HOST DEDENÍKU – Netopýr budečský: O čem sní netopýři aneb moji noví spolubydlící (4)

Do Vánoc zbývalo několik dní. Do náhodně určeného konce roku několik plus sedm. Tradiční čas vymýšlení PFek. “Ať je příští rok lepší než letošní” letos opravdu stačit nebude.

 

 

 

Náhodně přichází zpráva od dávné kamarádky grafičky. Požádám ji o nápad na PFku. O pár desítek minut hledání vhodné fotky a vhodného fontu: Vybrala jsem spícího vrápence neboli hruštičku. Netopýři v zimě hluboce spí. Vrápenci schovaní do křídel jako do pláště. Netopýři složili křídla a na hebké srsti se jim sráží kapičky vody. O čem asi sní?

 

 

Když sedím v křesle, sáhnu pod mikinu a pohladím… nic. Mariella a Julián odjeli do umělého zimoviště poslední adventní týden. Týden nebo dva po ostatních hendikepech, protože jsem ještě nevěděla, kdy jsou připravení. Teď jsou asi oba rádi, že mají klid.

Mariellu jsem prohmatávala několikrát týdně. Nebyla hubená, ale nepřipomínala váleček. Když visela v mikině, podávala jsem jí červy. Snědla jich najednou pět a už nechtěla. Ostatně, byla už po večeři. Další den jsem ji sbalila do jeskyňky z lidské ruky jako divokého netopýra. Mariella se chvíli pohoršeně vztekala a pak snědla… pět červů.

Julián měl trochu lepší tukové zásoby, ale věděla jsem, že příliš jídlu nedá ani před zimou, zato během zimování se každý týden probudí a nají. Když jsem ho vzala do rukavice na krmení, pokusil se nejdříve neúspěšně udělat velká děsivá křídla, pak aspoň ukázal zuby a vynadal mi. Červy jen kousal, ale nejedl.

Tudy cesta nepovede.

 

Netopýr rezavý v zimovací kondici

 

Jak jinak přimět oba netopýry, aby pořádně jedli a odpočívali a přibírali? Jak to říkaly zkušenější holky? “Pokud dost jí a spí přes den…” Možná je problém odpočinek, napadlo mě. Jsem na home office, do práce jezdím jednou týdně. Měli by být zvyklí na hluk domácnosti… večer.

Ráno jsem stěhovala box do ložnice a zavřela dveře. Když jsem nakoukla, zdálo se, že obyvatelé spí.

Vstali v jedenáct večer, když už byli přestěhovaní zpátky do obýváku. V pět ráno se dlouho hádali. Kdepak hlas a hlásek — dva pořádně hlasité hlasy. To muselo být skvělé místo k visení!

Doufám, že se dobře vyspali aspoň oni dva.

Po týdnu střídavého bydlení jsem měla dojem, že Mariella trochu přibrala. Že by to pomohlo? Blíží se ale Vánoce. Volám Mariellině bývalé pečovatelce. Loni ji připravovala na zimu, bude si vědět rady. “Tahle měla při každé kontrole zimoviště vyjezenou misku…” Aha.

Poslední čtvrtek před Vánoci oba putovali do přestupní stanice. Odtud o víkendu na zimoviště. Sdílí teď jeskyni s Rebekou a Fany a s Fanynčinými kluky dvojčaty. Možná dokonce i s Tominou a její matkou — pokud letos využily hotel.

 

Netopýr rezavý – Tomina

 

Namísto ohrádky mám teď v rohu obýváku čtecí koutek z lodžie. Nedaleko Prahy čeká náhradní postýlka od čtenářky z Dedeníku. V šuplíku narůstá hromádka rolí od toaletního papíru a kuchyňských utěrek. Připevním jimi kus záclony, který slouží jako střecha. Kolíčky se totiž příliš neosvědčily.

Netopýři jsou přeborníci v prolézání úzkými škvírami. Jako první loni v létě utekla z ohrádky Tomina, za ní se vyklubala Rebeka a Tominina matka už čekala ve frontě. Tak to teda ne! Zakolíčkovala jsem prostěradlo všude možně. Ráno byla Tomina pryč. Jak utekla? A hlavně — kde je? Až večer jsem ji našla schovanou v potahu žehlícího prkna. Další noci trávila celá netopýří parta v boxu.

