Bylo mi asi patnáct, když se mi dostala do rukou kniha Jamese Clavella, známý román z japonského zajateckého tábora nazvaný Král krysa. Navzdory tomu, že jsem ji četla možná mladší než bylo optimální, silně na mě zapůsobila. V jednom smyslu velice předvídatelně – boji o život, sebeúctu, příčetnost i morální principy jsem dokázala snadno porozumět. Byla tam ale i jedna věta, která se mi vryla do paměti z úplně jiného důvodu!
Větu vám nedokážu citovat přesně, protože tu knihu nemám, ale udělám, co je v mých silách, abych vám zprostředkovala její obsah. Popisuje pocity Petera Marlowa, který se díky lékům, které mu obstaral Král, vyléčil z šeredné choroby (tyfus?). Přijde na místo, které slouží zajatcům jako latríny (řady vykopaných příkopů bez jakékoliv snahy chránit něčí soukromí – to si pamatuju taky!), použije ho, a přitom si pomyslí, jaké je to blaho mít zase po dlouhé době eh… normální stolici:))
Když jsem to četla, rozesmálo mě to – inu, nechápala jsem! Jako puberťák jsem kromě občasného průjmu z nevhodně kombinovaného jídla nebo úpalu neměla nikdy žádný extra problém v oblasti zažívání, takže se porozumění prostě nedostavilo. Ovšem věta mi uvázla v paměti. A vzpomněla jsem si na ni za mnoho a mnoho let, když jsem chytla salmonelózu. Ta byla! Tehdy jsem prvně skutečně pochopila, jak velkým komfortem je zdravé a účinné vylučování 😛
Od té doby jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že komfortní vyprázdnění je jednou z věcí, které dělají život lepší:)) A to nejen proto, že třeba takový průjem dokáže být společenskou katastrofou na mnoha úrovních. Jeho opak jsem zažila jen jednou v životě a od té doby jsem přesvědčena, že vždy dám přednost průjmu před zácpou! Vůbec, když vás něco takového postihne v drsných podmínkách venkovního bydlení, v zimě a bez útěchy vytápěného záchodu.
Uvědomila jsem si také, jak těžké to mají lidé, kterým potěšení z příjemného vyprázdnění komplikuje třeba dlouhodobá nemoc nebo nepříjemné alergie. Ona občas stačí už i podceněná intolerance laktózy nebo zanedbaná ochrana při léčbě antibiotiky, vůbec pokud je terapie delší než obvyklých pět až deset dní. Pokud se v takovém případě ještě musíte pohybovat mezi lidmi, nebo nedej bože před nimi vystupovat, může váš život nabýt kvalit hororu nebo grotesky – podle toho, z jakého úhlu se na to díváte.
A proč o tom všem píšu? Dnes to nikdo nemá snadné – někdo to má horší, někdo lepší, ale protiepidemická opatření nás ovlivňují všechny. Míra stresu a frustrace roste, radostné a příjemné zážitky se hledají přece jen hůř než jindy. A teď si představte, že od této chvíle si už jste vědomi, jakým darem je každodenní komfortní vyprázdnění! 😀
Ne každý má to štěstí, ale pokud ho máte, pokud odejdete ze záchodu s tím, že je vám lépe a příjemněji, než když jste tam šli… potom získáte chvilku radosti a uspokojení, kterou vám už ten den nikdo nevezme:))
A to není špatné, že ne?
Eh, dnes si dovolím nesmělou otázku… co podle vás nejvíc ovlivňuje komfort při vyprazdňování? Tedy kromě zdraví? Soukromí? Čistota? Teplo? Bez pavouků? 🙂
Tak samozřejmě pohodlí je při této funkci vítaná, ale když není vyhnutí, nejsem vybíravá a oželím hodně.
Jinak mám naštěstí trávení v pořádku, loni v březnu jsem byla na colonskopii a byla prohlášena za „čistou“. Ale je fakt, že pokud musím z domu, snažím se ráno „vyprázdnit“, tělo už je na to zvyklé. Takže, když se musím někam objednat, udávám spíše dopolední hodinu, právě abych měla čas „si dojít“:) A většinou tomu pomáhá sklenice vlažné vody, kterou ráno zapijím tři prášky, které beru.
