Konečně k nám dorazila zima, jupí! A dokonce na víc než na dva dny. Vůbec mi nevadí, že je chladněji. Musí sněžit opravdu moc a hodně dlouho, aby mě padající sníh nenadchl:))
U nás začalo sněžit už předevčírem večer, ale to bylo sotva na nule a sníh přes den skoro roztál. Večer začalo opravdu sněžit a trochu mrzlo, takže včera ráno jsem zjistila, že napadlo skoro deset centimetrů! Eh, ještě v dobách, kdy jsme se sem do podhůří nastěhovali (2001), se takový sníh pravidelně objevoval už koncem listopadu a v prosinci byl už pravidlem (s výjimkou vánoční oblevy), aby se v lednu sněhová pokrývka dostala na běžkovou úroveň, tedy na nějakých 30+ cm a já musela bojovat se závějemi na naší příjezdové cestě. Takže včerejší nadílka je skoro nic. Ale stejně – já vám z něj mám takovou radost! A psi taky:))
První přijde jinovatka… aspoň nějaká radost po ránu!:))
Musím říct, že posedlost sněhem mám asi dědičnou – jsem v podstatě stejný maniak, jakým je můj otec:)) A považuju se za šťastnou, že jsem mohla od svého dětství trávit v zimě na sněhu opravdu dost času, navzdory tomu, že jsem vyrůstala v Praze. Na víkend jsme v zimě bývali doma jen málokdy. Pokud jsme nebyli u babičky (později na chalupě) v Krkonoších, byli jsme ve Dvoře Králové u druhé babičky. Každý rok jsme byli aspoň týden lyžovat ve „velkých“ Krkonoších, obvykle nahoře nad Špindlerovým Mlýnem.
Sáňkovala jsem, s dětmi později bobovala, jezdila na běžkách, chodila do zimního lesa. Tisíckrát jsem měla úplně promočené boty i kalhoty, zábly mě ruce, tváře mi hořely mrazem. Na koních jsem v zimě dokázala zmrznout jako nikdy… Přesto jsem se zimy nemohla nabažit. A to nemluvím o kráse, jakou umí sníh v krajině vykouzlit! I v té běžné, ale nahoře na horách… tam z té krásy až bolí srdce. Když do mého života vstoupili psi, svou radost ze zimy jsem násobila i jejich radostí. Všichni moji psi milovali a milují sníh! Inu… jaký pán, takový pes. (Platí to i u vás?:))
Nejdřív to u nás sníh jen tak pocukroval… (ano lesáci musejí do lesa vždy jen autem)
Je krásné, když sněží. Možná ještě krásnější je, když pak do sněhu svítí slunce, všechno se třpytí a zmrzlý sníh křupe pod nohama. Pak ta žalost, když přijde obleva, sníh klesne, ztěžkne vodou a po studené noci je výsledkem zákeřný led. A pak se radost vrátí, když na pošlapaný a špinavý sníh napadne čerstvá čistá vrstva! Pokud sníh vydrží dostatečně dlouho, pak na jaře dojde k situaci, kterou si také umím užít.
Jarní slunce, které už dokáže hřát, svítí do sněhu a mění ho v ostrý firn. Na slunných místech už sníh pomalu mizí a objevují se sněženky a bledule, zatímco ve stínu je ho pořád ještě dost. A já můžu sedět na sluníčku na pavlači, jen v tričku, kalhotách a sněhulích, dívat se do zasněžené krajiny, dýchat opojně čistý vzduch vonící sněhem a vodou, poslouchat rychlý bublající potok, který se už takřka zbavil ledového příkrovu a být… šťastná. Šťastná tak moc, že ten pocit nikdy nezapomenu.
Zlaté cesty – buď listím nebo jehličím
Ach ano, dobře znám i odvrácené stránky zimy. Tma, led, uklouzané cesty. Zamrzlá auta, nebezpečné silnice, led padající z projíždějících kamionů (to umí být adrenalin!). Ve městech je sníh radostí jen prvních pár hodin, pak se změní ve špinavou fuj věc, prosáklou solí. Pokud je ho víc, prohloubí se už tak velký problém s parkováním, protože mezi zaparkovanými auty se sníh neuklízí. Pokud pluhem na auta nahrnutá břečka zmrzne, bývá dobrodružstvím už jen vyparkovat, protože se musíte vytáčet, a ještě přeskakovat tu bariéru zmrzlého sněhu. Ano, tohle všechno vím a také to zažívám.
Včera ráno na dvorku
A přesto se ze sněhu raduju, stejně jako ostatní členové naší rodiny. Taťka taky, i když už na hory nejezdí. Tak aspoň kouká na kamery a sleduje své oblíbené zimní destinace. Ono je dobré si uvědomit, že zimy se tady u nás mezi prosincem a březnem nezbavíme, ale bez sněhu je jen utrpení tmavých krátkých dní, kdy je chladno, vlhko a lezavo. A bahno! Se sněhem… se sněhem to aspoň stojí za to:))
A tak se dnes ptám velmi jednoduše – máte rádi zimu? Co na ní milujete a bez čeho byste se rádi obešli? Máte rádi zimní sporty? A co na zimu říkají vaše zvířata? 🙂
Zase jednou Zvičina:))
Dede, už k mladým přiletěl čáp ?
Maričko, ještě ne… neuvěřitelně se courá! 🙂
Jo a napadla mě ještě jedna věc. Celé roky pro mě zima a hrátky ve sněhu znamenaly mokré boty a ledové nohy:))
Co si vzpomínám, tak první opravdu odolnější boty byly tzv. tuleňky… jakože z tulení kožešiny. Silně pochybuju, že by tuleně kdy viděly, ale vydržely víc než do té doby ostatní boty. Pamatujete se na ně někdo? Vypadaly jako dnešní sněhule, a měly šněrování…
První boty, které vydržely všechno a nikdy mi nepromokly, byly mohutné sněhule, které jsem si pořídila někdy v roce 1984. Měly tvar kosmonautských bot (styl panáček Michelin), vnější obal byl z nepromokavého materiálu, uvnitř něj byl opravdu silný filc, určitě měl tloušťku aspoň centimetr (možná víc). Moje byly modro-bílé, byly střídaly se horizontální pruhy.
V těch mi bylo prvně v životě ve sněhu skutečně teplo na nohy, lhostejno, jak dlouho jsem v tom sněhu byla. I mělký potok se v nich dal přejít! Měla jsem je aspoň deset let, než jsem je definitivně zničila a popravdě od té doby jsem neměla podobné.
Dnes obvykle nosím vysoké horské boty. Jsou fajn, dobře se v nich chodí, ale úplně nepromokavé nejsou a to šněrování! 😀
A tak se ještě ptám: Jak si držíte ve sněhu nohy v teple vy?
Nechodím do sněhu 🙂
Tuleňky si pamatuju, ale neměla jsem je, bylo to úzkoprofilové zboží. Měla jsem takové obyčejné sněhule (ne ty michelinky) se suchým zipem kolem kotníku.
S dětmi se ve sněhu pohyboval jejich táta, který měl (a asi stále má) strašlivě drahé trekové boty, pořízené na trek v Himálaji.
Taky si pamatuju přezkáče, ve kterých nebyla zima. Byly jen kousek nad kotník, ale uvnitř byl pravý beránek. Po nich jsem měla asi troje další, už vyšší, ale zima byla ve všech. V prváku na vysoké po povinném lyžařském kurzu jsem s úlevou všechno vybavení prodala a od té doby jsem na lyže nestoupla 🙂
Ano, ano pamatuji tuleňky, které mi z dnešního pohledu zpět připadají spíše jako zimní bačkory, dále také ty měsíční boty a dnes jsem zakotvila u zimních trekingových – stejně nejvíce chodím přírodou jak sama, tak se psy. I když jsem Pražák, tak courání po městě mne láká stále méně… Naštěstí bydlíme blízko Šárky, takže příroda nadosah !!
Jo, tuleňky pamatuju, ty jsem měla!!! Ale sněhule snad jen jedny, a žádnej zázrak, a pak jsem ve městě nosila kozačky, ve všech jsem se mohla přizabít a byla mi zima 😀
Teď mám něco jako farmářky, nad kotník, vevnitř beránek, kožené tmavě modré, podrážka „traktory“. Jsou teplé, jen tak se nepromáčí, já taky nikde v závějích nechodím 😀 , ale když se ty „traktory“ zaplní, stejně se smekaj. Není nad teplo a pantofle 😀
Přesně jaké zimní boty jsem jako malá nosila “do sněhu“ v Praze si nepamatuji. Ale na chatě, na sáňkování apod. to byly holinky, které měly filcovou vložku (jen takovou na dno), a maminka mi do nich šoupla nohu silně obalenou novinami (úplně to vidím, jak mi ji „fačuje“). Noha byla na čas v teple, ale po určité době se noviny shrnuly a částečně rozdrobily a nožky samozřejmě zábly, bylo třeba „přebalit“. Když mráz „zalezl za nehty“, to bylo bolestivé až na pláč. Jinak v ledové části Am. kde jsme žili, nejlepší boty do sněhu co jsme kdy měly byly takové, co se už prodávaji í u vás – pogumovaná část pod kotníky a pak do půl lýtek silná kůže. Ale nejhlavnější byla fakt silná filcová (vyndavací) vložka (do celé boty!), která úžasně hřála, žádný mráz zvenku jí nepronikl a co hlavní, nikdy se ten filc na chodidle neslehl. Což se běžně stávalo u všech ostatních „beránkových“ vložek co jsem třeba měla do kozaček a jiných zimních bot. Mně nohy (hlavně prsty) velice rychle prokřehnou a ovlivní to celé moje tělo. A v těhle zimních botách jsem měla nohy třeba hodiny v šílených mrazech stále jak v troubě, nikdy!! neprochladly.
Tyhle jen tenkrát stály polovinu:
https://www.llbean.com/llb/shop/91145?page=womens-llbean-snow-boots-with-tumbled-leather&bc=&feat=boots%20with%20felt%20lined-SR0&csp=a&searchTerm=boots%20with%20felt%20lined&pos=1
S poznámkou JanyBa, že není romantická (pokud jde o sníh), jsem zapřemýšlela, jestli já romantická jsem.
A došla k názoru, že ano… zimní krása mě fascinuje a umím s ní snít.
Ovšem na druhou stranu jsem ostražitá – se zimou si dovybavím auto i bundu, pokud jdu na delší cestu nebo dál od civilizace, vždy se aspoň trochu jistím:))
Takže romantika ano, ale za předpokladu, že jsem znám a připravena na neromantické stránky zimy:))
Nemám ráda zimu, ale docela ráda se na ni dívám z okna. Bydlím na Hanspaulce, z pražského hlediska „na kopci“, takže u nás sníh vydrží o chvilku déle než v centru. A taky ve vilové čtvrti je malý provoz, protahují se jen hlavní ulice. Propracovaný systém jednosměrek každého místního řidiče naučí, jak se na sněhu/ledu rozjíždět do kopce, případně jak směrem ze zledovatělého kopce ty plechové sáně zabrzdit o obrubník.
Náš bytový dům je ve velké členité zahradě ve svahu, máme tu tři kopečky jako stvořené pro děti. Dva jsou malé a jeden větší a prudký. Za těch dvaapadesát let, co tu bydlím, pozoruju z okna stejný cyklus. Nejprve rodiče posadí mrně na boby a pouštějí si ho z malého kopečka. Za rok už mrně na malém kopečku bobuje samo. Další rok dostane malinké lyžičky a zase si ho rodiče pouštějí z malého kpoečka. S většími lyžičkami školkáček jezdí sám, až kolem pěti let odvážně vystoupá na větší kopeček a sviští těch dvanáct metrů dolů! Nejpozději ve druhé třídě děcka pod větším kopečkem postaví ze sněhu skokánek a letí!!!
