MATYLDOVINY: Povídání o kotěti

Druhého ledna odpoledne jsme na procházce potkali kluka, který šel kousek před námi a čičal na kotě. Kotě šlo za ním a malý kousek za námi. Říkala jsem mu, že se kotě ztratí, když ho odláká, ale prý moc mňoukalo za plotem v odlehlé části dědiny oddělené od té naší kusem pole.

 

Kluk pak utekl za mámou, která si o kus dál před námi povídala s kamarádkou a vůbec nevěděla, co kluk dělá. Kotě šlo dál za námi. Psi mu vadili tak na půl metru. Bylo hezké, huňaté, mouraté a s čistýma očima, tak tříměsíční. Ušlo s námi asi 800 metrů a pokračovalo dál naší ulicí. Oddechla jsem si, že někam míří poměrně cílevědomě.

Vydrželo mi to víc jak den. Další den večer nám kvílelo za dveřmi, kapsičku sluplo, jako by týden nejedlo, a naše kočky si ho před domem prohlídly. Oriáš s výrazem „pobleju se“ a Adéla ho sledovala poměrně klidně. I po nakrmení se nám snažilo vecpat do domu. Pořád jsem doufala, že má někde doma, protože další den před čtvrtou ráno jsem ho neviděla, když jsem odjížděla do práce. Ovšem o tři hodiny později kvílelo u domu znovu a snažilo se nastoupit mému muži do auta.

Už jsem měla v plánu ho dát do přepravky a obejít odlehlou část vesnice, ale ještě předchozí večer jsem napsala na obecní fejsbůk, že na naší ulici kvílí kotě. Tři sdílení a ticho. Přes den pořád nic. Pak mi zavolal Mušketýr, že jeho kolegovi na Silvestra o půlnoci umřela osmnáctiletá kočka a o kotě by měl zájem. Po práci ho hodlal odlapit a posléze kolegovi předat. Přijela jsem později. Hlásil, že kotě zmizelo, asi si ho někdo vzal. Úplně jsem tomu nevěřila 🙂

Vzala jsem si čelovku a kapsičku a vyrazila ven. Čičala jsem, ale bylo ticho, což je večer na dědině normální, jenže jsem zaslechla, jak se o kousek dál na ulici baví děti na hřišti o kočce. Vyrazila jsem a děti dělaly blbiny s kotětem, aniž by mu asi chtěly nějak ubližovat. Zeptala jsem se, čí kotě je (viditelně to bylo to správné kotě). Tvrdily, že jedněch lidí z vedlejší ulice. Opáčila jsem, že kotě s námi přišlo před dvěma dny z druhé části dědiny.

Usoudily, že jejich kluk kecal a chtěl být zajímavej. Jedno dítě přiznalo, že to kotě se tu pár dní toulá a už ho taky krmili. Bez řečí mi dali kotě do náruče, kde se stulilo a předlo s razancí motorové pily. Donesla jsem ho domů, aniž by se snažilo utéct. Zazvonila jsem a Mušketýr mi otevřel. Vyrazily taky psice. Měla jsem strach, že se mi kotě vytrhne, ale jen zasyčelo.

Odložila jsem ho v pracovně, kde se vrhlo na předloženou kapsičku stylem „házejte to sem vidlema“ a začali jsme uvažovat, jestli ho budeme předávat zítra (můj muž hlasoval pro) nebo dnes (to jsem hlasovala já), protože jsem se chtěla vyspat a psice kvílely za dveřmi, protože chtěly kotě adoptovat. Ano, panička to donesla domů, tak to adoptujeme.

Nakonec jsme zavolali budoucímu majiteli, který se s námi domluvil na předání na půl cesty (máme to k němu 50 km). Kotě v transportce občas zamňoukalo a pak ve vytopeném autě usnulo. Dokonce jsem si musela sáhnout, jestli ještě žije 🙂 Kolega, starší pán, zjihle přebral kotě v přepravce a sliboval, že se o něj bude dobře starat a kočička se už nebude muset toulat a vnucovat se do cizích domů.

Upřímně, kdybych doma neměla trhlého Oriáše, který moc špatně snáší změny, kotě bych si nechala. Bylo krásné a mazlivé, podle data vypadalo na vyhozený vánoční dárek nebo se prostě zatoulalo – ale nikdo po něm nepátral, nedoslechla jsem se nic a ani lísteček u obchodu nebyl. Ale usoudili jsme, že dva psi a dvě kočky nám stačí.

Kotě bylo přijato v nové rodině s nadšením. Je prý přesnou kopií staré kočky, krásně baští a je naprosto společenské. Umí používat kočičí záchod. Chodí za všemi jako ocásek, mazlí se o stošest a dělá společnost. Dostalo obrovské nové škrabadlo, na kterém cvičí gymnastiku. Jen se rodina nedohodla, jestli bude Mína nebo Frída, tak je Mínafrída.

Jsem ráda, že Mínafrída našla svoje lidi.