Mariella a Julián dostali velkou záclonu, kterou jsem zakolíčkovala, obtočila jí ohrádku dokola a konce přivázala k sobě. Nebylo to třeba. Ti dva rychle vzali ohrádku za dvou a každý si našel oblíbený úkryt. Nakonec jsem záclonu sestřihla akorát na přikrytí ohrádky a připevnila ji pár kolíčky, aby držela na místě. Žádné další útěky nehrozily…

… tedy, to jsem si myslela. Julián nemá rád čištění ohrádky. Obvykle to dává najevo nadáváním, ale jednou se rozhodl znechuceně odletět. Chytila jsem ho až v předsíni, kde přistál a zrovna se chystal znovu vzlétnout. Je plachý a braní do ruky snáší ještě méně než uklízení, takže jsem si na odlov vzala speciální rukavice.

 

Tominina matka

 

Mariella dává přednost hlasitému nadávání. Je to tajemná dáma, přece nebude utíkat všem na očích!

Na začátku října jsem se probudila s nejasným pocitem, že něco není v pořádku. Šla jsem se podívat do obýváku. Žádné hádky, nic… jen ten tichý ťapkavý zvuk přicházející z nezvyklého směru. Mariella kráčela z obýváku do předsíně. Copak asi měla v úmyslu?

Smířená s vyhlídkou, že tohle se nikdy nedovím, jsem ji přenesla jsem ji zpátky do ohrádky a vrátila se do postele. Teprve ráno mi došlo, že jsem ji měla uložit do boxu. Kdoví, kde teď je!

Spala v ohrádce.

Příští rok bude netopýří bydlení útěkuvzdorné.

 

 

Dede: Děkuju moc Netopýrce za její seriál – vím toho o netopýrech podstatně víc než před rokem a zajímají mě! 🙂

Dnešním tématem jsou tedy… útěky:))

Aktualizováno: 18.7.2022 — 14:55

59 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Kdysi jsem tu vzpomínala na svého Fíka. Byl to prťavý křížený jezevčík s něčím strakatým střapatým, bydlel u babičky na vesnici a když někde v okolí hárala fenka, doma byste ho marně hledali. Útěky ze zahrady se příliš neřešily, to tenkrát tak nějak patřilo k věci. Ale jak se opakovaně dostal k sousedovic ovčandě do podezděného kotce s vysokým hustým pletivem???

    Netopýrko, krásná pééfka. Jak já se těším, až budu začátkem léta sedět za soumraku před chalupou a pozorovat proti nebi ty zvláštní létající stíny. A budu o nich vědět mnohem víc než loni. Děkuju 🙂

      1. Ne, v tomhle případě asi Fíkovo sebevědomí na ten velikostní rozdíl přece jen nestačilo. 😀

  2. Já zoufale nestíhám (ač tedy neučím). Ale PFko je úžasné, moc se mi líbí. A článek taky, jsem moc ráda, že o netopýrech píšeš, je to zajímavé čtení.
    Držte se lidi všichni, hlavně dál od té nemoci ošklivé.

  3. Netopýrko, moc hezké P.Fko a take děkuji za skvělý serial.

    Při pohledu na netopýří „hruštičku“ má dotaz. Mají zimující netopýři na svých místech dostatečnou vlhkost? Není to jeden z důvodů, proč v přírodě houfně přezimují třeba ve skalních jeskyních? A co v těch vašimi lidmi uměla vytvořených zimovištích – zajišťují jim vlhkost, postřikují je? Ptám se proto, že jinak jim přeci musí křídla(blány) příliš (nebezpečně) seschnout, ne? Já mám teď na verandě roční spící želvičku a tak jednou týdně ji postříkám celé terárium vodou (nejsem si totiž jistá, že spí přesně tam, kde jsem ji naposledy viděla, zda mezitím nepřelezla jinam). Na venkovní želvy prší a jsou zavrtané dostatečně hluboko, aby měly vlhkost zajištěnou.

    A potrvzuji, že želvy jsou normálně pomalé, když je třeba, umí se pohybovat rychle, téměř utíkat 🙂 Když jsou hladové a přijdu je krmit do výběhu, měli byste vidět, jak štrádují „ke stolu“ 🙂 A umí nejen šplhat do určité výšky, ale se i hluboce podhrabat 🙂 Jak mají silné packy s drápy a tvrdý krunýř, snadno se protlačí jak pod pletivem (pokud není hluboko v zemi), tak pod kořeny.

    1. Právě tu vysokou vlhkost potřebují, co jsem pochopila. Dost často se jim sráží kapky vody na srsti (h) . To umělé zimoviště je prakticky jeskyně, jestli je tam dostatečné vlhkost nebo zda tam někde mají rozvěšené mokré ručníky, to netuším.

      Existují dokonce zimovací kóje – viděla jsem to na videu jedné záchranné stanice. Netuším ale, jak to funguje.

      1. Netopýři zlobí. Opravdu jsou na zimu úplně sami v jeskyni? A nebojíte se, že někam odletí nebo odejdou a už se nenajdou?

    2. Křídla si jinak často čistí a olizujou, asi jako kočky. Ona je to prakticky kůže.

  4. Péefko je velice vydařené! 🙂 Možná by nebylo od věci usnout jako ti netopýři a probudit se v lepších časech.
    Připojuji se s poděkováním za netopýří seriál. Bylo to pro mne pokaždé velmi objevné a zábavné čtení. Přeji do budoucna zase nějaké sympatické okřídlené chovance! (inlove)

    1. Doufám, že než se mi ti moji dva chomáčci vrátí, dostanu nějaké probuzence na dokrmení 🙂

  5. Netopýrko díky za osvětu. Netopýři a jejich skrytý život,byl pro mne jak se říká“pole neorané“, nyní tedy už aspoň pobránované. 🙂 Mariella se stala mou oblíbenkyní a favoritkou, doufám že se uložila dostatečně ducatá.
    Želvy mají doma naši mladí,jiné zvířátko nelze kvůli alergiím vnučky.Mají dvě a rostou jako z vody:-),tedy zvětšení teraria,rovná se zvětšení růstu.Jsou docela živé a jedna z nich chce pořád rejdit po pokoji,druhá je klidnější. Před těma dvěma měli už jednu, která bohužel uhynula. Vnučka ji chtěla někde důstojně pochovat a tak to dopadlo tak, že je v našem rodinném hrobě,pod kamenným květníkem. Myslím, že rodiče ani prarodiče by se nezlobili.

    1. Musím říct, že pro mě před pár lety taky. Věděla jsem, že netopýři kolem nás jsou, ale setkala jsem se s nimi výjimečně, takže mě nikdy nenapadlo o nich a jejich způsobu života přemýšlet. Tedy dokud mě kamarádka na pravidelné místní letní akci nadšeně nepřivedla ke stánku Nyctalu s živými netopýry, kteří se nenechali hladit, ale nechali se krmit a ještě děkovali za jídlo 🙂 a Dáša Zieglerová mně mezitím pověděla spoustu věcí o jejich soužití s lidmi v jednom městě.

      Mariella se uložila taková, že akorát prošla kontrolou a zatím se ještě nepotřebovala najíst. Až bude mít hlad, vstane a dá si svačinu. 🙂

      Želvu mají kamarádi. Občas jí nosím od jiných kamarádů vajíčka achatin. Želva je tedy obří, už jsem se o ní taky něco dozvěděla a je to zajímavé zvíře, ale ne tak zajímavé jako netopýr 🙂

  6. Milá Netopýrko, péefko se mi líbilo už na FB. Také bych Ti ráda poděkovala za senzační články, když jsem nereagovala, tak jsem je četla na mobilu a tam se mi blbě píše.
    O netopýrech jsem před Tvými články věděla dost, z literatury, připadali mi jako zajímaví savci. Ale to nebylo nic proti tvé úžané agitaci za netopýry, zde na Dedeníku. Velmi jsi mi rozšířila biologické vědomostní obzory a já za to moc děkuju Tobě i Dede. A věř, že když vidím v létě večer prosvištět nad svou hlavou netopýra tak vzpomenu na Tebe. Plníš také přání jako je plní padající hvězda 😉 ?

    1. Díky, to ráda čtu 🙂 četla jsi sérii od Kennetha Opela?
      Třeba potkáš hvězdného netopýra!

  7. Jo ještě k PF (jsem dnes nějaká… no… pomalejší:))
    Moc se mi líbí! Jen se obávám, že za takových okolností by ten chudák musel spát až do léta… minimálně 😛

        1. No, zrovna řešíme výuku na příští semestr… bohužel se taky hlásím do klubu. 🙁

          1. Kuba je v posledním ročníku a čeká, že jim aspoň vypíšou nejaké termínky zkoušek v zimním semestru… a nic. Vypadá to, že učitelé na vysokých školách taky spí jak netopýři, o vědecké sféře nemluvě- když se kohokoli potřeboval zeptat na něco kvůli bakalářce, tak nikdo neodepisuje na mejly a nebere telefony.

            1. No, musím se stavu učitelského zastat, jak kde… u nás se maká normálně, ne-li víc.

              Co bych za to dala, kdybych mohla spát jako netopýr…

              P.S.: Máš u nás kalendář, připomínám… abyste si ho letos vůbec užili… 🙂

              1. To mi povídej, mě se teď chodí zakázky na žehlení průšvihů z distanční výuky… málokteré dítě má zároveň sebedisciplínu, přístup k funkčnímu počítači a nevypadávajícímu internetu, učitele s IT vybavením a znalostmi a odvahu ptát se na online hodinách, když něco nechápe. Část přijímaček asi bude porušená nebo zjednodušená, což se nejspíš na zájmu o doučování vůbec neprojeví.

            2. Co to je za školu a za vědeckou sféru?
              Pohybuji se v těchhle sférách prakticky denně, zažila jsem jedince, kteří neměli emailovou adresu nebo problém najít tlačítko „uložit“ v systému, nebo měli tisíce zpráv v doručené poště a nové emaily se jim ztrácely, případně vůbec neměli doma internet. Ale to je spíš menšina, aspoň na exaktních oborech…

                1. FF UK? Odtamtud pochází jedna z těch nejmenovaných osob 😛

                  Naučila jsem se emaily přeposílat s dotazem, zda dorazily… pokud dotyčný email zašantročil, může odepsat, že jej dostal až teď. Fakultní telefony nikdo nebere, protože jsou to pevné linky do kanceláří a všichni jsou na home office…

          2. My protáhli zkouskove o dva tydny. V příštím semestru asi zas pojedeme on-line… což zrovna 7 seminare je dost na nic

              1. Ta se dělají prezenčně a mají výjimku. Ale zadávat třetí semestr samostatnou seminární práci už fakt není ono. Doufala jsem, že konečně vytáhnu studenty někam na exkurzi.

  8. Jo ještě k těm útěkům 🙂
    My jsme kdysi řešili záhadu utíkajících Nazgůlů. Tou dobou byl už plot (po útěcích) zcela zabezpečen proti podhrabábní a stejně zdrhli! Naštěstí obvykle za námi k sousedům, kteří jsou kočkoví a kam jsme je tedy nechtěli brát (a z naší zahrady je k nim vidět přes sad dalšího souseda).
    Kudy??? Vždyť ti psi nebyli žádní drobečci a v celém plotě neexistovala díra nebo škvíra, kterou by se mohli protáhnout. Kazan měl přes 30 kilo!
    Tak jsem na to šla od lesa – tedy přes žárlivost. A vzala na vycházku jen Maxe a Nazgúly nechala doma. A jasně, že Daník nevydržel:))) A tak jsem ke svému úžasu zjistila, že když s bagrůčkem hloubili kolem našeho plotu příkop, v zatáčce zabrali moc blízko a pletivo tak navazovala na „seřízlou“ zem. Když na něj psi zatlačili, dokázali se splácnout natolik, aby prolezli a pletivo se za nimi zase narovnalo a nebylo vůbec nic vidět…
    I zvolali jsme obvyklé „to snad není možný“ a šli spravovat plot:))

    1. Slovo „zcela“ je nebezpečné! 😀

      My měli takovou záhadu s asi padesátikilovou berňačkou se šrouby v zadní noze. Měli jsme zahradu přepaženou dřevěným plotem, aby psi neutíkali, když se vyjíždělo autem. (Když pes utekl, stačilo mu nabídnout nastoupení do kufru a zavézt ho zpátky domů). Ale vypadalo to, že občas někdo zavřel psa na špatné straně. Jednou ale táta seděl v ložnici, jejíž jedno okno bylo téměř nad plůtkem, zaslechl škráb-škráb-škráb a fena byla na druhé straně, šrouby nešrouby.

  9. PF se mi líbilo moc 🙂
    Nenápadný útěkář uměla být Borůvka, která se stylem „Johny Nenápadka“ protáhla osobě ve dveřích kolem nohou a počkala si za rohem, až dotyčný domluví, aby nebyla odlapena. Pak se prošla po ulici a až ji to tam nebavilo, zaškrábala tlapou na dveře. Poprvé jsem se strašně vyděsila, když jsem uviděla svého psa za dveřmi, podruhé už míň a pak jsem si dávala hodně pozor. Naštěstí jsme ulička na konci dědiny. Což mi nakonec připomíná, že mi včera vběhl těsně před auto raslík. Bylo to uprostřed dědiny a skočila jsem na brzdy- takže dobrý, ale kolem silnice jsou keře a pes byl vidět až před autem. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak lítá z jedné strany ulice na druhou. Takže schovávač a sprinter.

    1. Ze schovávačů a sprinterů jsem na nervy… Stejně jako z malého černého pejska ze sousední vesnice, který k nám chodí kontrolovat fenky. Po silnici, samozřejmě… Je šikovnej, ale stejně…

  10. Milá Netopýrko, nikdy jsem nad netopýry moc neuvažovala a byla jsem daleka od toho, aby mi přišli roztomilí:)) Za poslední rok jsem tak ušla pořádný kuse cesty k jejich poznání a za to ti děkuju. (inlove)
    Jo a taky za zábavu – tvé články jsou vtipné a skvěle se čtou! 😀
    Myslím, že hlídat malá zvířata s expertními znalostmi protahování se malými škvírami bude nekonečný souboj – oni vždy najdou, kde jsi nechala škvíru 😛 Utečou, ty budeš na nervy, pak je najdeš a my se budeme bavit:)))

    1. … a o to nám netopýrařům jde.

      Kdepak, příště se kouknu do prkna jako první 😀
      Zkušenosti se zvířaty protahujícími se úzkými škvírami mám. Před deset let jsem měla doma potkany. A přesto, při posledním dočasném hlídání, jsem dala měsíční potkáňata do klece s roztečí větší než 1 cm, a pak jich několik zvědavě lezlo po mřížích venku a dvě seděla jako pecky nahoře na kleci 😀

  11. Milá Netopýrko, dík za nádherné PF. Vrápenci jsou taky fešáci, zachumlaní v dlouhém plášti…

    No, nemysli, každý netopýr má asi skrytou touhu být Houdinim, souboje intelektu si ještě užiješ. U nás se obvykle přes léto vmáčkne na chatě nějaký malý rezavý (nevím, jestli je malý anebo rezavý anebo úplně jiný, prostě je to malé rezavé zvířátko) za okenici a tráví tam dny. Vím o nich díky guanu (ano, jsem slušná), co se kupí pod nimi. Protože jinak se řídí podle tohodle vtipu:

    ***
    „Vojíne, neviděl jsem vás na tréninku maskování!“
    „Díky, pane!“
    ***

    1. Ten fórek je skvělý 😀

      Pokud je to rezavé, je to nejspíš dospělý netopýr rezavý. Oni se můžou velikostí docela lišit, někteří jsou droboučcí a schovali by se v dlani 🙂

  12. Jo útěky – vzpomínám si, jak jednou, těsně po přestěhování do domku, si spokojeně hovíme v kuchyni u snídaně a sem tam kontrolujeme cvrkot před barákem. Pravda, trochu nás překvapilo, že se po silnici courá pes, ne nepodobný naší Brooke, ale zas až tak nás to nevzrušovalo – přece Brůča leží spokojeně po ranní vycházce v obýváku na gauči. Ale nedalo mi to, nakoukla jsem a krve by se ve mne nedořezal – na gauči nikdo! Vyletěla jsem před nedovřená dvérca a madam milostivě šla domů. Prostě jsme zjistili, že vchodové dveře jsou o dost těžší, než jsme mívali na bytě a musí se s nima zacházet s větší silou a hlavně poslouchat, jestli klapnou, protože jinak se sice tváří, že jsou zavřené, ale nejsou (několikrát toho využil i Erňas). U nynějších dveří jsem tento problém nezaznamenala (rofl) .

    Jinak i já děkuju Netopýrce za super seriál – netopýry jsem měla vždy ráda, ale prd jsem o nich věděla. Takže včil su už poučená veřejnost 😉 . A novoročenka se velmi povedla a kéž by to tak bylo!

    1. To tím pádem nebude dveřma, oni rozum berou, ne? 😛

      Ale tos mi připomněla – pleju si takhle na zahrádce a koukám, že na plot leze želva. Urputně a vytrvale. Co na tom, že se akorát postaví na zadní a zase zbuchne, prostě bude to zkoušet, dokud nepřeleze! Lapla jsem tedy milou želvu do rukou (další pověra, nestáhne se do krunýře, nadává a snaží se kousnout 🙂 ) a dumala, komu tak zdrhla. No vzala jsem to směrem k sousedům a jejich syn už chodil po zahradě s pohledem zapíchnutým do země, tak bylo jasné, že jsem tu správně. Tenhle Houdini napřed nadzvedl víko bedničky, na kterém byl kámen stejně těžký jako plot, pak přelezl půl metru vysoké králičí pletivo (nebo podlezl? dodnes nevíme) a nakonec se propasíroval plotem, kudy by se vůbec protáhnout neměl a zdrhal závratnou rychlostí, tedy na želvu. No byl to želvák, tak měl jméno jisté…

      1. Šikovnej želvák! Překvapivě šikovnej (tedy pro mě… já s želvami zkušenosti nemám:))

        1. No mě překvapilo, že je to dálkový chodec (fakt aspoň pár desítek metrů za poměrně krátký čas). Kdysi dávno jsem želvu měla, ale příliš krátce. Kolega má želváka snad čtyřicet let, t.č. zazimovaného. Od něj vím, že je to dost chytré stvoření – včetně toho, že si pozná svoje lidi a má názor na to, co je pro něj dobré. 😀

            1. Zdrhat umí rychle 🙂 ale ty velké stokilové asi potřebí čas, než se rozběhnou.

    2. Táta chodíval s retrívrem takové asi pětikilometrové kolečko, na koupaliště do hospody a zpátky. No a jednoho dne pes vyrazil na procházku sám. Naštěstí někoho napadlo projet trasu – a jasně, capkal si to přesně po trase 😀

    3. Mám obdobný zážitek – dům plný lidí, já v kuchyni finišuji s obědem, když tu náhle zaznamenán, jak po silnici vesele běží náš pes! A vzápětí za ním pospíchá, co mu buclaté nožky stačí, dvouletý hošík, který, jak se ukázalo, již sám dokáže otevřít domovní dveře. Když byli uprchlíci odchyceni, vysvětloval Viktor, že „pejsek počeboval jít ven“ – tak to prostě zařídil! 😀 Nějakou dobu jsme pak pro jistotu raději zamykali.

      1. Na sídlišti máme pána, který se samovyučil zámečnickému řemeslu, jakmile měl doma malé děti 😀

Napsat komentář: Alex Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN