Na začátku jsme věděli jen to, že kůň má čtyři nohy, ocas a velkou hlavu. Kam šel první kůň, šli všichni ostatní. Na místě, kde se vždycky klusalo, kůň naklusal. Když první kůň zastavil, ostatní také. Většinou. Byla to druhá polovina devadesátek, všude fungovaly turistické jízdárny a každý měl touhu říct, že jezdí na koni.

Po roce dvou většina z nás rychlokvašek přestala jezdit na koni a koupila si choppera. To jsme prošvihli. Chopper se dá strčit do garáže a nic nežere, maximálně povinné ručení. A vy si odjedete na dovolenou, sedíte v teple u kamen nebo vyhlížíte lepší časy a chopper tiše čeká. To kůň ne, ten chce žrát pořád, taky potřebuje pohyb, na který je zvyklý, okovat a tu a tam toho veterináře. A prodat? To se nejdřív sami zkusíte pást, jen abyste to nemuseli udělat.

A tou vnitřní rukou musíš promačkávat…

Jenomže to jsme na začátku netušili. V turistické stáji jsme měli své oblíbence a doufali, že na nás vyjdou při naší vyjížďce, chodili jsme „ve vláčku“ po lese a po loukách, učili se sedlat a čistit a chápat, že kůň kupodivu čeká, že vy budete ten, co velí. Ovšem pokud se toho nedočká, má tu svoji velkou hlavu a tou občas vymyslí věci, že by jeden koukal. To si pak třeba lehne v brodu i s jezdcem, když netrváte dost důrazně na tom, že se brodem projde bez zastavování.

Závody na ponících

Nebo se vyválí v bahně na lesní cestě. Zacválá si sám na louce, kde se přece vždycky cválá – že vy jste chtěl jen klusat, protože na cval se ještě úplně moc necítíte? Ale to jste tedy měl dát jasně najevo, ne se jen tak vézt s prověšenou otěží! A vy jste se pořádně nedržel, když tamhle z křoví bafl ten pytel, co tam visí už tři týdny a už desetkrát jsme kolem šli? No to ale máte smůlu! Teď si hledejte pařez, ze kterého zase nasednete.

Trénink na školním koni

A tak se kolem nás pomalu omotávala ta krásná pavučina. Dvakrát i vícekrát týdně vyjížďka, občas zpestřená skákáním někde přes klády v lese. Dětský pokoj plný koníků. Na dovolené jsme neminuli jedinou ohradu bez zastavení a polaskání, ba dokonce jsme si se stejně postiženými přáteli na týden pronajali vůz s koňmi a putovali po švédských lesích od tábořiště k tábořišti (děti chtěly k moři, tak jsme se tam teda cestou zastavili, když to muselo být).

Těžko na cvičišti, lehko na závodech

Dokonce jsme si nedaleko stáje koupili chalupu! Víkendy jsme trávili jako diváci na závodech, kde závodily slečny z oddílu, nebo jako rodiče na pony závodech, kde závodila dcera. Synek, který byl doslova odkojen ve stáji, se zatím učil chodit od boxu k boxu. A po skoro desíti letech ježdění jsme si mysleli, jak nejsme zkušení jezdci.

Jeden z prvních závodů – křížový parkur

Při vzpomínce na naši první lekci na „opravdové“ jízdárně se dodnes smějeme. Kůň se pod námi nechtěl rozejít. Když se rozešel, nešel rovně. Na pokyn jsme se pokusili chodit na kruhu kolem trenéra, vyšla z toho v lepším případě šiška, v horším mnohoúhelník s vrcholy na kraji jízdárny. Nevěděli jsme, co to znamená „vysedat na správnou nohu“, „obloukem změnit směr“, neznali jsme rozdíl mezi pracovním klusem a lehkým klusem, netušili, že ve cvalu se dá i sedět, pokud člověk „jde s pohybem“. A nezměrnou trpělivostí trenérů a tzv. školních koní se z turistů pozvolna stávali jezdci.

Jak jen to ten trenér asi myslí…

A pak přišel ten okamžik zlomu, kdy nám trenér doporučil pro dceru koupit koně, pokud se opravdu chce věnovat parkurovému skákání, hantýrkou řečeno sportu. Tehdy jsme z naší první stáje koupili Lotreka. A žasli jsme, jak se změní kůň, když přijde do pravidelného tréninku. Tento kůň, na kterém se předtím střídali turisté, tj. nezkušení jezdci jako my, si právě začínal myslet, že on ví nejlíp, co kdy kde a jak se má dělat, a stávalo se, že na louce s jezdcem utekl nebo se o to aspoň pokusil. Jakmile začal pravidelně pracovat na jízdárně, bylo najednou možné si ho vzít na mnohem rozlehlejší louku, cválat rychlostí, kterou určil jezdec, a zastavit i jinak než o okraj lesa.

Novoroční vyjížďka 2009

Kromě vlastního ježdění nás v nové stáji učili jaksi mimochodem i to, jak pečovat o vlastního koně. Vyčištění boxů a krmení bylo v ceně ustájení, ale museli jsme se naučit objednávat kováře, myslet na vakcinace, hlídat si zdravotní stav koně, pořídit si celou výbavu a pečovat o ni.

Zasloužená procházka po tréninku

A trochu se nám měnily zvyklosti. Čtrnáctidenní dovolená? To nejde, protože nám utečou nejméně dvoje závody a Lotrek nemůže být tak dlouho bez tréninku. Nachlazení, no dobrá, napíšeme do školy omluvenku a do víkendu se to snad vyleží. Nová bunda na lyže?! Ale Lotrek už nutně potřebuje lepší chrániče, tak třeba příští sezonu – fakt musíš lyžovat, když máme koně?

To ještě býval na Vánoce sníh

Máme koně. A jsme součástí té velké koňácké rodiny s vlastní hantýrkou, vlastními vtípky, soupeři, kteří vám na závodech půjčí kus svého vybavení za vaše zapomenuté, přáteli, kteří vám v noci pomáhají řešit koliky a radují se s vámi z dobře odjetého závodu. Stali jsme se koňáky.

Koně na horách

Já si tě pohladím-a já si tě olíznu

Nemáte něco k proclení?