„Koukej už zavřít tu knihu a jdi něco dělat. Jen si zkazíš oči!“ „Jen dva díly a pak tu telku vypnete, rozumíte? Nemusíte zblbnout!“ „Ještě jednou přetáhneš čas na tabletu, tak ti ho seberu! Vždyť z toho zmagoříš!“

Ach ano, je vám to asi jasné – měla jsem tu teď několik dní vnoučata, takže docházelo k jistým reminiscencím. Tentokrát hlavně ve chvíli, kdy se na mě toužebně zadívaly dva páry modrých očí a zaznělo opatrné: „Babičko, můžeme si pustit pohádku?“ A já jsem věděla, že nejde o žádné pohádky, že děti prostě chtějí hltat další a další příběhy Tlapkové patroly:))

Ano, dovolovala jsem jim to. Přídělovým způsobem, jako to mají doma – byť nejspíš velkorysejším; přece jen jsou u babičky. Oba jsou naučeni respektovat limity, takže jsme se vždycky dohodli bez křiku a trucování. Navíc já jsem zvyklá coby autorita fungovat na principu předběžných upozornění, takže když jsem řekla: „Ok, dívejte se, ale až skončí tenhle díl, budeme… (doplňte jakoukoliv jinou činnost:)), fungovalo to bez problémů.

Ale přemýšlela jsem nad tím. Proč se tyhle činnosti dětem zakazují, pokud je dělají ve svém volném čase? Šrouby se obvykle přitahují úměrně tomu, jak moc děti po dané aktivitě touží – čím víc na tom dětem záleží, tím striktnější pravidla bývají. Vždyť zblbnou!

Jako matka jsem se tím řídila a nepřišlo mi to divné – mně to dělali doma taky. Až na to, že v mém případě šlo o maniakální čtení. Možná jsem si na tom i ty oči zkazila, ale víte co? Neměnila bych! Ani jako dospělá jsem si nezvykla koukat na telku, nikdy jsem moc nebyla na filmy… čtu však pořád.

Nebo jiný případ: z našich kluků vyrostli normální úspěšní mladí muži s velmi civilizovanou slabostí pro Netflix. Je to výsledek toho, že jsem jim kdysi limitovala denní příděl dětských seriálů – v té době Chipa a Dalea, Želv Ninja nebo Disneyho Kačerů? Co by se stalo, kdybych to nedělala?

Pozor, pořád mluvím o volném čase dětí – tedy ne o něčem, co dělají třeba místo úklidu nebo přípravy do školy. Proč jim do toho vlastně kecám? Je to snad výsledek dědictví puritánského životního postoje, který by se dal charakterizovat rčením „dobrého pomálu“? Proč jim z vyšší moci zakazuju něco, co milují a čím nikomu neškodí – v případě Tlapkové patroly dokonce ani sami sobě. Nejsem tak trochu pokrytec? A kde je v tom respekt?

O tom, jak je můj postoj subjektivní, svědčí i to, že zatímco Tlapkovou patrolu snadno snáším, a tedy i povoluju, třeba Šmoulové mi přijdou příšerní – ačkoliv nejsem cílová skupina ani pro jeden z těchto seriálů!

Přemýšlela jsem nad tím, jestli za tím částečně není náš pocit viny. Když necháváme děti ponořit se do jejich světa, vypadá to, jako bychom se jim pořádně nevěnovali – jako bychom od nich prostě chtěli mít chvíli pokoj. Takže jim to zakazujeme, abychom se cítili lépe… jako odpovědnější a snaživější rodiče/ prarodiče.

Proč to nenechat na nich? Vždyť se můžeme i tak trochu účastnit, když je to pro děti důležité! A pak si o tom s nimi povídat. Naše děti oceňují, když znám jejich oblíbené hrdiny, když si mezi nimi třeba také vyberu svého favorita. Zkrátka, když jsem jim partnerem a netvářím se jako nějaké božstvo, které jim občas… blahosklonně… povolí jejich hloupou zábavu. Opět se ptám – kde je v tom respekt?

Přiznám se, že mám o této politice omezeného přidělování radosti a vášnivého zaujetí vážné pochybnosti. Nevím, jestli je za tím „nejlepší zájem dítěte“ nebo je to prostě jen relikt zdejší obvyklé autoritativní výchovy. Vždyť děti se po čase dají odlákat z jakékoliv zábavy, když jim nabídnete něco smysluplného a zajímavého. Bez toho, že by měly pocit, že musí ustoupit z pracně vybojovaných pozic, kam se budou jen těžko vracet.

Co si o tom myslíte vy?