Když vašima rukama projde spousta zvířat, ztratíte časem přehled o jejich počtu. V případě netopýrů jsem si zvládla zapamatovat prvních třicet. Loňská jarní osmička mně splývá dohromady; až na Uječenou, která se mi do paměti zapsala domácím porodem, a její dceru Tominu.

Všichni moji svěřenci měli jedno společné: jsou to největší čeští netopýři. Netopýr rezavý a netopýr velký váží kolem třiceti gramů a akorát vejde do dlaně. Většina českých druhů netopýrů je však miniaturní — třeba netopýr nejmenší váží kolem pěti gramů. A tak už je načase, abych si udělala představu o velikostech těch menších druhů.

Ve čtvrtek jsem si dovezla domů dva nové strávníky.

Malá s Velkou

Obě holky byly nově přijaté, tedy nalezené teprve před pár dny. Jednu našel ráno na Smíchově běžec, strávila s ním den v práci a cestou domů ji odvezl rovnou do záchranné stanice. Druhá byla nalezena na římse někde na I. P. Pavlova, odnesena na policejní stanici a policisty předána do záchranné stanice.

Miluji uvědomělou veřejnost.

Holčičky nevypadají zraněná ani nemocné, jednoduše je něco probudilo. Takovým se říká „probuzení hibernanti” a můžou se dostat do ohrožení života, pokud spotřebují příliš mnoho tuku. Jedno probuzení je stojí tolik energie, jako dva týdny zimního spánku. Netopýr, kterého najdete v zimě venku, vždy potřebuje pomoc.

Malá v ruce

Protože všechny druhy českých letounů se jmenují netopýr, výjimečně vrápenec nebo létavec, říkáme jim podle jejich latinských jmen. Ta jsou trochu rozmanitější. A tak netopýři rodu Myotis jsou myoťáci, netopýři rodu Nyctalus nyktalové nebo nyktalíci, netopýři rodu Pipistrellus jsou pipouši, netopýr pestrý je pestrák a netopýr ušatý ušák.

Moje dvě nové svěřenkyně jsou pipoušky.

Malá je netopýr nejmenší a váží celé tři gramy. Vešla by se do skořápky od vlašského ořechu. Asi nebude příliš lumen, protože už stihla spadnout do misky s vodou.

Velká má osm gramů a je to netopýr parkový. Je asi tak velká jako můj palec.

Z předchozího je patrné, že pojem „velká” používám značně volně.

Co bude k večeři?

Holky jsem vyzvedla večer. Velká už byla nakrmená, malá ne.

Když jsem se dostala ke krmení, bylo osm večer a podle malé půlnoc. Studená, rozespalá. Při bližším pohledu jsem zjistila, že ukazuje zuby. Málem bych to přehlédla! Už chápu, co tím kamarádka myslela, když říkala, že na ně nevidí. Pokud si pořádně nerozsvítíte, vidíte, že se něco hýbe, ale netušíte, zda cpete jídlo netopýrovi do správného tělního otvoru a zda jste vůbec trefili tělní otvor.

Netopýrku jsem nechala v dece na stole, chytila většího červa a ukrojila mu hlavičku. Tohle bude stačit. Při hmotnosti červa 0,2 gramy má porce patnáctinu váhy strávníka.

Navyklým pohybem podávám červa — tentokrát musím zaostřit a procvičit jemnou motoriku — a netopýrka se do něj okamžitě zakousne a začne jej pomalu soukat do sebe.

Že ona se nedostala do cesty informované veřejnosti náhodou?

Zvládne půlku červa. Pak už má tlamku pevně zavřenou. Ukládám ji zpátky do boxu. I půlka červa je lepší než nic. Zítra určitě zbaští více.

Chvíli nato slyším pískot znějící jako hádka o lepší místo k visení. Nejsou tak hlasité, jako moji předchozí větší svěřenci, ale zní úctyhodně. Jak dokáže něco tak maličkého vřeštět tak nahlas?

Visí…

Ráno přenáším box do ložnice. Holky musí spořádaně přes den spát, aby rychle přibraly a mohly jít zimovat.

Velká si našla úkryt a tváří se, že tady žádný netopýr není. Malá je rozplácnutá na ubrousku. Nehýbe se… dýchá vůbec?

Netopýr v torporu je studený a ztuhlý a dýchá velmi pomalu. Vypadá jako mrtvý. Jako nováčka mě to párkrát vyděsilo. Později jsem se dokonce dozvěděla, že netopýři někdy předstírají smrt, a dokážou v tom vytrvat i dvacet minut. Třeba i s rozjezeným červem v tlamě. Říká se tomu thanatóza a spíš než ke zděšení je to ke vzteku. Dvacet minut s ním nehnete.

Divoký netopýr by měl viset v úkrytu a ne sedět na zemi. Tam nemá co dělat. Malá je čerstvé nalezenka, co když má nějaký skrytý zdravotní problém?

Nabírám malou na prst. Dostanu vynadáno zdravým netopýřím ječákem. Věším ji na síťku. Nadávání ještě chvíli pokračuje.

Tady nikdo není

Druhý večer krátce po setmění lovím zpitomělé polospící netopýry z přenosky. Dá to práci a chvíli mám dojem, že menší utekla. Vytahuji osm červů; pět pro velkou a tři bílé čerstvě svlečené pro malou.

Menší je teplejší, a tak ji motám do látky a nabízím vodu. Ne a ne a nechce. Nabízím vymačkaného červa. Otřu jí jej o tlamku, aby mohla slíznout a ochutnat.

Asi pět minut jen kouká a nejí.

Pak se konečně malá tlamička a miniaturní jazýček pohnou a… slíznou malý kousek.

Další minuta, další koukání. Pak Malá sní zbytek.

Do dalšího červa se zakousne. Ožužlává, okusuje nebo se snaží dostat k měkkému vnitřku?

Nakonec jí vymačkám pinzetou další dva bílé a ona baští čím dál rychleji. Pak už je načase přestat krmit. Netopýři se musí rozkrmovat opatrně; ostatně dva nebo tři měsíce nejedla a spala.

Velká je pořád polostudená. Dýchnu na ni. Opatrně. Nerada bych ji vdechla.

Když se konečně probudí, slízne vnitřek vymačkaného červa a pokusí si vycucnout, co zůstalo uvnitř. Takto zkonzumuje další dva. U třetího usoudí, že by ho mohla sníst celého. Trvá jí to dlouho a několikrát ho upustí.

S posledním červem ji chytře usadím na stůl; je schovaná v dece, drží se jí drápky nohou, a červ jí nemá kam upadnout. Po chvíli kouknu do růžového balíčku. Skoro snězeno.

Najděte netopýra!

Ráno je malá zase rozplácnutá na zemi, ocásek má v misce. Nezkoumám, co se tam dělo. Šup s ní do úkrytu a s miskou do dřezu. Když se vrátím, malá je zase na zemi.

Rozsvítí se mi. Chce zimovat! Hledá co nejchladnější místo, to obvykle znamená nízko.

Tentokrát ji ukládám do fleecového úkrytu na zemi.

Když ji asi za hodinu kontroluji, spí pod záhybem ubrousku, zatímco velká…

Kde je?!

Prohledávám všechny čtyři úkryty, prohlížím víko. Velká nikde. No nazdar. Jestli ji nenajdu, dnes v noci neusnu. Co kdybych ji omylem spolkla! Ale ne, to snad nehrozí. Má omračujících osm gramů.

Že já ji včera zapomněla v látkovém pytlíku!

Pak se pořádně podívám na záhyb ubrousku, ve kterém spí malá. Jako kdyby pod ním bylo něco… o trochu většího…

Ano, je tam! Velká také hledala úkryt co nejníž, ale lépe se schovala, aby na ni fujčlověk nematlal.

Budíček!

Večer chci krmit. Holky chtějí spát. Zabalím je prozatím do fleesu. Jsou dvě a jsou maličké, možná bych je mohla nakrmit obě najednou. Nejdříve je však musím zahřát.

Jak urychlit zahřátí netopýra? Můžete ho přiblížit k topení, nebo vzít do ruky, nebo třeba strčit za podprsenku.

Celý fleesový balíček putuje za výstřih mého trička. Snad to bude fungovat.

Po chvíli zvedám fleesovou přikrývku a objevují se dvě vlažná tělíčka se složeným křídly. Malá nadává. Velká se ani neobtěžuje ukázat zuby, ale… začíná hřát! Funguje to!

Malá už chňape po červech a píská. Vůbec není hloupá. Možná se dokonce naučí jíst z misky.

Krmení Velké je fuška.

Červ s useknutou hlavičkou, toho sní, dalšího sní i s hlavičkou, pak nechce jíst a jen se olizuje. Zase od začátku, useknu červovi hlavičku, trochu vymačkám, otřu jí o čenich, ona slízne, ale dál nic. Motorka jede do garáže, autíčko, autobus… Jak se do osmigramového netopýra může vejít raketoplán?

Velká je docela hubená, nelíbí se mi. Dostává pauzu. Potřebujeme ji obě. Kdyby nebyl večer, uvařím si kafe.

Dopisuji tento text, mám připravené tři velké červy s odsekanými hlavičkami a za chvíli čeká Velkou druhé kolo.

Držte nám palce.