Druhého ledna odpoledne jsme na procházce potkali kluka, který šel kousek před námi a čičal na kotě. Kotě šlo za ním a malý kousek za námi. Říkala jsem mu, že se kotě ztratí, když ho odláká, ale prý moc mňoukalo za plotem v odlehlé části dědiny oddělené od té naší kusem pole.

Kluk pak utekl za mámou, která si o kus dál před námi povídala s kamarádkou a vůbec nevěděla, co kluk dělá. Kotě šlo dál za námi. Psi mu vadili tak na půl metru. Bylo hezké, huňaté, mouraté a s čistýma očima, tak tříměsíční. Ušlo s námi asi 800 metrů a pokračovalo dál naší ulicí. Oddechla jsem si, že někam míří poměrně cílevědomě.

Vydrželo mi to víc jak den. Další den večer nám kvílelo za dveřmi, kapsičku sluplo, jako by týden nejedlo, a naše kočky si ho před domem prohlídly. Oriáš s výrazem „pobleju se“ a Adéla ho sledovala poměrně klidně. I po nakrmení se nám snažilo vecpat do domu. Pořád jsem doufala, že má někde doma, protože další den před čtvrtou ráno jsem ho neviděla, když jsem odjížděla do práce. Ovšem o tři hodiny později kvílelo u domu znovu a snažilo se nastoupit mému muži do auta.

Už jsem měla v plánu ho dát do přepravky a obejít odlehlou část vesnice, ale ještě předchozí večer jsem napsala na obecní fejsbůk, že na naší ulici kvílí kotě. Tři sdílení a ticho. Přes den pořád nic. Pak mi zavolal Mušketýr, že jeho kolegovi na Silvestra o půlnoci umřela osmnáctiletá kočka a o kotě by měl zájem. Po práci ho hodlal odlapit a posléze kolegovi předat. Přijela jsem později. Hlásil, že kotě zmizelo, asi si ho někdo vzal. Úplně jsem tomu nevěřila 🙂

Vzala jsem si čelovku a kapsičku a vyrazila ven. Čičala jsem, ale bylo ticho, což je večer na dědině normální, jenže jsem zaslechla, jak se o kousek dál na ulici baví děti na hřišti o kočce. Vyrazila jsem a děti dělaly blbiny s kotětem, aniž by mu asi chtěly nějak ubližovat. Zeptala jsem se, čí kotě je (viditelně to bylo to správné kotě). Tvrdily, že jedněch lidí z vedlejší ulice. Opáčila jsem, že kotě s námi přišlo před dvěma dny z druhé části dědiny.

Usoudily, že jejich kluk kecal a chtěl být zajímavej. Jedno dítě přiznalo, že to kotě se tu pár dní toulá a už ho taky krmili. Bez řečí mi dali kotě do náruče, kde se stulilo a předlo s razancí motorové pily. Donesla jsem ho domů, aniž by se snažilo utéct. Zazvonila jsem a Mušketýr mi otevřel. Vyrazily taky psice. Měla jsem strach, že se mi kotě vytrhne, ale jen zasyčelo.

Odložila jsem ho v pracovně, kde se vrhlo na předloženou kapsičku stylem „házejte to sem vidlema“ a začali jsme uvažovat, jestli ho budeme předávat zítra (můj muž hlasoval pro) nebo dnes (to jsem hlasovala já), protože jsem se chtěla vyspat a psice kvílely za dveřmi, protože chtěly kotě adoptovat. Ano, panička to donesla domů, tak to adoptujeme.

Nakonec jsme zavolali budoucímu majiteli, který se s námi domluvil na předání na půl cesty (máme to k němu 50 km). Kotě v transportce občas zamňoukalo a pak ve vytopeném autě usnulo. Dokonce jsem si musela sáhnout, jestli ještě žije 🙂 Kolega, starší pán, zjihle přebral kotě v přepravce a sliboval, že se o něj bude dobře starat a kočička se už nebude muset toulat a vnucovat se do cizích domů.

Upřímně, kdybych doma neměla trhlého Oriáše, který moc špatně snáší změny, kotě bych si nechala. Bylo krásné a mazlivé, podle data vypadalo na vyhozený vánoční dárek nebo se prostě zatoulalo – ale nikdo po něm nepátral, nedoslechla jsem se nic a ani lísteček u obchodu nebyl. Ale usoudili jsme, že dva psi a dvě kočky nám stačí.

Kotě bylo přijato v nové rodině s nadšením. Je prý přesnou kopií staré kočky, krásně baští a je naprosto společenské. Umí používat kočičí záchod. Chodí za všemi jako ocásek, mazlí se o stošest a dělá společnost. Dostalo obrovské nové škrabadlo, na kterém cvičí gymnastiku. Jen se rodina nedohodla, jestli bude Mína nebo Frída, tak je Mínafrída.

Jsem ráda, že Mínafrída našla svoje lidi.