčknuté do rohu přepravky.
Díky za moc pěkně napsanou… no skoro fotoreportáž! (inlove)
Koníkům to sluší a vám taky.
navíc mě to přeneslo do dob, kdy jsem dělala podobné věci – tedy ne jako závodník! Ale jako podrž (koně) podej (cokoliv) spolu s ostatními elévy z jízdárny. Pamatuju se na to těšení, vzrušení, zvuky a barvy – koně, hudba, párky v rohlíku, vůně koní, nevůně nervozity, zatajený dech při jízdách, nešťastné ách, když někdo z našich shodil, jásot, když jízdu úspěšně skončil. Byla to krásná doba:))
Když jsem teď ty vzpomínky psala, byla jsem mentálně na kolbišti na Trojském ostrově v Praze… doufám, že tam ještě je! 🙂
Jo a Rival byl bělouš z naší stáje – šikovnej koník, skákal S a T. Ale čuně byl hrozný! 😀
Rivala jsem si našla. A rozhovor s panem Starostou. To je ta stará garda, ještě s panem Pecháčkem, panem Jindrou… páni Jezdci!
Na Trojském ostrově už jsou myslím jen stáje Policie ČR, pokud vůbec. Ale ještě jsem tam zažila mezinárodní CSI závody v roce 2006 – jako divák!
Bohužel, na Trojském ostrově to nějak zašlo na úbytě 🙁
To je škoda, bylo to krásné kolbiště. A ta cesta tam přes Stromovku… ach!
Teď je nová parkurová aréna vybudovaná v Chuchli…
Ano, ta je úplně nová. A zavedené kolem Prahy jsou Zduchovice, Hořovice, Ptýrov, Sadská. Ty velké. Ty malé já, Moravák, neznám.