 

Aktualizováno: 19.1.2021 — 19:29

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Já si musím pro kapesník. To je tak krásné a štastné. Přeji koťátku krásný vymazlený život.
    Taky máme doma takové dva nalezence.

  2. Matyldo, díky vám oběma za záchranu kotěte, moc krásně se tohle povídání s dobrým koncem četlo. A noví majitelé krásné mourečky si mohou myslet, že jim stařičká kočka za sebe poslala kotě jako mírně opožděný novoroční dárek (s Mušketýrovou pomocí-přímluvou).

    Jo takhle se k nám kdysi při večerní procházce take přidalo maličké kotě, naše budoucí Dixie. Seděla u chodníku jak hromádka neštěstí, ale jakmile jsem ji pohladila, začala příst a cupitala nám v patách. Šli jsme tenkrát pomalu našemi ulicemi v naději, že patří do některého domu. Nepatřila, skončila u nás.

    Díky, žes to nevzdala, šla kotě hledat a šťatně ho převzalas od dětí. Zmínka o spokojeně, tvrdě spícím kotěti v autě (s plným bžuchem a konečně v teple) mě i takhle na dálku dojala. Maličká má nový milující domov – zazvonil zvonec a pohádky je konec.(h)

    1. Jo, v podstatě to pohádka byla 🙂 Aspoň takhle zpětně určitě. Já jsem ten den šla do práce na čtvrtou, takže jsem vstávala ve čtvrt na čtyři ráno a přišla domů odpoledne po páté, utahaná na smrt. Proto když jsem šmejdila po ulicích a kotě našla, tak jsme ho chtěla předat pokud možno hned 🙂 Nicméně noví majitelé jsou přesvědčeni, že kotě je ušlechtilá rasa- já jsem tam teda rasu neviděla, jen roztomilé pruhaté kotě-a bylo jim naděleno jako pokračování rodinné kočky.

      1. i ta nejposlednější kočka má v sobě rasu a je jen na ní, zda to dokáže vsugerovat posluze 😉

  3. To byl ale moc hezký příběh a moc hezké kotě! Tedy Mínafrída, že. 🙂
    Já jsem minulý týden kvůli kočce, která si to štrádovala prostředkem silnice, v naší čtvrti řídila dopravu. (chuckle) Šly jsme s vnučkou a se psem z nákupu, když jsme černobílou madam zahlídly. Zrovna k ní přijíždělo auto, řidička si jí naštěstí všimla, ale kočka nereagovala ani na troubení. Když jsem se snažila ji odehnat, vychýlila se z dráhy tak o 20 cm. Mezitím jsem musela zastavit další 2 auta a doufat, že Aňa udrží vzpínajícího se Denise, který měl zájem se do věci osobně vložit. Nakonec madam ráčila odbočit na chodník a já jsem mohla všem trpělivým řidičům poděkovat. Vypadalo to, že je to kočka bytová, která se neumí pohybovat venku – tak snad svůj domov našla!

    1. Tak to je přesně to, co mě děsí. A v případě důvěřivého kotěte mě děsilo dvakrát.

    2. Hančo, takhle jsem několikrát zastavila silniční dopravdu (oběma směry), abych z prostředka sebrala želvu. Ty totiž neumí utéci, jejich jediná obrana před nebezpečím je uzavřít se do krunýře a pokud se jí auta nevyhnout, krunýř skončí pod koly (a na takový pohled si dodnes nezvyknu). Ovšem malé kotě uprostřed silnice také není žádný radostný pohled, takže jste asi obě chvilku řidičům předváděly „záchranný taneček“ a jsem ráda, že vše dobře dopadlo.

    3. Hančo, tyhle situace jsou vždycky na nervy a díky ti za kočku!
      Já jsem takhle asi před dvěma týdny běžela po silnici u hřbitova a mávala na řidiče, protože jeden zmatený psí junior se ztratil pánečkovi, vrátil se k autu zaparkovanému u silnice a nedal se chytit… No, taky to dobře dopadlo, ale páneček byl na mrtvici, protože z dálky viděl blížící se průšvih a nemohl nic dělat (moje noční můra) Naštěstí řidič byl fajn a zastavil, i když to bylo v blbé zatáčce, takže se mi podařilo psího kluka zase dostat ze silnice do lesa:))

  4. Matyldo, ano, našla lidi, ale díky Tobě a konstlaci s kolegou Mušketýra. Ach, kdyby to takhle vždy dopadlo. U nás při nalezení kočky nebo psa se vyhlašuje rozhlasem a je to na webovkách vísky.

    1. No a u nás na to právě dobře funguje fejsbůk. Webovky mají aktualizaci jednou za sto let a hlášení je málokdy prudce aktuální.

  5. Matyldo, dík za to malý kotě, bylo v pravou chvíli na pravém místě. A ty taky a tak všechno dobře dopadlo (h).
    Tady zachráněné kotě, na NP spousta zachráněných veverek, dneska budu mít fajn den!

