Budou to zanedlouho čtyři roky, co zemřel jeden z lidí, kteří tady mohli být ještě hodně dlouho a zvěstovat překvapeným lidem očividný fakt: na světě je fajn, a ještě nikdy nebylo tak dobře. Švédský lékař a datový expert Hans Rosling byl člověk, který dokázal, že většinu lidí vlastně fakta, a to ani pro ně pozitivní fakta, nezajímají.

Autor dnes už proslulé knihy Factfulness (česky vyšlo jako Faktomluva) ovšem začal s touto činností mnohem dříve – mnozí si vzpomenou na jeho vystoupení na TED konferencích, která jsou k vidění na YouTube – experimentem, kdy dával lidem v různých zemích, lidem nejrůznějšího sociálního i profesního zařazení, jednoduché otázky o světě a čekal, jak na tom budou s odpovědí. Otázky jako: kolik procent dívek na světě má přístup k základnímu vzdělání, nebo kolik procent světové populace ohrožuje hladomor. Zjistil, že většina informací, které lidé o světě vědí, pokud vůbec byla někdy pravdivá, tak většinou v době někdy před padesáti lety.

Zbídačelou Afriku bereme za hotový fakt, navzdory mnoha pozitivním zprávám z jednotlivých zemí. „Třetí svět hladoví“ je něco, co by leckdo podepsal, ale je to pravda? Není. Pan Rosling velmi rád srovnával své respondenty s šimpanzy, kteří, když dostanou tři možnosti, budou mít 33 % šanci, že se trefí správně, protože budou vybírat odpovědi náhodně. Přesto učení lidé z různých zemí odpovídali konzistentně na dotazy typu výše uvedených tak špatně, že správné odpovědi trefilo vždy jen kolem deseti až patnácti procent z nich.

Čím to je? Tím se právě zabývá jeho kniha Faktomluva, kterou osobně považuji za povinnou četbu pro každého žijícího člověka na tomto světě. Je to – svěžím jazykem napsaná – zpráva o tom, že je svět vlastně fajn. Že ještě nikdy nebylo tolika lidem tak dobře, jako dnes. Že jsou naše představy o světě často fatálně mimo. Že rozvoj společností je spíš spektrum, víceméně dělitelné do čtyř kategorií podle toho, co si tam lidé mohou dovolit, než prosté černobílé vidění ve stylu „bohatí vs. chudí“.

Přesto až do pandemie covidu-19 bylo zvykem malovat svět, ve kterém vlastně nikdy nebylo lépe, v co nejčernějších barvách, a to ne v zemích jako Sýrie nebo Jemen, kde zuří občanské války, ale na Západě – a čím bohatší země, tím černěji ten svět tamní lidé viděli. Proč? Protože jsme sami zapomněli, co to znamená doopravdy strádat, najednou jsme nebyli schopni prakticky pochopit, jak obrovský pokrok pro lidi znamená třeba to, když se díky jízdnímu kolu dostane dál, nebo když díky mobilnímu bankovnictví a online platbám ho někdo neokrade o výdělek na cestě domů.

Nakonec se ukázalo, že Afriku vlastně nakrmilo něco, co nikdo nečekal: levný čínský mobil a 3G/4G sítě. Mobilní telefon za pár korun, s operačním systémem vytvořeným tak, aby byl intuitivní (kdo má malé děti, ví, jak je těžké od nich chytrý telefon odtrhnout) najednou znamenal obrovský skok v rozvoji gramotnosti, možnosti vzdělávání se nebo podnikání; takový, jaký žádná charita ze Západu nikdy nedokázala. A schválně: co my o tom v Evropě víme?

Tak dlouho se tu budeme třást před vizí uprchlíků odpovídající době, která už není, až si budou mnozí Afričané říkat, že by byli hloupí, kdyby někam chodili, protože se dá snadno a dobře vydělat na živobytí u nich doma.

Tahle tendence vidět svět očima svého mládí a zakonzervovat si o něm představu je pro lidi hodně typická, stejně jako nepochopení rozdílu dynamiky vývoje u sebe a jinde. Dodnes vzpomínám na to, jak jsem v Nizozemí vysvětloval lidem, co u nás byli na výletě v 70. letech a potom už ne, že se u nás změnilo prakticky všechno. Že to, co viděli, je svět, který už neexistuje ani pomalu ve svých obrysech. Chtěli naslouchat, chtěli věřit, ale… při vědomí toho, jak málo se v jejich očích změnila jejich vlastní země, uvěřit nedokázali.

Ne vždy to je takhle milé. Pamatuji si na případ, kdy jsme byli se ženou a synem na parkovišti u Øresundského mostu ze švédské strany a povídali si se starším švédským manželským párem, který tam stál v karavanu. My jsme měli norské auto a mluvili jsme na ně norsky, takže je ani na chvilku nenapadlo, že bychom nebyli Norové – a jako k Norům se k nám chovali. Tak jsme se ptali, kde byli, a oni že v Rakousku, Bavorsku, Sasku, Berlíně a pak to vzali přes Rostock a Dánsko sem. Logicky se nabízela otázka: byli jste v Česku?

Načež paní začala říkat, že to ne, protože to je přeci „východní Evropa“ a tam je hrozně nebezpečno. Tak jsem jí říkal, že není, že je to naprosto v pohodě, a mezi řečí jsem řekl, že to vím dobře protože já jsem Čech a moje žena Polka. Ti lidé se s námi prakticky v ten moment přestali bavit, asi brali fakt, že s nimi mluvíme norsky a „dělali jsme Nory“ jako podvod, tolik typický pro „ty Východoevropany“, kteří přeci jen znamenají mafii, chudobu, prostituci a další nejrůznější zločiny.

Podobně těžké je vyvracet české stereotypy i jenom o Polsku, nemusíme vůbec chodit do Afriky. Čech, který byl v Polsku naposledy na tržnici v roce 1993, tu zemi, když tam dnes přijede, nejenže nepozná, ale zažije hlavně pořádný šok a nepůjde mu do hlavy, jak je možné, že ta země vypadá v mnoha ohledech o tolik vyspěleji než Česko, když přeci byli vždycky někde „daleko za námi“.

Tempo rozvoje v afrických zemích je přitom ještě mnohem rychlejší, generace se obměňují daleko rychleji, a protože to jsou společnosti mladé, absorbují moderní technologie a vše, co přinášejí, daleko snadněji.

Ale my to nevidíme. Jsme stejní, jako Britové, kteří se o nás vyjadřují jako o Československu, protože tak se to učili kdysi dávno v zeměpise. Nejenže riskujeme, že přestaneme světu rozumět, ale hlavně budeme propadat absurdním strachům ze stavu světa.

Stojí to za to? Nestojí – svět je krásné místo, i navzdory covidu, a když k němu budeme přistupovat otevřeně, třeba zjistíme, že jsme se lecčeho báli zbytečně.