V okolí je i několik dalších bobovacích a lyžovacích ploch na veřejné zeleni a o bezpečnost jedné z nich jsem se kdysi zasloužila i já. Jako bariéra před dojezdem na chodník tam byly vysázené neuvěřitelně pichlavé růže. Tak dlouho jsem otravovala na radnici, až tam vysadili ptačí zob 🙂
Renato, díky za moc hezké vyprávění! 🙂
Takhle funguje ve Dvoře kopec zvaný Bajrák. Zleva do prava (při pohledu zdola) je od mírného až k prudkému a děti se tedy taktéž přesunují podle svých schopností zleva doprava:)) Pikantní je, že pod tou strmou částí je sice slušný dojezd, ale končí potokem – regulovaným. takže kdo tam spadne, má ještě dalších cca 80 cm pádu navíc (a ano, tak jsem tam sjela i se sáňkama a proud mi je vtáhl pod led. vylovili jsme je, ale k tetě jsme s bráchou a bratrancem došli cinkající ledem:))
Dnes odpoledne jsme byla s dětmi poprvé na Grébovce. Pro mimopražské: Havlíčkovy sady na Vinohradech.
Když jsem je ukecávala na procházku, slíbila jsem jim sníh. V Holešovicích nebyla na zemi ani vločka. Vzala jsem auto. Syn před vystoupením z vozu znechuceně pravil, proč by měl jít do parku, když tu sníh není. Než jsme došli ke vchodu zjistili, že na autech je sněhu na sněhuláka. Házeli po sobě koule. Na vyhlídce ležel sníh i na stolech a křeslech. Nechala jsem mládež, ať si vyzkouší vše, co je napadne. Jen jsem v pravidelných intervalech vyměňovala mokré rukavice za další suché. Za tmy jsme se vraceli. 🙂
Grébovka je okouzlující park a pokud nabídl i sníh, nemělo to chybu:))
Mám ráda sníh v přírodě, ve městě pak do doby, než se změní v rozšlapanou břečku. My jsme na okraji města a sníh nám tu většinou vydrží dlouho ve své prvotní podobě. 🙂
Zatím máme nasněženo jen lehce, ale i tak mě to těší. Pro větší požitek a v rámci poznávání okolí s vnučkou jsme si včera vyjeli kus za město, do Bobří soutěsky a k vodopádům Bobřího potoka, kde sněhu bylo podstatně víc. A užívali jsme koulovačky, rampouchů, stop ve sněhu, krásy divoké přírody – a taky kluzké kamenité cesty. 🙂 Dítě a pes byli nefalšovaně nadšení, Denis dokonce seběhl k potoku, aby se smočil, frajer jeden!
Vzpomínám na roky, kdy bylo tolik sněhu, že se daly běžky nasadit hned u domu. To tedy zatím nehrozí!
Hančo, u nás se taky před lety daly nasadit běžky už před vrátky, ale kde ty časy jsou… Dnes po obědě jsem viděla pár zoufalců, snažících se běžkovat, ale s odpoledním sluníčkem za sebou nechávali zelené stopy… (pokud jeli po louce – na poli to drhlo dřív:))
Dnes jsem nafotila, jaká je zima i u nás a přidala do alba ke včerejším fotkám:
https://dig.rajce.idnes.cz/Konecne_snih
Alex, u vás je ale krásně! 🙂 taky mám pár fotek z mobilu, dnes byla v lese úchvatně, ale kapku tma. Na album to ale není…
Zimu nemusím. Bláto, tmu a lezavo bytostně nesnáším. Ještě tak jemný poprašek sněhu a tak max -1, to jo. Sníh ať se klidně přestěhuje na hory, tam v zimě nejezdím a tam mi nevadí :D. Ještě tak uvařit si kotel čaje, vzít knížku a sem tam na to nadělení kouknout z okna. Tady mi vadí a to tak, že velmi. Chodník je tady jeden, od návsi k nádraží, tam nechodím. Sice bývá protažený, ale stejně je tam posléze klouzačka. Silnice jsou sice protažené a posypané, ale zase- za chvíli klouzačka. A já se na náledí bojím, neumím padat a vůbec o to nestojím. Už aby bylo jaro !
Zledovatělé cesty jsou hnus, s tím souhlasím. Ta naše vesnická (příjezdová) se pluhuje, ale nesype. takže s trochou tání a mrazu střídajících se v denních sekvencích je z ní klouzačka na to šup. Pak je bezpečnější po ní jet autem…
Ráno mělo být namrzlo – nebylo. Zato celý den je hezky, sluníčko svítí – zkrátka zima v nedohlednu.