Jeden náš kamarád na chatě občas zácpou trpěl a měl na to výraz „zase se to nepovedlo“ 🙂
Jinak občasný, krátký „nevinný“průjem“ mi nevadí. Je sice nepříjemný, ale pokud je doma říkám si,že se alespoň dobře pročistím. A rozhodně lepší, než zácpa.
Komentáře si budu číst až později, je jich tu hodně, tak jsem zvědavá, co si dozvím 🙂
Maričko, „jít před cestou“ je také něco, o co se vždy snažím – pravda ne vždy úspěšně:))
I proto když řídím na dlouhých cestách, dávám přednost cole před kafem – káva mi umí zrychlit krok a když pak není kde zastavit… 😛
Dodnes mě v nočních můrách děsí zapavoukovaná kadibudka. Ten moment, kdy byste fakt potřebovali, ale přes vchod se roztahuje pavučina a její tvůrce velký jako podšálek… brrr.
Za mě nejdříve čistota a hned potom soukromí a klid.
Co se týče tématu fyziologického, můžu jen potvrdit, že pokud máte celoživotně potíže s metabolismem a tedy i trávením, jste rádi za jejich absenci.
To chtělo chodit do kadibudky s koštětem:))
Hančo, tak teď nevím, co by bylo horší! (rofl)
To patří o něco níže,chicht. Ale oboje je hrozné,mně se totiž o tom mém zdál kdysi děsný sen a bylo to jakože na plném náměstí. Hu!
Preferuji soukromí a čistotu. Jinak viz foto
https://renatae.rajce.idnes.cz/Betlem_2010/315930261
Vy ho máte vzorně vychovaného, že tak pěkně dřepí na vyhrazeném místě! 🙂
Tak teda nahlíženo perspektivou tří klacků nebo řady děr mi i můj nevytápěny záchod připadá útulný 😀 No jo, neměla jsem se stěhovat z paneláku do starého baráku. Ale i ten panelákový… občas jsem nevěděla, jestli jsem spláchla já nebo soused nad námi!
A mám též na záchodě pavouka. Velkýho. Oskara 😀 Přes zimu je někde zalezlý, když se objeví, vím že je jaro. (f)
Tak u nás se každý pavouk jmenuje Pepa. A na podzim, když se ty potvory hromadně stěhují k nám domů, nastává jev, který nazýváme progresivní pepismus 8) 😀
😀 progresivni pepismus 😀 to asi ukradnu 😀
Čistota a soukromí, což příroda splňuje také. Navíc někdy přidává bonus v podobě překrásného výhledu 🙂 Ale pruchatého tvorečka, to bych asi nechtěla zažít.
Jednou jsem v restauraci navštívila luxusní toalety, ale ten šok, všechny dveře byly skleněné a průhledné! Zhmotnil se můj hrozný opakující se záchodový sen. První impuls byl prchnout, ale potřeba byla silnější. Kupodivu, když jsem se v kabince zevnitř zamkla, sklo zneprůhlednělo 8-|
To já nevlezu do toiky, mám pocit,že se dveře najednou otevřou a na mne bude civět ohromený dav návštěvníků akce.:-)
tam je zevnitř zástrčka…. jako u koupelen doma a zvenku pak je kotouček zelený nebo červený..teda na těch, co znám….
Jenny, já to mám naopak – nevlezu do toitoiky, poněvadž trpím pocitem, že se zaklapne, západka zapadne, otevřít nepůjde a já zůstanu trčet uvězněná uvnitř! 😀
Ta tam já nevlezu taky, ale z opačného důvodu, bojím se, že se pak nedostanu ven 😀
Hm, jak se zdá, já v sobě kombinuju obě obavy naráz! (buď že se to otevře nebo že to nepůjde otevřít:))
za smrčkem mi to rozhodně přijde lepší – pokud je ovšem v dohledu nějaký smrček! (wasntme)
Na toitoiku zásadně ve dvou, jeden koná, druhý jistí venku přede dveřmi, vhodné pro obě situace. Pro mě osobně je trauma spíš to, že se otevře v nejméně vhodný okamžik…Pamatujete ještě na tý supermoderní kadibudky v chromu a oceli, jedna myslím stála u Florence, takový ten automatický sloup s dvířky? Někde psali, že údajně aby si tam lehké ženy nevodily zákazníky, tak po určité době se dveře automaticky otevřou…Když jsem to četla, tak jsem se zařekla, že do tohohle nikdy nevlezu…stejně jako do toho vagónu Regionovy, co je nízkopodlažní a má WC s otevřením na tlačítko. Kolikrát jsem viděla, jak nějaký chudák stojí u mísy a někdo druhý se mu tam úplně v pohodě dostane až za záda, stačí zmáčknout tlačítko. Asi je to rozbitý, předpokládám že to tak blbě vymyšlený nebylo, ale rozhodně to jde…
Velkou výhodou je zdravá pravice 😛 . Aktuálně používám levou, která taky není nějak super hyper… není to ono, jak říkal ten pribináčkovej chlapeček.
Zano, lity lity!
Nedávno jsem si na pravé ruce pochroumala prsteníček… řekla bys, že to nemohlo ničemu vadit, ale vadilo! A na levou ruku se nějak divně otáčím 😛
Zano, foukám na tlapky (h) ať to brzy přestane bolet. Úplně to cítím, já jsem měla rozbitý už kde co.
Zano, teprve teď jsem zjistila, že nemáš potlučenou jen ruku, ale vzalas to komplexněji! Tak foukám na bolístky, ať tě to brzy přestane bolet. (inlove)
No ale hlava, hlava tentokrát zůstala celá 😛 😀
!
Ok, to je rozhodně útěcha:))
I když… nebylo by lepší nepadat? (wasntme)
Já vím, navíc ti to říká ta pravá. Taky mám za sebou letos nepříjemný pád – uklouzla jsem v kopci na ledu a letěla jsem rovnou na záda, hlavička si hezky břinkla o zem 😛 Nebylo mi nejlíp (taky mě hned podupali samou starostí psi) a stejně jsem z té Zvičiny musela dojet domů. Ale měla jsem kliku – nakonec z toho byly jen natažené svaly na krku, jak jsem se snažila tou hlavou nebřiknout:)) Příjemné to ale taky nebylo a dalo to skoro deset dní, než to přešlo:))
Když mne na gastru (naštěstí nesprávně) doktorka pohrozila, že můžu mít Crohna, tak jsem se dost vzdělal ohledně gastrochorob a to teda nechcete vědět jaké peklo ze života takové choroby dokáží udělat. Často to končí i „extra vývody“. Jiní zase mají nenadálé „výbuchy“ bez ohledu na místo, situaci a čas. Naštěstí já měl jen zatížení střev bránicí od pravidelného dlouhého špatného sezení (jeden by nevěřil co vše si člověk může způsobit) a to stačilo začít cvičit. Ale rozhodně to vnímání zůstalo
Něco málo o tom vím a jsem si jistá, že je to děsné. jenže normálně to člověka nenapadne – dokud sám nějaké problémy nemá.
já mám tedy od Clavella nejraději Asijskou ságu (Šogun…..)
ale budiž – dřív jsem si to vozila domů – i kdybych měla prasknout, prostě to nešlo… teď..když musim ani ti pavouci mi nevaděj…jednou takhle v lese na pasece, jsem měla vydloubnutou jamku a dřepěla si a najednou se zavlnila ta vysoká tráva a čučela jsem do obličeje pruchatýmu tvorečkovi,co vypísknul a já se vyprázdnila tak rychle, jako nikdy…asi ho ta vůně odehnala a zapomněl si jít postěžovat mamince…tu bych asi se staženejma gatěma nedala….
Pruchatý tvoreček – mě v první chvíli napadl skunk a divila jsem se, kde jsi na něj v naší přírodě natrefila! (rofl) Až posléze mi zapálilo…
Prasátko v pyžamu! 😀
Ještěže nebyla mamka nablízku. Špatně se utíká se staženými kaťaty u kotníků.
To rozhodně! 😀
Čistota a soukromí, nejlépe doma. A teplo taky není k zahození :-). Kdysi dávno, v bytě u našich, se na záchodě netopilo, jenom když se hřála voda v koupelnovém válci na koupání a to nebylo denně. Když hodně mrzlo, musela se nechat trošinku téct voda do umyvadla, aby nezamrzla v potrubí. Tak tam jsem se teda zdržovala jen nezbytně nutnou dobu a jít v noci, rozehřátá z postele, bylo za trest 😀
pozadavky nemlade matky tri pizdizviku obsahuji predevsim soukromi a absenci domacich katastrof behem vykonu 😀
v tomto uhlu pohledu (ulevovacim) bohuzel nam tahle doba pokazila vyletovani. jak bylo drive bajecne si kamkoli vyjet, po prochazce se nekde stavit na caj, odbehnout si, prebalit deti a pokracovat. ted si sice caj z okynka dat muzem, ale druhou a treti cast nelze provest, a za smrckem byvaji obvykle davy vsude… :S
(a king sehnal peterovi atb na snet v ruce, kterou by mu jinak museli amputovat a takhle o ni neprisel)
Vidíš, já si nemohla vzpomenout, co Peterovi vlastně bylo:))
A pak si pamatuju na to závěrečné (citován pouze význam): No tak, desátníku, co okouníte, hoďte s sebou!“
Tak za sebe bych asi dala na první místo soukromí a hned poté čistotu:))
Právě proto to pro mě nebylo jednoduché v USA, ačkoliv takřka všechny záchody, které jsem na našich dvou větších expedicích navštívila, byly čisté (i ty suché v národních parcích). Potíž byla v těch dveřích – oč byly nižší než ty u nás, o to výš začínaly! A občas byly i znatelné mezery na straně pantů. Jít takhle na záchod třeba na letišti nebo ve významnějším národním parku, kde se na kabinku stály fronty, chtělo po mě velké sebeovládání:))
A než na špinavou toytoyku, to radši do přírody – pokud je šance na soukromí někde za smrčkem. Pokud šance na soukromí není, beru i (byť nerada) i tu toytoyku:))
Vzpomínka na veřejné záchody v Americe patří k těm nejvytrvalejším z cesty …. bohužel. Ale i ostatní se zachovaly, samozřejmě 🙂
Dnes bych stanovila pořadí podle důležitosti čistota, hygiena, čistota, soukromí, tepelný a světelný komfort. A bezpavoučno je bonus. 😀
Ale je to poslední dobou čím dál lepší, řekla bych. Nebo aspoň bylo, dokud se jezdilo do kempů.
Ale první na co jsem si po tvé poslední otázce vzpomněla, byla ona místnůstka v domě u tety v Toryse. Čistá, větraná, dost možná i vytápěná, to už si nepamatuju. Ale v každém rohu seděl alespoň jeden pokoutník (asi). Černý a veliký jako kočka. No dobře, ale jako pětikoruna určitě. Každá návštěva pro mě byl malý bobřík odvahy 😀
Nesežrali mě, a dnes už jsem si jistá, že to ani neměli v plánu. Ale stejně… 😀
Nesežrali mě… 😀
Minulý týden jsem uprostřed výkonu zjistila, že v naší čisté velké koupelně sedí jeden obrovský černý pavouk (ten se silnýma nohama) v rohu tak 30 cm od mého lokte 8)
Dokázala jsem civilizovaně dokončit, co jsem začala, abych potom využila faktu, že Martin je na home office a požádala ho vynesení pavouka, což udělal – i když pravil, že ten chudák asi zmrzne (u nás je sníh:))
Civilizovaně…
Nezapomenu, jak jsem nemohla tři dny používat horní koupelnu, protože po ní dva dny pobíhal opět ten velký černý pavouk, aby ten poslední den umřel ve vaně (pokrčené nohy). Bože, jak dlouho mi trvalo, než jsem se ujistila, že je bezpečné ho vynést! 😛
Ale jsem dobrá – už neječím na první dobrou a pokud není doma zachránce, zvládnu to (nakonec) sama 😀
Já pořád nechápu, co proti pavoukům máte 😀 Mě nechávají naprosto v klidu, jen jim teda v domě likviduju pavučiny. Tipuju, že ten mrtvej pavouk ve vaně, právě pro ty pokrčený nohy, nebyl pavouk, ale jeho svlek. Takže jsi statečně vynesla svlek a živej – a o kousek větší pavouk, se ti někde v úkrytu chechtal. Oni jsou šikovní, dokážou vlézt do odpadu, do miniškvírky…. já tě nechci strašit, fakt ne 😀
To chce padesát let bydlet u lesa a pak pavouci nevadí, ty vynesu. Na rozdíl od těch ploštic a slunéček co už jsem tady psala. Ty jsou tady nové. A myši mi taky vadí. Na ty jsem si nezvykla ani za padesát let. Ještěže máme Čindu.
Mě zase nevadí myši.
Většinou.
Asi ani v koupelně.
Potraviny od nich zaneřáděné mě dokážou dostat do varu.
Myš úhledně rozporcovaná, zřejmě připravená pro kuchyňské použití, rano v pantoflích, tak ta taky 😀
U myší mi vadí jen jejich bleskurychlé pohyby, kdy se leknu. Sama myš mi nevadí, i když mě umí pěkně naštvat! 😛
Jo, když letos Martin konečně vytáhl lyžáky na běžky, tak zjistil, že si mu v jednom udělaly hnízdo myši (whew) Nic moc… jo a vyžraly mu i molitan z lyžařské přilby. Mrchy!
To máš těžký – když nejsi arachnofobik, tak to nepochopíš – to je stejné, jako třebas já jsem nechápala Jeníkovu fóbii z roztomilých chlupatých malých zvířátek (nevíte, jestli to má i svůj název?). Prostě hodně lidí má nevysvětlitelný strach z různých běžných a bezpečných věcí… Jinak si myslím totéž, co ty – byl to svlek. Ale mně nahání hrůzu i on. Co mne naopak nechává v klidu jsou johany (sekáči) a drobní květinoví pavoučci jsou vyloženě roztomilí. Pak se v tom vyznej (rofl)
jestli z myší Ege, tak to je musofobie
Nejen z myší – třebas z koťat, štěňat, chlupatých zvířat všeobecně. Já na něm vidím, kolik mu dá přemáhání třebas pohladit rukou naše psy! A přitom vím, jak je má rád…
tak to je trichofobie
.. tady bych byla velmi obezřetná, ani pokrčené nohy někdy neznamenají ,že je po něm,umí krásně dělat mrtvého brouka. 🙂 🙂
Jenny!!! 😀
Já upřednosňuji především čistotu své vlastní záchodové mísy. A teplo také není k zahození.
Na chatě máme sice splachovací záchod, ale v dolní místnosti ( vlastně je to dílna ), kde je vestavěná koupelna se záchodem, a tam je zima.
V dětství u prababičky na vsi měli dřevěnou kadibudku.
Jak já tam nerada chodila, bála jsem se pavouků.
Dále se přiznám, že si na veřejných toaletách nesednu a potřebu vykonávám vždy ve stoje. Je potřeba určitá dávky akrobacie, aby se nestala nehoda, ale dávám to.
Míšo, hrůzu soc-hajzlů si velmi dobře pamatuju a maminka mě učila to samé:))
Tak kromě předchozího ještě čistota a technické provedení. 🙂 Nejsem materiálový inženýr, netrvám na porcelánu, prkna mi nevadí. Ale než turecký záchod, to radši trojklacková sibiřská verze v přírodě (jednoho se držím, druhý na odhánění vlků anebo koronaturistů – zdravím Marsku 🙂 a třetí je náhradní díl). A ještě možná taky kingsajz – k tomu napíšu historku pod Ygu. 🙂
Tak za mě asi teplo a prostor. Na vile jsme neměli vytápěný záchod, navíc byl na nevytápěné verandě. V zimě byly zažívací problémy opravdu horor.
Tak je to doteď na naší chalupě – pravda, dojdeš tam pod střechou, ale jinak je zima velmi autentická! 😀
Řeknu to jedním slovem – domov! Prostě onu místnůstku musím důvěrně zná. Ani u Terky to už není ono (rofl) . A třebas na delší dovolené se musím aklimatizovat, což trvá minimálně tři dny. Ovšem to je nic proti nejstarší sestře Maruš, která v tomto ohledu trpí jako zvíře téměř celou dobu a tři králičí bobky oslavujeme šampaňským (chuckle) .
Au, Ygo, dovolené a chuděra Maruš – to mi něco připomnělo. Trávili jsme jednou výměnný pobyt ubytováni v moskevské základní škole. I přišel okamžik O a člověk nevěřícně zíral na miniaturní toaletku, jaká se u nás používá snad jen v mateřských školkách. První stupeň, druhý stupeň – vsjo ravnó! Místní studenti tvrdili, že dle tradovaných legend se v budově nachází místnost, od níž mají klíče pouze učitelé a tam je „unitáz“ v normálním rozměru, ale že to nevědí jistě. 🙂 No spolužačka z toho byla tak zaražená, že si ulevila až doma, po čtrnácti dnech. (A to jsme na ni zkoušeli kdeco – a nic. Hlava je holt mocný velitel. (chuckle) )
Jo jo, to umějí i děti. Slyšela jsem o případech, kdy z různých důvodů děti taky zadržovaly, že skončily u doktora.
já ve 12 letech v Bulharsku..10 dní..a to máma klečela a prosila..na turecký šlapky- nikdy!
Tureckej jsem zvládala… nerada ale jo. Pokud to byly kabinky. Když to byla jen řada děr v rámci jedné místnosti, to bylo něco jiného! 8)
a přesně tak to bylo, řada děr….
Řadu děr bych taky nedala. Jo a mimochodem, tak tu díru v zemi řečí ti, co potřebují šplhat po mladém stromku (viz nedávná diskuze 😀 )
L jako Lída
..jak tu díru řeší… mám po sobě číst
Ale to tu pořád řešíte případy, kdy se nemůžete vyprázdnit. Ovšem pokud půjde o opačný problém, tak každá díra dobrá, to mi věřte!! (rofl)
Jo! 😀
(y)
Já válečné knihy nikdy nečtu ani se nedívám na cokoli s válečnou tématikou, ale vím že to plno lidí na světě nemají lehké se soukromím a vhodným místem i bez války, obzvlášť dívky a ženy. Soukromí je podle mě ta nejdůležitější věc, záchodky s kabinkama jako máme v práci a vůbec většině veřejných budov jako restaurace, letiště a tak dále, tam všude se hrozím toho, že náhodou budu muset.
Přesně. Když jsme žili v Anglii, tak jsme v rámci místní dobročinnosti podpořili akci dvou úžasných žen, které se dozvěděly, že v indické vesnici, kde už nějakou času podporovaly místní školu, mají dívky obrovský problém, protože tam nebyly z našeho pohledu normální záchody oddělené pro každé pohlaví. Že právě při snaze si odskočit se stávalo nejvíc znásilnění. Takže obě dámy nejen vybraly peníze, ale jely do té vesnice a na místě na stavbu vhodných záchodů dohlédly. Jeden by řekl… blbost. A jak významně to přitom vylepšilo místním ženám a dívkám život!
Ale kdepak blbost, záslužný čin! Ty dvě dámy obdivuji, zvlášť že se vypravily dohlédnout na stavbu osobně, to klobouk dolů.