  6. Je krásná a měla štěstí, to štěstí se jmenuje Matylda 🙂
    U nás se přes ulici urodilo 6 koťat, u kerých majitelé mámy dělají, že nejsou 🙁 . Ujala se jich sousedka, tak jí alespoň přispívám kapsičkama, které ta naše černá madam uznala za nejedlé. Jsou černobílá, skoro všechna stejná a nevím kolik je kocourků a kolik koček. Ale sousedka je moc šikovná paní, ta se s vetem domluví a kočky asi i některé udá, bydlí tu od narození (t.j. není náplava jako my ) a má dávno dospělé děti ve vedlejších vsích. Darkovi nevadí, ale jakmile vkročí na teritorium Čerti, je z ní syčící černej chlupatej papiňák a z očí jí lítaj zelený blesky.

  7. Díky, Matyldo. Já už ani nemám slova, tyhle situace známe prostě všichni… Kdykoliv vidím venku kočku, bodne ve mně, jestli má domov nebo ne.

  8. Matyldo, já mám prostě slzy v očích. Jsem ráda, že se to povedlo a kotě má své doma a dokonce našlo prakticky ihned trvalé bydlení. Odhaduji, že šlo o vyhozený vánoční dárek. Holt lidi si myslí, že kočka venku v klidu přežije, tak ji vyšoupnou ven – že do mrazu, to už je jim fuk.
    Nešťastných a vyhozených koček je spousta, bohužel, tak alespoň jedno kotě je v pohodě.

    1. Taky jsem ráda, že tak přítulný tvor našel své doma. Teď navíc mrzne a venku se ani není kde napít.

  9. Kotě se umělo ztratit, když našlo Matyldu! 😀
    Díky za tohle hezké povídání! Dnes svítí sluníčko, kotě našlo domov a ještě si může vybrat ze dvou jmen:))
    Díky ti za něj…
    (inlove)
    Pobavil mě Oriáš – že on tehdy Adélu odstonal?
    A tvoje psice jsou neuvěřitelné, s tou touhou adoptovat si kočku…:))

    1. Dede, Amálka Mourečka dodnes neskousla. A je to více než 2 roky. Víceméně ho toleruje, protože jí v bytě nic jiného nezbývá, ale toho vetřelce prostě nenávidí a k sobě ho vůbec nepouští. On na druhou stranu si z toho nic nedělá a bohužel ji úplně nenápadně dokáže vyštípat z prostoru, kde chce on sám být. Přitom je Amálka dvojnásobná, co on. Občas mu jednu ubalí, ale tím také končí. Na druhou stranu, kdyby přistoupila na to, že s ním může být i sranda, tak on by se kamarádil.

      Tudíž se vůbec nedivím, že Oriáš měl s Adélou problém.

      1. Měl problém, ale fakt problém jen měsíc. Pak akceptoval, že ten pruhatý odpad ze smetiště u nás zůstane a do půl roku Adéle občas přiblízl hlavu, až se kočka zatetelila. Ven sice chodí každý zvlášť, ale doma spolu vycházejí, občas si i hrají- i když Oriášova představa o hře obnáší velmi bojové prvky a až to Adelínu nebaví, tak ho sesyčí na hromadu.

  10. Sláva dobře to dopadlo .

    A moc mě rozesmálo :

    Oriáš s výrazem „pobleju se“

    kde se vrhlo na předloženou kapsičku stylem „házejte to sem vidlema“

  11. To se kotě bude mít jako v ráji 🙂 CD to tentokrát naplánovala krásně přímočaře! Stejně jako u nás, když kotě vyhozené u maštale ještě tentýž den nestřeženě nastoupilo do našeho auta. Ale ani do kabiny, ani do zavazadlového prostoru, ale do blatníku k reflektoru! Třikrát jsme cestou zastavovali, abychom zjistili, odkud jde to mňoukání. Nakonec jsme dojeli 17 km na chalupu, postavili auto nad příkop a zespodu ho vylákali ven. Ani přes tento zážitek kotě na auta nezanevřelo a už deset let s námi pravidelně cestuje na chalupu a zpět domů, na chalupě je venkovkou, doma gaučákem.

  12. Že ta zvěř dobře ví, kam se nasáčkovat. 🙂 Když si vzpomenu jak jsme s Pájou ušily na MLP Conynku, no všechno dobře dopadlo. (h) Jo a pak znovu dvě kočky. (chuckle)
    Díky Matyldo!!

  13. Tak u nás trpí syndromem „asi se pobleju“ Bimbo. Ale já se mu nedivím, neměl nikdy představy, že musí žít, jíst, spát a potažmo někdy i vyměšovat s hordou koček a obřím psem. I když babička Majda je už mírná, o to víc zabírá místa v posteli a slintajíc žebrá.
    Takže u nás se množí talířky před domem a strávníci

    1. Je fakt moc hezká. A mně jí bylo strašně líto, tak malej tvor se nemá co potulovat venku.

Napsat komentář: Apina Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN