Milí přátelé, byla mi dopřána ta čest napsat vám pár slov k nadcházejícímu roku. Myslím tím celý rok, nikoli ten jeden Den Kdy Půl Světa Bolí Hlava, aby bylo jasno. V úvodu si dovolím být jemně osobní.
Rok 2020 pro mě začal tím, že mě zradilo mé dosud železné zdraví. Pak selhal nejbližší a nejdůvěryhodnější lidský faktor. Pak přišel koronavirus a vlny selhávání a nejistoty se začaly šířit dál a dál. Ne, nestalo se nic nového ani zvláštního.
Jen jsme já a vy a celý svět byli postaveni před známou historicky ověřenou pravdu – naše těla, náš život, náš svět, náš čas – to všechno máme jen půjčené a v dočasném pronájmu… Samozřejmý, vymahatelný nárok, ten nemáme na nic. A kolikrát to není ani spravedlivé. Možná většinou. Majitel mladého koníčka, který opustil svět po těžké kolice, zvolal zoufale on si nezasloužil umřít, a měl pravdu.
Je to privilegium, zjistila jsem. Od té doby, co mám svůj život podmínečně na dobu neurčitou, chápu, že i zima, únava a nevyspání při léčbě koníčků jsou odměnou, důkazem, že stále ještě smím sledovat ten výpravný film jménem Svět. Začala jsem být pozornější. K mimice svých zvířat. K náladám svých pacientů.
I k lidem kolem nich, což jsou pro mě potvůrky mnohdy nejpodivnější. Vím já, kolikrát se ještě potkáme na téhle zeměploše? Kolikrát ucítíme fascinující houpání koňských hřbetů ve cvalu? Kolikrát nám ještě bude zima nebo vedro? Kolikrát ještě se budeme zlobit a usmiřovat?
Achaltekinský valach Segal
Zvířátkům běží navíc čas rychleji, z prvních hříbátek, které jsem ve své praxi porodila, jsou dnes staří koně. Někteří jsou se mnou celý život a já si toho vážím a pamatuji si každý mezník na naší společné cestě. A jestli jsem došla nějaké moudrosti během těch let, dá se shrnout do jediné věty: život je křehký a láska vzácná, chraňte si oboje. Možná jste sportovci a bažíte po úspěchu. Možná jste chovatelé a chcete vidět výsledky. Možná je pro vás kůň pracovní silou. Na tom nezáleží.
V době, která nám sebrala pevnou půdu pod nohama, postůjte tiše se svým koněm. Poslouchejte jeho dech, vnímejte jeho teplo. Vzpomínejte. Za hodinu, měsíc, rok, může být někdo z nás jen matnou blednoucí vzpomínkou, slaboučkým vánkem čechrajícím trávu.
Opustili jsme civilizační šidítka a vlaječky a v nejisté době se vrátili k podstatě života. To je dar roku 2020 nám všem. Je na nás, jestli ho dokážeme využít ku prospěchu nás všech, dvou i čtyřnohých.
Dovoluji si skončit něčím mnohem moudřejším, než zvládne vytvořit má mysl:
Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal – Antoine de Saint Exupery
Původně vyšlo na www.equichannel.cz
Dede: Vítám u nás novou autorku, paní doktorku Evu Keisler Klementovou. Není jen koňskou lékařkou, ale také píše – její knížka Praštěné básničky mešuge babičky už dělá radost dětem i dospělým. Doufám, že ji na Dedeníku uvidíme častěji, ať už bude psát o koních nebo o čemkoliv jiném:))
A ještě k diskuzi – každý hledáme sílu v nelehkých časech někde jinde. Kde ji hledáte v době koronavirové vy? 🙂
Zvířata jsou evolučně od člověka setiny milimetru, jen nestihla, naštěstí, vstřebat civilizační povahové defekty. Mají smysl pro humor, milují z celého srdce a duše, znají soucit, empatie mají nadbytek.
Jednou hříbátko uhynulo pár chabých nádechů po porodu. Všichni, kdo říkají „jen zvířata“, by měli vidět tu zoufalo maminku. Sténala, úpěnlivě volala na své mládě, zuby se ho snažila stavět na nohy a vlastním tělem od něj odtlačovala nás, divné lysé dvounožce. Tak zhmotnělá láska a bolest, že na ni nezapomenu.
V této době si o to víc uvědomuji, že mám fajn muže a syna. Že mohu dělat to, co mě baví. A právě začínám uklízet ve své mysli a vnitřním světě. 🙂
Loni jsem došla k názoru, že nejjednodušší to mají lidi, co milují svou práci a smí ji dělat. Jelikož se náš život skládá teď hlavně z práce a nadstavbu mi covid sebral (tu, co mě bavila, práce je prostě práce, i když v zemědělství na to musíte hledět trochu jinak), musela jsem si uvědomit, co mám. Můžu ven se psy, mám skvělého muže a děti, i když Kačku jsem za poslední půlrok viděla jednou (a jak to vypadá, znovu to hned tak nebude) a třeba jednou přestane ta hrozná tma. Covid jsem přežila, můj muž taky a kromě soustavné rýmy, občasných zánětů očí a depresí na mě víc nezapůsobil. Tak vzhůru k lepším zítřkům a ke světlu 🙂
V zemědělství jste vy, stejně jako já v pozici veterináře, nohama na zemi a spojení se životem. A dokud trvá život a my v něm, najdeme důvody k radosti. Moji psi Hugo, Mišmiš, Bublina a Stázinka zdraví vaši smečku. Jaro je za rohem. 🙂
Mišmiš a Bublina, Hugo a Stázina – doufám, že je časem poznáme blíž:))
Jméno Mišmiš je dokonalé 😀
Mišmiš je hebrejsky Meruňka. Je to velmi osobitý psík. Mišmiš a Bubu dohromady tvoří podmnožinu MBS – Malé Bílé Svině.
Občas přemýšlím, jaké to je, doprovázet své zvířecí pacienty od kolébky do hrobu, mnohdy doslova. Kdysi jsem každý druhý den jezdila na jednu veterinu s potkaním miminem na čištění abscesu na kritickém místě na hlavě, které pak celý život neviděla veterinu ani z tramvaje. Kolikrát jsem si říkala, že bych ji měla vzít s sebou a jen tak ukázat, až pojedu s jiným pacientem. Ale dorazila jsem vždycky uprostřed hektické směny a nebyl na to čas, anebo na to vůbec nebyly myšlenky a samička zůstala doma.
Sílu hledám v procházkách po parcích, péči o moje milované netopýry a práci s lidmi – rozjíždí se mi sezóna doučování a spoluzaložila jsem na naší fakultě seberozvojovou skupinu pro studenty.
Jak čas pokročil, řadu mých koňských pacochů jsem porodila a provedla celým životem. Řadu jejich majitelů jsem viděla v kočárku nebo jako školou povinné děti. Na tom zjišťuji, že pravděpodobně i já stárnu, i když já jsem samozřejmě mladá, jen už docela dlouho.
Mám i takové pacienty, jejichž existence je úzce závislá na té mojí – pro kolegy jsou špatně nebo zcela neošetřitelní. Zvykli jsme si na sebe. A v mnoha případech jim pomůžu ne jen na svět přijít, ale také z něj odejít, až přijde jejich čas – v klidu, důstojně a bez bolesti. A čím víc životů a smrtí mi prošlo rukama, tím více si každého jednotlivého živůtku cením a chráním ho. Každý je totiž neopakovatelný.
Takové „pacienty“ jsem měla doma, chodili jsme s nimi k jediné veterinářce a kamarádce v jednom… přišla na jejich rodinné zatížení a chodili k ní na pravidelné kontroly. Muselo to být pro ni dost nepříjemné, asi bych tohle nezvládala :-/
Díky za dnešní krásná slova paní doktorky. (h)
Kde beru sílu? Naše zvířata mi ji dodávají nepřetržitě a taky moje dobrá rodina. Zrovna dnes mne potěšila vnučka maturantka na střední,sdělila mi, že v pololetí bude jednóška z matiky. A jak ji ze začátku nešla,tak udělala vše proto aby pochopila.Takže díky Adél za krásné ráno.(h) Drobné radosti života dávají velkou sílu.Za chvíli půjdu do přírody a zase si od ní s dovolením něco odnesu domů. I když jsme teď všichni tak trochu jako vězni v Alcatrazu,víme, že i odtud se dá uniknout a mít naději.
Vězení neexistuje. Můžeme si ho vyrobit jen sami.
A zvířata jsou čistý, purifikovaný, nezkažený zdroj energie, síly a citu.
Zdravím vás a Adélku..matematiku jsem nepochopila ani teď..
Kde hledám sílu? Minulý rok nebyl nic moc, naučila jsem se ta nějak radovat z každého dne, prožitého s chlupatým kamarádem, protože mi opět došlo, že to je vlastně dar, který není na věky. Nakonec to má i průkazu původu – Jméno :Dar, i když mu říkáme Darek. Sílu mi dává hlavně rodina, mám hodného syny a budoucí snachu, krásná a šikovná vnoučata. A uvědomila jsem si, že to není samozřejmost. A paradoxně díky té ošklivé nemoci jsem zintenzivnila styky, byť mnohdy pouze po telefonu, s ostatními příbuznými, jsem ráda, že je mám a myslím, že i oni jsou rádi, že mají nás. Tak jen doufám, a mocmoc se těším, že se zase sejdem u nás na pergole a že covid dovolí, aby budoucí snacha nebyla budoucí 😀
Vnoučata jsou nej ! Je to odměna za to, že jsme neutloukly své děti. A taková snacha se v domácnosti vždy hodí, taky jednu mám a jsem jí velmi vděčna, neb soudím, že synek je v dobrých (čti pevných) rukách.
S tím telefonováním to máme stejně, a protože je semtam někdo nemocen, zjišťuji telefonicky teplotu a stav ledniček. Ale přejde to a bude dobře. 🙂
Ve všech pergolách na světě.
To je tak krásně napsané, až to za srdce bere.
Když nebudu mluvit o koronavirové době (ano, špatně ji snáším, ačkoli mne vlastně zatím nijak výrazně neomezila ani nepoznamenala), ale všeobecně – snažím se hlavně nepodlehnout panice a najít sílu v sobě, v přírodě kolem, svých čtyřnohých kamarádech, knížkách a nejbližší rodině – ne nutně ve stejném pořadí, i když… 😉 . A hlavně se snažím myslet pozitivně, být optimistou a vidět sklenici zpola plnou… A radovat se z maličkostí… A nezapomínat na to dobré, co mne kdy potkalo – lidi i situace. (h)
Malá štěstí – to je základ: například jsem minulý víkend byla u Terky. Ráno jsem s nima chodila do stáje (viz fotky ze včerejška) – místo abych si přispala v teploučku. Ale ta Erníkova radost, když řádil na cvalovce ve sněhu – rozběhl se, hodil záda a jééél… teda místy to neodhadl a snažil se jezdit do kopce, nicméně ho to neodradilo a zkoušel to znovu – to byla radost. Nebo když jsem hřebelcovala koně – i toho hovnivála Mafina – cítit pod rukama teplou sametovou srst a nemyslet na nic… Nebo se dívat, ač nohy mrzly, jak cválají sněhem a snažit se něco z toho zachytit na fotku… a nad lesem slyšet křičet káňata. Pohádka… (nod)
Budu hádat – není Mafin bělouš ? Mám vlastní teorii, že totiž bělouši nechtějí být bílí a proto se usilovně maskují. Bělouš je proto většinou hnědozelený a intenzivně páchne. Napsala jsem to jednou ve vánočním fejetonu o Popelce a vypadalo to, že na mě uspořádají hon kvůlivá dehonestaci Trávníčka a Šafránkové. 🙂
Pokud vím, je Mafin ryzák:))
Nicméně mohu potvrdit, že můj nejšpinavější pes je sněhobílá Ari! Ta fakt dělá co může, aby bílá nebyla:)) jen teď ve sněhu se jí to nedaří, tak dělá polárního vlka…
Kdykoliv potkám nějakého „ledního medvěda“, vypadá čerstvě vykoupaný. Už chápu proč 😀
Je starý koňařský vtip – Jaký je rozdíl mezi běloušem a třeboňským kaprem ? Žádný. Nikdy neuschnou.
Makfi je ryzák s bílou lysinou (Dede má pravdu, Dede si pamatuje) a je to prasokůň a šašek počmáraný, co vymýšlí blbosti. To Finča je hodná holčička, která od strejdy Mafy ty kraviny odkoukává…
Ještě poznámka – pokud byste chtěli vědět, kdo je ten krásný kůň na obrázku, dozvíte se to tady 🙂
https://www.jezdci.cz/clanky/mvdr-eva-klementova-jak-bych-mohla-neverit-v-osud-kdyz-mam-manzela/?fbclid=IwAR352qPO3rgus_kLJ-vB7aaHySO2xKI9Uan8B1PPhRxi8R69wehTqPjf96g
Děkuju za zamyšlení… mluví mi z duše.
Je to poznání, ke kterému jsem přišla už dávno, ale někdy člověk v aktuálních problémech zapomíná:))
Líbila se mi poznámka – „postůjte tiše se svým koněm. Poslouchejte jeho dech, vnímejte jeho teplo.“
Už je to dávno, co jsem žila s koňmi, takže jsem trochu pozapomněla na příjemné teplo vyzařující z koňského těla. Přitom je to velmi typické pro koňskou blízkost. A jejich vůně… koně mi nikdy nesmrděli:))
To je něco, co se psy nezažiju, u nich je to spíš dech, který slyšíte a málokdy vědomě vnímáte, pokud je pes v pohodě. Teprve když vám pes chybí si uvědomíte, že k jeho přítomnosti patří i dech a cvakot drápků na pevné podlaze (inlove)
Děkuju, že jste k nám přišla! 🙂
Já děkuji za pozvání..
Ta velká teplá hmota, viďte..
Ovšem, když jsem se na semináři ocitla v hotelové posteli zcela psůprostá, nemohla jsem usnout a zcela vážně zvažovala, že poprosím některého z kolegů, aby imitoval psa..:-)
😀
Trousil chlupy v posteli a chrápal? (wasntme)
Tak nějak…já bych to radši… 😀
To je výhoda netopýrů. Ti na vás jen vypouští nádrž, předou a hádají se ve tři ráno.
Aaaaaaa, už rozumím…netopýr je vpodstatě svisle visící kočka ?
Vítám mezi nás paní doktorku. Její slova jsou pravdivá a ten, který je nechápe je zpupný trouba.
Tak jako jiné roky, sílu jít dál hledám v přírodě, ve zvířatech. A v některých lidech. Většinou pro tuto činnost nejsou mnozí spolehliví.
Někteří lidé jsou bohužel všichni stejní, ale koně jsou většinou stejní bohudík. 🙂
Článek od paní doktorky Evy bych podepsala.
Je tak pravdivý.
Jestli mě něčemu minulý rok naučil, tak pokoře.
Vždy jsem si vážila zdánlivě obyčejných věcí, ale pro můj život velmi podstatných.
Jsem vděčná za svojí rodinu, zdraví, bydlení a práci.
Všechno ostatní je bonus navíc .
A kde beru sílu v nelehkých časech ?
V úsměvu manžela, v obejmutí vnuka, v pohlazení kocourka, v povídání s maminkou byť po telefonu.
Pokoře mě naučilo získané vědomí křehkosti naší existence. Bohužel se mi nepodařilo předat fakt, že ruka, která vás pohladí a uvaří vám čaj, je zázrak. Někteří se domnívají, že laskavých rukou a duší je pro ně ve světě bezpočet. Není to tak, jsou vzácné.
Přitom i ta zvířata to často chápou, dokonce i ta divoká, která se přirozeně člověka má bát.