Jako dítě jsem zimu milovala (byla parádní na hraní a blbnutí) jako dospělá nikoliv, práce se sněhem a ve sněhu není žádný med.
Ale přidávám se k ostatním – za oknem je zima a sníh moc príma…
Se sluníčkem člověk počasí ledacos odpustí:))
S přibývajícím věkem beru zimu jako jedno z ročních období, ke kterému holt patří i sníh. Co naděláme. Dříve jsem bruslila, sáňkovala, lyžovala. Touto radostí už netrpím, sníh se mi líbí jen při pohledu z okna, za kterým se snáší buclaté sněhové vločky. Pak je to horší, protože když chci jen vyběhnout ven, musím do jiných bot, něco přes sebe a to mě zdržuje. Jsem poněkud hrr hrr a když něco musím, musím hned. Romantická taky moc nejsem, takže sníh beru jako něco, co mě trochu omezuje, ale prostě je a zase zmizí.
Pes o sněhu nic neříká, bere ho asi jako já. Je i není, když je, tak se vyválí, když není, taky dobře. Kocour třepe tlapkou už jen v otevřených dveřích a pendluje mezi vchodovými a terasovými, protože co kdyby na druhé straně bylo třeba jaro. Také víc používá domácí bedýnku, páč kdo by si holým zadkem rád přičapl do sněhu, že ano.
Takhle se sníh jeví nám.
Tak s tebou vřele souhlasím, Jano!
Mám ráda, když od hrnku horkého čaje a rozečtené knížky kouknu na sníh za oknem. Ach, jak romantické 😀 ! Ale, pak se musím obout, obléct a jít do toho bílého hnusu nakrmit kočky a králíky, zavřít slepice a romantika je v čudu! Takže sakra, mám ráda sníh nebo nemám?? (rofl)
Lído, možná se k tomuto pohledu na sníh taky dopracuju:))
Když přijde doba ledová (když se střídá obleva s mrazem), mám k tomu obvykle dost dobře našlápnuto! 😀
No, potřeba se obouvat do jiných bot, když potřebuju vyběhnout z baráku… to je opruz, kterému rozumím. Jenže mě k tomu obvykle už měsíce předtím donutí bláto a mokrá tráva 😛 No a kde mám zpevněno a pod střechou, tam vyběhnu v pantoflích i v zimě:)))
Jano u nás je to stejné jako přes kopírák i s tím kočičím záchůdkem, na který si Darek vzpomene vždy v zimě.
Sníh mi chybí. Jsme podhůří Hostýnských hor ale po sněhu ani památky a dokonce svítí sluničko. Vzpomínám na loňskou Rališku s kamarádkami,jak nám tam bylo dobře a všichni nás obdivovali neb tři stařičké ladys na sněhu,to byla podívaná. Škoda, že nám to letos nevyjde ale u nás se už počítá každý dobrý den.:-) Kdyby aspoň šlo na běžky,zatím mi tláská bahno pod nohama. Prasopsice na obzoru,za chvíli odcházíme.
Jenny, aspoň zamrznout by u vás mohlo! Předpověď je optimistická (zatím:))
Já mám sníh mimo město náhodou rád, a i ve městě, když ho je takový decentní poprašek 🙂 Naše děti mají ovšem ke sněhu docela zajímavě ambivalentní vztah. Patrick ho má rád, Kačenka ne, protože jí přijde mokrý, studený a kluzký, ale přitom má ráda tu _ideu_ sněhu. Tedy ráda se na něj kouká, když vidí někde na horách sníh v létě, tak k němu běží a začne si s ním hrát, ale jinak se na něj v praxi moc netváří.
Mně sníh chybí, rád chodím na běžky a není moc poslední dobrou kde..
Tak pro Kačenku je velké štěstí, že jste se přestěhovali ze severu 🙂
Sníh bych brala už kvůli světlu (ta tma mě letos zničí), ale není. Je tu jen bahno a zelená tráva. I když na kopečku o 5 km dál je bílo a Pálava je viditelně zasněžená.
Ano, světla je najednou mnohem víc… 🙂
Mám ráda, když vymrznou chodníky a zamrzne bahno. Včera jsem doufala, že se projdu lesem, ale nakonec se to změnilo v adrenalinový souboj s blátem. Na druhé straně, lepší než potkávat dva lidi na metr čtvereční jako v parku s alfaltovými chodníčky. Co mě spíš nepotěšilo, je fakt, že moje goretexty jsou moc nízké i na tu trochu sněhu a že nemám kde nechat vyměnit zip v mojí jediné zimní bundě, takže ji mám zapnutou jen na druky a při mínut dvou už profukuje 😀
Nemám ráda tu přemíru tmy a období kolem soumraku, kdy je mizerně vidět, ale zároveň vás bolí oči.
Moje zvířata? Spí 🙂
U nás je pod sněhem taky ještě bláto… i proto jsem zatím nebyla na svém nejoblíbenějším procházecím místě. Co tam posledně stahovali klády, mám problém se k lesu vůbec dostat. Musí víc mrznout, aby to šlo bez bahnité rallye:))
Ale bylo to dobré fitness 😀
To rallye jezdím autem 8)
když u Vás to bílý svinstvo vypadá jinak, než u nás….
Romantičtěji? (wasntme)
Jako dítě jsem sníh a zimu měla ráda.
U nás na sídlišti jsme chodili bobovat a sáňkovat do Slovanského údolí, kde byl pěkný táhlý kopec.
Byla jsem i na lyžařském výcviku v 6.třídě ZŠ a v 1. ročníku SŠ.
Ale co jsem dospělá zimu nemám ráda. Předloni jsem uklouzla, spadla a rozrazila si ret na náledí na přechodu. Krev ze mě hrčela. A bojím se doteď.
Nesnáším náledí a namrzlý sníh na chodnících.
Naštěstí mám nesmeky na boty a s nimi to jde.
Ale bojím se bojím.
https://www.mall.cz/vlozky-vysousece-bot/nesmeky-spikes-velikost-36-41-100036428506?gclid=EAIaIQobChMItsmAiv6L7gIVF-J3Ch0w9QylEAYYASABEgLQ9PD_BwE
Vidíš Míšo, připomnělas mi, že taky jedny někde mám. Ne tyhle, trochu jiné. A od poslední doby ledové mám dokonce boty s hřeby. Měla bych je nejspíš taky vytáhnout:))
Dede, u nás máme jenom polovinu nasněženo, ale veselé je to také. A ty koleje od lesáků jsou decentní. U nás vytváří tankodromy
To jen od malého auta, co s ním myslivci jezdí po lese. Po lesácích a jejich technice zůstává jiná paseka (v obou smyslech tohoto slova). Tohle je na mé „chodící“ trase a já se těm zničeným úsekům pochopitelně vyhýbám.
Miluji sníh a mráz! Díky sněhu není taková tma. Mám ráda lyžování a v zimě v práci se týrám pohledy na kamery v zimních střediscích. Letos, škoda mluvit! Ale třeba to bude příležitost vyzkoušet něco jiného – když bude dost sněhu i v přírodě.
A koníci bývají na sněhu taky pěkně veselí.
Takže asi jediné, co mi na zimě vadí, je ranní oškrabávání auta.
Eh, bez oškrabávání auta bych se taky obešla, ale co už – hlavně, že je aspoň trochu normální zima 🙂
No jo, to se to raduje ze sněhu, když je! U nás dneska ráno aspoň trochu mrzlo, takže jsme ráno nechodili po mokru, ale po sněhu ani památky…
Se sněhem to mám na střídačku. Jako děcko jsem ho milovala, celá odpoledne jsme jezdily na saních po sklepech. Sníh se mi znechutil v dospělosti takovým způsobem, že jsem mívala sněžné deprese (rofl) a v době, kdy jsem už jezdila na hory lyžovat jsem si přála, aby prostě sníh nebyl – a jednou se nám to i vyplnilo (chuckle) ! To bylo krásné, jak jsme chodili jen na pěší vycházky do okolí Karlova. No ale jak stárnu a vracím se do dětských let, tak zase začínám mít sníh ráda. Ale možná je to tím, že je u nás v posledních deseti letech nedostatkovým zbožím 😉 .
To je legrace, také si pamatuju jedny jarní prázdniny v Karlově, kdy jsme chodili jen na procházky. To byla ale pěkná otrava! 😀
A tady je krásně vidět, jak se mohou dva pohledy na jednu situaci lišit – zatímco ty jsi se otravovala, já byla nadšena tak, že i ta dvě lyžování na Pradědu jsem zkousla (rofl) … i když byla proklatě dlouhá 😉 , já bych jela na oběd už dolů!
Ygo, já jsem chodila pěšky i v Alpách – se psima:)) zatímco Martin lyžoval.
A šlo to hezky 🙂
Vašek je zvíře letní, zimu v jakékoliv podobě nemusí a mokro, to je prý hnusné i v červenci. Nemá rád oblečky, ale nahatej se klepe jak ratlík.
Bígl je zvíře lední. Jeho atomový reaktor se v nízkých teplotách dobře chladí, ba co hůř, zjevně se mrazem dobíjí. Ač je mu skoro 16, tak teď venku s chutí lítá okolo a řve na mne ať si pohnu, budem běhááát.
Já nemusím bláto a letní vedra, na zimě mi vadí jen to věčné šero a dlouhá tma.
MLP v práci odklízí sníh, takže ten při spatření padajícího bílého rozhodně radostí neskáče. A nedá si vysvětlit, že tím nadáváním to fakt lepší nebude.
Nadávání fakt nepomůže – obouruční hrablo ano:)))
Já jsem měla všechny psy dlouhosrsté, Berry je navíc medvědoidní – u nás psy zima nikdy netrápila, myslím jako zima… spíš kuličky mokrého sněhu nalepené na tlapkách, v Berryině případě všude 🙂
Zdravím, Dede, nejde mi spát, zase barometr lítá nahoru dolů,takže plíce s chopn ani mé srdce nechtějí pořádně pracovat. v sedě to ještě udýchám, ale opravdu spát vleže půjdu patrně až hodně brzičko nad ránem.Posteskla jsem si tu, takže nyní odpovím na otázky. u nás už trtocha sněhu leží třetí, vlastně 4. den. Když napadal ten první, Jiří hned vytáhl jedny ze svých několikero běžek a upaloval na louky a do lesa, aby si to pořádně stihl užít..přes den zas sníh docela odtál, ale hned od dalšího rána začali padat sedláci. Když m erknu z nokna své kuchyně, hned se edívám na sousedovu zahradu, která je vlastně plná vzrostlých a statných smrků. Ten těžký sníh ohýbá větve stromů se záplavou šišek hluboko a já se jen divím, že soused nemá strach, že mu ty kusy sněhu spadnou na hlavu nebo třeba mu zavalí jeho dvě fára, co pod sttromy parkuje.Hned i odpovím na další tvé otázky. Dnes už zimu se sněhem vůbec nem usím. Chodím ven už jen se dvěma holemi a věru se v tom sněhu moc špatně pohybuju.tuhle mne krásné slunko na zářícím sněhu vylákalo ven. chtěšla jsem se jen podívat, jhak zimuje můj záhon.Nu, dobře to nedopadlo, jelikož mi jedna hůl podjela a já se natáhla jak široká, tak dlouhá.N áraz na kolůena byl fakt citelný.Sbírala jsem se jen s pomocí jedné ze sousedek, která mne viděla letět a přispěchala mi na pomoc. do těch hnusných 40 schodů, co vedou k bytu, jsem se nemohla vůbec doškráívat.některé schody jsem musela zvládat skoro po čtyřech.
no, a piokud jsde o dětství a mé mládí, miílovala jsem pobyt na sjezdovkách. tehdy jsem si na mamince doslova vynutila, abych aspoň swoboty nměla volné a nemusela jsem se naplno starat o nemoécného tátu. Ráno před odjezdem vláčku na Moldavu jsem musela tátu vykoupat, oholitz a ještě nakrmit jak malé děcko. pak jsem letěla na vlak a zuž jsem se těšila na partu lyžováním stejně posedlých kamarádů.když jsem dorazila večer zpět, nastala mi druhá směnaw.Aby táta dobře spal a nevymýšlel si, zaas jsem ho koupala já. Mamina se svou děsnou artrózou tátu vůbec nezvládala fyzicky. Byl na ni moc těžký a nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral. Ale stejně jsem lyžování milovala a dáse i řžíct, že jsem sjezdové lyže zvlůádala docela s jistou rutinou. v krušných horách se lyžovávalo hodně dlouho, i když nějaké zasněžování nebo úpravy sjezdovek rolbami byly tehdy možná jen v hlavách vynálezců nebo jen na papíře. Pamatuju seč, že ještě 9. května se třeba na Klínovci ještě lyžovat dalo, i když třeba vlek už nejzdli celouvtrasu a sjezdovkly byly doslova vydřené na trávu a kamení.Některý rok to šlo tou dobou třeba i na Bouřńáku, i když “ Slalomák“ byl nešťastně otočený víc k jihu, takže sněhu v poledním slunci vždy hodně ubylo.Když jsem se provdala za svého Jiřího, opustila jsem sjezdové lyže a přesedla jsem na běžky. Už to nebylo ono, jelikož jsem se na běžkách začala bát. Mé běžky byly moc dlouhé a hlavně boty nebyly ukotvené v msčrkru jsko n a sjezdovkách. Zimuz jsem však milovala a požívala ji vždy s radostí.I když mne lyžovat jako pětileté děcko učil táta, skoro nic jsem se od něj nenaučila. Každý pád byl odměnělnněkolika nadávkami pro nešikovnost , a když jsem e ze sněhu nesbíral fdostatečně svižně, následovalo i několik POHLAVKŮ. zKRÁTKA TÁTA NEPŘENESL PŘES SVOU PÝCHU FAKT, ŽE JSEM PODLE NĚJ NEMEHLO A NEŠIKA.Později jsem se už jako studentka VŠ začalattoulat sama na běžkách zasněženou krajinou a krásně jsem vždy v tom tichu a sněhovém jiskření relaxovala.jen jedinkrát jsem byla opravdu šťastná, že jsešm potkala na své cestě čerstvým ,hlubokým sněhem bez jakékoli vyjeté stopy jednoho živáčkatehdy jsem byla ráda za to, že jsem natrefila na mamčina dávného kolegu ze Sokola.. Společně jsme se pak střídali v prošlapávání stopy a jen díky jeho zkušenosti jsme dorazili až do cíle své cesty bez zabloudění. od té doby jsem se už sama nikdy na běžeckou túru nevydávala.však jsem pak od mami deostal co proto. Já se nechlubila, ale ten sokol mne zradil a mamce našěe sněhové dobrodružství hend zatepla vyslepičil( nebo vykohoutil?(
Přju vám všem pěnou a bílou zimu a hlavně lyžování a turistovánéí bez bloudění a úrazů.
Lenko, máš skvělé vzpomínky a ty se taky počítají (inlove)
Dávej si na sebe pozor a radši nepadej! 🙂 Já vím, to je úplně pitomá rada… konec konců jsem s sebou řízla včera taky (nedávala jsem pozor a ve svahu byl pod sněhem led).
Ona je ta zima hezká i z okna – potvrdil by taťka:))
Já myslím, že zima je hezká zejména z okna (rofl) . A Lenko – držte se oba, buďte zdrávi na těle i duchu. (h)
Jejdanáčku Lenko, to jsem ráda že tu čtu tvoje vzpomínky. Několikrát jsem ti posílala e-mail, ale ty jsi neodpovídala. Možná jsem měla špatnou adresu. Tak ať je ti co nejlépe a jen minimálně trápení. A dobré pokračování, jak se ve Švédsku říká po Novém roce.
Předevčírem napadal sníh i v Götebořicích. Od té doby, co jsem před pár lety upadla v čerstvě napadaném sněhu a křáchla hlavou o obrubník až z toho byl otřes mozku, se sněhu bojím. Ten strach už mi asi zůstane.